poslal Nepřihlášený Známý britský služebník Boží Charles Spurgeon, často
nazývaný kníže kazatelů, bývá na stránkách www.izachar.cz často zmiňován či
citován, a to právem, protože se od něj může dnešní církev mnohému
přiučit. I čeští evangelikálové Spurgeona docela znají a někdy i zmiňují
některé jeho výroky. I já jeho jméno znal nejspíše již od dětství.
Kupodivu jsem míval dlouho mlhavý dojem, že Spurgeon se soustředil skoro
výhradně na kázání evangelia a příliš se nepouštěl do různých sporů a
kontroverzí, nebo se jim dokonce vyhýbal, aby se mohl soustředit na to
nejpodstatnější. Nicméně se jednalo o dojem mylný.
Baptistický kazatel si samozřejmě v kontroverzích a
sporech neliboval a neoddával se jim jenom pro ně samotné. A vyhlašování
dobré zprávy o milosti Boží učiněné v Pánu Ježíši Kristu každému, kdo
vyzná své hříchy a učiní z nich pravé pokání, představovalo jeho hlavní
cíl. Nicméně Spurgeon věděl, že ďábel je skutečný a že pracuje, že se
snaží převrátit jednotlivce i církev, a že každý křesťan musí bojovat –
ne proti tělu a krvi, ale s knížetem mocným v povětří a proti jeho
úkladům a lžím. A to se bez kontroverze často neobejde – proto tento
Boží muž řekl, že „nikdo nemůže být křesťanem, aniž by byl člověkem
kontroverze [angl. controversialist].“ Když proto bylo zapotřebí,
nemlčel, jen aby někoho neurazil, jak zmínil v jednom kázání:
„Milovaní, ploďte raději kontroverze než byste se oddali špatnému
rozhovoru; lépe se přít o pravdě než se shodnout na lži. Lépe, pravím,
mít spor ohledně dobré doktríny, mnohem užitečnější je mluvit o Slovu
Božím, byť třeba i ve sporu, než se od toho naprosto odvrátit a zanedbat
to.“
Ani téma římského katolicismu a vystupování proti
němu Spurgeonovi nebylo cizí. Například při kongregačním čtení z 2.
Tesalonicenským 2. kapitoly řekl své kongregaci v Metropolitan
Tabernacle toto: „Jestli tento muž hřícha není římský papež, pak
nemůžeme říci, kdo je Antikrist. Dozajista, kdyby bylo vyhlášeno pátrání
po člověku s popisem, [který jsme právě četli] a my byli policisté,
měli bychom papeže okamžitě zatknout jako člověka, jehož popis odpovídá
zatykači v našich rukou.“
Toto téma nepostrádalo ve Spurgeonově době
význam; ačkoliv (s malými výjimkami) byla papeženecká bohoslužba od dob
královny Alžběty I. v Anglii postavena mimo zákon, někdy na začátku 19.
století byla opět legalizována, a na širším přijetí katolické ritu mezi
anglickou veřejností intenzivně pracovalo cca od roku 1830 tzv.
Oxfordské hnutí, které usilovalo o (znovu)zavedení ve své podstatě
římskokatolické praxe do anglikánské církve.
Pro Spurgeona to nebylo žádnou malou či bezvýznamnou
věcí, ale stavěl se proti tomu. Jeho silný postoj lze vidět například v
jednom z jeho čtení na každý den, které ostatně představuje stěžejní bod
tohoto článku. Spurgeon své čtenáře vyzýval, aby proti tomuto zlému
trendu zaujali postoj – silný postoj.
Jak odlišně přistupují k
papeženectví kazatelé a křesťané obecně dnes! Pokud se s katolíky rovnou
nesdružují jako s bratry v Kristu, pak prosazují neutralitu a vyhýbání
se sporům. Tvrdí, že se nemáme soustřeďovat na protestování proti
katolictví, ale hlásat evangelium a žít pro Pána Ježíše. Spurgeon by
ovšem nesouhlasil. Ne, že by nedával kázání evangelia a život pro Krista
na první místo, ale vystupování proti Římu a bludům všeobecně podle něj
v tom všem mělo své místo. Křesťané dnes by proto měli číst tento jeho
kratičký text a velmi vážně přemýšlet:
„Zlořečený buď před Hospodinem muž ten, kterýž by povstal, aby stavěl město Jericho.“ (Joz. 6:26)
Byl-li zlořečený ten, kdo znovu vystavěl Jericha,
oč více ten, který mezi námi usiluje obnovit papeženectví! Ohromné zdi
papežství padly za dnů našich otců mocí jejich víry, vytrvalosti jejich
snah a troubením jejich trubek evangelia; a nyní se vyskytli lidé, kteří
by chtěli obnovit tento prokletý systému na jeho původních základech.
Ó, Pane, rač zmařit jejich bezbožné úsilí a strhnout každý kámen, který
postavili! Měli bychom se všichni skutečně vynasnažit, abychom byli
zcela očištěni od každého bludu, který by měl tendenci pěstovat ducha
papeženectví, a když jsme jej plně vymetli z našich domovů, měli bychom
usilovat v každém směru čelit jeho až příliš rychlému veřejnému šíření v
církvi i ve světě. To poslední může být činěno tajně skrze vroucí
modlitbu i veřejnosti skrze rozhodné svědectví. Musíme varovat s
rozvážnou smělosti ty, kteří jsou nakloněni bludům Říma; musíme učit
mladé v pravdě evangelia a říkat jim o černých skutcích papežství v
dřívějších dobách. Musíme důkladněji pomoci šíření světla po naší zemi,
neboť kněží, stejně jako sovy, nenávidí světlo. Činíme pro Pána Ježíše a
evangelium vše, co můžeme? Pokud ne, naše nedbalost nahrává kněžským
úkladům. Co děláme pro šíření Biblí, které jsou papežovou zhoubou a
jedem? Rozšiřujeme do světa dobré, zdravé spisy plné evangelia? Luther
jednou řekl: „´Ďábel nenávidí husí brka,“ a to nepochybně z dobrého
důvodu, neboť hotoví spisovatelé, skrze požehnání Ducha Svatého,
způsobili jeho království velké škody. Pokud tisíce, kteří budou dnes
večer číst toto krátké slovo, učiní vše pro to, aby zhatili výstavbu
tohoto prokletého Jericha, sláva Páně dá zdar synům lidským. Čtenáři, co
můžeš udělat? Co uděláš?
Co udělají křesťané v dnešní ekumenické době, v
dnešní době křesťanského appeasementu? Kéž dá Pán slávy sám povstat
mužům, kteří by pro Krista vysoko vyzvedli korouhev, aby ji vyzvedli pro
pravdu Jeho (Ž. 60:6), podobně jako Charles Haddon Spurgeon. Amen i
amen.
Martin Hýsek
Zdroj: www.izachar.cz
