Grano Salis - Hrnčířova svoboda - o otázce předurčení ke spáse v Kristu

poslal ssns

U jednoho článku jsem se dvěma zdejšími bratry (snad se neurazí kvůli tomuto označení:-) ) diskutoval otázku předurčení a svobodné vůle člověka, pokud jde o přijetí milosti nabízené v Kristu. Osobně zastávám názor, že člověk se stává spaseným v Ježíši, protože je k tomu předurčen a vyvolen. Pokusím se stručně vysvětlit proč a budu rád za věcnou debatu nad Písmem, protože si myslím, že je to celkem důležitá otázka.

Dva odlišné koncepty

Zřejmě většina křesťanů je přesvědčena, že je otázkou svobodného rozhodnutí člověka, zda přijme v Kristu nabízenou milost či ne. Člověku je tato milost Bohem nabídnuta a je na něm, zda ji přijme či zvrhne. Jeho další (posmrtný) osud je tak dán rozhodnutím, které ve své svobodné vůli učiní. Tradičně se tento názor nazývá arminiánstvím podle Jakuba Arminia.

Druhý názor, který zastávám já, je takový, že už před stvořením světa Bůh vyvolil ty, kteří milost nabídnutou v Kristu přijmou, a ty, kteří ji odmítnou a budou následně souzeni na soudu národů/mrtvých podle jejich skutků. Každý takto vyvolený či předurčený Krista skutečně přijme a nikdo nevyvolený/nepředurčený jej nepřijme. Zdůrazňuji, že nemluvím o Božím vědění, kdo se jak zachová, ale o Božím předurčení. Tento názor je pak vlastní zejména reformovaným křesťanům, často zvaným kalvinisté.

Zjednodušeně tedy na otázku:"Proč Pepa Ježíše přijal jako svého Pána a Spasitele a Honza ne?" existují dvě odpovědi. Já se domnívám, že důvodem je to, že Pepa byl Bohem předurčen, kdežto Honza ne. Alternativní odpovědí je, že Pepa a Honza se ze své svobodné vůle rozhodli, každý jinak.

Člověk jako "otrok hříchu" a "svobodný od hříchu"

Písmo celkem zřetelně rozlišuje dva - a pouze dva - možné stavy člověka. Proviněním Adama došlo k tomu, že se všichni lidé rodí jako otroci hříchu a lze prohlásit, že hřích je má či vlastní. Trefně tuto situaci popisuje třeba Pavel v Ř 3,9-20. Povšimněme si, že říká, že takový člověk "nehledá Boha." Některé překlady (např. ČSP) nesprávně říkají, že nikdo "nehledá horlivě Boha," ale pro vložení toho slova není žádný důvod ani v řeckém textu Pavla a ani v hebrejském textu příslušného žalmu. Tím se samozřejmě neříká, že lidé nemohou hledat nějaké náboženství. Mohou a vybírají si podle toho, co jim jejich pán hřích dovolí. Tito lidé jsou totiž samotným Bohem vydáni svým hříšným choutkám. (Ř 1,24-32) Stejně tak se neříká, že otrok hříchu nemůže vykonat či dokonce konat skutky, které jsou v souladu s Boží vůlí. Přesto však tito lidé zůstávají otroky hříchu a následně přijdou na soud, kde budou spravedlivě souzeni podle svých skutků. Mt 25,31-40 se zdá svědčit spíše pro to, že i někteří z nich nebudou odsouzeni k trestu gehenny (ohnivého jezera), ale Ř 3,20 říká, že ze skutků nebude ospravedlněn nikdo.

Je-li člověk Kristem vykoupen z otroctví hříchu, získává od svého starého pána svobodu a stává se otrokem Krista. Takového již hřích nemá, ale tento člověk stále má (ve svém nitru) hřích. (Ř 7,15-25) Díku působení (daru) Ducha svatého je pak od svých hříchů a hříšných sklonů osvobozován pokáním. Sám nový Pán, Ježíš říká, že jeho jho netíží. (11,29-30) Dar pokání nelze zaměňovat za lítost spojenou s vyznáním hříchů a snahou nehřešit. To je pro křesťana celkem přirozená záležitost, ale ke skutečnému vyléčení od hříchu vede pouze dar pokání, které způsobí, že je nám daný hřích odporný a ani nás nenapadne, že bychom se ho znovu dopustili.

Přechod z otroctví hříchu ke svobodě od něj se děje skrze přijetí Ježíše jako nového Pána a Spasitele. On si člověka doslova koupí svou krví, kterou přinesl jako náš Velekněz na kříži.

Hrnčířova svoboda

V 9. kapitole do Říma píše Pavel o Bohu jako o hrnčíři a o nás lidech jako o hliněných nádobách. Pavel napřed ukazuje na případ Ezaua a Jákoba, o kterých Bůh ještě před jejich narozením prohlásil, že jednoho miluje a druhého ne. Důvodem byla skutečnost, že se muselo naplnit Boží předsevzetí, které je podle vyvolení. Pavel dále pokračuje příběhem Mojžíše a faraona, kde nám říká, že nezáleží na tom, co který člověk chce, ale na Bohu. Apoštol si byl vědom možných námitek a tak nám říká:"Což nemá hrnčíř ve své moci hlínu, aby z téže hroudy učinil jednu nádobu ke cti a druhou k hanbě? Což nechtěl Bůh ukázat svůj hněv a uvést ve známost svou moc, a proto s velikou trpělivostí snášel nádoby hněvu připravené k záhubě? A také proto, aby oznámil bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které předem připravil ke slávě, totiž nás, které také povolal nejen ze Židů, ale i z pohanů?" Pavel nám tu tedy jasně říká, že je to Bůh, kdo vybírá, kdo z nás bude nádobou milosrdenství a kdo bude tou nádobou hněvu. Současně zdůrazňuje (Ř 9,19), že žádný člověk nemůže odolat Boží vůli. Stane se tedy tou nádobou, kterou byl vyvolen.

Ef 1,3-10

V Písmu nacházíme nauku o předurčení ke spáse celkem hojně. Sám Ježíš (J 6,37) jasně říká, že "každý, koho mu Otec dává, přichází k němu." Ke Kristu tedy přichází každý, koho si Bůh vybral jako nádobu milosrdenství.

Po úvodním pozdravu nám Pavel v listu do Efezu říká:"Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebeských věcech v Kristu." (1,3) Hned na úvod se tak dovídáme, že je to Bůh, kdo nám požehnal, a že toto požehnání není nijak z nás. K tomuto požehnání přistupujeme vírou (Ga 3,24), která je dílem (Kol 2,12) Božím, takže není nic, čím by se člověk mohl chlubit (Ef 2,9), dokonce ani tím, že se nějak rozhodl přijmout Krista, což je samo o sobě skutkem či aktem. Současně je zřejmé, že Pavel tu mluví o křesťanech a jeho "my, nám" je tedy nutné číst v tomto kontextu.

"On si nás v něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce, když nás podle své vůle předurčil sobě k synovství skrze Ježíše Krista ke chvále slávy jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu." (1,4-6) Pavel tu říká, že Bůh si již před stvořením světa vybral ty, kteří budou nádobami milosrdenství. Doslova říká, že nás k tomu předurčil, což opakuje ještě ve verši 11. Použité slovo má dva významy: předurčit či určit/vybrat předem. Nemluví se tu o nějakém obecném plánu ale o naprosto konkrétním předurčení toho, kdo bude synem skrze Ježíše. K onomu předurčení dochází výhradně na základě Boží vůle, tj. vůle hrnčíře a ne za nějakého spolupůsobení vůle člověka, hliněné nádoby.

"V něm máme vykoupení skrze jeho krev - odpuštění našich provinění podle bohatství jeho milosti, kterou nás hojně zahrnul ve vší své moudrosti a rozumnosti, když nám oznámil tajemství své vůle, jak se mu líbilo a jak si předsevzal, aby pro správu období, v němž budou naplněny příhodné časy, uspořádal pod jednu hlavu v Kristu všechny věci: ty na nebesích i ty na zemi, aby je uspořádal v něm." (8-10) Pavel nás tu informuje o konečném plánu (vůli) Boha, tj. uspořádat vše stvořené v Kristu. Abychom se vyhnuli další dlouhé debatě o tom, jestli se nám tu říká, že nakonec (na konci času - 1 Kor 15,20-28) dojde vše usmíření s Bohem, byť skrze očistný plamen jezera síry, nebudu to komentovat více než tak, že Boží vůle je něco, co si Bůh předsevzal a co se naplní.

Proč vůbec Ježíš kázal?

Setkal jsem se s námitkou, že pokud je přijetí milosti něčím předurčeným, což tedy Písmo říká, pak nemělo moc smysl, aby Ježíš vůbec kázal. Především si je nutné uvědomit, že on kázal pro nádoby milosrdenství, které čerpají z jeho slov poučení, příklad, útěchu a naději. Současně však bylo nutné, aby ti, které čeká soud podle skutků, věděli, jaká měřítka budou uplatňována. To vyžaduje princip spravedlnosti, aby člověk znal zákon, jímž se budou přeměřovat jeho skutky.

Co třeba Ga 2,2?

Někdy zapomínáme, že velká část Nového zákona je psána pro křesťany a týká se křesťanů. A Písmo nás opravdu často varuje před tím, abychom ve svém běhu nezabloudili. Všichni křesťané se jednoho dne dostaví před Krista, kde bude On rozhodovat o tom, jak dobře běželi. V 1 Kor 3,10-17 popisuje apoštol přesně tu situaci. Nejde tam o to, budeme-li spaseni (verš 15), ale jde o to, jak obstojí naše stavba, jejímž základem je Kristus sám (v. 11). Některým z nás shoří. Ti, kteří běželi dobře, dostanou následně věnce vítězů a jejich stavba přetrvá.

Nářky nad odmítnutím Ježíše Židy

Na mnoha místech čteme, že (nejen) Ježíš si povzdechl nad tím, že lidé Ho odmítají. 11. kapitola listu do Říma nám ukazuje, že toto odmítnutí ze strany velké části Izraele je projevem vůle a rozhodnutí Boha. (11,30-32) Bůh totiž uzavřel všechny (Židy i pohany) pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval.

Cožpak Písmo neříká, že Bůh chce spásu všech lidí?

Tady se rozcházím se svými reformovanými bratry. Oni naprosto správně dovozují, že svoboda hrnčíře vyžaduje, aby konečného usmíření s Bohem (záchrany) došel každý, pokud je to vůle Boha. Já jsem přesvědčen, že Písmo říká o takovém Boží vůli a rozhodnutí, ale opět se pokusím vyhnout se debatě o s otázkou předurčení ke spáse sice úzce souvisejícím tématu, ale přesto otázce jiné.

Je-li přijetí milosrdenství předurčeno, může pak Bůh vůbec soudit lidi?

Každý člověk by se měl ze svého života (skutků, myšlenek atp.) zodpovídat Bohu. Bůh nám ukázal svou vůli a předložil svá vlastní měřítka spravedlnosti. Ten, kdo není obdarován darem milosti, bude podle nich spravedlivě souzen. Jak jsem již napsal, není mi z Písma jasné, zda někdo vůbec obstojí. Podstatné však je, že jde o zcela spravedlivý soud podle Zákona, či podle zákona vepsaného v srdci. Smysl milosti je v tom, že ten, kdo má moc milost dát, ji dává podle svého uvážení. Milost není žádným nárokem pro zločince.

Porušuje Bůh svým předurčením naši důstojnost či snad svobodu?

Člověk byl stvořen s určitým úmyslem, tj. žít v souladu a míru s Bohem. Pokud se Bůh rozhodne vykoupit někoho z otroctví hříchu a uvést ho do svobody svého dítěte, pak tím jen obnovuje skutečnou přirozenost člověka. Je to podobné tomu, kdy by někdo z 5 štěňat krmených jen suchým chlebem jednomu nabídl maso. Tím nijak násilím nenarušuje důstojnost či "svobodu" toho psa, protože mu nabídne realizaci jeho přirozenosti. Navíc je nutné nezapomínat, že jako stvořené nádoby, jako bytosti zcela a naprosto závislé na Stvořiteli, jsme zcela jeho majetkem. Chceme-li reptat, pak nám kromě výše uvedené pasáže z Ř 9 dobře poslouží i závěr knihy Job. Za sebe mohu prohlásit, že tím Božím zásahem do mého v otroctví hříchu žitého života, jsem nijak neutrpěl a otroctví spravedlnosti (Ř 6,18-20) mi vážně vyhovuje. Asi by se mi zamlouvalo mít svobodu Hrnčíře, ale pokud mohu být jen otrokem hříchu nebo otrokem Krista, který si mě koupil, pak jsem rád, že jsem byl vykoupen. Současně jsem však přesvědčen, že na tom nemám absolutně žádnou zásluhu a kdyby mě Bůh sám a proti mé staré vůli ovládané mým starým pánem (hříchem) nevykoupil, byl bych nadále otrokem hříchu. Dnes jsem svobodný od hříchu a otrokem Krista, ale jinak bych byl svobodný od spravedlnosti a otrokem hříchu.

Má smysl kázat Evangelium?

To je celkem častá námitka. Především je faktem, že kázat Evangelium je něco, co nám náš Pán nařídil. Byl-li člověk vyvolen k účasti na staré smlouvě ze Sinaje, pak třeba nejedl vepřové, protože to byla součást smlouvy, i když třeba absolutně nechápal, proč by ho jíst neměl. Je povinností dostát svým závazkům z každé smlouvy. Já třeba nevidím důvod, proč by se po D1 nemohlo jezdit 140 km/h, ale protože ctím Bohem určené světské autority, jezdím maximálně 130 km/h. Navíc je sdílení se s druhými s něčím, co nás těší, celkem přirozená věc.

Problém s lidskou namyšleností a sebestředností

Myslím, že skutečným problémem s myšlenkou Božího předurčení k tomu být nádobou milosrdenství je falešná lidská pýcha a sebestřednost. Je to hřích v nás, kterému se tak moc líbí to, že jsem to já, kdo si zvolil Krista. Já měl hříchy, já přijal Krista, já s Bohem spolupracuji, já se měním, já se vylepšuji, já jsem zodpovědný za pokání ... já, já, já. Člověk se pak cítí větší, důležitější a dokonce snad i lépe. A ano, má se čím chlubit. Pokud jsem se já rozhodl přijmout Krista, pak jsem se rozhodl podstatně lépe než ten, kdo se rozhodl odmítnout ho. A učinit dobré rozhodnutí je důvodem k pochlubení se a člověk si za něj zaslouží odměnu. Písmo nás ale před takovým postojem varuje. Je to Bůh, kdo v nás působí pokání, obrácení, víru, dobro - prostě vše. Nevím, proč si Bůh vybral toho Pepu a nevybral Honzu z úvodu článku. Je toho hodně, co nevím, ale vím, že kdyby záleželo na mé hříchem ovládané a poničené vůli, nikdy bych se nestal otrokem spravedlnosti. Plácal bych ve skutcích podle nějakého lidského učení či náboženství a doufal, že to nakonec dopadne dobře.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace