Tímto začíná pojednání o autoritě Bible v Novotného Biblickém slovníku. Pokud někdo zapochybuje o způsobilosti autorů slovníku (těch je více a ještě čerpají od dalších), nechť si toto jedinečné dílo nejprve přečte nebo alespoň jeho úvod.

Z díla jsem vyňal jen v nadpise uvedenou část o Bibli, jejíž téměř doslovný opis předkládám. Pro moderního čtenáře jsem ji pouze strukturoval, to jest rozdělil do skupin, opatřil orientačními nadpisy a tomu nepatrně text přizpůsobil. Pokud se budou někomu zdát moje úpravy nepřesné nebo výkladem se odchylující od myšlenek díla, je to jen moje chyba.

Každá kniha Bible vydává toto svědectví svým způsobem, ale všecky vycházejí z jednoho předpokladu: že Bůh uzavřel smlouvu s člověkem [proto už v názvu obou částí Bible je slovo »smlouva« -diathéké], že nás vyvolil, vysvobodil z otroctví a jednou toto vykoupení slavně dokoná. Ale už před tímto konečným vykoupením nám dává svého Ducha, své Slovo a svá přikázání, abychom mohli na tomto světě žít ve víře, poslušnosti a lásce. Pro nás pak poselství o smlouvě Boží znamená poselství o Ježíši Kristu. Starý zákon mluví o smlouvě Boží přímo, o Ježíši Kristu nepřímo. Ale v obou smlouvách jde o Boha, který vykupuje člověka.

V tomto smyslu je třeba číst Bibli. Víme-li, že staří svědkové zírali k témuž centru jako my, že stáli v téže smlouvě s Bohem jako my, že Bůh si činil na ně nárok v celém jejich životě, jako si činí nárok na nás, a žádal od nich v jednání i myšlení důkazy toho, že On je naším Pánem, pak teprve chápeme autoritu Písma pro nás, pod niž se musíme postavit v rozhodnutí víry.

Hlavní tedy otázkou je: Jaké svědectví o víře v Boha a o smlouvě Boží nám podávají ti, kteří psali Písmo, a co nám jejich svědectvím chce říci Bůh dnes? Pak teprve poznáme cenu Písma a skutečnost, že Bůh užívá těch, kteří psali biblické knihy, za řečiště svého zjevení pro nás. Kdo takto čte Bibli, je si vědom dvou skutečností:

a) že stojí tváří v tvář někomu, kdo si činí na něho naprostý nárok;

b) že nejde pouze o zprávy z minulosti o podobných zkušenostech jiných lidí, nýbrž že Bůh oslovuje mne dnes.

To je podstatou učení o inspiraci Písem [vdechnutí Duchem svatým], jak o něm píše 2Tm 3,16: »Všeliké Písmo je vdechnuté Bohem a [proto] užitečné k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnost, aby člověk byl hotový Boží člověk a pohotový ke každému dobrému dílu« [Žilka; sr. 2Pt 1,20; Sk 4,25; 28,25; Ř 1,2].

Tomu nemůžeme rozumět ve smyslu učení o tak zvané verbální inspiraci [slovním vdechnutí], to jest tak, jako by Duch svatý prostě diktoval každé slovo Písma, takže by lidská mysl biblických svědků byla vlastně vyřazena. Takto popírat skutečné lidství biblických pisatelů je právě tak cizí, ano protichůdné pravému obsahu biblického svědectví, jako popírati skutečnost pravého lidství Ježíše Krista. Jako Ježíš Kristus je v tajemné a nerozlučitelné podobě zároveň pravý Bůh i pravý člověk, podobně — ač v odvozeném smyslu — je i Písmo vskutku a plně lidským svědectvím, v němž nebyla vyřazena lidská omezenost i omylnost, a jehož Duch svatý přece používá za prostředek svého oslovení člověka. Je tomu tak na základě té skutečnosti, že lidé vyslovující biblické svědectví - proroci a apoštolé - byli ve zvláštním a neopakovatelném vztahu k tomu sklonění Božímu k člověku, jehož středem je Ježíš Kristus ukřižovaný a zmrtvýchvstalý a jehož neoddělitelnou, ač zajisté přípravnou, částí jsou skutky Boží staré smlouvy.

Toto pojetí inspirace a autority Písma odpovídá vlastnímu obsahu biblické víry a je také ve shodě s bezpečně zjištěnou skutečností řady odchylných různočtení v nejstarších rukopisech biblických, které sice věcně nejsou přespříliš významné, přesto však se těžko snášejí s představou božského přímého diktátu každého jednotlivého slova biblického. Stejně správnému pochopení autority Písma neodporuje a nepřekáží, jestliže podrobné vědecké zkoumání vzniku Písem ukáže dobovou podmíněnost výrazů a před-stav, jimiž pisatelé bibličtí vyjadřují svědectví o spasitelném jednání Božím: i to patří k oné lidské stránce Písma, která je nezbytnou složkou jeho úkolu býti nositelem svědectví o zjevení, jehož středem je Ten, kdo je pravý Bůh a pravý člověk.

Sluší tu také naznačit, jaký je pravý smysl rozhodnutí církve o kánonu, to jest o tom, které knihy tvoří součást autoritativní sbírky. Je to duchovní úsudek, ne právní závazek. Jsme jím pozváni, abychom otvírali tuto knihu, abychom v ní bedlivě hledali [Iz 34,16; J 5,39], abychom krok za krokem ve své mysli povolovali její nadřazené moudrosti a abychom na modlitbách v Duchu svatém stále zřetelněji v ní slyšeli slovo téhož Pána, které kdysi dosvědčili bibličtí svědkové a které právě zde a nikde jinde v prvotní a závazné podobě přijali naši otcové v církvi.