poslal BohemianAnonymus
Chtěl bych se zde ve zkratce podívat na určitý vývoj, pokud jde o pohled na odpuštění hříchů se zřetelem na to, že Spasitelova smírná oběť ukončila SZ odpuštění hříchů. Dále si kladu otázku, zda dnešní židovská bohoslužba vede ke smíření s Bohem; zda na základě nezrušitelné smlouvy s Bohem (1M. 17:7; 3M. 26:44) byly vyvolenému národu uděleny nějaké výjimky, které křesťané s pohanů nemají.
A. Starý Izrael
Toto období lze nazvat věkem Zákona. V něm existoval ve starém Izraeli systém obětí, z nichž tu nejdůležitější, přinášel velekněz jednou za rok, kdy na den smíření, ve svatyni svatých obětuje ze hříchy své i lidu.
Erich Sauer: SVÍTÁNÍ SPÁSY SVĚTA
7 kapitola: Životní cesta Zákona
A. Starozákonní společenství s Bohem (str. 114)
"Základem mozaické obětní služby tudíž není jenom shlazení, nýbrž smíření, nikoliv pouhá odplata v rámci soudcovské spravedlnosti, nýbrž relativní obnovení společenství vykupující láskou. To usmíření však umožňuje mozaická oběť "přikrytím" hříchu. Odejmout hřích sice nemůže, "neboť nemožné jest, aby krev býků a kozlů shladila hříchy" (Žd. 10,4.11) - to může jen a jen oběť Kristova (Žd. 9,26) - ale z hlediska Golgoty může přikrýt hříchy spáchané v důsledku lidské slabosti tak, aby je Bůh neměl na očích. To byl její úkol - ve vztahu ke kříži - i její síla."
Vysvětlivky
Poznámka autora pod čarou: všude tam, kde se ve Starém Zákonu našich Biblí vyskytují slova "shladit, odpustit", je v hebrejské verzi použito slovesa "kaphar", tj. "přikrýt přetřením", "zakrýt" (totéž slovo jako v 1M. 6,14). Z téhož kmene je odvozeno i slovo "kapporeth", vlastně něco (hříchy) k "přikrytí", tj. slitovnice. Str. 114.
Pro hříchy spáchané úmyslně a po zralé úvaze, tedy pro hříchy vědomé a chtěné, hříchy spáchané "se zdviženou paží", měla Stará smlouva jen ukamenování (4M. 15,30 doslovně; 3M. 24,10-23). Str. 114,115.
Mozaická oběť - Mozaika představuje nějaký obraz, složený např. z různobarevných kaménků. Různé starozákonní oběti byly obrazem té jedinečné oběti Pána Ježíše Krista - pozn. redakce. Str. 118.
B. Spasitelova přítomnost na zemi
Spasitelovou smrtí na kříži "Dokonánoť jest" (J. 19:30) byl ukončen věk Zákona a započal věk milosti, ve kterém žijeme dosud, a který skončím vytržením Církve (1Tes. 4:17). Spasitel se nikdy nevyjádřil v tom smyslu, že oběti přinášené Bohu v jeruzalémském chrámu nemají smysl. Jen zdůrazňuje, že cestou realizace obětí je nemožné zbavit se nároků, jež Bůh člověku ukládá. Jde hlavně o milosrdenství (Mt. 9:13; 12:7). A milosrdenství dává Pán přednost před obětmi, zvláště když tyto oběti nevycházejí z pokorného srdce. Oběti bez milosrdenství jen popouzejí Hospodina.
Spasitel odpouští hříchy přímo, na základě autority Božího Syna:
(1) Mk. 2:5 ""Synu, odpouštějí se tobě hříchové tvoji."
Spasitelův postoj k zákoníkovi:
(2) Lk. 10:25-28 "A aj, jeden zákoník vstal, pokoušeje ho a řka: Mistře, co čině, život věčný obdržím? A on řekl jemu: V zákoně co jest psáno? Kterak čteš? A on odpověděv, řekl: Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého a ze vší duše své a ze vší síly své, i ze vší mysli své, a bližního svého jako sebe samého. I řekl mu: Právě jsi odpověděl. To čiň a živ budeš."
Z těchto textů je zřejmé, že v této době fungovalo vedle sebe SZ i Spasitelovo odpuštění hříchů. První text říká, že Spasitel odpouští "teď", tedy ve věku Zákona. Nicméně toto odpuštění má lokální charakter, neboť je omezeno pouze na Izrael.
(3) Mt. 15:24 "On pak odpověděv, řekl: Nejsem poslán než k ovcem zahynulým z domu Izraelského."
Text z Lk. 10 je zajímavý tím, že Spasitel nevyzval onoho zákoníka k následování, jako učedníky a např. bohatého mládence (Mt. 19:20-22) proto, že k němu nepřišel s čistými úmysly. Spasitel tedy zákoníkovi potvrdil možnost spasení na základě zachovávání Zákona, dokonce jinde potvrzuje jeho nezměnitelnost (Lk. 16:17), protože nepřišel Zákon zrušit, nýbrž naplnit (Mt. 5:17).
Spasitel neodpustil hříchy zákoníkovi proto, že Ho o to ani nežádal - jen Ho přišel pokoušet. Nicméně mu nevzal možnost spasení na základě dodržování Zákona. Jaká velkorysost! jaká milost!
C. Po Spasitelově vzkříšení
Kristus sám je smírnou obětí za hříchy lidstva. Tím navždy ukončil systém SZ obětí. On učinil "oboje jedno", Židy i pohany, když zbořil hradbu vedoucí na různo (Ef. 2:14).
(4) Ř. 3:25 "Jehož Bůh vydal za smírci, skrze víru ve krvi jeho, k ukázání spravedlnosti své, skrze odpuštění předešlých hříchů."
(5) Žd. 9:28 "Tak i Kristus jednou jest obětován, k shlazení mnohých lidí hříchů;"
(6) Žd. 7:27 "Kterýž nepotřeboval na každý den, jako onino kněží, nejprv za své vlastní hříchy obětovati, potom za lid. Nebo učinil to jednou, samého sebe obětovav.
(7) Ř. 10:4 "Konec zajisté zákona jest Kristus k ospravedlnění všelikému věřícímu."
(8) Ef. 2:14,15 "Nebo onť jest pokoj náš, kterýž učinil oboje jedno, zbořiv hradbu vedoucí na různo. A nepřátelství, totiž zákon přikázání v ustanoveních, vyprázdniv skrze tělo své, aby ty oboje vzdělal v samém sobě v jednoho nového člověka, tak čině pokoj."
(9) Žd. 10:19,20 "Majíce tedy bratří, plnou svobodu ke vjití do svatyně skrze krev Ježíšovu, (Tou cestou novou a živou, kterouž nám způsobil skrze oponu, to jest tělo své),"
Opona chrámová roztržena od vrchu až dolů! Nyní máme skrze Spasitelovu oběť přímý přístup do svatyně svatých, tedy k Bohu Otci. (Mt. 27:51; Mk. 15:38; Lk. 23:45!!!)
Na základě smírné oběti je hlásáno odpuštění hříchů, a to i těch, které nemohly být skrze zákon Mojžíšův ospravedlněny.
(10) Sk. 13:38,39 "A protož vám známo buď, muži bratří, že skrze toho zvěstuje se vám odpuštění hříchů. A to ode všech, od kterýchž jste nemohli skrze zákon Mojžíšův ospravedlněni býti, skrze tohoto, každý kdož věří, bývá ospravedlněn."
Toto odpuštění má již globální charakter - není již omezeno na Izrael a mohou ho dosáhnout všichni, kteří o něj stojí.
D. Dopady Spasitelova vzkříšení na Izrael
Cyklus SZ obětí byl Hospodinem ukončen hrozným způsobem vyvrácením Jeruzaléma a zničením chrámu v r. 70 n.l.
Proč?
Protože Izrael popouzel Hospodina a město nepoznalo času navštívení svého:
(11) Lk. 19:46 "Řka jim: Psáno jest: Dům můj dům modlitby jest, vy jste jej však učinili peleší lotrovskou."
(12) Lk. 19:44 "A s zemí srovnají tě, i syny tvé v tobě, a nenechajíť v tobě kamene na kameni, proto že jsi nepoznalo času navštívení svého."
Bůh, za exodu Izraele ponechal Amorejským 40 letou lhůtu milosti. Přibližně stejnou dobu ponechal Izraeli od smrti Spasitelovy až do zničení Jeruzaléma a druhého chrámu v r. 70. Jak Amorejští, tak i Izrael, dobu milosti nevyužili.
A protože této doby milosti nevyužili, neobrátili se k Spasiteli a neplakali hořce jako nad jednorozeným (Zach. 12:10), pak je to v budoucnu (při druhém Spasitelově příchodu), teprve čeká.
Židé odmítli Spasitele a zvolili si Barabáše (J. 18:40). Proto byl obležený Jeruzalém v moci několika zločineckých skupin. Dále, odmítli Krále, ve prospěch císaře (J. 19:15) a císař pak skutečně přišel!!!
Dali přednost zločinci před nevinným, nenáviděnému římskému císaři před vlastním člověkem. V kontrastu s touto zlobou, Spasitel na kříži na ně prosí (Lk. 23:34).
K tématu:
Dnešní židovská bohoslužba je výrazem určitého zatvrzení, které je a bude jen dočasné, jak píše apoštol Pavel:
(13) Ř. 11:25,26 " . . . zatvrdilost z částky přihodila se Izraelovi, dokudž by nevešla plnost pohanů. A takť všecken Izrael spasen bude, jakož psáno jest: Přijde z Sióna vysvoboditel a odvrátíť bezbožnosti od Jákoba."
(14) Ř. 9:27 "Izaiáš pak volá nad Izraelem řka: Byť pak byl počet synů Izraelských jako písek mořský, ostatkové spaseni budou."
Toto zatvrzení se prezentuje jako závoj, (zástěra):
(15) 2Kor. 3:14-16 "Pročež ztupeni jsou smyslové jejich. Nebo až do dnes ta zástěra v čítání Starého zákona zůstává neodkrytá; nebo skrze Krista se odnímá. Protož až do dnes, když bývá čten Mojžíš zástěra jest položena na jejich srdci. než jakž by se obrátilo k Pánu, odňata bude ta zástěra."
Vede židovská bohoslužba ke smíření s Bohem a věčnému životu?
Cesta k Otci mimo Krista je vyloučena:
(16) J. 3:16 "Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho nezahynul, ale měl život věčný."
(17) J. 14:6 "Dí jemu Ježíš: Já jsem ta cesta i pravda i život. Žádný nepřichází i Otci než skrze mne."
(18) J. 10:9 "Já jsem dvéře. Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude a vejde i vyjde, a pastvu nalezne."
Poznání Boha bez poznání Krista je nemožné:
(19) J. 17:3 "Totoť jest pak věčný život, aby poznali tebe samého pravého Boha, a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista."
Spása mimo Krista je vyloučena:
(20) Sk. 4:12 "A neníť v žádném jiném spasení; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, skrze kteréž bychom mohli spaseni býti."
Nicméně Izrael přijme Spasitele, i když to bude cestou utrpení:
(21) Zach. 8:22,23 "A tak přijdou lidé mnozí a národové nesčíslní, aby hledali Hospodina zástupů v Jeruzalémě a kořili se tváři Hospodinově. Takto praví Hospodin zástupů: V těch dnech chopí se deset mužů ze všech jazyků těch národů, chopí se pravím, podolka jednoho Žida, řkouce: Půjdeme s vámi, nebo slyšíme, že jest Bůh s vámi."
Židé byli bez chrámu i velekněze po vyvrácení Jeruzaléma v r. -587. Oběti jim byly Bohem zajisté prominuty, protože k nim neměli příležitost. Ale po zničení druhého Chrámu v r. 70 se jim (a stejně i nám), otevřela jedinečná šance v Kristu, který je veleknězem všech věřících:
(22) Žd. 7:26 "Takovéhoť zajisté nám slušelo míti nejvyššího kněze, svatého, nevinného, nepoškvrněného, odděleného od hříšníků, a kterýž by vyšší nad nebesa učiněn byl."
E. Spasitel radikálně překvalifikoval cestu spásy
(23) J. 10:7 " . . Že já jsem dvéře ovcí."
(24) J. 10:9 "Já jsem dvéře. Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude, . ."
(25) J. 10:30 "Já a Otec jedno jsme."
(26) J. 14:6 "Já jsem ta cesta, i pravda i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne."
A pokud jde o Izrael:
(27) Ř. 9:31-33 "Izrael pak následovav zákona spravedlnosti, k zákonu spravedlnosti nepřišel. Proč? Nebo ne z víry, ale jako z skutků zákona ji hledali. Urazili se zajisté o kámen urážky, Jakož psáno jest: Aj, kladu na Siónu kámen urážky a skálu pohoršení, a každý, kdož uvěří v něj nebude zahanben."
Bůh nečiní rozdílu mezi Židy a pohany:
(28) Sk. 10:34 "Tedy Petr otevřev ústa, řekl: V pravdě jsem shledal, že Bůh není přijímač osob." (též Ř. 2:11).
(29) Ř. 3:20 "Protož z skutků zákona nebude ospravedlněn žádný člověk před oblíčejem jeho; nebo skrze zákon poznání hřícha."
Sami Židé přišli k názoru, že jejich bohoslužba je nedostatečná. Apoštol Petr jim nabízí řešení:
(30) Sk. 2:37,38 "To slyševše, zkormouceni jsou v srdci a řekli Petrovi a jiným apoštolům: Což máme činiti, muži bratří? Tedy Petr řekl jim: Pokání čiňte a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a přijmete dar Ducha svatého."
Z těchto důvodů mám za to, že dnešní judaisté žijí v iluzi; úžasná a stále platná zaslíbení jim neotvírají cestu k Bohu mimo Krista. Naopak - skrze Krista se jim jako národu otvírá úžasná budoucnost!!!
Je skutečně zvláštní, že si Židé zatím (pokud vím) nekladou otázku, PROČ Hospodin tak razantním způsobem dopustil zničení druhého chrámu a ukončení bohoslužby. MUSELO SE PŘECE NĚCO VÝZNAMNÉHO STÁT!!! Po r. 70 nastupuje rabínský judaismus, jen jako jakási redukovaná forma židovské bohoslužby. Ve 2. stol. pak saduceové úplně zmizeli. Chybějící svatá Písma (NZ) "nahradil" Talmud (hebr. "Učení"), skrze nějž, jako dílo lidské, které je nutně zatíženo chybami, upadli Židé ve své historii do řady potíží.
F. Spasitel nastolil ostré rozdělení mezi svou církví a světem
(31) Lk. 12:51 "Což se domníváte, že bych přišel pokoj uvésti na zemi? Nikoli, pravím vám, ale rozdělení."
(32) J. 3:18 "Kdož věří v něho nebude odsouzen, ale kdož nevěří, JIŽŤ jest odsouzen, nebo neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího."
(33) J. 15:19 " . .ale já z světa vyvolil jsem vás, protož vás svět nenávidí."
(34) J. 17:16 "Z světať nejsou, jako i já nejsem z světa."
G. NEJRADIKÁLNĚJŠÍ VÝROK PÍSMA:
Přes speciální Spasitelův výrok:
(35) Mk. 9:40 "Nebo kdož není proti nám, s námiť jest."
určeného člověku, který v Kristově jménu vymítal ďábly, se dostáváme k nejradikálnějšímu Spasitelovu výroku majícímu obecnou platnost:
(36) Lk. 11:23 "Kdož není se mnou, proti mně jest . . ."
Není jiné cesty. Neutralita neexistuje. Nestačí jen "nebýt proti", ale je nutno být jednoznačně "pro".
H. Písmo požaduje nadpozemský rozměr lásky ke Spasiteli
(37) J. 14:21 "A kdož mne miluje, milován bude od Otce mého, a jáť jej budu milovati, a zjevím jemu samého sebe."
(38) Mt. 10:37 "Kdo miluje otce neb matku více nežli mne, není mne hoden; a kdož miluje syna neb dceru více nežli mne, není mne hoden."
Tedy jen láska k Synu je rozhodující. Tvrzení, že bude spasen každý člověk konající dobré skutky, např. judaista, muslim, či buddhista, je nepravdivé.
Z tohoto biblického pohledu jsou na tom judaisté, muslimové, buddhisté i křesťané, jejichž láska ustydla (Mt. 24:12) naprosto STEJNĚ. Pokud jsme vzdáleni od Boha, pak již nezáleží na tom, do jaké míry. Všichni jsme zhřešili a jsme daleko od Boží slávy (Ř. 3:23).
V diskusi se projevují i snahy otevřít cesty spásy mimo Krista; lze se setkat i s těmito argumenty:
"No, když o tom budeme hloubat více, tak okruh zachráněných nebude jen v rámci křesťanů. A to se již dostáváme mimo doktrinální meze křesťanství."
"Když však děláš závěry, zamyslel jsi se také nad tím, že spasen nebude nikdo podle příslušnosti ke křesťanství nebo judaismu, ale "kdo činí vůli mého Otce je můj bratr, moje sestra i matka?"
Ano, výrok Mt. 12:50 platí. Ale já se ptám dále: Kdo vůbec může činit vůli nebeského Otce?
Písmo praví:
(39) J. 6:40 "A tatoť jest vůle toho, kterýž mne poslal, aby každý, kdož vidí Syna a věří v něho měl život věčný.
(40) J. 5:23 "Aby všickni ctili Syna takž, jakž Otce ctí. Kdo nectí Syna, nectí ani Otce, který ho poslal."
Nicméně dobré skutky bez víry mají zajisté svůj význam; Bůh je spravedlivý a všem odplatí na věčnosti. nebude to však věčnost v Boží blízkosti . . .
Kristova oběť je nekonečná a proto ji nelze obejít!!!
I. Shrnutí
Syna nutno ctít jako Otce - jinak uctívání nemá smysl
(41) J. 5:23 "Aby všickni ctili Syna, takž jakž Otce ctí. Kdo nectí Syna, nectí ani Otce, který ho poslal."
(42) 2J. 9 "Každý, kdož přestupuje a nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha; kdož zůstává v učení Kristovu, tenť i Otce i Syna má.
(43) 1J. 2:22,23 "A kdo jest lhář? Není-li ten, kdož zapírá, že by Ježíš nebyl Kristus? Tenť jest antikrist, kdož zapírá Otce i Syna. Každý, kdož zapírá Syna, nemáť ani Otce.
(44) J. 10:35 ". . . a nemůže zrušeno býti písmo."
TEDY JEN KRISTUS JE ROZHODUJÍCÍ!!!!
Z biblického hlediska je jasné, že náboženství zapírající Spasitele (např. judaismus, islám), jsou na tom hůře, než náboženství, zaujímající ke Spasiteli indiferentní, nebo vůbec žádný postoj. Přísně vzato, je dnešní judaismus antikristovský, podobně jako islám. Písmo nemůže být zrušeno!
Židé tím, že odmítli Knížete pokoje (Iz. 9:6), a odevzdali Ho k "potrestání světskému rameni" (vida, kým se inspirovala ŘKC!), se Kristova pokoje do Jeho opětovného příchodu na svět nadobro zbavili (J. 14:27). Proto nemohou říci: "Onť jest pokoj náš" (Ef. 2:14) a závoj jim zastírá ducha (2Kor. 3:12-16). A protože nemají Ducha Páně, chybí jim také svoboda (2Kor. 3:17).
(45) Ř. 9:27 "Izaiáš pak volá nad Izraelem, řka: Byť pak byl počet synů Izraelských jako písek mořský, ostatkové spaseni budou."
Jestliže judaisté odcházejí nesmířeni s Bohem na věčnost, je to tragédie; Kristus je nadějí nejen pro ně, ale pro nás všechny. Židé, muslimové, buddhisté, obecně s Bohem nesmíření lidé, jsou na tom před Bohem naprosto stejně. Židé, ač Bohu nejblíže, přesto zůstávají jako Kartaginci, před branami: "Hannibal ante portas!!!". TAK BLÍZKO - A PŘECE VNĚ!!! A to je důvod k modlitbám za hynoucí Izrael, potažmo celý svět; dokáží ale Židé tyto argumenty přijmout, a po veleknězi (Žd. 4:14, 15) a Smírci (Ř. 3:25) se poohlédnout?
BA
