Je to složité. Ty začátky byly především plné naděje. Začal jsem chodit mezi věřící, protože tam byli moc hodní lidé. Protože jsem tam cítil něco, co nikde nebylo. Takovou zvláštní lásku. A pak jsem si říkal, že tady něco objevím. Tady je nějaké tajemství, co těmto lidem dává pokoj a lásku, vyrovnanost, klid, krásnou duši. Někdy jsem si připadal jako nějaký novinář či reportér, který se snaží zachytit něco vzácného a sdělit to pak ostatním. Vzpomínám si, že jsem však ani nevěděl, co je Golgata a proč nějaký Ježíš za mne zemřel. Vnímal jsem jen atmosféru a asi nevnímal slova. Dostal jsem malinký Nový Zákon a četl ho s úctou. Když čtu od začátku Matouše, čtu tam rodokmen Josefa a ani se nedostanu dál, abych rozuměl. Ale cítil jsem, že je to něco svatého., třebaže nerozuměl. Pán z toho sboru, kde byli jen staří lidé, přišel za mnou se modlit  a já nevěděl, co chce. Poklekli jsme, on něco odříkával, pak mne objal a plakal. Snažil jsem se s ním diskutovat, ale on měl vždy nějakou odpověd, kterou jsem nechápal. Já věděl, že je duševně nemocný následkem koncentráku  za války a tak jsem ho bral opatrně a říkal jsem si, že mu nesmím dát najevo nějakou moji nevoli či něco podobného. Nesmím ho zarmoutit. Zmatek zůstal dál. Ve velkém městě, kde jsem studoval byl malinký sbor zase převážně se staršími lidmi. Samota a samota. Do toho moc učení, strach, abych vše zvládnul, posměch nad tím , čím se trápím od kluků na koleji. Oni si užívali mládí. Já nekouřil, nepil. Aspoň jsem si dopisoval s jednou věřící adventistkou. Byla velice zbožná a oddaná své církvi. Vdala se za chlapce z církve a za několik roků rozvedla. Nikdy jsem ji neviděl, ale jen si psali o Bohu. Vánoce bývali strašné. Vzpomínám na jeden moc smutný štědrý večer. Moji kolej zavřeli, ale byla otevřena jiná s cizinci. Jedni kluci mi dovolili, abych tam přečkal vánoce s vědomím správce kolejí. Koupil jsem si šunku, černé pivo a udělal si večeři. Nenapadlo mne jít někam do restaurace, najíst se pěkně , napít se vínečka a radovat se. Jak blbec jsme seděl u stolu a oknem se díval do jasného mrazivého večera a viděl na blízkém sídlišti rozsvíceno spoustu oken. Za nimi stíny postav, stromeček a mně bylo tak strašně smutno. Říkal jsem si, zda někdy já budu mít hodnou dívku, děti, byteček? Kdo si vezme kluka, který nic nemá?  Takový pesimismus na mne padnul. Vzal jsem papír a napsal té dívce asi ne moc hezký dopis. Asi dopis plný zklamání  z víry v Boha. Ona s ním asi běžela za nějakou ženskou a odpověď byla dost krutá. Nehledáš Boha, musíš hledat Boha a tak dokola. Žádné pochopení, ale spíše vyčítání. A tak jsem na Boha zanevřel ještě více. Na škole jsem nebyl ani v SSM, ačkoliv tam byli téměř všichni. Pak mi jeden kluk varoval, abych odstranil ze své vitrínky na pokoji Bibli a ty pašované knížečky, že se o tom bavili na schůzi SSM. Naštěstí se nic nestalo. A pak mne Bůh vyslyšel. Poslal mi do cesty to, po čem jsem toužil. Hodnou věřící dívku a vše se změnilo. Vše dostalo smysl a cíl. Udělal jsem státnice, učil rok v pohraničí a nakonec skončil v zařízení pro děti s defektem, kde jsem po absolvování další vysokoškolské specializace zůstal až do důchodu.  Měl byt, ženu, děti, rodinu. Pro mě obrovský poklad.Tam moje víra , i když nebyla nijak fanatická a agresivní, nevadila. A život šel dál s dalšími zkouškami, když manželce šlo o život. Bůh zkouší, řídí i pomáhá. Jo, bylo by to na tlustou knihu. Já věřím v Ježíše, protože vím, že mne, i když složitě, vedl. Nechal mne poznat i toho mnoho, co se mi nelíbilo. Ale to je na jiné povídání.

Jsem hříšník, dělal jsem a dělám chyby. Nic si nezasloužím, ale přesto je Bůh štědrý. Největší dar je dar víry a vědomí toho, co Ježíš vykonal i pro mne. Milost Boží je obrovská. A víru musíme i živit tím, že studujeme Písmo, přemýšlíme, modlíme se, potřebujeme i společenství s věřícími….A někdy i to, aby nás bratr ve víře i někdo jiný také trochu napomenul. Nakonec to může být i manželka či vlastní děti….Díky Bohu za každé napomenutí …
Nic se nepokazilo. Spíše dovedu být někdy protivný a nevděčný. Mám takovou povahu.