„Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku, a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch.“ (Židům 6:4-6)

Autor epištoly Židům tyto verše jistě mínil dobře. Zavedeme-li je do reality, tak hovoří:

Nějaký člověk rozhodl, že ten a ten křesťan okusil již jednou osvícení a nebeského daru, zakusil pravdivost Božího slova, zakusil moc budoucího věku. Tentýž člověk pak o tom křesťanovi rozhodl, že ten křesťan odpadl. A udělal konečný verdikt - s tím křesťanem je konec – není ho možné vést znovu ku pokání, neboť jako odpadlík znovu křižuje Božího syna.

Položme si otázku: Kdo je ten člověk, že může o někom soudit, že někdo jiný, který měl vztah s Duchem svatým a okusil nebeské dary, že přesto odpadl?

Odpověď se nabízí: Soudí tak člověk, kterému právo soudu nepřísluší. Soudit může totiž jenom Bůh. Člověk do srdce jiného člověka nevidí, tam může vidět jen Bůh. Soud zahrnující všechno, i lidské srdce, takový soud patří jen Bohu.

Ačkoliv výňatek z Židům je náhled do Božího soudu, tak nám zkušený apoštol Pavel předkládá srozumitelnější zprávu o soudržnosti Božích dětí, která používá symbolické větve vinného kmene (Římanům 11:17-24). Ještě jasněji však hovoří evangelista Jan v připodobnění k Ježíšově ovčinci. A Jan zatraceně dobře věděl, co je působení Ducha svatého:

Na pochybách nemůže nikoho zanechat Ježíšovo podobenství o zbloudilé ovci:

Jeden vedoucí mládeže z církve navštívil před několika lety sbory ve Švédsku. Byl nadšen, práce s mládeží měla prioritu – konaly se různé campy, workshopy (semináře), zpívalo se, tančilo. Zkrátka vše, co se mládeži líbilo. Když tam přijel letos, chtěl za mládeží, ale zjistil, že ve sborech již žádná není. Alespoň se s církvemi dohodli, že Švédové přijedou do Čech vysvětlovat, jaké cesty nevedou k získání mládeže. Neboť to co pro mládež dělali nezabránilo jejich odchodu. Totéž se u nás může projevit stejně, byť se zpožděním několika málo let.

To je jeden z mnoha příkladů, kdy ovce uslyší hlas pastýře a za čas se stejně ztratí. Totéž lze říci o různých mega evangelizačních akcích, výzev k přijetí Ježíše na shromážděních, evangelizačních show, televizních výzev...

Co se stalo s těmi, kteří slyšeli pastýřův hlas? Ten kdo má jasno, řekne: Žádný hlas neslyšeli. Nebo byli jak ta semena, rozházená podél cest. Jenže z lidí má jasno pouze demagog. Nevzal totiž v úvahu, že to nemusel být pastýřův hlas, který zněl z kazatelen či tlampačů. Nebo setba byla ze semen neschopných vzklíčit. Čí je to hlas, který říká, že je tu Bůh, který má s tebou plány aby ses měl dobře? Takového Boha nepotřebuje ten, kdo si umí plánovat sám a dokáže si život zařídit podle vlastní vůle. Taková sebedůvěra je právě nejvíc mezi mládeží.

Kdysi se také říkalo, že za prázdné sbory a kostely mohou liberálové. Je pravdou, že se šťourají v biblických textech, různě je rozebírají, aby zjistili to, co musí poznat každý čtenář: Že si některé protiřečí, nejsou v souladu, nemají historickou souvislost, obsahují mýty a báje, některé byly převzaty z pohanských náboženství a kultů, obsahují také silně nacionální ideologii, atd.

Je to však jinak: Liberál, který studuje Písmo, tak činí, aby poznal skutečnou Boží tvář a Jeho cesty i přes nánosy lidských představ. Aby dobře a zřetelně slyšel Pastýře, bez šumů a zkreslení. Kdyby Boha nehledal, skončil by po několika verších znázorňujících zemi jako placku na sloupech v moři a nad ní umístěnými nádržemi s vodou zadržovanou stavidly.

Jakýkoliv hledající čtenář Písma má výhodu před těmi, kteří si zacpávají uši, zakrývají oči a vymýšlejí krkolomné důvody, jak záznamy Písma „objasnit“ do souladu s jejich věroukou, která se tudíž stává jejich myšlenkou, tedy ideologií. Tam Boží hlas nelze nalézt nebo zaznívá zkresleně. Boha máme poznávat dnem i nocí, celým životem a vším kolem nás. Vždyť svědkové Písma praví, že Ho lze nalézt ve veškerém stvoření. Tedy nejen pokrouceného a zaškatulkovaného v církevních věroukách a dogmatech.

Lákavé nabídky nádher světa a požitků života snadno odvedou člověka od upachtěné služby Bohu, kterou nabízejí církve. Zvláště odvedou ty mladé. Proč by se obětovali pro druhé nebo dokonce pro církve, když mají sílu konat lepší věci pro rozvoj celého lidstva? Dokonce v celosvětovém měřítku mohou uplatnit svůj talent. Jenže jsou tu opět rozdíly: Člověk, který slyšel, že své možnosti a nadání má od Boha – zdali si to někdy neuvědomí a Bohu za dary alespoň poděkuje? Má šanci, má možnost. Určitě ve chvíli, kdy zjistí, že lidské možnosti na které spoléhal jsou mu k ničemu. Když mu dojde vyprázdněnost bezduchého konzumu a pomíjejícnost slastných prožitků. Když začne hledat pokoj srdce v třeba lese, v němž však nenalezne živáčka a ví, že by se tam mělo hemžit životem. Když zjistí výsledky své činnosti ve vyrovnaných kmenech, určených jako pomocný materiál ke stavbě moderních babylónských věží k opěvování lidské pýchy.

Pro každého je spousta příležitostí, ve kterých se Bůh dává poznat. A kdo v nich zaslechne Boží hlas, ten má další šanci vrátit se ke svému Pastýři. Ale ten, kdo zprávu evangelia nikdy nezaslechl, má šanci také?

Ne nadarmo Ježíš vyprávěl příběh ztraceného a opět nalezeného syna. Celý lidský život bývá tímto příběhem propleten. Člověk se neustále musí vracet, jeho zrádné a nestálé srdce ho odvádí od svého Zachránce... Ale vždy má další šanci na návrat.

Již první žalm blahořečí člověku rozjímacímu nad Božím zákonem dnem i nocí. Ano, uchylujeme se k písemnému záznamu o poznání Boha, jak nám jej svědkové zaznamenali v Písmu. Kdo to myslí opravdu vážně, tak ho bádání nad biblickými záznamy dokáže přivést do stavu rozhodování, zda těmto nesourodým a rozporuplným textům uvěřit. Častým důvodem je zjištění, že dokonalý Bůh – teď to pro stručnost přeženu – by takovou nelogickou předlohu nikdy lidstvu nedal. Jenže Bůh dokáže pevně držet i pochybující badatele svých cest. Dá jim totiž poznat, nad jakou propastí stojí. Propastí beze dna, temné jámy, na jejímž dně je pouze beznaděj a smrt. Již jenom pohled do takové jámy přivede ke zjištění, jak pevné pouto připravil Zachránce pro svůj lid. Člověk má od Boha svobodu přemýšlení a rozhodování. Zachránce připravil pro svůj lid nejen pevné pouto, ale pro všechny těžkosti připravil i svého Ducha. Když již selže Písmo svědků, je tu Duch, který teprve ozřejmí Ducha z popisu svědků. Neexistuje člověk, který, když se setkal s Božím Duchem plným lásky, namísto návratu k Bohu spáchal sebevraždu skokem do propasti.

Všem, tedy i těm badatelům rozjímajícím, pochybujícím i s nedůvěrou přijímajícím každý Boží dotek, těm všem ukazuje Ježíš na Otce, kterému lze bezmezně věřit. Věřit jako dítě. A současně všem vzkazuje, jak překonat úskalí biblického studia: