Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Marián.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 3, článků celkem: 15406, komentáře < 7 dní: 323, komentářů celkem: 340792, adminů: 60, uživatelů: 4852  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 138 návštěvník(ů)
a 5 uživatel(ů) online:

andulka
cizinec
wollek
JirkaB
Frantisek100

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Prohlášení Rady ukrajinských baptistù k teologickému vlivu MacArthura
·Reakce na Vyjádøení ohlednì dìní v kromìøížském sboru Lance Robertse k mé osobì
·Amputace
·Recenze Dìti rozhnìvaného Boha
·Vyjádøení ohlednì dìní v kromìøížském sboru
·Pravomoce statutárních orgánù Biblického spoleèenství køesťanù Kromìøíž
·Prohlášení tradièního pohledu Jižních baptistù na Boží plán spásy
·Písmo jako skládaèka Lego
·Služba sester Božím slovem
·Mají katolíci a evangelikálové stejný problém?

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
98464357
přístupů od 17. 10. 2001

Život víry: Nevánoční vzpomínka
Vloženo Neděle, 17. prosinec 2017 @ 00:23:31 CET Vložil: Tomas

Zkušenosti poslal Frantisek100

Rok 1972. |Zamilovanost je nejkrásnější období života. A právě toto období právě prožívám. Zamiloval jsem se do dívky, která je o tři roky mladší a studuje v daleké zdravotní škole. Každý den vyhlížím na nástěnce u vrátnice na koleji, zda nepřišel dopis. Je tam skoro každý den  a podobně tak dostává ona od denně moje dopisy na svoji školu. Vybírám ty nejkrásnější obálky a známky. Když si je po letech prohlížím, vzpomínky ožívají. Žijeme těšením se naše setkání, na naše dopisy, žijeme nadějí a jsme šťastni.  Jednou za čtyři týdny se vydávám v sobotu do města, kde studuje.  Je to dlouhá cesta rychlíkem. Chodíme spolu po městě i lesích. Líbáme se a více si nedovolíme. Stačí nám ten krásný pocit, kdy se držíme kolem pasu, jsme spolu a cítíme, že patříme k sobě a nic nás neoddělí. A děkujeme Bohu, že jsme se našli.  

Pak slzičky při loučení na nádraží, když se vracím zpět do města mých studií. A zase čekání a láska posilovaná vzájemnými dopisy. Je to tak krásné období. Zmizely moje deprese, můj pocit samoty. Připravuji se na státnice a dokončuji diplomovou práci. Taková chuť do života, taková radost  a naděje. To jsem nikdy ještě v životě necítil. Víra, naděje  a láska. Jsou prázdniny. Moje Helenka mne přestavuje svým rodičům. Po prázdninách začíná poslední ročník zdravotní školy  a pak by chtěla studovat medicínu. Má samé jedničky, je nejlepší žákyní na škole a stát se lékařkou je její velký sen. Má však i nějaké zdravotní problémy  a bojí se, že nebude moci mít děti. Na jedné  naši schůzce se mi s tím svěří. "Ale to nevadí. Tak si děti adoptujeme." Možná právě tím jsem si jí získal. V září nastupuji do pohraničního městečka.. Učitele se tu střídají každým rokem. Budu bydlet ve školní knihovně, která už k tomu účelu neslouží. Mám tu postel s mým spacákem, vařič, skřínku a naproti na chodbě umyvadlo a záchodů tolik, že si mohu vybrat. Škola je nová  a moderní a já obdivuji moje dva kabinety  s obrovským množstvím školních pomůcek. Je vidět, že zde stát  nešetří. Moje třída má přes 20 žáků  a je to osmička. Učení mne začíná bavit. Každý den  si poctivě  dělám přípravy  a vybírám to nejzajímavější, čím bych zpestřil vyučování. Moje Helenka mi každý den píše dopis. Paní sekretářka mi ho nosí až do vyučování a usmívá  se u toho. Asi tuší, že takové dopisy zamilovaných jsou vždy krásné. Třeba si vzpomene i na svoje mládí. Koncem září musím jet na slavnostní učitelský slib do našeho okresního města. Je nás tam asi třicítka začínajících kantorů a kantorek. Slavnostně prostřené stoly naznačují, že nás asi čeká nějaké hezké občerstvení. V čele stolů sedí předseda strany  a kolem dva zástupci okresu.  Jeden  z nás předčítá učitelský slib.  Je v něm vyjádřeno, že budeme učit  a vychovávat v duchu socialismu. Každý pak přistupujeme ke stolu a tam slib podepisujeme. Nad obsahem moc nepřemýšlím. Budu učit podle svého svědomí  a basta. Pak následuje přípitek a velice dobrý  oběd. Předseda strany je zajímavý a až charismatický člověk. Velice působivě hovoří o své víře v komunismus. Opravdu to umí. Věřím mu, že je to skutečně jeho víra a že si nevymýšlí.  Prostě jako předseda strany skutečně přesvědčený člověk, že socialismus a komunismus je jediným správným směrem ke štěstí lidí. Usmívá se a  sem tam  prohodí řeč i nějakou úsměvnou historkou.  Odjíždím zpět do mého městečka. Mám svůj názor a o politiku se nezajímám.  Práce mne čím dál více baví. Moji žáci dokonce skončí třetí v okresní soutěži v přírodopisu. To jsem ani nečekal. Ale ono to není jen moji zásluhou, ale také zásluhou kolegyně, která zde působila přede mnou. Lidé mne mají rádi. Udělají mi cokoliv , co potřebuji. Učitel tady v pohraničí je váženým občanem. Všimnul si mne i předseda agitačního střediska. Je to starý komunista, který zde bydlí asi od  války. Jak je u něj zvykem, každému  tyká. Asi se mu nějak zamlouvám, že mi důvěřuje  nebo má prostě takovou povahu. Když jdu na poštu poslat dopis mé dívce, vychází s balíčkem a už na mne volá." Mám takovou radost. Představ si, že mi poslali na desce projevy Gottwalda." Září štěstím. Také se usmívám, ale můj úsměv je vyvolán jeho naivitou. Co se mu na tom projevu  asi tak líbí? Prostě je to jeho víra. Jsou vánoce  a já odjíždím tentokrát rodičům mé lásky. Vezu dárky a prožívám něco úžasného. Tohle je domov, který jsem  nikdy nezažil. O to smutnější je pak loučení. Těším se na to, až bude jaro. Stávám se formálně členem mnoha spolků, ale nejraději mám ten esperantský. Jednomu úkolu se však nelze vyhnout. Budu hlídat výstavu k výročí V.I. Lenina. Musím se zúčastnit slavnostního zahájení. Už vím, kdo mne vybral. Pan předseda agitačního střediska. Zahájení je v pátek večer za účasti hostů  z okresu. Asi jsem tam jediný úplně střízlivý. Jsem představován mnoha neznámým lidem. "Vidíš, soudruhu, tohle je tiskařský stroj, na kterém jsme za války tiskli letáky" sděluje mi pan předseda a jeho očka svítí opojením z  vína. Nejraději bych už odešel, ale musím zůstat až do konce, protože dostanu klíče na víkend. V sobotu ráno jsem na místě. První host není host, ale syn předsedy agitačního střediska. Učím ho v 9. třídě. Moc hodný kluk, ale prospěchově slabší. Aspoň čas uteče, když se s ním bavím. A chlapec vzpomíná. Poslouchám ho a dozvídám, že tatínek v roce 68 souhlasil s bratrskou pomocí a za to jim  lidé vymlátili okna kamením. Vypravuje dál o tatínkovi. Hm. Je to člověk s levicovou vírou. Nepřipadá mi  tak nesympatický jako spíše je mi ho líto. Tenhle člověk snad není škodlivý a nebezpečný, ale nebezpeční jsou ti, kteří se  nabalují na jeho víru, aby se dostali k moci,  a pak škodí.  Během dvou dní výstavu nenavštívil nikdo. Další tři dny celá škola. A v pátek okresní noviny píší o obrovském úspěchu výstavy, kterou navštívilo několik stovek zájemců. Tak vida. Umění manipulace, klamání  a lhaní. K čemu je to asi dobré? S blížícím koncem školního roku začínám shánět místo poblíž bydliště mé dívky. Nikde nic není.V okresním městě mé dívky se se mnou nebaví. Vaši aprobaci nepotřebujeme, ale na hranicích s Rakouskem potřebujeme učitele jednotřídky 1. a 2. třídy. Místo, kam není spojení a jak budu čit tak malé děti? Nakonec mi kraj navrhne práci v zařízení, kde je katastrofální nedostatek pracovníků a skoro nikdo kvalifikovaný. Je to práce  s postiženými dětmi. Přijmu? Přijímám, i když budu denně dojíždět přes dvacet kilometrů. Chci být se svojí milou za cenu každé  mé oběti. Moje milá úspěšně dokončuje školu. Má samé jedničky. Ale pak se rozhodne jinak. Když půjdu na medicínu, možná nikdy nebudu moci  mít děti a nebudeme spolu. Chci být s tebou. A tak  odcházím z pohraničí do dalšího neznámého světa. Dnes při vzpomínkách si uvědomuji, že to vše bylo Boží vedení. Oba jsme to tak vnímali. Za pár měsíců máme v poutním kostele svatbu. Ale o tom třeba někdy jindy.   Bůh nás vede a my si to často ani neuvědomujeme a nebo až s odstupem času.


"Nevánoční vzpomínka" | Přihlásit/Vytvořit účet | 5 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Nevánoční vzpomínka (Skóre: 1)
Vložil: Eleazar v Neděle, 17. prosinec 2017 @ 08:06:31 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Frantisku100, možná jsem to trochu pomotal, ale to, co popisuješ se událo až po roce 1968?



Re: Nevánoční vzpomínka (Skóre: 1)
Vložil: wollek v Neděle, 17. prosinec 2017 @ 14:53:43 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Františku, zajímalo by mne pokračování příběhu s tou Tvojí Helenkou :-).



Stránka vygenerována za: 0.31 sekundy