Grano Salis - Jaký je váš Bůh? Despota a tyran nebo Tatínek

"Po smrti Filípka se snažím především alespoň nějak fungovat a zpracovat celou událost i všechny okolnosti. Pomáhá mi, když můžu nějakým způsobem přispívat k šíření jeho odkazu a poselství. Dosti diskutovanému faráři jsem napsala otevřený dopis, kde jsem mu ozřejmovala jeho podíl na Filipově bolesti. Několika lidmi jsem byla požádána, aby se má slova dostala mezi více lidí. Jsem si vědoma toho, že i pod mým textem se mohou objevit nepříjemné a zraňující komentáře. Nechávám na Vašem zvážení, jestli v případě zveřejnění mého textu připustit pod ním diskuzi."

Redakce Umlaufovin nebude k tomuto tématu diskuzi otevírat. Budeme rádi, když své námitky, kritiky, nesouhlas, moralizování, jakož i soucit, pochopení, přijetí a modlitby budete směřovat k Bohu.

Jmenuji se Svatava Havlíčková a jsem maminka Filipa - mladičkého gaye, který se 2.února zabil a o kterém se i zde na Umlaufovinách psalo a hodně diskutovalo. Dosti mě udivovaly reakce a komentáře pod články o našem Filipovi zde i jinde od některých lidí, kteří, ačkoliv neznají naši rodinu, neznali Filipa ani celý obsah jeho dopisu na rozloučenou, neúčastnili se posledního rozloučení s ním (předesílám, že šlo pouze o obřad beze mše svaté) - a přesto mají potřebu a odvahu posuzovat, odsuzovat, soudit, kritizovat, komentovat a moralizovat...

Ráda bych čtenářům těchto stránek napsala něco o Filipovi, sobě i svých názorech, otázkách a myšlenkách. Podotýkám, že nejsem spisovatelka, teolog, psycholog ani moralista. Jsem skoro 34 roků manželka svého muže a matka našich společných osmi dětí.

Bylo bláznovství v očích mnohých lidí si v dnešní době pořídit osm dětí - ale já jsem se opravdu vroucně modlila za poznání Boží vůle pro mne, zda více dětí mít. Toužila jsem po velké rodině a Bohu jsem nabídla, že od něj i osmé dítě přijmu jako svěřený dar a že se budu snažit ze všech svých sil všechny svěřené děti dobře vychovat. A Bůh nám opravdu osmé dítě svěřil a narodil se Filípek, který se brzy stal miláčkem celé rodiny. V jeho 4 letech jsem se po 22 letech strávených v domácnosti péčí o děti vrátila ke svému původnímu povolání zdravotní sestry.

Od smrti našeho Filipa uplynuly teprve necelé 4 měsíce, ale mně to připadá jako celá věčnost... Neuplyne jediný den, hodina i minuta, kdy bych na něj nemyslela a nebyla v myšlenkách s ním. Každým dnem jsme přicházeli na další a další souvislosti, které vedly k jeho - pro nás tragickému - rozhodnutí.

Každý z nás z rodiny, kteří jsme ho nejlépe znali a milovali, hledáme i u sebe to, co jsme udělali špatně a čím jsme mu nevědomky třeba také ublížili či nepomohli v jeho trápení a bolesti, o kterých jsme bohužel nevěděli. Víme, že nemá cenu sobě ani komukoli jinému něco vyčítat, protože by to bylo sebedestruktivní a ničemu a nikomu (nám ani Filípkovi) by to stejně nepomohlo.

My však na přání Filipa naopak chceme pomáhat dalším lidem, kteří jsou ve stejné situaci, stejně sexuálně orientovaní, jako byl náš Filip, jejich rodinám i dalším lidem, které trápí netolerance a bezpráví. Proto pro mne bylo velmi důležité pochopení všech souvislostí, které předcházely jeho smrti i po ní následovaly.

Na Hromnice 2.února jsme v poledne s manželem po návratu z kostela našli našeho Filípka na zahradě oběšeného. Byly to jen těžko popsatelné okamžiky hrůzy... Opravdu nikomu nepřeji toto zažít.

Během odpoledne k nám přijely ostatní naše děti, moje sestra i maminka - Filípkova babička. Prostřední syn nám přečetl jeho třístránkový dopis na rozloučenou. Dopis, který nás po všech stránkách šokoval. Náš Filip, který ještě pár týdnů zpátky nebyl schopen bez škrtání napsat delší souvislý text (byl dyslektik a dysgrafik), napsal bez škrtání tři strany utříděných myšlenek... Za vzkazem pro každého z nás namaloval smějícího smajlíka... Vše měl velmi detailně promyšleno a naplánováno...

Napsal nám, že nás má všechny rád, že jsme byli všichni skvělí a jsme ta nejlepší rodina.

Napsal : "Tohle (moje sexualita) je vlastně hlavní věc, kvůli které jsem to udělal... dnešní svět je naprosto plný předsudků a nenáviděnosti k určitým skupinám lidí... to mě hrozně štve a přeji si, aby to tak nebylo, aby se se všemi lidmi zacházelo stejně a aby moje smrt aspoň trochu napomohla k veškeré rovnoprávnosti všech lidí na zemi."

Také napsal, že už není hoden užívat si tohoto " hříšného " života na Zemi...

Nechápali jsme, kde se v něm vzala tato slova i myšlenky a kde se vzalo tolik bolesti a touhy po rovnoprávnosti a toleranci pro všechny lidi na zemi. Hodně lidí nás přesvědčovalo, že v dnešní době již přeci homosexualita není žádným problémem, že homofobie již není tak hrozná, jako byla třeba před dvaceti lety. Pravda se však ukázala velmi brzy - na posledním rozloučení s naším synem.

Celý obřad rozloučení jsme s manželem i dětmi s ohromnou bolestí a láskou připravovali a plánovali podle posledního přání Filipa - jak nás o to požádal ve svém dopise. Nechtěli jsme nikoho popudit, urazit, naštvat, pobouřit... chtěli jsme se jen rozloučit s naším synem a bráškou tak, jak on si to přál. Chtěli jsme splnit jedno z jeho posledních přání...

Na obřadu promluvil Filipův strýc, sestry a za Logos ( což je společenství věřících gayů a leseb - není to žádná zločinecká organizace, jak si zřejmě mnozí křesťané i církevní představitelé myslí) místo mé sestry Dagmar, která ho spoluzakládala, promluvil Tomáš Adámek. Promítali jsme na plátno Filípkovy fotky podbarvené písněmi, co pro něj sourozenci vybrali, abychom si všichni připomněli jeho šťastné a bezstarostné dětství. Měly nám pomoci vymazat alespoň trochu obraz toho, jak jsme ho našli... A když už se schylovalo ke konci obřadu a měla se vynášet bílá rakev s naším zesnulým synem, přiskočil k ambonu svědomitý a horlivý kněz Marián Benko a vystoupil proti tomu, co řekl pan Adámek. Většina přítomných jeho vystoupení vnímala jako hrubě nevhodné, neuctivé, zraňující, a proto mladí začali na protest pískat, naše dcery ho vyzvaly, ať zmlkne a odejde a moje sestra vykřikla: Prosím vás, to kvůli vám a takovým jako jste vy to udělal.

Celá událost se medializovala, což vůbec nebyl náš prvotní záměr. S médii jsme se pak snažili spolupracovat pouze do té míry, aby se k lidem dostaly co nejvíce pravdivé a objektivní informace. Cítili jsme, že tím plníme Filipův odkaz, který chtěl světu zanechat. Začaly se však šířit názory, že rozloučení s Filipem byl gayský hapening či obřad Logosu, že kněz Marián Benko hájil zájmy církve a byl vyhnán ze svého kostela, za což bychom se mu měli celá rodina omluvit.

Proto jsme 14.dubna spolu s manželem jednali o posledním rozloučení s Filipem s královéhradeckým biskupem Mons. Janem Vokálem. Vysvětlili jsme mu všechny okolnosti a doložili texty toho, co zaznělo z úst jak pana Adámka, tak P. Benka. Biskup nenašel v promluvě pana Adámka jedinou - ani z církevního hlediska - napadnutelnou větu. Zato v nesouvislé řeči P. Benka ano - ten svými slovy popíral učení církve. Biskup Vokál i kardinál Dominik Duka ( ve své osobní odpovědi na můj dopis) potvrdili to (o čem jsem já přesvědčená a i církev to oficiálně hlásá), že Ježíš Kristus se narodil a zemřel pro všechny bez rozdílu... Toto P. Benko ve svém vystoupení vlastně popřel... Proto nám i biskup Vokál slíbil, že celou událost chce napravit a vyzve P. Benka, aby se naší rodině omluvil.

Na stránkách Umlaufovin jsem si před pár dny četla dopis biskupa Radkovského, kde mimo jiné věřící vyzývá k zamyšlení, proč se vyprazdňují kostely a stále menší množství lidí se hlásí k církvi. Na Probluzi byl při rozloučení s Filipem kostel narvaný - převážně mladými lidmi - k prasknutí. Místní kněz měl jedinečnou příležitost tyto lidi oslovit...,ale svým vystoupením většinu těchto lidí naopak pobouřil natolik, že - o tom jsem přesvědčena - církev a kněze těžko kdy budou chtít přijmout jako nepostradatelnou součást svého života.

Znám spoustu kněží (a Svatý otec František je zářným příkladem), kteří jsou lidem schopni víru zprostředkovat svým životem, slovy i skutky. Je však bohužel i spousta takových, kteří naopak lidi z kostelů svými postoji a názory vyhánějí.

"Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo Bůh..." ( Jan 1). Na počátku Filipovy bolesti, která měla tak tragické důsledky, bylo také slovo, které ale s Bohem - bezpodmínečně milujícím všechny své děti - nemělo nic společného.

Díky vystoupení P. Benka na pohřbu, kdy použil přesně tatáž slova, která běžně a často používal v nedělních kázáních, nám došlo, jak se cítil Filip. Ukázalo nám jednu - možná prvotní - příčinu Filipovy bolesti. P. Benko často opakoval, že registrované partnerství je špatné, že církev to nemůže schvalovat, PROTOŽE CÍRKEV HÁJÍ NORMÁLNOST a NORMÁLNÍ je spojení muže a ženy. Nás "normální" bohužel ani nenapadlo, jak našeho syna tato slova musela zraňovat. My "normální" jsme tato slova mnohdy ani nevnímali a nezapamatovali si je, protože se nás bytostně hluboce nedotkla. Ale úplně jinak je vnímal Filip. Když ve svých 13 letech, kdy si svoji homosexualitu stále zřetelněji uvědomoval a připouštěl, tato slova opakovaně slyšel v kostele, pochopil, že v očích církve, jak ji prezentují takovéto názory, je NENORMÁLNÍ. Odmítal chodit do kostela nebo alespoň nechtěl ministrovat P. Benkovi. Nebyl schopen nám říci proč a my jsme to považovali jen za jeho pubertální vzdor. Trápilo mě to a řešila jsem to se známým knězem - salesiánem. Ten mi řekl, ať ho do kostela chodit nenutíme, že Bůh si k němu cestu najde...

Farářova slova si Filip bohužel velmi dobře zapamatoval a byly to první kapky do poháru jeho bolesti, kdy sám sebe začal vnímat jako nenormálního a nehodného žít na tomto světě. Jak dospíval, bylo mu totiž čím dál víc jasné, že je gay, a i když takový nechtěl být, pochopil, že je to danost, kterou nelze změnit, i když se snažil, i když chtěl...

Do poháru jeho bolesti přibývaly další kapky bolesti z nepřijetí, odmítání, netolerance a nelásky k homosexuálům, kterou čím dál zřetelněji vnímal nejen v církvi, ale i ve společnosti, a to především díky internetu, kde je spousta ostře homofobně laděných článků - bohužel i od lidí hlásících se ke křesťanství. Láska nás - jeho blízkých - pro něj nebyla dostatečnou zárukou, že bude moci plnohodnotně žít normální život - ani v církvi, ani ve společnosti pro sebe nenašel místo...

Vím, že náš Filip byl úžasný kluk. Proč se narodil jako gay, proč to Bůh dopustil? Nebo to byl nějaký omyl přírody? Boží omyl? Proč mých sedm dětí je "normálních" a osmý syn byl "nenormální"? Pokazili jsme u něj něco výchovou? Nebo si snad homosexuálové svoji orientaci jen vymýšlejí proto, aby byli zajímaví? Nebo je to nemoc, která se dá léčit? A na které klinice a jak se léčí? Je sebevražda smrtelný hřích a Filipa čeká věčné zatracení?

Tyto a spousty dalších otázek bych si mohla pokládat, kdybych nevěřila BOHU. Ale moje víra v Boha a důvěra v Něj zůstala i po naší tragické ztrátě Filipova pozemského života neotřesena.

Kdysi jsem, stejně jako mnoho dalších lidí (soudě podle jejich reakcí), věřila v Boha Otce - přísného, trestajícího, zakazujícího, napomínajícího...Můj život nebyl vždy jednoduchý a několikrát jsem si v životě sáhla hodně na dno...a to mě přivedlo k poznání jiného Boha - Tatínka, který miluje všechny své děti hlubokou, nepodmínečnou, nekonečnou, nejněžnější a všeobjímající láskou. A LÁSKA je to, co nám dává a co po nás chce. S láskou nám odpouští naše hříchy i slabosti.

A já vím, že můj Bůh miluje i homosexuály, on je stvořil, a i když my nevíme, proč je stvořil, on je má rád a má s nimi své plány. Neodsuzuje je, neklade si žádné jiné podmínky pro jejich život - jen stejně jako všechny jeho děti mají žít v lásce. Žít v lásce a v pravdě, odpouštět a neubližovat jiným, to je to, co po nás Bůh chce a co jsem se snažila všechny své děti naučit.

Vím, že sebevražda je špatné řešení jakéhokoliv trápení. Je to tragické a příšerně bolestné pro všechny pozůstalé. Ale vím, že můj Bůh Filipa obejmul a s láskou přenesl temnotou rokle na druhý břeh. Je pro mne útěchou (obzvlášť když čtu některé komentáře o našem Filípkovi - což je ve svém důsledku hodně smutné), že jeho už nic a nikdo netrápí a je mu nepopsatelně krásně v Boží náruči.

Vím, jak SLOVO může zranit a ublížit. Někdy nesprávné slovo může až smrtelně ranit citlivou dětskou duši. Proto bychom všichni měli velmi dobře vážit svá slova. Obzvláště pak ti, co vychovávají a oslovují mladé.

Vím, že Bůh nám Filípka svěřil proto, aby nás něčemu naučil, a že Filípek se vrátil ke svému nebeskému Tatínkovi. Vím, že nás Filípek svým životem i smrtí mnohému naučil. Doufám, že něco se díky němu naučí i jiní lidé...

Vím, že z Filipa nemáme a nemusíme dělat mučedníka, protože on ho ze sebe udělal sám...

Svatava Havlíčková

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace