Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Rudolf.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 2, článků celkem: 16651, komentáře < 7 dní: 241, komentářů celkem: 429504, adminů: 60, uživatelů: 5252  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 62 návštěvník(ů)
a 1 uživatel(ů) online:

oko

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
116446934
přístupů od 17. 10. 2001

Teologie: Literární postavy jako narativní kategorie v biblickém textu Ex 2,1–22
Vloženo Úterý, 02. duben 2019 @ 10:53:40 CEST Vložil: Tomas

Studijní materiály poslal karels

Literární postavu v textu vytváří povahové rysy, kterými je charakteristická, a ty jsou roztroušeny v celém příběhu. Povahové rysy se mohou v textu objevit jen jednou (popis zevnějšku postavy), nebo se opakují (jméno postavy).


Literární postavu v textu vytváří povahové rysy, kterými je charakteristická, a ty jsou roztroušeny v celém příběhu. Povahové rysy se mohou v textu objevit jen jednou (popis zevnějšku postavy), nebo se opakují (jméno postavy). Základními prvky, které jsou nejčastěji spojeny s charakterizací postavy, jsou přímá definice a nepřímá prezentace.[1] Rimmon-Kenanová tvrdí, že v příběhu je postava konstruktem, jejž si sestavuje čtenář z různých údajů roztroušených v textu.[2]

Forster přišel s dělením postav na „ploché“ a „oblé“.[3] Ploché postavy jsou ve své nejčistší formě vystavěny kolem jediné myšlenky či vlastnosti, proto mohou být vyjádřeny jednou větou. Tyto postavy se během děje nerozvíjejí. Díky svému omezení vlastností a absenci rozvoje jsou ploché postavy pro čtenáře snadno rozeznatelné.[4]

Oblé postavy jsou charakterizovány kontrastní implikací; jsou to tedy ty, které nejsou ploché. Nebýt plochý znamená mít více než jednu vlastnost a v průběhu děje se rozvíjet.[5] Oblé postavy mají více vlastností, často kontrastních. Prožívají vnitřní konflikty a během děje se vnitřně vyvíjejí. Vývoj postavy může být chronologický nebo etický.[6]

Klasifikaci ploché/oblé postavy je užitečné používat i při práci s jednotlivými starozákonními postavami. Zároveň je ale třeba mít na paměti, že náš úsudek o jejich charakteristice podle těchto kritérií bude vždy pouze subjektivní.[7]

Jako příklad uvedu dvě postavy v námi uvažovaném textu, což byla faraónova dcera a její otrokyně (2,5). Z hlediska zařazení v těchto narativních kategoriích můžeme konstatovat, že otrokyně je mnohem plošší postava, než jakou byla v textu faraónova dcera.


Literární postavy – charakteristika

Přímá definice je pojmenování vlastností postavy od nejvyšší autority, od vypravěče. Nepřímá prezentace je pak představování a dokládání různými jinými způsoby (pomocí řeči, činnosti, vzhledu, prostředí a symbolického jména).[8]

Pokud jde o přímé definice hned v úvodu zápletky, hrají v ní specifickou roli. Sternberg je nazývá proleptické epitety a tyto epitety bývají úzce spojeny se zápletkou.[9] U čtenáře mají vzbudit očekávání, napětí, uvádějí děj do pohybu.[10] A tak se kupříkladu dozvídáme, že Ezau byl chlupatý (Gn 25,25), Asáel rychlonohý (2S 2,18), had byl chytrý (Gn 3,1), Mojžíš půvabný (Ex 2,2b).

Přímou definici ale nemusíme objevit pouze na začátku vyprávění, může se vyskytovat i v jeho ději, případně na konci. O tom, jaká je každá z postav, se lze také dozvědět od vypravěče, který může vyhodnotit postavu sám. A tak se od něj dozvídáme, že Mojžíš vyšel ke svým bratrům a sledoval jejich otročinu. (2,11a) a Midjánský kněz měl sedm dcer. (2,16a)

Nepřímá prezentace bývá v biblických vyprávěních mnohem častější než přímá definice a týká se mnohem více slov a činů[11] než vzhledu. Slova a činy jsou mnohem důležitější[12] než vzhled postavy. Vzhled mívá v příbězích Starého zákona často vedlejší, druhořadou roli oproti chápání vzhledu v dnešní době, souvisí však v něm s dalším vyprávěním, se zápletkou příběhu.

A tak se dozvídáme o Sáře, že byla pěkná. (Gn 12,11), podobně jako Támar (2S 13,1) nebo Ester (Est 2,7). Pokud je v Bibli zmínka o kráse postavy, pak určitě hraje svou důležitou roli v dalším ději příběhu.

V našem uvažovaném textu se dočteme kupříkladu, že Mojžíš byl půvabný (2,2). Toto spojení jistě není náhodné, protože se pisatel odvolává až ke stvoření světa, kde je užito stejného hebrejského slovního spojení: Viděl, že dobré. (Gn 1,10) V obou případech je užito identické hebrejské spojení כִּי־טוֹב „že dobré“.

Důležitost činů při charakterizaci postav zdůrazňuje Bar-Efrat[13]. Javornický dodává, že jednotlivé činy „odhalují jen málo z vnitřních motivů postav, dávají čtenáři velký prostor k domýšlení motivů, k tvorbě rozmanitých hypotéz.“[14]

Proč kupříkladu vzal král David na milost Míkal (2s 3) a bere si ji zpět? Proč dal král David popravit Rébaka a Baana (2S 4)? V našem uvažovaném textu Mojžíš zavraždí Egypťana (2,12). Můžeme jenom spekulovat nad jeho činem, nad jeho pohnutkami a zda by konfliktní situace šla vyřešit jinak. Nezodpovězených otázek nad smyslem chování každé postavy v biblickém vyprávění bychom našli celou řadu.

Většinou ve starozákonních příbězích nefigurují běžné události a běžné chování. Vyprávění se soustředí především na klíčové činy. Pokud se dozvídáme například o tom, že se Ezau najedl a napil, pak chápeme, že právě přišel o prvorozenství. Podobně pokud čteme o tom, že Jehú jedl a pil, zdůrazňuje se nám zde cynismus Jehúa po právě vykonané vraždě.[15]

Důležitou připomínkou charakteristiky postavy ve starozákonním vyprávění je její jméno. Jak dobře víme, tak v době, o kterém se píše v starozákonních příbězích, mělo jméno důležitou roli a bylo spjato mnohem více se svým nositelem, než je tomu v současnosti.

Jméno může a nemusí mít přímou souvislost s narativem. Pokud už souvisí jméno biblické postavy s příběhem, potom jde spíš o určitý aspekt příběhu než o celý příběh. Viz například jméno Mojžíš a jeho výklad: A nazvala jeho jméno Mojžíš. A řekla: „Vždyť jsem ho vytáhla z vody.“ (2,10)

V probíraném textu jde také o jméno Mojžíšova syna, což je Geršom. Je to jméno, které má přímý vztah k předchozím epizodám Mojžíšova života: A porodila syna a dal mu jméno Geršom, neboť řekl: „Hostem jsem byl v cizí zemi.“ (2,22)

Jean Louis Ska tvrdí[16], že jméno nemusí nutně dodávat jednu či více kvalit postavě, avšak dodává jí výjimečnost. Když však postava nemá jméno, tak to jistě ve Starém zákoně znamená bezvýznamnost, znamená nemít tvář.[17] Porodní báby Šifra a Púa (1,15) mají v Písmu jména, ty známe, kdežto farao (1,8) a jeho dcera (2,5) jsou nám představeni bezejmenní.


Hospodin Bůh jako literární postava

Určitě je důležité zmínit Boha jako biblickou postavu. Neboť Bible je knihou především o Bohu. Podobně jako u postav lidí v biblických příbězích jsou to slova a činy, co nejvíce Boha charakterizuje.[18] A také jako u jiných postav v biblických vyprávěních je Bůh charakterizován krátkými přímými epitety, například: Bůh žárlivý (Ex 34,14), Bůh svatý, Bůh slitovný a milostivý (Ž 86,15) atd.

Co je zvláštní a co se naprosto odlišuje od běžného schématu ve vyprávění, pak je to, že zmíněné epiteton nepřiděluje Bohu vypravěč, ale sděluje je sám Hospodin, případně svědčí o něm či vyznávají ho zúčastněné postavy. Tímto způsobem je omezena vypravěčova „vševědoucnost“.[19] Toto je první velký rozdíl charakteristiky Boha oproti běžnému schématu charakteristik postav ve starozákonních textech.

Dalším velkým rozdílem je chudost charakteristiky vzhledu Hospodina Boha ve starozákonních vyprávěních. Jak Bůh vypadá, vůbec nevíme, jeho popis je naprosto neznámý.

Podobně je to i s jeho jednáním, Bůh jedná a operuje v našem světě lidí, o jeho činech a jednání mimo lidský svět se dozvídáme spíše vzácně (Jb 1–2; 1 Kr 22,19–23). Bohu chybí mnoho atributů literárních postav, jako je fyzický vzhled, sociální postavení, bydliště.[20]

Bůh se rovněž jako postava literárně nevyvíjí. To je čtvrtý velký rozdíl oproti běžnému schématu chápání postavy, jak se o tom dočteme ve starozákonních textech.

Konečně poslední zvláštnost v charakteristice Boha coby literární postavy spočívá v tom, že podobně jako vypravěč je v Písmu představen jako vševědoucí. Ale zatímco vypravěč může být, ale také nemusí být vševědoucí, tak Bůh je vševědoucí za všech okolností.

V uvažovaném textu Ex 2,1–22 se o Bohu přímo nedovídáme, avšak jeho jednání lze tušit v pozadí jednotlivých epizod. Přesto se na závěr celé druhé kapitoly knihy Exodus můžeme dočíst, že Bůh svůj lid neopouští:

Po mnoha letech egyptský král zemřel, ale Izraelci vzdychali a úpěli v otročině dál. Jejich volání o pomoc vystupovalo z té otročiny k Bohu. Bůh vyslyšel jejich sténání, Bůh se rozpomněl na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem, Bůh na syny Izraele pohleděl, Bůh se k nim přiznal. (2,23–25)


Literární postavy v Ex 2,1–22

V probíraném biblickém textu se vyskytuje celá řada literárních postav, z nichž každá má svůj vlastní určitý úkol. Postupně si je vyjmenujeme tak, jak po sobě v textu následují. Jsou to především Mojžíšovi rodiče (2,1), Mojžíš (2,10) Mojžíšova sestra (2,4), faraónova dcera (2,5), její dívky (2,5), její otrokyně (2,5), Mojžíšovi soukmenovci (2,11), nějaký Egypťan (2,11), ponižovaný Hebrej (2,11), dva Hebrejové (2,13), farao (2,15), midjánský kněz (2,16), jeho sedm dcer (2,16), pastýři (2,17), Sipora (2,21), Mojžíšův syn Geršom (2,22).

Hned v úvodu probíraného textu jsou zmíněni Mojžíšovi rodiče (2,1), o kterých toho není mnoho řečeno. Jejich jména se dozvídáme až v následujících kapitolách textu knihy Exodus: Amrám si vzal za ženu Jókebedu, svou tetu. Ta mu porodila Árona a Mojžíše. (6,20)

Absencí jejich jmen a většího jednání v příběhu o Mojžíšovi se nám chce naznačit, že v porovnání s Mojžíšem nejsou v tomto příběhu tolik důležití. Nakonec jejich charakteristika je přímá a oni z hlediska narativní analýzy spadají do tzv. kategorie plochých postav.

Faraónova dcera, její dívky a otrokyně jsou opět spíše ploché postavy, o kterých toho není příliš známo. V souladu s myšlenkou relativity oblých a plochých postav potom má ve vyprávění o záchraně Mojžíše minimálně stejně tak důležitou roli Mojžíšova sestra, jako měli Mojžíšovi rodiče.

Další postavou v textu je nějaký Egypťan, kterého Mojžíš zavraždil a schoval v písku. Opět je tento Egypťan plochá postava, protože o něm nic víc nevíme. Podobně jako dva Izraelci, kteří se následující den mezi sebou perou. Opět jde o ploché postavy, o nichž není známo nic víc (kupříkladu co bylo předmětem jejich sporu).

A další postavou, která je zmíněna v příběhu, je farao. Podobně jako předchozí postavy, je i on v 2,1–22 plochá postava. Po útěku do Midjánu se v tomto příběhu vyskytují pastýři, dcery midjánského kněze, midjánský kněz, Sipora, Geršom – Mojžíšův syn. Nejvíce zde jedná ve prospěch Mojžíše jeho budoucí tchán, midjánský kněz Reúel. Z ostatních aktérů příběhu ještě hraje důležitou roli Sipora, což byla Mojžíšova manželka.

Ze všech aktérů má jméno pouze Mojžíš, midjánský kněz Reúel, Sipora a Geršom. Pokud má ještě někdo jiný jméno, nedozvídáme se to v této části Božího slova, ale později v biblickém textu. Nejvíce zřetelnou postavou je v těchto příbězích Mojžíš, vždyť o něj se tady jedná. Mojžíš mluví, jedná, zachraňuje, aby nakonec založil rodinu.

Přesto je na závěr probíraného biblického textu Mojžíš, stejně jako v případě svého narození, odkázán na milost někoho jiného – midjánského kněze, který rozhodne nakonec sám o Mojžíšově budoucím osudu.


Shrnutí kapitoly o literárních postavách v Ex 2,1–22

V této kapitole jsme uplatnili narativní analýzu na postavy, které se v biblickém textu 2,1–22 vyskytují. Jsou zde postavy dvojího druhu: oblé a ploché. Oblou postavou je v tomto úseku biblického textu Mojžíš, plochými postavami z hlediska narativní analýzy jsou všechny ostatní.

Zdá se jako by ostatní postavy pouze „asistovaly“ Mojžíši v jeho vlastním příběhu (2,1–22). Některé ani nepromlouvají, ani výrazněji nezasahují do děje: Mojžíšův otec (2,1), dívky faraónovy dcery (2,5), nějaký Egypťan (2,11), Izraelec, kterému bylo ubližováno (2,11), sedm dcer midjánského kněze (2,16). Přesto by se bez nich příběh o Mojžíši patrně neobešel.

Nejdůležitější postavou je Mojžíš, který ve vyprávění prochází určitým vývojem. Na scénu dějin spásy je uveden okamžikem svého početí a narození (2,1–2), kdy o jeho bytí či nebytí rozhodují druzí (2,2–10), aby později dospěl do stadia, kdy naopak o bytí a nebytí druhých rozhoduje on sám (2,10–17).

..................................................................
[1] Přispěvatelé Wikipedie, Charakterizace postavy [online]. Wikipedie: Otevřená encyklopedie, 2014 [cit. 2018-11-22]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Charakterizace_postavy&oldid=11538437
[2] Rimmon-kenanová, Poetika vyprávění, s. 45.
[3] Forster, Edward M. Aspekty románu, přel. Eva Šimečková (Bratislava: Tatran), 1971, s. 75.
[4] Rimmon-kenanová, Poetika vyprávění, s. 48.
[5] Tamtéž, s. 48.
[6] Javornický, David. „Kategorie postavy v poetice starozákonních narativů,“ Studie a texty Evangelické teologické fakulty 13, Jihlava: Mlýn, 2008, s. 162.
[7] Tamtéž, s. 164.
[8] Javornický, Kategorie postavy v poetice starozákonních narativů, s. 166.
[9] Sternberg, Meir. The Poetics of Biblical Narrative: Ideological Literature and the Drama of Reading, Bloomington: Indiana University Press, 1987, s. 325.
[10] Javornický, Kategorie postavy v poetice starozákonních narativů, s. 166.
[11] Berlin, Adele. Poetics and Interpretation of Biblical Narrative, Winona Lake: Eisenbrauns, 1994, s. 38.
[12] Sternberg, The Poetics of Biblical Narrative, s. 387.
[13] Bar-efrat, Shimeon, Narrative Art in the Bible, London: A&C Black, 1989, s. 77.
[14] Javornický, Kategorie postavy v poetice starozákonních narativů, s. 171.
[15] Tamtéž, s. 171.
[16] Ska, Our Fathers Have Told Us, s. 88.
[17] Sternberg, The Poetics of Biblical Narrative, s. 330.
[18] Javornický, Kategorie postavy v poetice starozákonních narativů, s. 173.
[19] Tamtéž, s. 174.
[20] Sternberg, The Poetics of Biblical Narrative, s. 324.

"Literární postavy jako narativní kategorie v biblickém textu Ex 2,1–22" | Přihlásit/Vytvořit účet | 2 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Literární postavy jako narativní kategorie v biblickém textu Ex 2,1–22 (Skóre: 1)
Vložil: giannapinto v Pátek, 05. duben 2019 @ 12:55:27 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
We read the blogs to get the latest information about the topic in which they are interested in. It will be nice if the posts that are shared in these blogs are very entertaining and catchy. Such small pieces of knowledge obtained from the blogs will be useful to them at some or other points of their lives. They are more than entertainment. Your blog is one such blog that always cares to post the articles which contain some useful data in it. They are quite impressive as well as informative. Contact essay writing services for any writing help.



Re: Literární postavy jako narativní kategorie v biblickém textu Ex 2,1–22 (Skóre: 1)
Vložil: Dzehenuti v Středa, 03. duben 2019 @ 07:50:07 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu | Blog)
GJ



Stránka vygenerována za: 0.19 sekundy