Grano Salis - Budoucnost Apoštolské církve?

aneb Ústava zabíjí, ale Torontský Duch dává život

Chvíli jsem váhal, zda tento článek zveřejnit, ale ve statistice svých stránek jsem zjistil opakovaně zadané a vyhledávané slovní spojení „budoucnost Apoštolské církve“. To mne nakonec vedlo k tomu, že přeci jenom tento článek zveřejňuji. Podotýkám, že není míněn vůbec osobně a že jde pouze o vyjádření mého soukromého názoru a už v žádném případě nejde o vymezování se konkrétním osobnostem.

Nedávno se na internetu, od samotných členů AC, objevila polemika ohledně současné praxe některých duchovních AC (altruistické a bezplatné), oddávat nevěřící na základě své pravomoci, kterou jim ohledně „církevních sňatků“ poskytuje zákon. Vysvětlením je, že se jedná o vhodný způsob evangelizace. Nevidím jako problém, že by pastor AC, pokud by byl třeba zároveň státním úředníkem, oddával nevěřící. Svatba nevěřících není hřích a je naopak naplněním obecné Boží vůle pro lidstvo. Zásadní problém vidím, že institut „církevního sňatku“ je udělován těm, kterým není určen. Tato praxe je proto v rozporu i se současnou Ústavou Apoštolské církve. Každý, kdo tak činí, tím vědomě porušuje minimálně vnitřní předpis a těžko se proto dle mého soudu dá mluvit o vedení Duchem svatým.

Nejedná se navíc o žádnou tajnou věc. Sám jsem ohledně této věci obdržel v minulosti dopisy z řad členů AC. Nebyl jsem tím ale posléze příliš udiven. Praxe poskytovat nevěřícím užitky plynoucí ze znovuzrození není podle mne v AC dnes až tak ojedinělá. Vždyť i v mém bývalém sboru se nevěřícím podávají místo Večeře Páně bonbóny, aby se cítili „přijati“, což je zřetelný náznak vykročení tímto směrem. Tak proč nevyjít nevěřícím vstříc i v této věci? Počítám, že tento trend se nezastaví a možná by se podobně dal – pokud to přeženu – ospravedlnit i křest novorozenců (či neznovuzrozených) nebo vysluhování Večeře Páně všem návštěvníkům bohoslužeb, kteří o to požádají.

Historické souvislosti

Zkusme se na věc ovšem podívat z širší, historicko-teologické perspektivy. Letniční hnutí jako takové vychází z wesleyánsko-posvěcenecké tradice druhého díla milosti, ve které byla později rozpoznána praxe křtu v Duchu svatém. Wesleyánský důraz na „bezhříšnou dokonalost“ byl po právu, (věřím, že biblicky) opuštěn, nicméně v klasických letničních učebnicích je cestou k této zkušenosti (křtu v Duchu), opět věřím, že biblicky, nadále pokání a posvěcení. Stejně tak každému naplnění Duchem má předcházet pokání a duchovní katarze.

V AC (resp. v jejich církevních předchůdkyních) vedl důraz na posvěcení a oddělenost od světa někdy až k nomianismu. Ženy nesměly nosit kalhoty, malovat se nebo nosit náušnice. Kdo chtěl být plný Ducha, nechodil na koupaliště, nepracoval v neděli, platil poctivě desátek apod. Sport byl podezřelý a třeba zahrát si kanastu bylo zřejmě rovnou z ďábla. Víra, která člověka „nic nestála, za nic nestála“. Lidé plakali nad svými hříchy, padali před Bohem na tvář, byli vedeni k sebezapření a usilovali o naplnění Duchem k oddělení se od světa. Bílá manželství a zákaz jakékoliv antikoncepce občas nebyly výjimkou. Přes možná (jistě často oprávněné) úsměvy na rtech nad podobnou praxí se Bůh k takovéto upřímnosti přiznával. Byla zde přesto vřelost, láska, modlitba a Bible byla ceněna nadevše.

Generace některých synů těchto otců však zřejmě nemohla nomianismus vystát a jakmile dospěla, vydala se směrem k opačnému příkopu, zatím ještě v rámci ortodoxie. Nosily se již moderní oděvy, navštěvovala se bez problémů koupaliště, mírně se užívalo alkoholu. Nicméně tato generace šla dál… Zhruba zde někde nalézám vznik hnutí církve v církvi, která později kulminovala založením sborů CBH, což málem svého času vedlo k církevnímu rozkolu. O toleranci k CBH a jejímu zviditelnění se podle mne zasloužil zřejmě i nepotismus ve vedení církve.

Když poprvé přišla vlna Torontského požehnání, již se neplakalo, ale všichni se smáli. Nepadali na tvář, ale na záda. Nezapírali sami sebe, ale naopak se „uvolňovali“ a namísto postů a zdrženlivosti kazatelé volali „nyní“ a „víc“. Paradigma, že Duch svatý sestupuje jen na očištěné nádoby, vzalo za své; vždyť ať hříšník či světec, všichni se společně smáli, padali do rukou chytačů a užívali si. Oddělení od světa se již nenosilo, naopak, bylo třeba se světu přiblížit.

Když pak přišlo dítě Torontského požehnání, moderní Kurzy Alfa, půda již byla připravena. Vždyť Duch padal na všechny bez rozdílu. Pokání bylo nahrazeno prožitkem a evangelizace katechezí. Nejdřív patřit, poté věřit, volali charismatici a letniční je v tom následovali. Rozdíl mezi církví a světem se pozvolna stíral a počítala se jen čísla. Když pak přišel Peter Wagner s novým paradigmatem „růstu za každou cenu a jakýmkoliv způsobem“, nemusel se vlamovat do otevřených dveří. A čas šel dál. Přišel Ed Traut a jeho falešná proroctví o probuzení, ale protože se prý lidé málo snažili, zůstala proroctví nenaplněna.

Pastoři AC, bičováni novými a novými předpověďmi probuzení, byli schopni vyzkoušet kde co, jen aby to fungovalo. Ze služebníků se stávali manažeři a ze správců vůdci. Když mohou růst – pomocí těchto principů – firmy, proč ne církve? A stejně jako vznikaly obchodní korporace, budovaly se skupinkové (mega)sbory s velkou pravomocí pastora, kde stínová staršovstva tvořili poradci vedoucích skupinek. Tito vedoucí ovšem neměli pravomoci starších, mezi nimiž by byl pastor korigovatelný jako „primus inter pares“, což nutně začalo svádět k autoritářství. Zatím ovšem žádný megasbor nevznikl.

Samozřejmě se v daném výčtu dopouštím určité zkratkovitosti, ne vše bylo tak černobílé. Podrobněji to vysvětlím v Dějinách Apoštolské církve, které bych možná do konce příštího roku mohl vydat.

Ještě před tím se ale začaly ozývat i varovné hlasy. Ty bylo třeba umlčet. Vždyť bylo v sázce probuzení, které je podmíněno jednotou, založenou na poslušnosti autoritám. Tlak na umlčení vycházel v konkrétním případě zejména z kruhů CBH a někdy k tomu přispěl právě onen nepotismus. (Avšak nebyla to CBH, která by primárně schvalovala autoritářství a naopak se mu nezřídka vymezovala). Někteří disidenti (v původně konzervativních sborech) se pak „lstivě“ dovolávali svých práv, citovali na svoji obhajobu Ústavu (jaká troufalost!) nebo zašli až tak daleko, že se dovolávali legislativy, kterou je církev povinná respektovat. Avšak záhy shledali, že církevní autorita je nad zákonem, nikoliv naopak. Navíc, když Torontský duch vede jinam, musí se i právo a spravedlnost sklonit. Začalo se vyšetřovat, káznit, vylučovat a odcházet po desítkách, snad až stovkách z církve. Z dopisů od vyloučených, pronásledovaných nebo zklamaných, které jsem obdržel, bych možná mohl vydat – nechci přehánět – několik sborníků.

Ale probuzení bylo stále v nedohlednu. Co s tím? Posvěcení bylo takřka to tam, hledání práva a spravedlnosti jen zdržuje v dosažení správných cílů, a tak se patrně adoptovala i nová definice evangelia. Evangelium není pokání a úzká cesta. Není to viditelné a rozpoznatelné znovuzrození, dosvědčené ovocem Ducha. A koneckonců znamením křtu Duchem možná nejsou ani jazyky. Evangelium je nyní chápáno jako naplňování potřeb světa. Tato manažerská definice, pocházející z žargonu kupců, jejichž zboží profituje z poptávky, se pravděpodobně uhnízdilo v srdcích některých vedoucích. Vhodným prostředkem k tomu se stává reklama.

Období reklamy a naplňování potřeb si již zcela osvojilo techniku „účel světí prostředky“. Ústava církve je dobrá jen pro stát, znovuzrození se některým stává prázdným a mystickým pojmem a diskutuje se, co to vlastně znamená… Hledají se pouze způsoby, jak se přiblížit světu, jak zaujmout a je třeba odstranit vše, co je pohoršením. Jinými slovy, je třeba odstranit pohoršení kříže a evangelium je třeba brát jako prostředek k úspěšnému životu. Místo pastorace nastupuje poradenství a psychologie, místo pokání spočinutí v Boží náručí a místo konfrontace se nabízí laciná milost. Namísto služby je zde „lídršip“. Duchovní dary se napodobují (prorokovat je prý přirozená schopnost každého křesťana) a Boží přítomnost se vytváří skrze hudební produkci. Jen jediné se počítá, a to zaplnění budov lidmi. Poslední originální evangelizační snahou v této ne zcela chronologické řadě je tedy oddávání nevěřících.

Ano, někteří vedoucí a teologové možná viděli již dříve nebezpečí, ale aby, snad v dobré víře, neohrozili své postavení, zřejmě raději kličkovali, taktizovali nebo maximálně prováděli zákulisní obranné tahy.

Přesto se zdá, že mínění světa není tím primárním, jak by se na první pohled mohlo zdát. Když se naskytla možnost přijmout podíl z církevních restitucí římskokatolické církve, náhle šly zásady a do té doby alespoň v této věci konzistentní postoje stranou. A to i za cenu, že se na AC pořádal doslova mediální hon za takřka nejvyšší částku na hlavu jednoho člena. Nešlo tedy o to vypadat před světem dobře, ale zřejmě zde byl ještě jiný princip. Torontský duch, kterého AC přijala namísto Ducha svatého, nyní hovořil v kontradikci s minulostí i v této věci.

Co se to ale vlastně ve skutečnosti stalo? Jeden filozof řekl, že podstata se nejlépe zjeví vulgarizací tématu. Pokud jej vezmeme za slovo, pak namísto oddělování ovcí od kozlů se pastýři učí tato zvířata míchat. Na základě poučky Alfy jsou přesvědčeni, že pokud pozvou do salaše kozly a nechají je bydlet s ovcemi, stanou se i oni ovcemi. Případně se rovnou odstraní zdi (hranice) ovčince, aby kozlové nemuseli vcházet dveřmi. Problém ovšem je, že Ježíš, nejvyšší pastýř, je ničemu takovému neučil. Nabádal k posvěcení, nesení kříže a oddělení se. Namísto oveček bez domovského práva se rovněž křesťané zabydlují na zemi. Není divu, že ožívají staré hereze „Království nyní“ a namísto Kristem předpovězeného utrpení se připravují na převzetí politických postů a vlády nad zemí.

Ale ne všichni takto uvažují. Věřím, že jsou služebníci, kteří takto nesmýšlí a nemlčí. Kdybych je nyní označil, moc bych jim asi nepomohl. Proto nechci a nebudu generalizovat! Jsem přesvědčen, že rozhodující střet nicméně Apoštolskou církev ještě čeká. Mnozí jistě a očekávatelně ještě zázračně (jak nás v podobných věcech učí historie) prozřou, což tuším, nastane záhy. Ale nebude to zřejmě většina. Nedivme se ale současným trendům, jako jsou „nesvaté svatby“, apod. Nastoupený trend je pro mnohé asi nezvratným…

Řešení?

Občas o mně někteří říkají, že mám jen slova kritiky a další mi dokonce vyhrožovali Božími soudy. Je tedy nějaká šance pro AC? Ano, je! A mám nějaký recept? Myslím, že mám. V čem by spočíval? Dobrá, tady je:

1. Vedoucí AC učiní veřejné pokání z falešných proroctví o probuzení (pokud už zapomněli, je možné jim je připomenout), a veřejně se zřeknou démonizmu Torontského požehnání. Možná by neškodilo demonstrativně spálit tituly Freidzona, Annacondii, Killpatrika a Hilla a Trauta apod., které AC vydala (stačí zástupně po jednom exempláři). Doporučuji k tomu ústředí AC v Kolíně pod záštitou emeritního i současného biskupa AC a ředitele biblické školy jako zástupce pro vzdělávání.

2. Pastoři a Rada církve bez výjimky požádají církev a sbory o vyjádření důvěry či nedůvěry, aby biblicky Tělo Kristovo mohlo potvrdit jejich povolání. Z důvodu častých stížností na autoritářství a strach z něho doporučuji provést hlasování v nepřítomnosti dotyčných.

3. Apoštolská církev se vzdá neoprávněných výnosů z církevních restitucí a požádá občany ČR za své selhání o odpuštění, neboť do roku 2007 tvrdila něco zcela odlišného. Vedení církve se veřejně omluví Bohu, že ho za to učinilo zodpovědným. O svém rozhodnutí uvědomí ČTK a ERC.

4. Bude provedena revize Ústavy v souladu s reformačními zásadami, aby sbory samy (nikoliv jen pár jedinců v autoritě) mohly rozpoznat Boží povolání na těch, kdo je budou zastupovat ve formě presbyterů, s periodickou možností potvrzení či vyjádření nedůvěry členským shromážděním dle jejich průběžného naplňování požadavků na starší dle 1. Tim 3, 1 – 13 a Tit 1,6–9.
Osobně věřím, že tyto samotné čtyři body mohou vést k velice rychlému uzdravení a obnovení moci Ducha svatého i jeho úřadů a darů v české letniční církvi.

Zdroj: www.apologet.cz

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace