Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Návrat do reality.

V posledních měsících alespoň mě připadají tyto stránky méně atraktivní, jakoby nějak potemněly. Probírají se zde pořád dokola jen samé nechuťárny, jako by ony byly nějakou přirozenou součástí života obyčejných křesťanů. A navíc zde roste vulgarita ve vyjadřování, kterou už jedno vynechané písmeno ve slově nahrazené tečkou opravdu nijak nevylepší.

Přesto bych rád dostál svému někdejšímu slibu (zvláště Toníkovi) a pokusil se nyní na konkrétních příkladech osvětlit, že Písmo nejde číst jenom tak, jak je napsáno, že prostý text třeba organicky zasadit do prostředí, ve kterém vznikl, do způsobu myšlení a vyjadřování tehdejších lidí. Až pak se člověku „rozsvítí“, až pak Písmo skutečně ožije a Bůh ke člověku skutečně promluví. Promluví v pravdě, protože Bůh je pravda.
Ale to nejde bez znalostí tehdejšího prostředí, obyčejů a způsobů myšlení. Tyto znalosti však nenalezneme přímo v Písmu, předávají se už od dob apoštolů skrze věky v živé tradici církve.
Někteří z vás však žijí v absurdní představě, že si stačí vzít Písmo a číst - a o správné pochopení smyslu textů se už postará Duch svatý.
Žijí v naprosto mylné představě o jakémsi pomyslném trosečníkovi na ostrově, kterému k obrácení ke křesťanství plně dostačil nález Bible. "Sola scriptura" (jedině Písmo) ovšem člověka naprosto spolehlivě zavádí jenom do světa vlastních virtuálních představ, které jsou oním člověkem mylně přisuzovány jakémusi vnuknutí Ducha svatého. Člověk pak žije ve vlastních lžích, v absurdních lžích - coby produktech vlastní zjitřené nábožné fantazie, ve virtuálním světě vlastních vymyšleností, naprosto přesvědčen o své neomylnosti ve víře.
Přesvědčen o vlastní výjimečnosti mezi ostatními lidmi, třeba i o tom, že Bůh mu už přece dal „bílý kamínek“… - že patří už mezi jistojistě navěky spasené.

Ovšem porozumět správně třeba významu Janova Zjevení, které v sobě organicky zahrnuje jak minulost, tak přítomnost i budoucnost celého světa, lidstva i jednotlivců současně, určitě není pro žádné začátečníky. Tato část Písma je co do správného pochopení smyslu ta nejtěžší, nejobtížnější.
Člověk sotva zvládnuvší zavrzat stupnici na housle se přece ještě nemůže s úspěchem pustit už i do partitur Niccoly Paganiniho! To by byl katastrofální debakl!

Domnívat se, že správně porozumím Písmu právě tak, jak je napsáno – i bez dalších znalostí příčin a souvislostí, že smysl Písma netřeba vykládat a osvětlovat, že takového vzdělání netřeba – znamená zvolit si cestu oklamaného hlupáka, borce z jakési virtuální počítačové hry, ve které je jeho vítězství jím samotným už dopředu naplánováno, ať ve hře učiní cokoli. Ovšem vše je v takovémto případě pořád jen zdánlivé, virtuální. Zcela mimo objektivní skutečnost, zcela mimo realitu.


Postavme se raději nohama na pevnou zem, nebojme se přijmout realitu o sobě!
Každý z nás je opravdu výjimečný, ale docela jiným způsobem. Výjimečný ve způsobu svého obdarování, výjimečný v tom, že jej docela výjimečně a dokonalým způsobem miluje Bůh. Myslet si však o sobě věci, které nejsou ani zbla pravdivé, je docela obyčejná čistá pýcha.
Pokora naproti tomu není zase ničím jiným, než prostým návratem do reality. Pokora je přijmutím pravdy o sobě.
A až v této pravdě se pak člověk teprve může opravdu setkávat se skutečným Bohem – protože Bůh je pravda a lež nenávidí.

Přicházíte sem jako lidi různého založení, různého vzdělání, různých podob víry - i s různými urputně zakořeněnými představami. Za ta léta, co sem chodím je mi ale už jasné, že sám nikoho nepřesvědčím naprosto o ničem, pokud moje láska k tomuto člověku nebude předcházet jakékoli mé dokazování. A také to, že i síla logických argumentů je neúčinná, nepředchází – li ji vnitřní ochota z druhé strany tyto moje argumenty také naprosto nezaujatě posoudit.

Proto bych vás rád požádal o velkorysost, o toleranci a shovívavost, o chladnou hlavu bez emocí - až budete posuzovat toto mé dokazování a vytvářet si na něj svůj vlastní názor.

Jako vzor pro to, že Písmu se nedá porozumět bez předchozí přípravy, bez určitých znalostí, které teprve podmiňují správné a pravdivé pochopení textu uvádím Mt 5,38-41:
„Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému člověku, ale když tě někdo udeří do tvé pravé tváře, nastav mu i druhou tvář. A tomu, kdo se s tebou chce soudit a vzít ti košili, nech i plášť. A když tě někdo bude nutit k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. “


… Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému člověku, ale když tě někdo udeří do tvé pravé tváře, nastav mu i druhou tvář. ...
Jak tomuto textu rozumí dnešní člověk bez znalosti okolností?
Tak, jak je napsán! Doslova! Tedy neodporovat zlu, ale podřídit se zlému člověku, udělat ze sebe hlupáka, doslova blbečka. Nechat na sobě dříví štípat! Někdo mě bude fackovat a já mám jenom držet jak bačkora, jak tupec? Takovou máte představu o křesťanství? A jakou jinou můžete mít, pokud neznáte dobové okolnosti a posuzujete tento text čistě očima a myšlením dnešního člověka?


... A tomu, kdo se s tebou chce soudit a vzít ti košili, nech i plášť. ...
A opět se tomuto bez znalosti okolností nedá porozumět jinak, než doslova – tak jak je napsáno. To v důsledku ovšem znamená nechat se trpně okrást, aniž bychom proti tomu jakkoli protestovali, ba naopak, přidat zloději z vlastní iniciativy ze svého i ještě něco navíc! Tedy vlastně doslova podporovat zloděje v jeho hříšném jednání!


... A když tě někdo bude nutit k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. …
Tak, jak je napsáno. Podvolit se nespravedlivému násilí a z vlastní horlivosti se podbízet násilníkovi k ještě větší službě, k ještě větší křivdě na sobě.


Takto by těmto textům nutně musel rozumět i onen fiktivní trosečník na ostrově s Biblí v ruce – ale bez jakýchkoli dalších informací – a v podobném duchu tomuto místu rozumíte i mnozí z vás. Totiž bez nutné znalosti tradice církve těmto textům ani nelze nijak jinak rozumět. Jen tak, jak jsou napsány, v tomto smyslu jim rozumí dnešní člověk.



Ale jaký je tedy skutečný význam těchto textů?
Nemůžete přikrývat zlo!
Křesťan nemá být tím, kdo se jen sladce usmívá a nic víc. Kdo trpně přijímá rány! Křesťan není žádný blbec! Křesťan má taky za úkol postavit hráz zlu. A to vyžaduje odvahu a statečnost.


… Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému člověku, ale když tě někdo udeří do tvé pravé tváře, nastav mu i druhou tvář. …
Dnešní člověk už nezná spoustu okolností, ve kterých Ježíš mluvil.
Nezná přesně tehdejší zvyky, kulturu apod. - co tehdy všichni lidi věděli a co dnešnímu člověku uniká …
V kontextu toho pak nabývá toto podobenství úplně jiný význam:
Ježíš žil uprostřed semitské kultury, kde i dodnes je ostře vymezena funkce pravé a levé ruky.
Pokud si v této kultuře lidi vyřizují své účty tak, že se fackují, dělají to pravou rukou.

Když někoho udeřím hřbetem ruky (tedy na jeho levou tvář), tak fackuje pán svého otroka, nebo svého sluhu, někoho, kdo je mu podřízený - tedy není mu rovný, je méněcenný.
Kdežto údery dlaní si vyřizují účty mezi sebou lidé sobě rovní.
Lidé sobě rovní se tedy fackovali dlaní pravé ruky na levou tvář toho, kdo stál naproti.

Vidíme tedy, že podobenství nabývá najednou už docela jiný význam: Jestliže tě někdo udeří na pravou tvář (hřbetem pravé ruky), nastav levou. Na levou tvář tě nemůže udeřit pravou rukou hřbetem, nýbrž je nucen tě udeřit dlaní. Udeřit sice, ale udeřit už jako sobě rovného.
Tímto nastavením levé tváře protivníkovi říkáme: „Nevyvyšuj se nade mnou, před Bohem jsme si všichni lidé rovni!“
Jde tady totiž i o obrácení toho, kdo se domnívá, že má nade mnou navrch, že je něco víc. Nastavením levé tváře mu říkám něco zásadního: „My jsme si před Bohem rovni!“.
Jakýkoli jiný způsob jej o naší rovnosti nepřesvědčí (udeřit jej třeba na oplátku do levé tváře), znamená další eskalaci násilí, krevní mstu. Nám se však jedná o akt milosrdenství vůči bližnímu – udělej víc! A správně! To od křesťana vyžaduje odvahu a statečnost. Stejně statečně se zachoval Kristus, když mu voják před veleknězem dal políček. Tehdy taky nemlčel, ale dal onomu vojákovi podnět k zamyšlení. A příležitost k obrácení, ke změně smýšlení.


... A tomu, kdo se s tebou chce soudit a vzít ti košili, nech i plášť. … …
U židů v té době se nosil dvojí druh oděvu? Svrchní šat (plášť), který sloužil v noci i jako deka na přespání, protože noci byly chladné a spodní dlouhá košile. Chudý člověk si mohl pořídit zpravidla jen jediný plášť na celý život. A ten plášť sloužil na mnoho účelů, byl důležitý na přežití.. Jestliže někdo chudému člověku ukradl jeho plášť, tak tím vlastně ohrožoval jeho život. Když ti někdo vezme plášť i košili, zůstaneš nahý, na pospas zimě a chladu, na pospas živlům. A u Izraelců bylo velmi důležité starat se o sebe navzájem. Ve Starém zákoně je mnoho míst, která mají zajistit chudým lidem, aby se mohli o sebe alespoň nějak postarat: Při žních se nechávalo v rozích pole obilí pro chudé lidi, aby si mohli na svou obživu alespoň něco nasbírat. Pokud někdo vzal jinému do zástavy jeho plášť, měl povinnost jej před západem slunce dotyčnému zase vrátit. Příkaz přímo od Hospodina (Ex 22,25).
A pro Izraelce dívat se na nahého člověka byla pro něho mnohem větší ostuda, než být sám nahý. Měl totiž povinnost pomoci. Protože jestliže můj bratr je nahý a já na sobě něco mám, pak je zde zásadní problém – a ten problém mám já. Čili když mi někdo sebere košili a já mu dám i plášť, tak jemu musí dojít, co provedl! Jemu musí v té chvíli dojít, že to je jeho ostuda! Znovu zde máme adekvátní výzvu křesťanům k milosrdenství pro obrácení hříšníka. Aby si on uvědomil, co to dělá!


... A když tě někdo bude nutit k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. …
Ježíš toto vypráví v kontextu, kdy Palestina byla okupovaná Římany, byli tam římští vojáci a platilo zde římské právo. To vojákům zajišťovalo právo vložit svoji „plnou polní“, či jiné břemeno komukoli z místního obyvatelstva na záda a ten musel místo vojáka nést toto břemeno plnou míli – ale nikdy ne víc, než jednu míli! Ani o krok dál! Za zneužití totiž byly týmž zákonem stanoveny pro vojáky vysoké tresty – takový voják by mohl mít problémy, kdyby si postižený stěžoval.
Právě na základě tohoto zákona přinutili později vojáci i Šimona z Kyrény nést Ježíšův kříž. Čili to nebyla žádná zlovůle vojáků, či bezpráví na Šimonovi. Vojáci jej takto mohli docela po právu zákonným způsobem přinutit nést Ježíšův kříž.
Takže když já ponesu vojákovi jeho břemeno dál, než jednu míli, říkám mu tím: Ano, ty mě můžeš přinutit jít s tebou jednu míli – zákon ti to umožňuje - ale nes i ty kus své odpovědnosti. Zamysli se nad tím! Já bych si přece mohl stěžovat a ty bys měl problém! Já ti však nyní pomáhám už nikoli jako vojáku ze zákona, ale pomáhám ti jako bratru v našem lidství.

Milosrdenství není něco sladkého a rozplizlého.
Milosrdenství je cosi velmi pevného, co vyžaduje odvahu, námahu a vede k zamyšlení, vede k obrácení. Obrácení mě, i obrácení toho druhého. Vede ke změně smýšlení lidského srdce.

Jsme sice vystaveni různému nehezkému jednání ze strany druhých, ale existuje způsob, jak nastavit druhou tvář. Jak tomu druhému člověku sdělit: „My jsme si před Bohem rovni!“



A toto je skutečným smyslem celé této Ježíšovy řeči, těchto podobenství.
Bez předávané tradice církve bychom toto ovšem už dávno nevěděli a rozuměli bychom textům právě jen tak, jak jsou napsány – ovšem v kontextu novodobého myšlení a bez znalosti dávných souvislostí bychom těmto textům pochopitelně nutně rozuměli už naprosto chybně.