poslal luteran Když mi bylo asi šest let, měl jsem jedné noci sen, na který jsem nikdy nezapomněl; je stejně živý, jakoby se mi zdál včera. Věřte; netrávím čas snahou vykládat své sny. Ale tenhle, podle mého, velice dobře ilustruje, jak věci vidím dnes, o více než třicet let později. Bylo to tak:
V mém snu jsem se ocitl u domu mých kamarádů z dětství, nahoře v ulici, kousek od nás. Na dvoře za jejich domem přistál obrovský bílý pták. Byl dost velký na to, aby si nás pět nebo šest mohl posadit na svůj hřbet mezi křídla. A bral nás s sebou na výlety. Dodnes si pamatuji jeho sněhově bílou hlavu na pozadí jasně modré oblohy, když s námi vzlétl vysoko nad koruny stromů. Pamatuji si i jeho přátelské černé oči. Vzpomínám na tu rozjařilou náladu, kterou jsme zažívali, když jsme při slunečním svitu rozráželi vzduch. Ten pták sám se vždycky rozhodl, kdy poletíme, kam poletíme a kdy se zase sneseme zpátky na zem. Cítili jsme, že nás ten pták má od srdce rád a stojí o nás – na létání s ním nebylo nic děsivého, bylo to napínavé a vzrušující.
Jak se tak často stává, když si šestileté děti užívají zábavu, zaslechl jsem hlas mé maminky, jak mě volá domů na oběd. Hned po jídle jsem vyrazil z domu a běžel zpátky vzhůru ulicí, abych se s ostatními znovu pustil do té úžasné hry na hřbetě ptáka. Ale všechno se změnilo. Na dvoře mých kamarádů jsem našel jenom nevzhledný dřevěný stroj, zbitý dohromady hřeby, tvarem matně připomínající letadlo. Mí kamarádi na něm seděli mezi křídly. Nelétal, samozřejmě, ani se nehýbal. Zeptal jsem se, „Kde je ten pták?“ Tvářili se zakřiknutě a řekli mi: „S tím ptákem si nedělej starosti. Nemohli jsme ho ovládat, aby letěl, kam jsme chtěli, nebo kdy jsme chtěli, a tak jsme si postavili tohle. A tohle je lepší.“ Říkali to tak, ale mohl jsem na nich poznat, že o tom sami pochybují.
A pak se krásný sen změnil v něco strašného. Pohlédl jsem dolů na dvě prkna zbitá dohromady tak, aby tvořila křídlo. Mezi nimi vyčnívalo peří, kdysi bílé a krásné, nyní však zhnědlé a mrtvé. Kluci zjevně přibili prkna na toho ptáka! Už tu nebyl přítel, který by nás bral do oblak. Zbyla tu jen hromada haraburdí. Jeho jediná výhoda oproti ptákovi byla, že to bylo naše haraburdí a my byli jeho pány. Poslední scéna, kterou si vybavuji, byla, jak tři děcka sedí na haldě harampádí, předstírají, jak jsou šťastná a jak je to stejně senzační jako dřív.
Když poznávám přítomnost a moc Ducha svatého pro dnešní den, zjišťuji, že těšit se z Ježíše žijícího ve mně je stejné, jako kdyby se ten přátelský pták ke mně vrátil. On přeci jen není mrtvý, ani neodešel. Nemůže být zabit a nemůže být vyhnán! Je tu vždycky a čeká, až se unavíme tou svou hromadou harampádí, až se vzdáme svého požadavku řídit a mít vše pod kontrolou, až vyskočíme na jeho hřbet. Peří vystupující mezi prkny bylo jen nepotřebné a odhozené; ten pták sám ale zničen nebyl. Ani ty děti neopustil. Jejich rozjařilost je zpátky; život je vzrušující.
Mým cílem v životě je teď volat ke všem dětem: „Zapomeňte na své haraburdí! Vylezte na hřbet tohoto nádherného bílého ptáka! Je spolehlivý! Vezme vás až do oblak!“ Nevím, jakým směrem mě ten přátelský pták ponese do svého Domova, a nevadí mi to. Chci se jen těšit z létání s ním.Přeloženo podle pastora Roberta Rhyne.
