poslal Nepřihlášený Pokud bychom na tomto místě chtěli opět probrat například hlavní formy
církevního zřízení, dostali bychom se do problému, neboť forma druhů a
kombinací církevního uspořádání je natolik rozmanitá, že jakákoliv
simplifikace na sebe bere břemeno zkreslení. Proto se i zde zaměříme
na hlavní modely, uplatňující se v reformačních církvích, kam se
genealogicky hlásí i stoupenci Nové apoštolské reformace (NAR), a porovnáme je s alespoň
nejdůležitějším principem biskupského zřízení uplatňovaného
například v římskokatolické církvi.
Bude se tedy jednat o 1.
kongregační model, 2. presbyterně synodní model a 3. episkopát. Látkou,
ze které se tyto systémy konstituují, tvoří obvykle následující verše
převážně z narativní literatury (Sk 6,2–4; 11,22; 14,23 a
15), epištol a pastorálních listů (1 Tim 3,1–7; Tit 1,5–9; Ga
1,19; 2,9; 1 K 5,4–5; 1 Tes 5,21–22 a 1J 4,1) a
evangelií (zejm. Mt 18, 15–17)[1].
Kongregacionalismus
Základní ideou kongregacionalismu je autonomie místního společenství,
odmítající jakoukoliv nadsborovou strukturu[2]. Nejvyšší autoritou
církve, resp. v tomto případě sboru, jsou jeho samotní členové,
resp. členské shromáždění, které o zásadních rozhodnutích
hlasuje jako celek. Podle Hortona se tento model nejvíce přibližuje „ryzí
demokracii“[3]. Procházka zde nalézá symbolické vyjádření
shromáždění kolem kulatého stolu, kde nikdo není privilegován, a
všichni jsou si rovni, protože sbor plně podléhá výlučně řízení
Ježíše Krista[4]. Sbor si pak zpravidla k běžnému rozhodování
volí ze svého středu zástupce formou laických představitelů obce a
každá obec, která je těmito představiteli reprezentovaná, je zcela
autonomní. Tito představitelé jsou zároveň snadno odvolatelní a tvoří
tzv. staršovstva ve svém středu s kazatelem. Více sborů,
nalézající shodu vzhledem k víře a etice, pak tvoří jednoty nebo
svazy[5]. Tyto vyšší celky pak nemají vůči autonomním jednotkám, resp.
sborům, žádné pravomoci a mohou činit jen poradní rozhodnutí, které
mají místní společenství svobodu přijmout i odmítnout[6]. Přes
značnou shodu s demokratickým zřízením se stoupenci tomuto označení
občas brání, neboť jsou přesvědčeni, že tento model „nevolí“ své
zástupce, ale jen „rozpoznává“ jejich povolání na základě
biblických a pneumatických požadavků. Stejně tak zde nerozhoduje
většina, nýbrž většina je pouze lépe schopna rozpoznat Boží vůli.
Jak vidno, tento model je zcela vzdálen pojetí NAR, neboť ignoruje
exekutivní roli apoštolů a neuznává jejich mandát jednat nezávisle za
společenství. Je však zcela vlastní původnímu nezávislému
charismatickému hnutí v případě, že sbory nehledají zastřešení
apoštolskou autoritou. Proto je kongregacionalismus ideálním uspořádáním
pro apoštoly NAR, kteří tak mohou, bez omezení církevními radami,
uplatňovat v místních společenstvích svůj „apoštolský mandát“
tam, kde sbory nejsou zcela věrné kongregačnímu zřízení. Omezená
autorita kongregačních kazatelů ovšem znemožňuje účelné převádění
instituční autority apoštolů směrem k jednotlivým členům, a proto
kongregační sbory v NAR sítích musí nejprve vybudovat pyramidální
model centrálně řízených skupinek. Jako ideální je proto nejprve
vytvoření domácích skupinek například skrze pořádání Kurzů
Alfa[7].
Presbyterně synodní zřízení
Jedná se o zřejmě nejrozšířenější protestantský model, který
klade větší důraz na sounáležitost jednotlivých sborů, které jsou
spojeny společnou vírou a řádem[8]. I v tomto modelu je za základní
organizační jednotku považována náboženská obec, která je ovšem vedena
radou z jednotlivých starších – πρεσβύτερος. Tato rada
je pak volena členským shromážděním sboru, resp. dané obce. Procházka
nalézá princip tohoto uspořádání na dvou základech. Prvním je samotná
funkce presbyterů zahrnující jejich kvalifikaci k vykonávání kázně
a druhou je práce, resp. autorita samotných staršovstev složených
z těchto presbyterů[9].
Staršovstva, resp. presbyteráty, pak zpravidla mívají místní, oblastní
a generální charakter. Nejvyšším shromážděním je tzv. synod. Na tyto
synody pak jednotlivé obce delegují své zástupce ve věcech, které
přesahují záležitosti jednotlivých obcí. Tito zástupci zde ovšem nejsou
„mluvčími“ jednotlivých obcí, ale mají se řídit svým svědomím
odpovědným Bohu, nikoliv stanovisky svých obcí[10]. A to je
i základní rozdíl vůči kongregacionalismu. Synod pak má pravomoci
i nad jednotlivými sbory, které jsou pak jasně vymezeny a
u jednotlivých církví se liší. Synod obvykle volí
i představitele církve a je chápán jako ochranná hráz proti
postupům jednotlivých sborů a jejich případnému izolacionismu[11]. Podle
Filipiho je synod jakýmsi korporativním orgánem nahrazujícím biskupský
úřad jako strážce jednoty a kontinuity[12].
I tento model je pro NAR nepřijatelný, a to z důvodu, že jde
o klasické uspořádání denominací, které jsou obvykle „ovládány
náboženským duchem“. Proto se NAR i celé charismatické hnutí proti
němu vymezuje a nepovažuje ho za biblicky legitimní. Synod a církevní rady
obvykle brání účinnému navazování vztahů mezi sbory a apoštoly, a tito
pak nemohou za církve jednat tak, jak potřebují. NAR však nabízí
jednotlivé smlouvy kazatelům sborů, jejichž centrálnější postavení
oproti kongregacím jim lépe umožňuje převádět svoji apoštolskou
autoritu k jednotlivým členům sborů. Tito členové pak mají dvojí
autoritu: rady, resp. synody, a apoštoly.
Episkopální model
Tato forma je považována za nejstarší model správy církve a je např.
krom pravoslavné církve nejrozšířenější v církvi
římskokatolické. Její název je odvozen z řeckého επισκοπεω
– dohlížet, od čehož odvozené substantivum ἐπίσκοπος se
překládá jako biskup. Stojí zde zásada „ubi episkopos ibi ecclesia“ a
zároveň platí, že kdo poslouchá biskupa, poslouchá samotného Krista[13].
Zastánci této teorie jsou totiž přesvědčeni, že Kristus ustanovil biskupy
jako nástupce apoštolů, aby byli zakotveni v tzv. „apoštolské
sukcesi“, která jim umožňuje mít konečné slovo v záležitosti
církevní správy a výběru svých nástupců[14]. Na základě božského
práva pak skrze biskupskou konsekraci mají biskupové moc učit, řídit a
posvěcovat lid. Předávání této moci se uplatňuje v hierarchii
– od slova ἱερός (kněz) – shora dolů, jako delegovaná
autorita, která směřuje od apoštola Petra na další následné papeže a
skrze vzkládání rukou biskupského svěcení se nese až
k jednotlivému knězi. To je z principu zcela opačný postup, než
je tomu v protestantských církvích, kde je moc biskupa podřízena
církevnímu sněmu, ve které má i svůj původ[15]. Ve většině
protestantských církví je zároveň ἐπίσκοπος synonymem
k πρεσβύτερος.
Pokud je biskup zároveň ordinářem, tj. nositelem řádné moci
k celé církvi (papež), k partikulární církvi (diecézní
biskup, územní opat nebo prelát apod.) nebo k řeholím (magistr
řádu, provinciál a opat, včetně jejich vikářů), pak tento biskup
v sobě zahrnuje moc zákonodárnou, výkonnou a soudní[16] a je povinen
vydávat „pro své poddané zákony a soudit a řídit všechno, co patří
do oblasti bohoslužby a apoštolátu“[17]. To je další rozdíl oproti
protestantismu, kde se moc soudní, výkonná a exekutivní obvykle odděluje.
To také znamená, že v římskokatolické církvi se autorita uplatňuje
na principu nadřízenosti a v podstatě pouze nadřízený orgán má
pravomoc jmenovat či odvolat autoritu podřízenou. Papež, jako nejvyšší
autorita všech křesťanů, která je nejvyšší, plná, bezprostřední,
obecná, řádná a svobodně vykonávaná, nemůže být nikým a za
žádných okolností odvolán a z úřadu může odejít pouze okamžikem
smrti nebo svobodným odstoupením[18].
Biskup je pak do své funkce papežem jmenován nebo v některých
partikulárních církvích potvrzován na základě volby kanovnických
kapitul. Rozhodující roli při výběru biskupů mají biskupové
příslušné církevní provincie. Samotní biskupové se rozlišují na
diecézní, emeritní a titulární, kteří se dále dělí na auxiliární a
koadjunktory[19].
Územní struktura římskokatolické církve se člení na teritoriálním
principu, kde základní, partikulární církví je diecéze (případně
prelatura, opatství apod.), která se skládá z jednotlivých farností.
Farnosti obsazuje faráři diecézní biskup. Tyto diecéze jsou konstituovány
zpravidla na městském principu a diecéze na daném území pak tvoří
provincii v čele s metropolitou, který je mezi ostatními biskupy
„primus inter pares“. O založení nebo zrušení provincií rozhoduje
přímo papež svým rozhodnutím[20]. Samozřejmě zde existuje poměrně
komplikovaná struktura hierarchicky řazených dalších institucí: rad,
sněmů, koncilů atd. Zjednodušeně se pak dá říci, že zvláštní
postavení zde mají sněmy, řazeno sestupně: ekumenický (koncil),
plenární sněm (národní) a diecézní. Ekumenický koncil svolává papež
a tvoří jej všichni katoličtí biskupové světa[21].
Co se týká vztahu k NAR, pak je možné konstatovat, že poměrně
komplikovaná struktura různých horizontálních, vertikálních a
ekleziárních apoštolů NAR nápadně připomíná hierarchii
římskokatolické církve, resp. úřadů biskupů. Přitom
i inkorporovaný princip delegované autority v NAR je obdobný
římskokatolické hierarchii, a pokud si namísto slova biskup dosadíme slovo
apoštol, můžeme si všimnout i jiných podobností. Stejně jako je
biskup navržen a jmenován jinými biskupy, podobně apoštol musí být
potvrzen dalšími apoštoly. Obdobně teritoriální organizace církve na
principu „jeden sbor jedno město“ připomíná strukturu městských
diecézí. A stejně jako jednotlivé farnosti tvoří diecéze, pak
i „dílčí regiony“ vytvářejí „jednotné městské sbory“. Asi
největší podobnosti je zde dosaženo v tom, že stejně jako úřad
biskupů a papeže je nad sněmy a koncily, stejně tak v NAR je pravomoc
jednat za církev vložena do rukou apoštola. A jako je například
v katolických řádech vedena struktura řeholníků a jejich
představených, velmi podobná je i struktura skupinkových sborů a
jejich vedoucích. Naproti tomu velký rozdíl je zde v tom, že zatímco
apoštolové a proroci v NAR jsou vedeni svými vizemi,
v římskokatolické církvi hraje zásadní úlohu striktně definované
kanonické právo. Nicméně stejně jako jsou soukromá zjevení a zázraky
svatých podstatnou součástí katolické spirituality, i v NAR jsou
podobná zjevení inkulturována do postkatolické mentality v zemích
třetího světa, kde zefektivňují evangelizaci.
Literatura
[1] HORTON, Stanley. Systematická teologie, s. 563.
[2] FILIPI, Pavel. Církev a církve, s. 117.
[3] HORTON, Stanley. Systematická teologie, s. 562.
[4] PROCHÁZKA, Pavel. Budovanie církvi, s. 60.
[5] HORTON, Stanley. Systematická teologie, s. 562–563.
[6] FILIPI, Pavel. Církev a církve, s. 118.
[7] FRANC, Aleš. Pozadí a teologie Kurzů Alfa, s. 38–42.
[8] FILIPI, Pavel. Církev a církve, s. 118.
[9] PROCHÁZKA, Pavel. Budovanie církvi, s. 51–52.
[10] FILIPI, Pavel. Církev a církve, s. 118.
[11] PROCHÁZKA, Pavel. Budovanie církvi, s. 59.
[12] FILIPI, Pavel. Církev a církve, s. 118.
[13] Tamtéž, s. 111.
[14] HORTON, Stanley. Systematická teologie, s. 560.
[15] PROCHÁZKA, Pavel. Budovanie církvi, s. 47, 81.
[16] TRETERA, Jiří Rajmund a Stanislav PŘIBYL. Konfesní právo a
církevní právo, s. 171.
[17] FILIPI, Pavel. Církev a církve, s. 113.
[18] TRETERA, Jiří Rajmund a Stanislav PŘIBYL. Konfesní právo a
církevní právo, s. 187–188.
[19] Popis jednotlivých biskupů je srozumitelně popsán například
v publikaci MERELL Jan, Malý bohovědný slovník, Praha: Česká
katolická charita, 1963.
[20] TRETERA, Jiří Rajmund a Stanislav PŘIBYL. Konfesní právo a
církevní právo, s. 153–16.
[21] PROCHÁZKA, Pavel. Budovanie církvi, s. 48. s. 48.
Zdroj: www.apologet.cz
Zvýraznění formou podtržení vytvořil vkladatel článku
