poslal Nepřihlášený Ačkoliv se tzv. glosolálie zdaleka nevyskytla poprvé v
Azusa Street v roce 1906, kde začalo moderní letniční hnutí, od té doby
se tento fenomén vskutku nebývale rozšířil a zaplavil všechny
denominace bez rozdílu, římskokatolickou církev nevyjímaje. Glosolálie
je extatické mluvení v naprosto neznámém jazyce – podle charismatického
učení (zejména) v jazyce nebeském. Mezi charismatiky je glosolálie
ztotožněna s darem mluvení v jazycích, a je chápána jednak jako znak
“křtu Duchem svatým” (ve smyslu druhé zkušenosti), a jednak jako
modlitební jazyk, který má prohloubit modlitební život obdarovaného.
I když v českém prostředí to již příliš neplatí,
povaha biblického daru jazyků je dodnes předmětem teologických sporů, a
to mezi pohledem letničně-charismatickým, který zastává názor, že se
jedná o modlitební jazyky, a výkladem historickým, podle kterého ti,
které Duch svatý obdařil tímto darem, promlouvali v cizích jazycích –
lidských jazycích – které se nemuseli učit (na kterémžto výkladu se
shodují např. J. Kalvín, M. Henry, J. Gill, M. Poole, Ch, Hodge, T,
Scott, A. Clarke, Ch. Simeon, J. Bunyan a další; povšimněme si, že
stejný pohled zastávali i kraličtí, kteří ve 14. kapitole přidávají
jakožto pomůcku kurzívou slovo cizí). Na to by možná někdo
namítl, že to bylo proto, že s darem jazyků neměli osobní zkušenost a
tak nepochopili jeho význam, nicméně na to se dá odpovědět, že
nevkládali do Písma žádnou svou zkušenost (eisegeze), ale jednoduše
vykládali Písmo Písmem.
Účel modlitebních jazyků
Myšlenka daru extatických, „nebeských,“ lidem
nesrozumitelných modlitebních jazyků nutně vzbuzuje některé otázky
ohledně jeho povahy, smyslu a účelu. Různé charismatické skupiny se liší
jak v některých otázkách učení, tak praxe, nicméně tento článek se bude
zaměřovat na učení a pojetí těch relativně umírněnějších, kteří se
snaží držet aspoň jistého biblického základu (i když stojí na mylném
výkladu některých veršů) – jako například, že tento dar nebyl určen všem
křesťanům (1. Kor. 12:30), nebo že neměl být užíván při bohoslužbě bez
výkladu. Budeme-li nyní na chvíli předpokládat, že charismatici a
letniční mají ve svém učení pravdu, vyvstanou nám některé problémy,
kterými se musíme zabývat.
Jako první otázka se nabízí, proč by vůbec Duch Svatý
dával promlouvat v nesrozumitelných jazycích, které, mají-li mít ve
shromáždění jaký užitek, musí být vykládány. Pokud je cílem prohloubení
modlitebního života, proč se obdarovaní nemodlí dokonalou, Duchem svatým
přímo inspirovanou modlitbu rovnou svým jazykem? Tak by z tohoto daru
mohli čerpat všichni bezprostřední užitek, když by v praxi viděli, jak
se má Hospodin patřičně velebit a chválit. Vysvětlení předkládají
charismatici několik. Podle některých nebeský jazyk vyjadřuje to, co
lidské jazyky nemohou vystihnout, a tak modlitba v jazycích představuje
nejvyšší možnou chválu Pána Boha. Nicméně tento užitek tak jako tak
eliminuje potřeba modlitbu vyložit v „obyčejném“ lidském jazyce. (Onen
výklad, který má mít též původ v působení Ducha Svatého, by pak nutně
onu původní modlitbu v jazycích svým způsobem znehodnotil, což je
absurdní výsledek působení Božího Ducha). A pokud dokonalou pravdu a
charakter Boží vystihuje Boží Slovo, které je čisté jako stříbro v
hliněné peci přehnané a sedmkrát zprubované (Ž. 12:7) a které na věky
jest trvanlivé, uložené v nebesích (Ž. 119:89), a přesto je vyjádřené v
lidských jazycích – hebrejštině, aramejštině a řečtině – tak proč lidské
jazyky nemohou vystihnout „inspirovanou modlitbu“? Pokud to však nelze,
znamenalo by to, že vymlouvání v jazycích převyšuje řeč Písma a má tedy
vyšší hodnotu a i autoritu, kterýžto závěr žádný na Bibli stojící
křesťan nemůže přijmout.
Někteří tvrdí, že řeč v jazycích byla dána, aby satan
nemohl rozumět, zač se věřící modlí. Proč by tomu však ďábel neměl
rozumět? Modlitbám Božího lidu v Bibli satan vždycky rozuměl a nijak mu
to nepomohlo. Pán Bůh je svrchovaný Pán a satan není v žádném případě
Jeho rovnocenným protivníkem. Boží úradky a činy nemůže nikdo, ani
všichni ďáblové celého pekla dohromady, pokazit nebo narušit, a proto
před nimi nemusí Hospodin nic skrývat. Už dávno dopředu již ostatně
odhalil satanův konec (Zj. 20:10), a satan s tím neudělá vůbec nic. Toto
vysvětlení ve svých důsledcích tak nanejvýš nepatřičným způsobem
snižuje Boží moc a stejně ohavně zveličuje postavení a možnosti ďáblovy.
(Ne, že by vůči nám lidem nebyl satan velmi mocný a hrozně nebezpečný,
ale ve srovnání s Pánem Bohem není doslova nikým.)
Podle ještě jiného vysvětlení má takový dar jazyků
lidi pokořovat, neboť bývají často příliš racionálně zaměření, všechno
jim musí dávat smysl, a nejsou schopni přijmout nic, co není
pochopitelné rozumem. Proto potřebují pokořit svou pýchu, vypnout svou
mysl a odevzdat se působení Božího Ducha. Nicméně takové pojetí modlitby
a uctívání nemá solidní biblický základ. Vyprazdňovat svoji mysl,
abychom ji naplnili něčím „duchovním“ – to jsou mystické praktiky
typické spíš pro všelijaká východní náboženství než pro pravou biblickou
víru. Křesťanská bohoslužba má být rozumná (Řím. 12:1-2). Při pozorném
čtení 14. kapitoly 1. Korintským ostatně vidíme, jak velký důraz na
porozumění a zapojení mysli klade. Značná část argumentace oddílu by se
dala shrnout slovy, že bez porozumění nelze očekávat žádný užitek;
naopak, vydávání nesrozumitelných slov je jen „u vítr mluviti“ (verš 9). „Bratří, nebuďte děti v smyslu [tzn. v myšlení, porozumění], ale zlostí [tzn. ve špatnosti] buďte děti, smyslem pak buďte dospělí.“
(1. Kor. 14:20) Myšlenka o vypnutí mysle, aby křesťané pokořili svého
příliš racionálně založeného ducha, vskutku velmi neladí s argumentací a
důrazy apoštola v této důležité kapitole, které jsou vlastně úplně
opačné.
Naposledy by někdo mohl argumentovat, že Duch dává
křesťanům promlouvat v nesrozumitelných jazycích, aby jim i ostatním
demonstroval, že jejich modlitba je skutečně nadpřirozeného původu,
skutečně plně z Božího Ducha. Nicméně ani dar proroctví, tedy dar vyšší a
hodnotnější, žádné takové „potvrzení“ nemá. Na první pohled se Duchem
inspirované prorocké slovo neodlišuje od slova přirozeného, majícího
původ u člověka; rozdíl spočívá v obsahu a v (ne)omylnosti, a proto bylo
třeba duchovního rozsuzování, zda-li ten který člověk hovoří skutečně
pod přímým vedením Ducha či nikoliv (1. Kor. 14:29). Těžko se tak
obhajuje, že by měl mít takové „osvědčení“ dar menší, nižší. Povážíme-li
navíc, že glosolálie se vyskytuje i v jiných náboženstvích (konkrétně
třeba mezi některými hinduistickými skupinami, ve voodoo a podobně),
argument to ještě oslabuje. Mluvení v nesrozumitelných jazycích zkrátka
nepotvrzuje, že dotyčného jistě naplnil Duch svatý.
Nadbytečná rozličnost
Pokud má ten, kdo se modlí v jazycích, hovořit
nebeským jazykem, nutně se nabízí otázka, proč je těch nebeských
modlitebních jazyků víc. Ve 12. kapitole je tento dar popsán jako „rozličnost jazyků“
– doslova dokonce (různé) druhy jazyků. Proč by však mělo existovat víc
druhů nebeských jazyků, víc druhů lidem nesrozumitelných a bez daru
výkladu nepřeložitelných modlitebních jazyků? Při odpovědi na tuto
otázku je třeba mít na paměti, že množství lidských jazyků způsobila
lidská vzpoura. Lidstvo po potopě mělo jeden jazyk a jednu řeč – a také
jeden úmysl, učinit si sobě jméno ve všeobecné vzpouře vůči svému
Stvořiteli. Proto Hospodin zmátl jejich jazyky a rozptýlil lidstvo po
celé zemi. Kdyby nebylo této rebelie vůči Pánu Bohu, všichni bychom
stále hovořili jednou řečí. (Z praktického hlediska ovšem spekulování
„co by bylo, kdyby“ samozřejmě postrádá smysl.)
V nebi ovšem žádná vzpoura, která by přinesla zmatení
jazyků, nenastala. Neexistuje sebemenší biblický důkaz, že by satanovo
pyšné pozdvižení se vůči Pánu Bohu přineslo něco takového. A i kdyby z
nějakého důvodu Pán Bůh jako součást trestu jazyky přeci jen zmátl,
týkalo by se to jen andělů padlých. Proč by měl Hospodin mást jazyky
andělů, kteří Mu zůstali poslušní? Jestli vůbec existuje nějaký andělský
jazyk (v Bibli andělé vždy hovoří jazyky lidskými, a odkaz 1. Kor. 13:1
na „jazyky andělské“ je za prvé hypotetické vyjádření – ve smyslu, i
kdyby něco takového bylo možné, z čehož nelze mimo kontext přednosti
lásky před vším vyvozovat nic dalekosáhlého – a za druhé to může stejně
tak dobře označovat jednoduše tu nejvznešenější a nejdokonalejší
výmluvnost, jakou se andělská mluva vyznačuje) pak podle vší biblické
logiky musí být jen jeden.
Jediné (hypotetické) alternativní vysvětlení
množství, které autora článku napadlo, se odkazuje na teorii o zabránění
ďáblu rozumět, co se křesťané modlí, a spočívá v tom, že více druhů
modlitebních jazyků má satanu zabránit, aby nemohl z inspirovaných
výkladů odpozorovat význam jednotlivých slov a onen nebeský jazyk se
posléze naučit, ale toto vysvětlení je naprosto absurdní ze všech
možných úhlů pohledu a nikdo by ho jistě nebral vážně v úvahu. Už jen
proto, že by popíralo teorii samotnou, neboť podle ní mají být
modlitební jazyky pro ďábla nenaučitelné samy o sobě.
Další otázky
Otázek spojených s myšlenkou nebeských jazyků zůstává
stále více než dost. V charismatickém pojetí má dar jazyků primárně
osobní účel, má zejména individuálně budovat obdarovaného; užitek pro
druhé v církvi je v praxi v podstatě vedlejší nebo druhotný, neboť se
zdaleka ne vždy vykládá. V širším biblickém pohledu je však idea
nadpřirozeného daru určeného primárně pro prospěch a zbudování
obdarovaného, minimálně sporná. Když apoštol Pavel píše o darech, že „jednomu pak každému dáno bývá zjevení [tzn. manifestace] Ducha k užitku,“
z následného kontextu a ilustrace na tělesných údech je zřejmé, že tím
míní k užitku celku, k užitku církve, všech věřících. Každý křesťan má
své zvláštní obdarování a tím pádem svůj zvláštní úkol, stejně jako mají
své zvláštní úkoly i rozličné údy těla, a tyto údy mají jedni o druhé
vespolek pečovat. Obdarování a manifestaci Ducha tedy měli Korintští
užívat pro zbudování a prospěch druhých, ne primárně svůj.
Pokud má dar jazyků na prvním místě budovat
obdarovaného a prohloubit jeho osobní modlitební život a vztah s Pánem,
proč tedy tento dar nemají všichni (1. Kor. 12:30)? Prohloubit své
modlitby a vztah s Hospodinem potřebuje přeci každý křesťan, bez ohledu
na to, zda uvěřil před měsícem nebo s Pánem chodí padesát let. Pokud
Duch svatý neudělí tento dar všem (což nikdy neuděloval), někteří
křesťané jsou tak ochuzeni o potřebný nástroj k přiblížení se svému
Bohu.
Proč všichni křesťané neprorokují, je nasnadě – z
veřejného prorokování profitují všichni naprosto stejně, jak prorok, tak
jeho posluchači. [Poznámka na okraj - z 1. Kor. 14:5 vyplývá, že v
tomto kontextu prorokování neoznačuje specificky předpovídání
budoucnosti, ale obecněji předkládání Božího Slova, v tomto případě
přímo inspirovaného Duchem Svatým. Ani ve Starém zákoně nebylo všechno
prorokování spojeno s předpovídáním budoucnosti, jako např. většina
proroctví Malachiáše.] Není třeba, aby tak činili všichni, neboť
pro tento účel bohatě postačí proroků jen několik; jestli jich je ve
sboru pět nebo padesát, pak už v praxi nehraje roli. Se zvěstováním
Božího Slova je navíc spojena větší zodpovědnost (Jk. 3:1), takže
neobdarovaní to mohli a měli vnímat tak, že je Duch ve své moudrosti
ušetřil velikého břímě. U ostatních darů to funguje podobně.
Někdo by řekl, že stejný princip se vztahuje i na
jazyky, neboť z nich může při výkladu brát užitek také celý sbor, ale
jak již bylo uvedeno výše, u modlitebních jazyků je tento užitek za prvé
jakýmsi vedlejším efektem, za druhé k tomu nedochází zdaleka vždy a za
třetí má toto zbudování ostatních zcela jiný charakter než zbudování
obdarovaného. Všichni ostatní jsou zcela zjevně zbudováni skrze obsah
modlitby v jazycích, zatímco pro obdarovaného samotného je v
charismatickém pojetí nejdůležitější jakési vnitřní napojení na Pána
Boha skrze Ducha Svatého (dá-li se to tak říci), při kterém porozumění
obsahu modlitby nehraje roli. O to nejzásadnější na daru jazyků, tedy o
ono úzké mystické spojení a nadpřirozené prohloubení osobního
modlitebního života skrze přímé působení Ducha Božího, jsou ostatní
stejně ochuzeni. Otázka, proč tento dar tedy nemají všichni, zůstává.
Neposledním biblickým problémem, který dar mluvení
nebeským jazykem provází, je, proč by tyto jazyky měly pominout (1. Kor.
13:8)? I když odhlédneme od kontroverze, kdy
tyto jazyky utichnou, není sporu, že se tento verš vztahuje (minimálně)
na nebe. Proč by však mělo mluvení v nebeském jazyku v nebi pominout?
Nemělo by se snad spíše ještě nadmíru rozšířit? Cožpak nebeskými jazyky
budou mluvit a chválit svého Stvořitele vybraní lidé na zemi, ale v nebi
již nikdo? I skutečnost utichnutí jazyků tak pro letničně-charismatické
pojetí představuje problém.
Duchovní zbudování
Důraz na mysl a porozumění ve 14. kapitole 1. listu
Korintským byl již výše zmíněn. Přesto charismatici trvají na tom, že
ten, kdo hovořil v jazycích, nevěděl, co říká (v dnešní době při
glosolálii tomu tak samozřejmě je, nicméně charismatici to vztahují i na
biblický dar jazyků). Když tedy Písmo hovoří v souvislosti s darem
jazyků o duchovním vzdělání a zbudování, v jejich učení se jedná o
zbudování mystické, nezávislé na obsahu. Tento názor však postrádá
solidní základ. Slova, že ten, který mluví jazykem „duchem vypravuje tajemství“
(verš 2) neznamenají, že neví, co říká. Tajemstvím jsou pro ostatní
okolo něj, kteří jej neposlouchají, kteří mu nerozumí. Navíc v Novém
zákoně – a v Pavlových listech zejména – slovo tajemství označuje Boží
pravdu evangelia, na kterou by člověk sám sice nemohl přijít, ale kterou
Hospodin milostivě zjevuje. Apoštol často psal o tajemství Kristovu a z
kontextu je zřejmé, že tím mínil evangelium, dříve zahalené, ale nyní
plně zjevené. Na základě toho všeho lze jen velmi těžko dovodit, že
dotyčný nerozuměl tomu, co mluvil. Rovněž slova o tom, že „můj duch se modlí, ale mysl má bez užitku jest“
(verš 13) nehovoří o tom, že by apoštol svou mysl vypnul, ale že
jednoduše jeho mysl [nebo: porozumění] nenesla žádný užitek, žádné ovoce
pro druhé. (I na jiných místech má zde užité slovo zcela očividně
význam „nepřinášející prospěch“, viz např. Tt. 3:14, 2. Pt. 1:8 apod.)
Podstatná část argumentace apoštola ve 14. kapitole
ostatně spočívá v tom, že bez porozumění není žádného zbudování. Na
příkladu hudebních nástrojů, vojenské polnice a rozdílných jazyků mezi
národy Pavel demonstruje, že bez vydání artikulovaných, rozpoznatelných
zvuků a slov nikdo nemůže rozeznat melodii, povel k boji a to, co se
mluví, a tedy nelze očekávat žádný výsledek. Ten, kdo nerozumí, nemůže
říci k modlitbě ani amen (verš 16), a tak je lépe říci pět slov
srozumitelně, než deset tisíc slov nesrozumitelně. (Jaký to poměr!)
Tvrdit, že ten, kdo se modlil v jazycích, nevěděl, co říká, ale byl
Duchem Svatým zbudován, tak přímo odporují všem důrazům předmětného
oddílu.
Někdo by řekl, že argumenty o nutnosti porozumění,
bez kterého nemohou křesťané očekávat zbudování, se vztahují jen na ty
ostatní, kteří se nemodlili, protože toho, kdo se modlí jazykem, buduje
osobně a přímo Duch Svatý svou mocí (vlastně tedy mysticky). To je třeba
prozkoumat. Je nepochybné, že každé duchovní zbudování křesťana záleží
na moci a působení Ducha Božího; člověk sám o sobě bez této práce Ducha v
srdcích ani při sebevětší snaze nikoho nezbuduje. To apoštol Pavel v
oddíle nepopírá, nicméně v tomto kontextu ani nezdůrazňuje, protože se
soustředí na jiný aspekt, vnější, praktický nebo zemský, chceme-li. Ve
4. verši čteme, že „ten, kdož prorokuje, církev vzdělává.“ Tím
apoštol nepopírá nutnost působení Božího Ducha při vzdělání církve, ale
soustřeďuje se na vnější aspekt – duchovní zbudování nepřichází jen tak,
ale souvisí s vnějším prostředkem, zde předkládáním Božího Slova ke „vzdělání, i napomínání, i potěšení.“
V tomto vnějším nebo praktickém smyslu se dá opravdu říci, že ten, kdo
prorokuje, buduje církev, protože je zde jasná a přímá souvislost mezi
tím, co říká, a duchovním vzděláním církve.
Ve stejném smyslu musí být vykládána i první polovina verše, že „kdož mluví jazykem, sám sebe vzdělává,“
tedy, že se zde hovoří z pohledu praktického nebo vnějšího. V jakém
smyslu však vzdělává ten, komu má Duch dávat promlouvat nebeskými jazyky
– kterým nerozumí – sám sebe? Jeho mysl se do procesu nezapojuje
a mluvení má pocházet přímo z Ducha Svatého, takže se na svém zbudování
dotyčný podílí jen minimálně a téměř v něm není osobně zapojen, protože
zůstává pasivním příjemcem. Na rozdíl od biblického prorokování zde
chybí vysledovatelná souvislost mezi mluveným slovem a zbudováním.
Čtvrtý verš však zbudování skrze prorokování a zbudování skrze mluvení
jazykem staví analogicky vedle sebe, byť nemají stejný rozsah. Vyloží-li
tedy někdo, že první zbudování se děje „přirozeně“ skrze racionální
porozumění obsahu (prorok přitom nepochybně vzdělával sebe principiálně
stejným způsobem jako ostatní), ale druhé zbudování vysvětlí způsobem,
který by patřičněji přináležel spíše k všemožným východním náboženstvím,
které si vyprazdňují mysl meditacemi, užívá velmi pochybné
hermeneutiky.
Pokud se zbudování modlícího se v jazycích může dít
skrze nějaký pouhý vnitřní prožitek bez zapojení mysli (opět hovoříme z
praktického, vnějšího úhlu pohledu), pak ovšem není důvod, proč by
nemohli být žádným způsobem duchovně vzděláni i všichni okolo, kteří
nerozumí, i kdyby jen skrze povzbuzení, že v jejich středu mezi
některými bratřími viditelně působí Duch Svatý. Apoštol však jasně učí,
že ten, kdo nerozumí, není vzdělán, a ani nemůže říci Amen k tomu, co se
řeklo v jemu nesrozumitelném jazyku (verše 16 a 17), jakkoli dobrý
obsah ta modlitba mohla mít – viz výše. Pokud ovšem nerozuměl tomu, co
pravil, ani ten, kdo mluvil v jazycích, jak mohl říct Amen on? Jestliže
však dobře díky činil a mohl k tomu na závěr říci své Amen, pak musel
vědět, co říkal. Jak píše teolog a komentátor Písma Charles Hodge,
„je-li nesrozumitelné neužitečné, musí to tak být stejně pro toho, kdo
mluví, jako pro toho, kdo poslouchá.“
Pravé působení Ducha
Ohledně významu a užívání mysle vede Písmo křesťana
ke zdravé vyváženosti. Na jedné straně varuje před spoléháním se na svůj
rozum (Př. 3:5-6) a učí, že známosti Božích věcí člověk nedosáhne svým
pouhým rozumem, že bez milostivého Božího zjevení pravého spásného
poznání Hospodina nedosáhne ani ten nejmoudřejší a nejvzdělanější člověk
(1. Kor. 2:11-14). Proto musela ztroskotat liberální teologie, která
poté, co popřela univerzální pravdu Božího Slova, se k Pánu Bohu
pokoušela dostat zezdola. Na druhou stranu však pravá víra nevede k
vypnutí mozku, ba právě naopak. Pečlivé a ustavičné rozjímání nad Božím
Slovem dostal Jozue jako příkaz (Joz. 1:8), doporučoval ho David (Ž.
1:2) a přemýšlení se měl věnovat i Timoteus (1. Tim. 4:15) a Filipští
(Fil. 4:8). I sám Pán Ježíš své posluchače často vedl k přemýšlení
různými otázkami (např. Mt. 21:28-31).
Křesťanství nevede k zavržení či potlačení mysle a ke
spoléhání se na nějaké vnitřní impulsy; křesťanství není mysticismus.
Jak napsal Charles Hodge ve své systematické teologii, „jakýkoliv
systém, ať už filosofický nebo náboženský, který přikládá větší důraz na
pocity než na intelekt, se [také] nazývá mystický“. Mysticismus vždy
kvetl ve falešných náboženských systémech, římský katolicismus
nevyjímaje. Zahrávat si s něčím takovým je velmi nebezpečné. A
glosolálie nepochybně ze své podstaty do této kategorie spadá, neboť
zbudování, ke které skrze ní má docházet, nijak s rozumem a porozuměním
nesouvisí; jedná se tedy o zbudování mystické.
Někdo by na to namítl, že Duch Svatý ve své Božské
všemohoucnosti přeci může křesťana zbudovat i bez zapojení mysle (a
možná by dokonce řekl, že zpochybňovat to znamená zpochybňovat Boží
moc). Duch Boží by tak jistě učinit mohl; není v Něm žádný nedostatek
moci, aby tak učinil. Jenže stejně tak by mohl zbudovat křesťana, když
se bude modlit naučenou modlitbu Páně v latině, aniž by jí jinak
rozuměl. Bude však nějaký pravý věřící očekávat, že skrze takovou praxi
Duch Svatý někoho takového duchovně vzdělá? Nebude; ačkoliv k tomu má
dozajista dost moci, zkrátka takovým způsobem nejedná. Užitek z modlitby
Páně lze očekávat jen tehdy, budeme-li vědět, co se modlíme, a
přiložíme-li k tomu dostatečně mysl i srdce, abychom skutečně mínili, co
říkáme. Ačkoliv je modlitba Páně nejvýbornější vzor a dokonalý příklad
modlitby a oslavuje Pána Boha velmi patřičným způsobem, prosté
odříkávání bez porozumění jednoduše nikomu neprospěje. Neprospěje
dokonce, ani když jí někdo rozumí, ale modlí se ji bezmyšlenkovitě. To
není zpochybňování Božské moci Ducha, ale správná známost cest a
způsobů, jakých se Mu zalíbilo užívat.
Stejně tak zpochybňování, zda je glosolálie vskutku
pravým, biblickým darem jazyků a zda z takové praxe může být někdo
vskutku a opravdu duchovně vzdělán (biblické zbudování nesmíme zaměňovat
s nějakým prchavým emocionálním zážitkem) není popíráním působení a
síly Ducha Svatého. Duch Svatý by tak teoreticky sice činit mohl, ale
Bible jasně zjevuje, že nic podobného dělat nebude; z důrazů 14.
kapitoly lze jasně vidět, že se Pán Bůh rozhodl budovat svou církev
skrze srozumitelné promluvy, ne nesrozumitelné, a je svévolným výkladem
tvrdit, že jednotlivce s darem jazyků buduje jinak.
Proto se nejedná ani o popírání pravdy Božího Slova. S
Božím Slovem se polemizovat nedá, ale s jeho pochybnými výklady ano.
Charismatické pojetí stojí více na vkládání lidských zkušeností do Bible
a citování pár veršíků bez patřičného zasazení do kontextu, než na
důkladném výkladu Božího Slova ve všech souvislostech (a v případě 14.
kapitoly v pečlivém sledování linie apoštolovy argumentace). A jak
napsal významný teolog John Owen, „lidé nemají vyvozovat, že jejich
názory jsou pevné a dobře zakotvené jen proto, že dosáhli zdánlivého
potvrzení ze dvou nebo tří nejasných textů Písma.“ Kdyby v Písmu
jednoznačně a nepochybně stálo, že dar jazyků je dar modlitebního
nebeského jazyka, že ten, kdo jím hovořil, nerozuměl, co mluví a že Duch
Svatý jej zbudoval nezávisle na mysli, veškeré námitky vůči
charismaticko-letniční praxi by byly marné, zbytečné a bezbožné. To však
z Písma zdaleka nevyplývá, a tak je více než vhodné a potřebné se nad
tím vším kriticky zamyslet a znovu se zahloubat do Božího Slova.
Závěr
Byly zde předloženy některé důvody, proč je
charismatické pojetí daru jazyku pochybné a jaké problémy a závažné
nezodpovězené otázky jsou s ním spojené. To však samo o sobě ještě
nestačí k plnému vyřešení problematiky, neboť se musíme vždy ptát: „Co praví Písmo?“
(Řím. 4:3) Patřičný výklad a význam některých důležitých předmětných
veršů zde byl zatím jen nastíněn a na jiné se zatím nedostalo vůbec.
Proto je třeba tento text vnímat jako pouhý úvod, nastínění, které má
vzbudit otázky a vést k dalšími zkoumání, důkladnějšímu a
specifičtějšímu, a to zejména Skutků 2. kapitoly a již v základních
obrysech rozebírané 14. kapitoly 1. listu Korintským. To však není v
možnostech tohoto pojednání, má-li být zachován aspoň trochu rozumný
rozsah. Pokračování tedy může trpělivý čtenář očekávat, jak Pán dá, v
blízké budoucnosti.
Martin Hýsek
www.izachar.cz