Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Když vláda narušuje obvyklý řád věcí, kladou si lidé otázku: je tato vláda od Boha? Když apoštol Pavel napsal, že veškerá vláda je od Boha, žil v právním státě a naivně věřil, že římští úředníci placení z peněz římských občanů nebudou zanedbávat své povinnosti. 

Tak se dnes liší pravoslavná civilizace od civilizace vyrůstající ze západního křesťanství. V té první nezáleží na tom, za co vláda utrácí peníze daňových poplatníků, ve druhé se jistá ostražitost vůči státní moci a dohled nad tím, jak zachází s penězi v pokladně, považuje za náboženskou ctnost.

Není to přitom jediné místo, kde na nás doléhají bolesti staré Byzance. Do této kategorie patří i nutkání vidět ve vladaři vtěleného Krista nebo Antikrista. To není pohanské, ale ani křesťanské. Je to projev kolektivního syndromu, do něhož jsou vtěleny všechny individuální obavy o zítřek. V Rusku každý vládce takové nálady podporoval a považoval za svou povinnost je u lidí podněcovat, což nám ukazuje velmi specifický vztah k církvi a posvátnu.

Zbožšťován i zatracován

Vladimír Putin není výjimkou. Je rád vidět na veřejných akcích v chrámech, při svěcení nových kostelů nebo při vynášení relikvií z muzejí pro náboženské účely, vytváří si jakési duchovní podloží z pravoslavných zdrojů a velké úcty k ideji vzkříšení silného Ruska, autoritářské stability a mocenského nástupnictví – nic z toho zvědavému pozorovateli neunikne. Putina lze vidět jako vládce, kterého nám v těžkých časech seslal Bůh. Pro patriarchu církve je tím, kdo zachrání Rusko před rozpadem. Toto „vzkříšené Rusko“ pak má Putina uctívat jako vtěleného apoštola Pavla. Analytici zcela vážně debatují o tom, zdali se Putin může stát vládcem a patriarchou v rozměru přesahujícím ruskou politiku, a někdy se o něm nezdráhají mluvit jako o „ajatolláhovi Ruské federace“, což je velmi závažné i z religionistického hlediska. Ve zkratce to pak všechno znamená: „Proti nám stojí hordy temnot, s námi Kristus a Putin.“

U toho ale nemůžeme skončit. Putin chce obnovit kdysi zničené kláštery v Kremlu, ale nemyslí si, že by v nich měli žít mniši. To mnozí chápou jako ďábelskou lest. Poslednímu ruskému carovi, který byl dokonce i svatořečen, Putin říká Krvavý Mikuláš. První ruské svaté mučedníky Borise a Gleba shodil s tím, že se prostě nechali podřezat. Na veřejnosti se pověrčivě vyhýbá tomu, aby vyslovil jméno Alexeje Navalného, protože se bojí, že by tak Navalnyj získal odlesk jeho popularity. Sám Navalnyj to docela případně charakterizoval jako „pekelné pohanství“. V pravoslavném prostředí se letopočet 1998, kdy se Putin dostal k moci, vnímá jako trojnásobek čísla 666 náležícího Antikristu. Mnozí židé v něm zase vidí biblického Goga – hebrejské roš mešek zní trochu jako Rusko a Moskva. I zcela sekulární Svaz pravicových sil jednou vyrobil předvolební video postavené na slovní hříčce VoloDIAVOLodia a plamenů na pozadí. Video končilo slovy: „Jestli je ten člověk Antikrist, ať si každý přebere sám. Že se ale v naší zemi dějí nepěkné čertoviny, je jasné každému.“ A každý pravoslavný navíc dobře ví, že Svatá Bohorodička Putinovi dvakrát zabránila vstoupit na posvátnou horu Athos.

Pro veřejnost je tedy Putin buď Spasitel nebo Antikrist. Jeho osobnost se hodnotí náboženským slovníkem. Co ale Putin sám?
Stvořitel nového světa

Samozřejmě se hlásí k pravoslaví. Nepředpokládám ani, že by tajně vyznával vúdú nebo jako templáři uctíval modlu Bafometa. Je ale potřeba pozorně sledovat jeho politická gesta, která zvlášť v poslední době odkazují k náboženským kontextům, které není dobré přehlížet. Putinovo chápání sebe sama se nám v nich odkrývá jako latentně sakrální. Takové konstatování může působit jako výmysl, ale systematický pohled právě na tento rozměr Putinovy vlády může přispět k pochopení její logiky.
V souvislosti s děním na Ukrajině se o Putinově postupu často mluví jako o absurdním a šíleném. Západní politici si zoufají, že je Kreml odtržený od reality, Kreml z téhož obviňuje Západ. Svým způsobem přitom mají pravdu obě strany. Pro Putina je všechno, co se teď děje, tvorbou nové reality, z níž vytlačuje celý svět, na který jsme zvyklý, a to včetně novozákonních hodnot. Putinova nová realita se ke staré křesťanské civilizaci vztahuje jako antisvět, ve kterém slova získávají zcela opačné významy.
Putin po biblickém způsobu slovem tvoří svět. Toto slovo – a to včetně verbální propagandy, která společně s vizuálním doprovodem téměř získává autoritu Písma svatého – je ikonou, která vyžaduje úctu. Obsahem toho slova je klam a pomluvy, které už neomezují běžné morální ohledy, protože to vše spadá do nové reality, která má svoji novou etiku.

Aby byla tato nově vznikající realita přijata, je potřeba nová smlouva. Žádné stvoření není myslitelné bez uzavření smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Proto Putin v Kremlu, „srdci pravoslavného Ruska“, podepsal zcela revoluční dohodu se svým novým krymským lidem, čímž zároveň obnovil smlouvu s Rusy.

Božstvem…

V procesu vytváření nového světa a uzavírání třetí smlouvy vystupuje Putin jako bůh a zároveň jako velekněz. Na zasedání synodu církve v Kremlu nebyl přítomen patriarcha, ale Putin ano. Tak vystupuje do popředí náboženský rozměr současného dění.

I když může jít o shodu náhod, vrhá na Putinovo patriarchální třeštění další světlo i skutečnost, že výrazný projev přednesl v den výročí jiného slavného projevu – 18. března 1918 patriarcha Tichon (Bellavin) odsoudil uzavření brest-litevského míru s tím, že vláda „zaprodala naše území, kde žijí pravoslavní, a vzdala se nepříteli-jinověrci, aby stará pravoslavná Ukrajina byla odtržena od bratrské Rusi a Kyjev, kolébka našeho křtu a nejstarší ruské město, už nebyl ruský“.

V novém „evangeliu“ se odráží zásadně jiný pohled na události: území s pravoslavným obyvatelstvem by se měla vrátit do náručí bratrské Rusi, Kyjev musí být ruský. Přehodnocuje se zde celé 20. století. Ocitujme si ještě jednou Tichona, který 26. října 1918 napsal: „Rusku nebylo třeba vašeho potupného míru s vnějším nepřítelem. Vnitřní harmonie jím byla narušena.“ Putinova nová smlouva má potenciál zničit potupný mír Ruska a Západu, o kterém psal Tichon, a znovu nastolit onu „vnitřní harmonii“.
To, že Putin přichází jako velekněz pravé víry – pravoslaví – není z historického hlediska náhodou. Že na sebe vzal náboženskou úlohu, bylo důležité také proto, že v čele Ukrajiny, byť ne na dlouho, stál protestantský kazatel. Putinův akt tvoření tedy měl být také symbolickým gestem k náboženské rovnováze na subkontinentě. (Pozn. překl. – Oleksandr Turčynov, prozatímní prezident Ukrajiny od 23. února do 7. června 2014 je členem staršovstva a občasným laickým kazatelem v baptistickém sboru. Některé zdroje, z nichž vychází i autor textů, uvádějí, že je pastor, což je nepřesné.)

…i obětníkem

Ke smlouvě mezi Stvořitelem a jeho stvořením nutně patří oběť. Bez oběti nemůže nový svět obstát. Bez prolité krve nemůže být smlouva platná. Když Stvořitel a jeho stvoření společně prolévají krev, spojuje je to navěky. S tím souvisejí i středověké představy o smlouvách s ďáblem nutně podepisovaných krví.

Putin na oltář své nové smlouvy přináší jako oběť Ukrajinu. Navazuje tím na biblickou praxi. Nejde o oběť zápalnou – to by znamenalo, že bude zcela zničena. Je to oběť za hřích. Část masa tedy připadne veleknězi.

Tu reprezentuje Krym. Zbytku Ukrajiny chystá velekněz jiný osud. Podle kněžského řádu musí tělo vykrvácet – ranou Donbassu tak z Ukrajiny musí vytéct všechny síly a naděje těch, kdo odmítli „nádherný ruský svět“. A ještě hůř – odmítli stvořitele! Proto podobně jako Kristus, který v teologii přináší oběť a zároveň je sám obětí, je Putin 1) knězem, který přináší oběť, 2) obětí samotnou, 3) nejvyšším jsoucnem, které oběť přijímá. Ostatní mohou doufat, že budou pozváni na hostinu a pokropeni obětní krví.

Motivy oběti a jídla jsou zde zastoupeny stejnou měrou. Ludwig Feuerbach věřil, že „jsme to, co jíme,“ což je ze všech myslitelných idejí ta nejmaterialističtější. Brzy byl vyveden z omylu, protože je to ve skutečnosti myšlenka velmi křesťanská. Křesťanství se točí kolem rituálu spojeného s jídlem, Večeře Páně, přijímání těla a krve Kristovy. Náboženství Putinova nového světa ale zvládá obojí. Velekněz vyhlásil válku „cizím jídlům“ pocházejícím z těch částí světa, které nepřijaly nového stvořitele a ignorují jeho radostnou zvěst. Gastronomické sankce mají obyvatelům antisvěta zabránit v přijímání cizích hodnot. 

Humanitární konvoj s potravinami vyslaný do Donbassu má zase nasytit bojovníky „tohoto světa“, kteří v antisvětě potřebují jídlo, které jim dá fyzickou i duchovní sílu.

Svůj smysl má i to, že se Putin v rámci svého tvoření cítí také jako oběť. Je vydán „národním zrádcům“, kteří zde plní roli Jidáše. Vzdává se dobrých vztahů se západními vůdci, obětuje svoji dlouho budovanou image civilizovaného vládce a „posledního Evropana“. Stojí osamoceně proti světu a v myšlenkách se vrací ke kříži. Všudypřítomný motiv oběti ovšem vyjadřuje především Putinovu absolutní vládu nad všemi formami života v novém světě.

Ani bůh, ani král, ani hrdina

Gilbert Keith Chesterton o antihrdinovi své povídky Zlomený meč napsal, že četl Starý zákon radši než Nový, protože v něm nacházel vše, co potřeboval: chtíč, násilí, zradu. Mohli bychom si myslet, že Putin ve své sakrální poloze chce hrát roli starozákonního Hospodina zástupů, izraelského krále nebo byzantského císaře a že chce vystupovat v roli duchovního vladaře, tu jako nový David, tu jako nový Šalomoun. Takové šíře v čase a prostoru ovšem jeho víra nedosahuje.

Zaměřuje se na tady a teď, jde mu o kvazináboženské uctívání státní moci, jejímž základem nejsou národy a lidé, ale území, se kterými vládce nakládá podle vlastnického práva. Putinův „ruský svět“ není veliký národ poddaných, ale především zemský povrch, který lze převést na čtvereční kilometry, a kterému může nový režim takto velet. Lidé tento povrch mají prostě obdělávat a bránit.

Vytvořil si tento svět sám Putin? Je známo, že síla propagandy se měří ochotou veřejnosti jí uvěřit. Propaganda nepřesvědčuje – jen lidu a národu ukazuje a aktualizuje jeho vnitřní svět. Současná hlava „ruského světa“ je jen pomíjivým produktem „temné strany“ ruské společnosti – vlastních voličů, kteří ji stvořili „k obrazu svému“.

Vladimír Putin tedy není bůh, král ani hrdina. Je vůdce mesiánské sekty, jejíž členové mají hrůzu z konce světa stejně jako z jeho stabilní neměnnosti. Vůdce a členové sekty se navzájem potřebují, dodávají si vzájemně smysl života. Náš guru není kvazinábožensky exaltovaný a jeho necharismatické řeči člověku až psychoterapeuticky dodávají pocit klidu a bezpečí. Přesvědčení o vlastní pravdě pak vede u členů sekty k euforii, která láká nové členy.

Jak se na náboženského vůdce sluší, začal Putin s malou skupinkou věřících a postupně jich získal mnohonásobně víc. Ze členů sekty se rekrutuje síť agentů, kteří pečují o loajalitu národa, a hlásných trub, které šíří její ideje. Je přitom příznačné, že úspěšná je sekta pouze v kalných vodách, do kterých společnost uvrhne nějaká mimořádná situace. Tam náš hlavní hrdina dobře vynikne a rád přispěchá s mimořádným řešením. Takovou mimořádnou situací jsou dnes zoufalé pokusy nešikovných dědiců tradice východního křesťanství chápat vládce jako Krista a Antikrista zároveň.

Jakou sílu může mít Putinovo nové stvoření a nová smlouva, obojí postavené na zvrácených premisách „Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla. Lež je pravda. Láska je smrt“? Je známo, že ikona je ikonou pouze tehdy, když zobrazuje skutečnost a ne výmysl. Je také známo, že zlo není ontologické – jen parazituje na nedostatku dobra. Proto i antisvěty vznikají tam, kde svět není schopen jasně a zřetelně prosazovat své hodnoty.

Chci tento text uzavřít optimisticky a historicky. Když se vůdce pravoslavné emigrace Antona (Chrapovického), který kdysi býval i metropolitou kyjevským, ptali, je-li sovětská moc znamením Antikrista, odpověděl prý: „Kdepak, jsou to obyčejní zločinci.“ Téměř o sto let později prohlásil metropolita Čerkassij Sofronij (Dmytruk) z ukrajinské pravoslavné církve moskevského patriarchátu, že Putin je prostě „gangster“.

Aleksandr Musin
Petrohradský teolog a církevní historik