|
Právě je 440 návštěvník(ů) a 4 uživatel(ů) online: Mikim Danny42 ivanp rosmano
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116502068 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Život církví: Mezináboženský dialog před Druhým vatikánským koncilem a po něm
Vloženo Pondělí, 20. červenec 2015 @ 18:26:42 CEST Vložil: Tomas |
poslal Nepřihlášený Druhý vatikánský koncil
nesporně patřil mezi
největší události v dějinách
Katolické církve. Přinesl do jejího života
nemálo nových momentů,
ale o některých doktrínách
koncilu lze konstatovat ono klasické: Nihil
sub sole nov.
(Nic nového pod
sluncem). Týká se to i mezináboženského
dialogu, který vzkvétal
v misijní praxi
katolických řeholí dlouhá staletí před koncilem,
avšak Druhý vatikánský
koncil ho rozvinul
v plné šíři a
dal mu oficiální
ráz katolické doktríny.
Přesto se na něj snesla
vlna kritiky především
ze strany tzv. tradicionalistů, kteří z
neznalosti problematiky odmítají nejen mezináboženský
dialog, ale často a priori i Druhý vatikánský koncil. Pro rozsáhlost problematiky
se tento článek specializuje
na problematiku dialogu
s islámem a
zhodnocení zkušeností jezuitů při jejich
misijní činnosti v Asii a Latinské Americe.
Za praprůkopníka dialogu
s islámem můžeme
považovat svatého Františka z
Assisi. Zakladatel františkánské řehole „odmítl
myšlenku křižáckých výprav, které byly
namířeny proti muslimům a nikoli mezi ně.“[1]
Už tehdy hledal cestu
dialogu s muslimy
a „při pátém
křižáckém tažení proti městu Damiette v
deltě Nilu (1217-1221)
vyhledal egyptského sultána, aby s ním vedl rozhovor
o otázkách víry… Křižák bez
zbraní! To byla cesta ukazující do budoucna – i když muslimové se nemínili
vzdát své víry.“[2]
Paul Moses o tomto setkání vydává pozoruhodné
svědectví: „Sv. Bonaventura,
generál františkánského řádu v letech 1257-1274,
ve své Legendě Maior líčí toto
setkání ještě dramatičtějším
tónem. Podle Bonaventury
František přiměl sultána,
aby rozpálil veliký
oheň. , Vstoupím do
něj spolu s tvými kněžími. Tak
se ukáže, čí
víra je pevnější
a svatější,' říká
v této legendě
František. ,Nemyslím si, že by některý z mých duchovních chtěl vydat
své tělo plamenům
jenom proto, aby bránil
svou víru, nebo že
by se chtěl
podvolit jakémukoli mučení,' odtušil prý
sultán. František se tudíž nabídl,
že skočí do
ohně sám, pokud
se sultán a
jeho lid obrátí
na křesťanství, ale
sultán i toto odmítl.“[3]
Žádá se v této souvislosti dodat, že Legenda Maior se nepovažuje za bezvýhradně
důvěryhodný zdroj, takže i údajnou zkoušku
ohněm je třeba
přijímat s rezervou,
avšak samotná zkouška
není nejdůležitějším momentem počínání svatého
Františka.
Nejpozoruhodnější
je to, co píše autor na jiném místě: „Současný koncept mezináboženského dialogu
tehdy neexistoval, nicméně při této příležitosti šlo nepochybně o dialog - byla
to klidná výměna myšlenek dvou soupeřících náboženství. Ve stanu plném
kultivovaných náboženských myslitelů a básníků František představil svou pozici.
Z toho, že Jakub z Vitry uvádí, že diskuse trvaly několik dní, můžeme usoudit,
že se jich zúčastnila řada diskutérů... Po několik dní byli František a
Illuminato váženými hosty v táboře muslimů. Podle Jakuba z Vitry jim bylo
dokonce dovoleno, aby kázali muslimským vojákům ... Zatímco se kardinál
Pelagius a křižáčtí velitelé ... zabývali přípravou zbraní na další útok - a
zatímco se i muslimští vojáci připravovali na to, že znovu zaútočí na křižácký
tábor ... - František a vojáci z nepřátelského tábora se k sobě chovali jako
přátelé.“[4]
Zde je třeba
zdůraznit jednu věc. Tak jako svatý František nevedl svůj dialog s muslimy ve
snaze konvertovat na islám, ale byl veden snahou poznat muslimy, získat si
jejich srdce a postupně je přivést ke konvertování na katolickou víru, tak ani
současná Katolická církev nevede mezináboženský dialog ve snaze hledat nějaký
kompromis mezi katolickým učením a islámem, ale vede ji úmysl získat si srdce
muslimů a připravit je pro konverzi na katolickou víru! František velmi vnímavě
pozoroval náboženské praktiky muslimů, především jejich modlitbu. Jak svědčí jeho
pozdější spisy, udělalo na něj hluboký dojem, jak vojáci opakovaně přerušovali
svoji činnost, aby se obrátili směrem k Mekce a klaněli se až k zemi svému Bohu.
Podle Seyyeda Hosseina Nasra, významného islamologa z George Washington
University, „mezi muslimy byla ústně rozšířena historka o tom, že sultán dal
Františkovi klíč od své soukromé modlitební místnosti. Fakt, že František mohl
mezi muslimy kázat nejméně po několik dní, naznačuje, že se soustředil na to,
co mají islám a křesťanství společné, a že se nepustil do přímé kritiky
Mohameda nebo islámu. Jakub z Vitry napsal v obecné rovině, že muslimové
ochotně naslouchali mnichům, kteří přijížděli na Východ, pokud tito kazatelé
neznevažovali Mohameda. Biskup z Acre k tomu dodává, že kdykoli nějaký kazatel
prohlásil, že Mohamed byl zlý, mohl být rád, když si pak zachránil holý život.
František se na své mírové misi evidentně takovéto konfrontaci vyhnul.“[5]
Zakladatel františkánské řehole
plnohodnotně zužitkoval poznatky ze své mise
mezi muslimy. Byl
průkopníkem nového přístupu katolíků k muslimům.
Jak zdůrazňuje Bučko,
„křižácké tažení nemohly
být nástrojem evangelizace
a obrácení muslimů.
Bylo třeba postupovat metodou ,slova a
příkladu'. V tomto
období se přišlo i na první moderní
misijní metodu: aby
mohl být někdo úspěšný v misi, nejprve musí znát lidi,
ke kterým je poslán,
jejich kulturu, jazyk, náboženství
a musí k nim přijít jako přítel. Sv. František
zkusil přímou cestu a dostal se až k egyptskému sultánovi Malik-al
Kamilovi, kterému vyprávěl o Ježíši.
Sultán udělil františkánům
některé privilegia, aby se mohli usadit ve Svaté zemi.“[6]
Požadavek začít
misi poznáním lidí, ke kterým je misionář vyslán a především požadavek
přistupovat k nim z pozice přítele, je opravdu převratnou změnou přístupu k
misijní činnosti, díky které sv. František dosáhl u muslimů pozoruhodné úspěchy.
Pokusme se tedy poznat muslimy a porozumět jim, protože bez toho není možné
ukončit neustálé krvavé konflikty mezi náboženstvími. O to přece šlo i
koncilním otcům Druhého vatikánského koncilu, kteří v deklaraci Nostra aetate formulovali své postoje
následovně: „Církev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se
klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu,
stvořiteli nebe a země,... Ježíše sice neuznávají jako Boha, ale uctívají jako
proroka, ctí jeho panenskou matku Marii a někdy ji i zbožně vzývají. Kromě toho
očekávají den soudu, kdy Bůh vzkřísí všechny lidi a odplatí jim. Proto si váží
mravního života a Boha uctívají zejména modlitbou, almužnami a postem. Jelikož
během staletí povstalo mezi křesťany a mohamedány nemálo rozbrojů a
nepřátelství, vybízí posvátný sněm všechny, aby zapomněli na to, co bylo, aby
se upřímně snažili o vzájemné porozumění a aby společně chránili a podporovali
sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi.“[7]
Miliony muslimů
každoročně konvertují ke křesťanství, protože v něm nacházejí neopakovatelnou
životodárnou sílu. Jak uvádí Giuseppe Nardi, jen v Africe konvertuje každou
se*****u 667 muslimů na křesťanství. Ročně je to 6 milionů lidí. Proces konverzí
muslimů na křesťanství však má explozivní rozměry nejen v Africe. Podle
britských Times konvertuje na
křesťanství 15% muslimů, kteří imigrovali do Evropy. Ve Velké Británii se tento
počet odhaduje na 200 tisíc nových křesťanů. Ve Francii konvertuje na
křesťanství každý rok kolem 15 000 muslimů. Z toho nejméně 10 000 na katolickou
víru.
Tento masový proces se nevyhýbá ani Asii. V Malajsii je to kolem 250 000
konverzí z islámu na křesťanství.[8]
Na křesťanství
však konvertují i muslimové v neklidném Iráku a dalších asijských zemích.
Masové rozměry nabyl i proces konverzí muslimů na křesťanství v bývalém
Sovětském svazu.[9]
Tyto miliony
nových křesťanů z řad bývalých muslimů svědčí ve prospěch pokračování
mezináboženského dialogu Katolické církve s islámem.
Co se týče dialogu Katolické církve s náboženstvími Východu, jeho praprůkopníky byly již před několika staletími misionáři
Tovaryšstva Ježíšova. Mateo Ricci (1552-1610), „vynikající matematik a
astronom, dosáhl v Číně mimořádné misijní úspěchy ... díky úsilí přizpůsobit se
čínskému prostředí.“[10]
Praktikoval
akomodační misijní strategii, tedy metodu přizpůsobování se prostředí při
misijní činnosti, která přinesla jezuitům mimořádné úspěchy při jejich misijním
poslání. V první řadě se důkladně naučil čínský jazyk a postupně si stále více
osvojoval čínské zvyky. Až natolik, že se „snažil najít soulad mezi
konfuciánstvím jako oficiálním čínským nábožensko-morálním učením a
křesťanstvím.“[11]
Tento misionář,
považovaný za jednoho z největších jezuitských misionářů vůbec, „objevil v
konfucianismu, ve státním učení Číny, zlaté stopy pravdy, kulturní, sociální a
náboženské hodnoty, které korunoval křesťanskou radostnou zvěstí. Číňanům
prohlásil: Konfucius je připravovatelem cesty, Kristus je jejím završitelem.“[12]
Za významného
představitele akomodační misijní metody je považován i jezuita Roberto de
Nobili (1577-1656), původem šlechtic, který evangelizoval v Indii „jako
příslušník nejvyšší kasty bráhmanů v rouchu hinduistického askety (sanjásiho).
Z církevních obřadů odstranil vše, co odporovalo bráhmanským zvyklostem.“[13]
Nebyla to taková
koncepce mezináboženského dialogu, jaká se rozvinula po II. vatikánském
koncilu, ale dialog mezi náboženstvími zde již existoval.
Je namístě položit
si otázku: co je cílem mezináboženského dialogu Katolické církve? Na tuto
otázku jsou různé odpovědi, počínaje těmi racionálními a konče iracionálními.
Mezi ty iracionální patří především stanoviska arcibiskupa Lefèbvra, který považoval
mezináboženský dialog Katolické církve za snahu o zrovnoprávnění všech
náboženství. Potvrzuje to rozhovor pro média, který arcibiskup Lefèbvre poskytl v roce
1978, avšak zveřejněn byl až o 10 let později. V tomto rozhovoru Lefèbvre mimo jiné uvádí:
„Tato ideologie říká, že jsou všechny kultury rovnocenné; všechna náboženství
jsou rovnocenná, že neexistuje jediná pravá víra. To vše vede ke zneužívání a
překroucení svobody myšlení. Všechna tato překroucení svobody, jež byla po
staletí odsuzována všemi papeži, byla nyní Druhým vatikánským koncilem přijata.“[14]
Je třeba otevřeně
říci, že takové absurdní nesmysly se nemohou zrodit v hlavě zdravě uvažujícího katolického
teologa. Nikde (!) v dokumentech Druhého vatikánského koncilu není explicitně
uvedeno, že všechna náboženství jsou si rovna a že neexistuje jediná pravá
víra.
Druhý vatikánský koncil nejenže nikdy (!) explicitně nehlásal, že všechna
náboženství jsou si rovna a že neexistuje jediná pravá víra, ale naopak, ve
vícerých svých dokumentech jasně, jednoznačně a nedvojsmyslně deklaroval, že
Katolická církev je jediná pravá církev!
Za všechny uveďme pasáž z koncilní deklarace Dignitatis humanae, v níž se uvádí: „Nejprve tedy posvátný sněm vyznává, že sám Bůh dal
lidstvu poznat cestu, po níž lidé, když mu slouží, mohou dosáhnout v Kristu
spásy a blaženosti. Věříme, že toto jediné pravé náboženství je uskutečněno v
katolické a apoštolské církvi, které Pán Ježíš svěřil úkol přinášet je ke všem
lidem, když řekl apoštolům: ,Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy,
křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všecko, co
jsem vám přikázal´ (Mt 28,19-20). Všichni lidé pak mají povinnost hledat
pravdu, především o Bohu a o jeho církvi, a poznanou pravdu přijmout a
zachovávat.“[15]
Pokud by byla v dokumentech Druhého
vatikánského koncilu jen tato jediná
pasáž, v níž se zdůrazňuje,
že Katolická církev
je jediné pravé
náboženství, i ta by stačila na demaskování
arcibiskupa Lefèbvra přinejmenším jako manipulátora. My však víme, že podobných pasáží
je v koncilních
dokumentech víc. Dokonce
i v tak často
kritizované deklaraci Nostra aetate se píše, že Katolická církev „hlásá a je povinna neustále hlásat Krista,
který je ,cesta, pravda a život´ (Jan 14,6), v němž lidé nalézají plnost
náboženského života a skrze něhož Bůh všechno smířil se sebou.“[16]
I tato část jasně
a jednoznačně vyvrací
tvrzení arcibiskupa Lefèbvra o tom, že koncil údajně
postavil na úroveň
Katolické církve ostatní náboženství.
Je proto až
neuvěřitelné, že přímý
účastník koncilu tak nestydatě zavádí!
Je evidentní, že
odpůrci koncilu nepochopili hloubku koncilních dokumentů. Není pravda, že
Katolická církev musí odmítat vše, co pochází z prostředí mimo Katolické
církve. Nádherným příkladem tohoto tvrzení je věta pohanského setníka: „Pane,
nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo a můj služebník
bude uzdraven.“ (Mt 8, 8)
Dnes se toto ze strany Božího lidu vyznává těsně před svatým přijímáním, i když
v nepatrně upravené formě.
Koncilní otcové na Druhém vatikánském koncilu si velmi dobře uvědomovali, že i v
myslích lidí, kteří nikdy nepoznali katolickou víru, může vzplanout Boží
světlo. Píše se o tom například ve věroučné konstituci Lumen gentium, kde se mimo jiné uvádí: „Bůh není daleko ani od těch, kteří hledají
neznámého Boha v mlhavých stopách a obrazech, vždyť všem dává život, dech a
všechno (srov. Sk 17,25-28) a jako spasitel chce, aby všichni lidé byli spaseni
(srov. 1 Tim 2,4). Věčné spásy mohou totiž dosáhnout všichni, kdo bez vlastní
viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, avšak s upřímným srdcem hledají
Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit jeho vůli, jak ji poznávají z
hlasu svědomí... Božská prozřetelnost neodpírá pomoc nutnou ke spáse těm, kteří
bez vlastní viny ještě nedošli k výslovnému uznání Boha, ale snaží se, ne bez
Boží milosti, o dobrý život.“[17]
Deklarace Nostra aetate o vztahu církve k
nekřesťanským náboženstvím mimo jiné uvádí: „Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto
náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby
chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona
věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje
všechny lidi.“[18]
Skeptik by mohl
položit otázku, zda je vůbec možné, aby bylo v nekřesťanských náboženstvích
něco svaté, ale dějiny misiologie poskytují bohatý důkazový materiál o tom, že
i v těchto náboženstvích bylo mnoho prvků, které evokují paralely s texty Písma
svatého. Katoličtí misionáři nezřídka využívali tyto představy při své misijní práci.
Svědectví o tom podali misionáři SJ v Jižní Americe. Zejména u Guaraniů, tedy
kmene, jehož příslušníci později vytvořili jádro jezuitského státu v Paraguayi,
naráželi misionáři na mnoho tradičních náboženských představ, které evokovaly
podobu s biblickými texty. Jednou z nich byla představa o potopě. Guaraniové ji
vyznávali svérázným způsobem, který modernímu čtenáři přibližuje Clovis Lugon:
„Dávný prorok Guaraniů, Tamanduare, velký přítel Pána Boha, byl zpraven o
blížící se potopě; podařilo se mu s několika rodinami zachránit se na vrcholku
vysoké palmy, prozřetelně ověšené množstvím ovoce. Takovým způsobem se mu
podařilo přežít...“[19]
I jiné tradiční
guaraníské náboženské představy evokují podobu s biblickými texty. Podrobněji
je rozvádí ve svém díle Charlevoix. Opíraje se o svědectví prvních misionářů
píše, že podle náboženských představ jednoho z indiánských kmenů přinesl Boží
Slovo do těchto končin jeden z dvanácti Ježíšových učedníků, apoštol Tomáš.
Doslova uvádí, že kacik Maracona a někteří další nejváženější Guaraniové „ujišťovali
misionáře, že slyšeli od svých prarodičů vyprávět o svatém muži jménem Pay Zuma
nebo Pay Tuma, který v jejich zemi ohlašoval víru nebes. Mnozí také prý tehdy
tuto víru přijali. A on jim při svém odchodu předpověděl, že oni a jejich
potomci opět službu pravému Bohu opustí, ale po mnoha staletích přijdou noví poslové
téhož Boha se stejným křížem a obnoví náboženství mezi jejich potomky.
No a když o několik let později p. de Montoya a p. de Mendoza pronikly do
oblasti Tayati ... a tamti Indiáni viděli, že k nim přicházejí s křížem v ruce,
přijali je s vyjádřeními velké radosti, takže se ti otcové nad tím nemálo podivovali.
Když ale obyvatelé viděli jejich údiv, povídali jim tutéž pověst jako Maracona
vyprávěl otcům Cataldinovi a Macetovi a se kterou se shoduje i jistá pověst brazilská.
Na vyvýšenině u Asunciónu lze spatřit stopy nohou muže, stejně tak jako na
jednom místě v Peru a tam vyprávějí o mnoha zázracích toho Pay Tumy, jenž je
pokládán za apoštola Tomáše.“[20]
Starší německé
vydání tohoto díla z roku 1768 o apoštolu navíc uvádí, že tento svatý muž Pay
Tuma, zda Pay Zuma „se jmenoval i Pay Abara, to jest otec, jenž žije v
celibátu.“[21]
Pověsti o působení
svatého apoštola Tomáše rozebírá Charlevoix i na jiném místě svého díla. Píše
zde, že u příslušníků jednoho z kmenů „existuje pověst, že v jejich zemi hlásal
evangelium svatý apoštol Tomáš; a jisté je, že v jejich pověstech jsou patrné mnohé
stopy křesťanství. Mají dokonce jakési vzdálené ponětí o jednom Bohu, jenž se stal
kvůli lidské spáse člověkem; a jedna z jejich pověstí vypráví o překrásné paní,
která bez tělesného styku s mužem porodila zázračné dítě, [Syna], který v svých
mužných letech konal zázraky: křísil mrtvé, uzdravoval chromé a slepým navracel
zrak. Nakonec shromáždil velký národ, v jehož přítomnosti vystoupil do
nebe a proměnil se na slunce, které nás osvětluje. [Tito Indiáni] mají množství
bohů a mezi jinými jakousi trojici, která sestává z otce, syna a ducha svatého.
Otci dávají 2 jména: Omequaturiqui a Uragosoriso; syna volají Urasana a ducha
Urapo. Paní otce se jmenuje Guipoci, ta se stala matkou Urasana, aniž by
ztratila své panenství. Oni tři bohové jsou nazýváni také společným jménem
Tiniamacas.“[22]
Pověstem o
působení svatého apoštola Tomáše mezi Indiány věnuje poměrně hodně prostoru
jezuita Pedro Lozano v jedné kapitole svého díla, věnovaného dějinám
Tovaryšstva Ježíšova. Je to 16. kapitola 6. knihy ve druhém svazku díla.[23]
Tentýž autor se k
působení apoštola vrací i na jiném místě zmíněného díla.[24]
Apoštola Tomáše vzpomíná ve svém díle i tyrolský páter Sepp von Rainegg. Píše o
něm, že podle ústního podání starých Indiánů to byl právě Tomáš, svatý apoštol
Indiánů, který jejich předky seznámil se světoznámým paraguayským čajem, yerbou.[25]
Dá se tedy
konstatovat, že tradice o působení svatého apoštola Tomáše měla mezi Indiány v
této oblasti velmi pevné kořeny. Je těžké exaktně posoudit, do jaké míry
ovlivnily zmíněné náboženské představy Indiánů úspěchy misionářů v Latinské
Americe, ale faktem zůstává, že se právě Latinská Amerika stala nejúspěšnějším
misijním územím v celých dějinách Katolické církve.
Uvedené
skutečnosti staví mezináboženský dialog Katolické církve do úplně jiného
světla.
Katolická církev v žádném případě neměla v úmyslu postavit všechna náboženství na stejnou úroveň, chtěla
jen navázat na nejušlechtilejší myšlenky v jiných náboženstvích. Právě proto je
třeba znovu a znovu vyvracet lži takzvaných tradicionalistů.
Odpůrci koncilu často obviňují z hereze papeže, kteří vstoupili do mešity. Je
to však mimořádně ubohé. Samotný vstup papeže do mešity není herezí. Hereze by
začala tehdy, pokud by papež vstoupil do mešity s úmyslem vzývat Alláha, nebo
pokud by začal cílevědomě upřednostňovat mešitu před katolickým kostelem, či,
nedej Bůh, projevil úmysl konvertovat na islám. Taková představa je však
natolik stupidní, jako kdyby chtěl někdo tvrdit, že řeka Dunaj jednou obrátí
svůj tok a nebude se vlévat do Černého moře, ale zpátky do bavorského
Schwarzwaldu, kde vyvěrá.
Jenže pokud papež vstupuje do mešity s cílem zmírnit staleté nepřátelství
islámu vůči křesťanství a eliminovat pronásledování křesťanů v muslimských
zemích, je toto jeho úsilí mimořádně záslužné a ušlechtilé. V tomto případě
najde našeho Hospodina, Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova i v mešitě. Bůh je
přece všemohoucí a všudypřítomný. Může vstoupit dokonce i do pekla. Vždyť jak
učí Katechismus, „Bůh je všude: na nebi, na zemi a na každém místě.“[26]
Není tedy důvod,
proč by papež nemohl najít Hospodina, Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova i v
mešitě. Samozřejmě, autor nemá v žádném případě v úmyslu namlouvat věřící na
záměrné vyhledávání mešit. Katolický kostel je pro katolíka jednoznačně
nenahraditelný. Vstup do mešity musí být pro katolíka absolutní výjimkou. Ježíš
však v rámci své mise lásky šel i k pohanům, aby je léčil. Evangelisté Matouš
(15,21-28) i Marek (7,24-30) popisují setkání Ježíše s kananejskou ženou,
pohankou, která ho prosí, aby jí uzdravil dceru. Díky její hluboké víře v
Mesiáše je dcera uzdravena. A tak, jak se Ježíš stýkal s pohany, aby léčil
jejich těla, ale především jejich duše, tak je i papež jako vicarius Christi (zástupce Krista) povolán stýkat se s
jinověrci, aby léčil jejich neduhy a šířil mezi nimi Kristovu lásku.
Katolická církev dosáhla ve své
misijní činnosti velké úspěchy. Miliony konvertitů z
řad nekřesťanů, kteří
se stávají svěží
krví Katolické církve, jsou nadějí, ale
i závazkem do
budoucna. Ještě stále
tvoří katolíci pouze jednu
pětinu lidstva, proto
před námi stojí naléhavý
úkol "zalidnit" naši
Církev. Bez mezináboženského
dialogu je však
splnění tohoto úkolu nereálné. Proto je
třeba zintenzivnit dialog se všemi, kteří
stojí mimo Katolické církve.
Prvním předpokladem úspěchu je však zachování čistoty katolické víry. Jinak Katolická
církev ztratí samu
sebe.
Karol
Dučák
Použité prameny a zdroje:
1. Bučko, L. Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie. Nitra: Spoločnosť
Božieho slova, 2003. 549 s. ISBN
80-85223-34-1.
2.Dokumenty Druhého vatikánskeho koncilu. Trnava:
Spolok svätého Vojtecha, 2008. 847 s. ISBN 978-80-7162-738-8.
3. Dučák, K. Božie svetlo v temnotách Paraguaja. Jezuitský štát 1609 – 1768.
Nitra: Spoločnosť Božieho slova, 2012. 470 s. ISBN 978-80-85223-93-4.
4.Komorovský, J. Boží štát
v pralesoch a savanách Paraguaja (Realizácia utópie). Nitra:
Spoločnosť Božieho Slova, 2007. 146 s. ISBN 978-80-85223-80-4.
5. Kronika křesťanství. Praha: Fortuna Print : Knižní klub, 1998.
462 s. ISBN Fortuna Print
80-86144-23-2; ISBN Knižní klub 80-7176-837-5.
6.Charlevoix, P. F. de. Geschichte von Paraguay, und den Missionen der
Gesellschaft Jesu in diesen Ländern. Nach dem Französischen des P. Franciscus
de Charlevoix, weiland Priester der Gesellschaft Jesu. 2 Bände. Wien: Mechitaristen-Congregations-Buchhandlung,
1830. 332+370 s.
7.Charlevoix, P. F. X. de. Geschichte von Paraguay und dem
Missionswerke der Jesuiten in diesem Lande. Aus dem Französischen des P. Franz
de Charlevoix. 2 Bände. Nürnberg
1768. 632 s.
8. Jesus statt Dschihad –
Jährlich konvertieren sechs Millionen Moslems zum Christentum.
In Katholisches.info
Magazin für Kirche und Kultur, 2. März 2013. [online].[cit. 7.3.2015].
dostupné na internete: <http://www.katholisches.info/2013/03/02/jesus-statt-dschihad-jahrlich-konvertieren-sechs-millionen-moslems-zum-christentum/>
9.Katechizmus.
Učebnica rím. kat. náboženskej výchovy. 7. vydanie. Bratislava : Spolok svätého Vojtecha, 1990. 290
s. ISBN 80–85128–76–4.
10.Lozano, P. Historia
de la Compaňia de Jesus de la Provincia del Paraguay. Tomo Segundo. Madrid:
En la Imprenta de la Viuda de Manuel Fernandez, 1755. 832 s.
11.Lugon, C. Chrześcijańska
komunistyczna republika Guaranow. Warszawa: Instytut Wydawniczy Pax, 1971.
352 s.
12.Moses, P. Svatý František
a sultán, in: Teologické texty, 2011,
ročník 24, číslo 2, s. 85-89.
13.Potlačený
rozhovor s arcibiskupem Marcelem Lefebvrem – 1. část (1978).
In: REX! [online].[cit. 6.3.2015]. dostupné na
internete:
14.Stürmer
E. Útok na dračí trón. Nitra:
Spoločnosť Božieho Slova na Slovensku, 1996. 144 s. ISBN 80–85223–42–2.
15.Sepp, A. Continuation Oder Fortsetzung Der Beschreibung, Deren denckwürdigeren
Paraquarischen Sachen, selbiger Landschaft, Völckern und Arbeit deren sich alldort befindenden R.R. um PP.
Missionariorum SOC. JESU. Insonderheit
aber, Wie R.P. ANTONIUS SEPP, Auß wohlgemelter Societet in Paraquaria
Missionarius den Christlichen Glauben unter andern Völckern noch weiters
fortzupflantzen sich bearbeitet, und bemühet.
Forderist zu grösserer Ehr und Lob Gottes, alsdann auch zu sonderen
Wolgefallen, Lust, und Ergötzlichkeit eines geneigten Lesers. Mit sondern Fleiß
zusammen getragen, von dem Wohl Ehrwürdigen P. Alphonso Sepp. Ord. S.
Benedicti. Ingolstadt: de
la Haye, 1710. 490 s.
16.SVÄTÉ PÍSMO STARÉHO I NOVÉHO
ZÁKONA. Deviate vydanie. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2007. 2331
s. ISBN 978-80-7162-652-7.
17.Zwei Millionen Russen konvertierten
zum Christentum, 15. November 2010. [online].[cit.
7.3.2015]. dostupné na
internete:
<https://koptisch.wordpress.com/2010/11/15/zwei-millionen-russen-konvertierten-zum-christentum/>.
[1] Bučko, L. Na ceste k
oslobodeniu. Základy misiológie, s. 290.
[2] Kronika křesťanství, s. 178.
[3] Moses, P. Svatý František a sultán. In: Teologické texty, s. 86.
[4] Moses, P. Svatý František a sultán. In: Teologické texty, s. 88.
[5] Moses, P. Svatý
František a sultán. In: Teologické
texty, s. 88.
[6] Bučko, L. Na ceste k
oslobodeniu. Základy misiológie, s. 292.
[8] Srov. Jesus statt
Dschihad - jährlich konvertieren sechs Millionen Moslems zum Christentum.
In Katholisches.info Magazin für Kirche und Kultur, 2. März 2013. [online].
[Cit. 7.3.2015].
dostupné na internetu:
.
[9] Srov. Zwei
Millionen Russen konvertierten zum Christentum. 15. Listopad 2010.
[online]. [Cit. 7.3.2015]. Dostupné na internetu:
.
[10] Dučák, K. Božie
svetlo v temnotách Paraguaja. Jezuitský štát 1609 – 1768, s. 104.
[11] Bučko, L. Na
ceste k oslobodeniu. Základy misiológie, s. 334.
[12] Stürmer E. Útok na dračí trón, s. 6.
[13] Komorovský, J. Boží štát v pralesoch a
savanách Paraguaja (Realizácia utópie), s. 26.
[14] Citováno podle: Potlačený
rozhovor s arcibiskupem Marcelem Lefebvrem - 1. část (1978).
In: REX! [Online]. [Cit. 6.3. 2015].
dostupné na internetu:
.
[15] Dignitatis humanae, č. 1.
[16] Nostra aetate, č. 2.
[17] Lumen gentium, č. 16.
[18] Nostra aetate, č. 2.
[19] Lugon, C. Chrześcijańska komunistyczna republika
Guaranow, s. 213.
[20] Charlevoix, P. F. de. Geschichte von Paraguay, und
den Missionen der Gesellschaft Jesu in Diesen Ländern. Nach dem Französischen
des P. Franciscus de Charlevoix, Weiland Priester der Gesellschaft Jesu, II, s. 32-33.
[21] Charlevoix, P. F. X. de. Geschichte von Paraguay und
dem Missionswerke der Jesuiten in diesem Lande. Aus dem Französischen des P.
Franz de Charlevoix, II, s. 26.
[22] Charlevoix, P. F.
de. Geschichte von Paraguay, und den
Missionen der Gesellschaft Jesu in Diesen Ländern. Nach dem Französischen des
P. Franciscus de Charlevoix, Weiland Priester der Gesellschaft Jesu, II, s.
273-274.
[23] Lozano, P. Historia
de la Compania de Jesus de la Provincie del Paraguay. Tomo Segundo, s.
386-390.
[24] Lozano, P. Historia
de la Compania de Jesus de la Provincie del Paraguay. Tomo Segundo, s.
718-719)
[25] Sepp, A. Continuation
Oder Fortsetzung Der Beschreibung, Deren denckwürdigeren Paraquarischen Sachen,
selbiger Landschaft, Völckern und Arbeit deren sich alldort befindenden RR um
PP. Missionariorum SOC. JESU. Insonderheit aber, Wie RP ANTONIUS SEPP, Aussie
wohlgemelter Societet in Paraquaria Missionarius den Christlichen glauben unter
Andernach Völckern noch weiters fortzupflantzen sich bearbeitet, und bemühet ...,
s. 29.
[26] Katechizmus.
Učebnica rím. kat. náboženskej výchovy, s. 12.
|
Re: Mezináboženský dialog před Druhým vatikánským koncilem a po něm (Skóre: 1) Vložil: Myslivec v Úterý, 21. červenec 2015 @ 14:47:15 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Jenže pokud papež vstupuje do mešity s cílem (POLÍBIT KORÁN!) zmírnit staleté nepřátelství islámu vůči křesťanství a eliminovat pronásledování křesťanů v muslimských zemích, je toto jeho úsilí mimořádně záslužné a ušlechtilé. V tomto případě najde našeho Hospodina, Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova i v mešitě. Bůh je přece všemohoucí a všudypřítomný. Může vstoupit dokonce i do pekla. Vždyť jak učí Katechismus, „Bůh je všude: na nebi, na zemi a na každém místě.
Hrozné sračky! |
|
|
Re: Mezináboženský dialog před Druhým vatikánským koncilem a po něm (Skóre: 1) Vložil: majcher v Středa, 22. červenec 2015 @ 19:21:45 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Myslivec,
Vaše úbohé „odborné“ kydy sú obrazom človeka úbohých morálnych a ľudských
kvalít. Nemôžem Vám pomôcť inakšie ako týmito 2 úprimne mienenými radami: buď
požiadajte Vášho psychiatra, nech Vám predpíše iné psychofarmaká, alebo – čo
ešte lepšie – rovno zmeňte svojho psychiatra.
|
|
|
|
|