Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Zápalná oběť nám ukazuje na Krista, co znamenal ve své oběti na kříži pro Boha Otce. Tento aspekt Kristovy oběti neřeší otázku lidských hříchů a vin. Zápalná oběť patřila k obětem, které byly „vůní spokojující Hospodina“.

Jedině svatý Boží Syn mohl přinést oběť, která byla v dokonalém souladu s charakterem svatého a spravedlivého Boha. Jeho absolutní požadavky mohly být uspokojeny pouze obětí, jež sama byla absolutní v každém ohledu. Absolutně dokonalý charakter a dokonale čistý, svatý život byly bezpodmínečné předpoklady pro oběť, jež měla být k oslavě a k spokojenosti Boha.
Efezským 5,2: „On (Kristus) nás zamiloval a vydal sebe samého za nás, dar a zápalnou oběť Bohu v příjemnou vůni.“
Je na místě si připomenout, že kdykoliv Izraelita přišel se svou obětí ke dveřím stánku úmluvy, do Hospodinovy přítomnosti, musel vložit ruce na hlavu obětního zvířete. Tímto úkonem obětující prohlašoval, že se ztotožňuje s obětí, že je s ní zajedno. Ať šlo o kteroukoli oběť, ta vždy zaujala místo obětujícího a byla pokládána za jedno s ním.Oběť zemřela a v ní symbolicky zemřel hříšník. Oběť musela zemřít, aby odpuštěný hříšník mohl žít. Oběti za viny a za hřích tak učily zásadu zástupnictví.
My už nežijeme v době neustálého obětování zvířat, které byly jen stínem požehnané skutečnosti, kterou je sám Kristus. On vydal sebe za nás nejen jako ta pravá oběť zápalu, „vůně příjemná Hospodinu“, nýbrž i jako oběť za náš hřích a naše viny.
Obětník musel především přijít se svým darem „ke dveřím stánku úmluvy.“ Musel vložit svou ruku na hlavu oběti. Tím se s ní ztotožnil, byl s ní zajedno. Obětník musel zabít svou oběť na severní straně oltáře a před Hospodinem, tj. s plným vědomím Hospodinovy přítomnosti. Musel stáhnout a rozdělit oběť na jednotlivé díly, orgány, podle toho, jak byly spojené. Musel také vymýt vodou vnitřnosti a nohy. Poslední úkon obrazně naznačoval, co Ježíš Kristus ve skutečnosti byl. Před pátravým zrakem Otce i před lidmi Syn byl bez vady a čistý, dokonalý ve svých myšlenkách, v charakteru i jednání, chování.
Bůh si plným právem činí nárok na celého člověka. To vyjádřil Pán slovy zákona: „Milovati budeš svého Pána Boha celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou myslí.“ Na to nám ukazují jednotlivé části oběti: hlava, tuk, vnitřnosti a nohy. V hlavě je orgán, sídlo myšlení. Tuk představuje výsledek nadbytku, blahobytu a zdraví, je obrazem síly a moci. Vnitřnosti ukazují na city a náklonnosti srdce. Nohy mluví o chození, chování, o způsobu života.
Při Pánu Ježíši vše bylo bez poskvrny a zcela oddáno Bohu, naprosto v souladu se všemi požadavky pro zápalnou oběť. Kdyby v něm vznikla jen jedna nepoddajná myšlenka, nebo hříšná náklonnost, kdyby byl použil té nejmenší části své síly k něčemu jinému než k Boží oslavě a kdyby byl učinil jen jeden krok, který by nebyl pro Boha, nebyl by se mohl Bohu obětovat jako celá zápalná oběť. Pak by se ovšem také nemohl stát obětí za naše provinění a za hřích. Pán Ježíš však dal Bohu vše, byl zcela pro něho jako „dar a oběť“, jako „vůně spokojující Hospodina,“ vystupující „vzhůru k Bohu“. Z obětí zápalné nikdo nesměl nic jíst. Ta byla výhradně pro Hospodina. Celá musela být spálena na oltáři.
Většinou posuzujeme Kristův kříž ze subjektivního hlediska. Otázku svého hříchu a vin posazujeme za nejdůležitější. Zápalná oběť ovšem patřila k obětem, která byla pravým opakem oběti za hřích. V zápalné oběti nemůžeme tedy spatřovat Pána Ježíše jako beránka, který nesl naše hříchy, ale jako bytost, která ve své dokonalosti plně uspokojila Boha. Proto se zápalnou obětí nemůžeme spojit slova z 2 K 5,21: „Bůh toho, který nepoznal hříchu, za nás učinil hříchem“, nýbrž slova z Ef. 5,2 „Kristus si nás zamiloval a vydal sebe za nás, dar a zápalnou oběť Bohu v příjemnou vůni.“
Pán Ježíš je hoden vší naší pocty, je naším zástupcem jak v zápalné oběti, tak i v oběti za hřích. Když byl „poslušen až do smrti kříže“, byl poslušen za nás. Když trpěl, bylo to za nás, místo nás. V zápalné oběti se nám ukazuje jako ten, který Bohu přináší nejpříjemnější oběť. Zde můžeme vidět něco, co nikde jinde nevidíme, totiž bytost, která přináší Bohu nejvzácnější oběť. Ta má ovšem věčnou platnost a Bůh v ní nalézá věčné uspokojení. Bůh našel uspokojení, svou zálibu především v jeho osobě. Jak často přehlížíme tuto skutečnost! Soustřeďujeme se na jeho smrt a nemyslíme na jeho život. Neuvědomujeme si, že bez jeho čistého a svatého života by jeho oběť nemohla být příjemná.
Jaká je oběť, takový je i obětující. Je na místě si připomenout, že obětník byl pokládán zajedno s obětí, plně s ní ztotožněn. Jestli oběť byla „příjemná“, přijatelná, i obětník byl „příjemný“, přijatelný. Obětující osoba měla za povinnost vložit své ruce na hlavu obětního zvířete. Tím dával obětník najevo své ztotožnění s obětí. Vždyť obětník přinesl tuto oběť, aby se stál „příjemný před Hospodinem“ a byl jím přijat. V očekávání, že toho dosáhne, spočinuly jeho ruce na oběti. Byl si dobře vědom toho, že příjemná oběť, vůně spokojující Hospodina, učiní jej samého příjemným Bohu.Jestli oběť byla bez poskvrny a bez vady, stála se „vůni spokojující Hospodina“ a v ní i obětník se stal takovým Hospodinu. Obětník vložením ruky na hlavu oběti, zřetelně projevil svou víru před Hospodinem. Tímto aktem víry přešla veškerá hodnota a kvalita zápalné oběti na obětníka. U oběti za hřích a za viny přenášel obětník svůj hříšný stav a své přestupky na oběť.
Když naše ruce víry spočívají na oné dokonalé oběti, která je „příjemná Hospodinu“, na Pánu Ježíši Kristu, tak pro něho a v něm jsme i my „příjemní“ Bohu, jako je sám Syn Boží. Čím on je Bohu, tím jsme i my v něm. Když tak vírou spočíváme v něm, můžeme v radosti a jistotě zvolat: „Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši.,Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! (Ř 8,1,33-34). Jako věřící v Krista Ježíše máme právo si přivlastnit všechna požehnání, všechna zaslíbení, která Bůh zaručil v oběti a v osobě svého Syna. V Kristu se „nám dostalo plnosti“ (Kol 2,10). Byli jsme „učiněni vzácnými v tom nejmilejším“ (Ef 1,6). „Jsme Kristova libá vůně Bohu“ (2K 2,15) i „…spoluobčané svatých a členové Boží domácnosti“ (Ef 2,19). Jak požehnané je naše postavení v Kristu Ježíši!
Naše postavení před Bohem je pevné, jisté, neměnné, věčné, protože jsme je obdrželi pro zásluhy osoby a oběti Syna Božího. Náš současný stav na zemi podléhá změnám, podle toho, do jaké míry se podvolujeme vlivu Ducha svatého, který v nás přebývá. Rozdíly mezi naším postavením v Kristu, do kterého nás uvedl Bůh, a naším přítomným stavem na zemi, jsou důsledkem toho, že „v nás nepřebývá dobré“ (Ř 7,18). Sice jsme byli zbaveni svých provinění, přestupků a hříchů, ne však svého „hříchu“, zdroje zla, hříšné přirozenosti.
Spasený člověk, v kterém přebývá až do smrti kvas, se nikdy nemůže objevit před svatým Bohem sám, nýbrž pouze v zásluhách osoby a oběti svatého Božího Syna. Oběť suchá neboli přídavná, nás učí, že oběť, která obsahuje kvas, se nemůže stát „vůni spokojující Hospodina“!Ty dva kvašené chleby byly přijaty Hospodinem pouze proto, že zároveň byly obětovány další oběti, zápalná, suchá, pokojná a oběť za hřích!
Naše přijetí u Boha není založeno na díle ducha svatého V NÁS, ale na vykupitelském díle Kristově na kříži PRO Nás!