Kristovec je člověk, který přijal Bohem zdarma nabízenou milost v Kristu. To přijetí se děje vírou a jeho nedílnou součástí je pokání, tj. radikální změna pohledu na sebe a na svět. Nejde jen o nějakou lítost - je to změna paradigmatu, i když je často spojená s lítostí. Jinými slovy řečeno, až v tomto okamžiku si člověk uvědomí, jak je na tom špatně - já jsem tu kdysi své obrácení popisoval, ale už to asi nenajdu. U mě se tedy pokání projevilo tak, že jsem se na sebe podíval očima Boha. Přestal jsem se vidět jako "docela dobrý člověk" a upřímně jsem se zhrozil, jaký jsem šmejd (hříšník, chceš-li). Tato změna smýšlení je už vlastně součástí narození nového člověka (znovuzrození), člověka, který vidí nově a tento jeho nový pohled je doprovázen tím, že vloží veškerou svou naději do Krista. Toto je mimochodem důvod, proč se velmi zdráhám označit kristovectví za náboženství. To vložení naděje je celkem přirozeným důsledkem pokání. Připodobnil bych to k situaci, kdy vypiješ metanol, uvědomíš si to a vlastně intuitivně do sebe začneš lít vodku, čímž se zachráníš. Ta Boží milost je právě v tom, že Ti dá k ruce láhev vodky, víra je pak to, že uvěříš, že právě etanol Ti může pomoci. Nejsem si až tak jistý, že křest je pouze nějaké viditelné znamení. Aspoň ten svůj (byl jsem pokřtěn v dospělosti) pro mě nebyl jen nějakým znamením či přihlášením se k něčemu. Nedá se to úplně dobře popsat, ale po křtu bylo všechno tak nějak jinak než před ním. Možná bych to připodobnil k situaci, kdy máš skočit přes nějakou propast. Odrazíš se s vírou, že to zvládneš, ale když dopadneš, změní Tě to (přijde pokoj, mír, radost). Jsem přesvědčen, že Duch svatý v člověku působí již v okamžiku toho přijetí milosti a pokání (k té změně mě nepřivedla nějaká myšlenková analýza a ani moje přirozenost, která mi do té doby říkala, že jsem v celku slušnej člověk), ale po tom znovuzrození přestane být Duch svatý u Tebe jen na návštěvě. Takže asi tak. Za znovuzrození bych asi označil celý ten proces, protože moje zkušenost je taková, že nejsem schopen pořádně oddělit třeba přijetí milosti ve víře a pokání. Pokud jsi si tím prošel, pak mi asi rozumíš. Úmyslně jsem se vyhýbal biblickému jazyku a zažitým frázím, protože předpokládám, že Ti jde o to, abych se podělil o svou zkušenost, a ne o znalost "správných" odpovědí. :-) 

Pokud jde o křest batolat, nemám v tom na 100% jasno. Samotné polití vodou či ponoření z nikoho kristovce neudělá. Copak se stali kristovci všichni ti indiáni a židé, kteří se nechali pokřtít, protože druhou alternativou byla smrt? Na světě je hodně pokřtěných pohanů. Křest je obřízkou Krista (Ko 2,11-12) a my bezpečně víme, že obřízka se prováděla v osmém dni života. Jak jsem napsal výše, z vlastní zkušenosti vím, že křest není jen nějakým rituálem, ale že skrze něj působí v člověku Bůh. Mezi prvními kristovci (1. a 2. století) nebyl vůbec žádný spor o křest dětí jako takových - křtili je a jediná otázka byla, jestli se má čekat až na ten 8. den. Navíc je pravda, že i k Ježíšovi přinášeli batolata. Na druhou stranu je ale fakt, že pokud křest má být spojen s tím, co jsem psal výše, pak je to batolat o ničem. No ale to je na jinou debatu.

Fakt by mě zajímalo, co se Ti nezdá na mém přístupu k Bibli. Všiml jsem si, že Tě pohoršilo moje tvrzení, že kniha Job je možná jen mudroslovnou literaturou, tj. fikcí. Je to zajímavá otázka, ale mně je vlastně jedno, jestli ten Job žil nebo ne. Podstatné je, že ta kniha je součástí "dopisu od Boha", který mi dal do ruky, abych Ho mohl lépe poznat. Ta kniha o Bohu vypráví věrně a je úžasná. Dohadovat se nad tím, jestli je to popis historie nebo ne, mi přijde stejně užitečné, jako dohadovat se, jestli v tom či onom podobenství mluvil Ježíš o skutečných lidech, nebo si to vymyslel. Job není důležitý proto, abychom se snad dověděli, co se stalo nějakému člověku před mnoha lety - je důležitý, protože může dát Boží odpověď Františkovi.