Grano Salis - Moje modlitba by byla pláč a zoufalství.

Za pár hodin končí rok 1970. Vloni na koleji byla oslava konce roku dost divoká. Opilí studenti našli zábavu. Lahve od alkoholu házeli po chodbě. Náraz na dlažbu chodby byl efektní. Strašná rána a střepiny lítají až ke mně do pokoje škvírou nad prahem zavřených dveří. Byla ještě svoboda. Přichází tehdy za mnou jeden ze spolužáků. Sportovní muž s kulturistickým tělem. Vašek. Jinak hodný kluk, který zanechal ze zdrav důvodů jednu z vysokých škol v Praze. Pajdu by mohl zvládnout. Bere nějaké léky na psychiku a je podivín. Pokaždé má jinou holku. Tentokrát si přivedl opilou ne moc hezkou učitelku, která je o několik let starší. Má ji hlavně na sex. Zdrželi se u mne jen krátce a zase odešli. Oba také již opilí. Můj magič Sonet duo je moje hlavní potěšení. Pouštím si písničky. Už aby bylo ráno. Na chodbu mezi opilé raději nepůjdu. Ale dnes je konec roku 1970 a začne rok 1971.

Mám tu zůstat? Moc se mi tu zůstávat nechce. A jít někam za zábavu, na to nejsem. Moji věřící přátele mi nabídli, abych strávil Silvestra s nimi. Nějak se neumím rozhodnout. Možná to bude lepší než tady na koleji, kde bývá každý opilý. Je asi čtyři hodiny odpoledne. Odcházím do shromáždění mladých lidí. Je nás tu maximálně osm.. Zpívají se nějaké písně, jenže já a zpěv? A ani mi do zpěvu není. Následuje chvíle ztišení a každý se nahlas modlí. Já se nikdy veřejně nemodlil a navíc se děsně stydím. Co mám říkat? Jsem zticha. Ti všichni něco říkají a umí to, ale pořád mlčím. Za co se mám modlit? Nic mne nenapadá. Mám pocit, že zájem všech míří jen na mne. Bude ten náš nový přítel se modlit? Ne, to nedokáži. Já nechci veřejně brečet a mně připadá, že tohle na mne asi chtějí. Vzdoruji. Moje modlitba by byla pláč a zoufalství. Pak se svými čtyřmi bratry ve víře odjíždíme do bytu jednoho z nich. Čteme Boží Slovo. Rozbírají některé verše, popíjí se slabý domácí likér. Jíme cukroví. Já však vůbec Bibli nerozumím. Připadám si úplně hloupý. O půlnoci modlení. Já zase nic. Tak probíhá celá noc až do rána. Trochu jsme si v křesle zdřímli. Ráno pomodlili, zase četli Bibli a po poledni odcházím. To byl divný Silvestr. Pořád se necítím šťastný. Já snad mezi ně nepatřím. Tohle není radost. Oni to vnímají asi jinak a já také. Když přicházím na kolej, cítím se hrozně unavený. Asi je to na mně i vidět. " Kde si, Franto, pařil?" Kluci se smějí a myslí si, že Franta se jednou pořádně "odvázal". Jsou zvědavi na moje zážitky. Neodpovídám. Co bych jim měl vyprávět. Nepařil jsem jako oni, ale také jsem neprožil nic radostného. Akorát to prohloubilo moji depresi. Musím si pustit moji kouzelnou krabičku, magič Sonet duo. Naštěstí jsem si na něj před rokem našetřil a koupil od kluka, který šel na vojnu. Zvuky hudby a známé písničky mne vrací do reálu. Ne, já nepatřím k těm věřícím. Já jim nerozumím a oni nerozumí mne. Mně chybí něco, co oni mají. Přepadají mne komplexy méněcennosti. Neudělal jsem další zkoušku. Vypadnu ze školy a půjdu k lopatě. K ničemu nejsem. Někdy mne napadají i myšlenky k ukončení života, ale na to jsem slaboch. Nikomu nebudu chybět a nikoho nezarmoutím. Nebudu mí ani pohřeb. Do shromáždění už nejdu. Ale víra v bytost, která někde nahoře existuje, je ve mne stále. Modlím se v duchu.Čas běží. A pak se stane přece jen zázrak. Sluníčko lásky. Ale ne takové lásky, kterou předvádí někdy kluci v zamčených pokojích s děvčaty. Ale o tom jindy.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace