Rozdělení na bohaté  a chudé není v mé hlavě. To do mne netloukli komunisté, to jsem zažil na vlastní kůži už v MŠ. Stačilo porovnat oblečení a přístup učitelek. Porovnat naše bydlení  s těmi, co měli krásné byty, auta , kola  a jiné. Je zase fakt, že mi radost udělala každá maličkost. Když "špinavý Béďa", takovou měl přezdívku, mi jednoho dne přinesl tříkolku, kterou někde pro mne sehnal, skákal jsme radostí. Ona to byla tříkolka, kterou nikdo neměl. Vyrobená na " koleně". Celá zrezivělá, ale funkční. Dnes je problém udělat dětem radost. Mají vše a jsou až přesycené věcmi. To zase byla výhoda té chudoby. Když dnes jdu nakoupit a pak táhnu moji jezdící tašku s nákupem, mám radost. Vzpomenu si na to, jak maminka s tatínkem po  důchodu šli nakoupit  a vše bylo drahé. Zaplatili dluh  zminula a zaplatili nákup a už měli strach, jak vyjdou do dalšího důchodu.  Maminka měla důchod 9. a tatínek 20. dne. Přitom se kupovalo jen to nejnutnější. Mám takovou radost , jakou je dnešní nákup. Vím, že si mohu koupit i to, na co mám chuť, a dívám se do peněženky a říkám si, kdyby tohle mohli prožívat moji rodiče, kteří nevěděli, jak vyjdou do dalšího důchodu. I za komunistů byli chudí i bohatí. Někteří chudí proto, že si to zavinili  a jiní bohatí proto, že se uměli i nečestně obohatit a stejně tak obráceně. Mezi komunisty bylo lidé dobří i lumpové. Takový Emil byl celý život dělník. neoženil se, pil, ale nekouřil. Věřil však, že komunismus je správná myšlenka a někdy se lidé budou mít líp. Asi v Boha nevěřil, to nevím, ale ani se nechoval tak, že by byl proti Bohu. V roce 68 jsme ho viděl naposled. Bylo asi 23 srpna a Emil na mne volal, abych šel podepsat petici proti sovětským okupantům. Jasně, že jsem šel. A za pár hodin zemřel na infarkt. Skončí asi v pekle anebo ve věčnosti minula.  

 

K třídnímu rozdělení nepotřebuji komunistické myšlení. To je reální život. Na jedné straně ti, co neví, za co utratit. Ti, kteří si umí vše podplatit  a uplatit. Mafie zbohatlých lidí a zločinců. Vše se dá koupit. To je kapitalismus u nás a realita. Já mám velké štěstí, že jsme vystudoval  a měl zodpovědné zaměstnání a tak jsme si mohl pořídit " krásnou králíkárnu" v panelovém domě  a máme zahrádku  a děti zabezpečené. Jsem rád, že nemáme dluhy jako moji rodiče v krámu, že si vystačíme. Já netoužím po něčím bohatství a právě proto, že vnímám svět reálně, nemohu souhlasit s těmi, kteří to nevidí. Nevidí jinou nespravedlnost  a lumpárny a mlčí. Já jsem po roce 89 bojoval proto mnohým hajzlům, což bylo často převlečení komunisté a také narychlo vykvašení věřící. Já vím dobře, jaký je život. Psali  mně ti vykvašení bojovníci i dopisy, kde vyhrožovali. Nedal jsem se. Konkrétnosti Ti psát nemohu. Vše se dá i tady zneužít.Ale porazil jsem   je a zvítězil. Dokonce se s nepřáteli i smířil. Co také jiného.

 

Komu věřit? Nikomu. Svět je zatím " bohatší" ( ten náš v Evropě), ale na jak dlouho. Vnitřně nestojíme za nic. A nemalujme si obraz, kterým nejsme a který neexistuje. Je jen realita dneška.

 

A to umírání?? Když umíral otec, bylo mi sedmnáct. Ležel v nemocnici a na pár dní ho dali domů, protože požádal o revers a oni nezkoumali, kolik je synovi let. Vydržel jsem tohle umírání dva týdny, nechodil do školy a pak poprosil doktorku, za mi pomůže, aby tatínka zase vzali do nemocnice. Vyšlo to. Musel jsme objednat sanitku a naposled viděl tatínka v šatech. Za tři týdny zemřel. Ve středu  a v neděli byly návštěvní dny. Bál jsme se, jak to vydržím těch pár hodin, kdy naříkal a naříkal. Jeden hodný pán, nebyl věřící, mi pomáhal  a pak už nechodil s e mnou. Když jsme mu šel oznámit, že tatínek je již po smrti, moc se omlouval. Víš , Františku, já se už na to nemohl dívat..

Jak jsem mohl zajistit důstojné umírání???