Kdyby byl Kristus prostým člověkem nebo dokonce i andělem, neměla by jeho smrt pro ztracený svět vůbec význam, protože zástupná smrt člověka nebo anděla by nikdy nemohla postačit pro božskou spravedlnost, aniž mohla prokazovat čest božskému zákonu, ani způsobit odpuštění hříchů člověka, ani ukonejšit provinilé svědomí, ani zajistit spasení duše. Neměla by velkou účinnost. Může-li být božství Kristovo úspěšně popřeno, pak je konec se smířením a my jsme dosud ve svých hříších. Je-li však Kristovo božství nepopíratelné, pak je též smíření nepopíratelné a jeho oslnivá sláva proniká stíny hrobu. 

Avšak pouhé božství Kristovo nemohlo úplně učinit zadost za hřích člověka. V oběti musel být zastoupen také lidský prvek. Kristus musel zemřít jako člověk za hřích člověka. V utrpení předcházejícím jeho smrti musel trpět v našem lidském těle. V těle musel klesnout do hrobu, aby se stal pro všechny lidi zárukou vzkříšení z mrtvých, a to pro všechny, kdo v něho uvěří. Proto hlásá ap. Pavel:

Byl skutečně člověkem Kristem, Synem Božím, Stvořitelem vesmíru, a vzal na sebe naší přirozenost a stal se člověkem. Narozen z ženy, stal se "semenem Abrahámovým", jedním z nás.¨

Nevyšel z nejvyšších kruhů lidstva, nepřišel jako mocný kníže nebo král, ale byl služebníkem. Ponížil se co nejvíce, aby splynul s lidským utrpením a s lidskou bolestí. Jeho božství bylo skutečně jeho člověčenstvím tak zahaleno, že se mohl On, Pán Slávy, vmísit mezi lidi, aniž oni jeho přítomností zahynuli.

Jeho vtělení je věčným tajemstvím, které nikdy na této zemi nemůže být rozřešeno. My se je také nepokoušíme vysvětlit. Tato myšlenka je příliš vznešená, aby ji mohl náš smrtelný rozum pochopit. Je to nejúchvatnější pravda všech věků, že Bůh mohl přebývat v lidském těle. Nebylo však jiné cesty, jak překlenout tak hlubokou propast. Jiným způsobem nemohl Syn Boží nabýt způsobilosti, jak vykoupit člověka. Měl-li být hřích odčiněn, muselo se to stát jedině skrze toho, který mohl správně zastupovat obě strany - Boží i naši. A to se mohlo stát jen Bohem - člověkem. Obě přirozenosti se musely spojit. Bůh se musel nejprve sklonit k člověku, aby jej mohl k sobě pozvednout. Proto to byl Ježíš kristus, Bůh - člověk, jenž trpěla zemřel za naše hříchy. Spasitel, který byl zároveň Bohem i člověkem se za nás obětoval. O to se opírá účinnost jeho smírčí oběti. Adam a všichni jeho nástupci přestoupili Boží mravní zákon a zákon žádal smrt přestupníkovu. Kdyby zákon mohl být odstraněn, byli by hříšníci vyvázli beztrestně a Ježíš by byl nemusel zemřít. Ale pak by bylo bývalo dopřáno vlády spouře a satanova říše by byla zvítězila. proto vede jen jediná cesta k záchraně člověka propadlého věčné smrti. Bůh se musel stát ručitelem za člověka, vzít na sebe jeho vinu a zemřít místo něho. A On to neváhal učinit.