Hledá se viník úbytků věřících. Podobně jako u potrefených hus, skuteční viníci vykřikují, že za to mohou liberální teologové a historický kriticismus. Pokud pomineme, že liberální teologie je pozůstatkem 19. a začátku minulého století, tak takové křičení nemá ani logické opodstatnění: Kdyby poznání liberálních teologů nemělo reálný základ, tak by přece církve snadno jejich učení vyvrátily a naopak by tím víru svých věrných posílili a kolísající vrátili zpět do svého lůna. Kdyby nebylo historického kriticismu, nikdy bychom neměli poznatek, že Bible není historickou příručkou ani učebnicí dějepisu. A tak jako dříve církev trvala na placaté Zemi a upalovala odpůrce, tak dnes novodobí „pravověrci“ svým odsouzením rozumového poznání Boží reality pranýřují samotnou podstatu Božího stvoření člověka zahrnutou ve slovech: „Neustále rozjímám o všech tvých činech a tvých skutcích“ (viz např. Žalmy 63, 77, 143). Jakoby dnešní církve stále pochybovaly, že k rozjímání slouží rozum.

Liberální teologie byla jen epizodou na cestě poznání Boha s použitím rozumu. V epizodě bylo doposud známé poznání Božích cest konfrontováno s poznáním člověka a hrůz, kterých jsou lidé schopni bez Božího vedení. Opravdu, liberální teologové neobstáli, ale jen tím, že odmítli nadpřirozené jevy a výjevy a nedokázali, podobně jako církve, nalézt důležité souvislosti mezi zjevením z Písma a realitou života. Proto tyto teologie (bylo jich více) nebyly přijaty, neboť věřící měli zkušenosti se zjevením a jeho projevy v životech. Se zjištěním historického kriticismu, že Bible není historickou učebnicí, se však někteří církevníci stále nedokáží smířit.

Snažil jsem se v první části upozornit, že Písmo je pevně zakotveno na cestě poznání Boha a Jeho vztahu s lidmi. Ve druhé jsem pak stručnou rekapitulací historie shrnul některé poznatky s používáním rozumu, proti jehož používání se církev bránila od jejích samých počátků. Jakoby Pán a Bůh byl neslučitelný s darem, který sám lidem poskytl. Nyní se pokusím, a to i podle vlastní zkušenosti, popsat problémy (resp. jejich část), které církve nedokázaly vyřešit ani vysvětlit, což znamenalo a znamená tu hlavní příčinu, proč byl a je úbytek věřícího lidu. Takový, že to hrozí zánikem církví, o kterém tak snili ateisté.

Je docela pochopitelné, že máme sklon Boha nekriticky chválit. Pokud jsme sami nechápaví a nepochopili jsme, že chválit Boha neznamená pochlebovat mu. Pochlebování a lísání se k bohům prováděli pohané, aby si božstva usmířili. V Písmu však najdeme chválu jen v případech, kdy Bůh konal něco velkolepého a pozitivního. Pouze Jób, když ztratil vše, žehnal Hospodinu. Když však přišel i o zdraví, žádnou chválu nezopakoval. My zde máme tisíciletá poznání Boha a je zde slyšet kazatele vykládat jako Boží vlastnost „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek“ (Žalm 23.1). Trestuhodné je zamlčet, že zde milióny věřících zemřely a ještě umírají hlady. Podle statistik se téměř miliarda lidí pořádně nenají. Trestuhodné je nejen zamlčet, ale takto kázat v době, kdy má každý možnost opustit naše přežraná společenství a podívat se do několika zemí Afriky. Po tomto poznání by každý slyšící a vidící místo chval plakal prosby o smilování.

Ještě větší problém, než nekritické vyzdvihování „Bůh ti vždycky pomůže ze tvých nesnází“, však působí poměrně časté tvrzení kazatelů „Bůh má s tebou svůj plán“. Používá se hlavně jako jeden z náborových argumentů. Klidně by to bylo možné pochopit u náborů do Svazu mládeže - zde je však nutné místo Boha dosadit jiné bohy. Takže kazatel hovořící o Božích plánech by oné ženě, která se ukryla před útokem osmanských kořistníků do chrámu Boží Moudrosti, řekl: „Bůh má s tebou ten plán, že tě dobyvatelé napřed znásilní a potom probodnou. Kdybys žila o několik set let dříve, měl by s tebou plán, že budeš svítit na velkolepé zahradní slavnosti císaře Nera. Jenže tak, že tě přiváží ke kůlu a zapálí.“ Podle Písma však tvořili plány jen lidé, Hospodin jejich plány většinou hatil. Ostatně, proč vůbec potřebuje nadčasový Bůh tvořit časové rozvrhy? Zamysli se, kazateli či učiteli. Máš přece rozum.

Podstatně horší však je, když kazatelé citují z evangelia a nedokáží přitom objasnit mnohé výroky odporující realitě. Snad nejhorší je rozpor s Ježíšovým výrokem v Matouši 11:5 o Božím království: Slepí nevidí, chromí nechodí, hluší neslyší, mrtví nevstávají, chudým se sice někde zvěstuje evangelium, ale ti ho nechtějí slyšet a o bohatých, jimiž jsme v těchto končinách téměř všichni (viz zde), nebylo od Ježíše slyšet zrovna mnoho lichotivého. Také ať věřící věří vírou hořčičného zrna nebo velkou jak mrakodrap, nepohnou horou ani o píď. Dokonce ani fík neuschne, ať věří, jak chtějí. A to je přece učení, pocházející podle „neheretického“ učení církví od samotného Boha! Když tyto skutečnosti církve nevysvětlí, tak podrývají důvěru v samotného Nejvyššího. Jak lze tohle vysvětlit nevěřícímu, když ho máme přivést k Bohu a Kristu?

Z argumentací ateistů nám musí někdy běhat po zádech mráz: „Papež se každoročně modlí o velikonocích za mír na celém světě. A vůbec mu nevadí, že Bůh jeho modlitby ještě nikdy nevyslyšel.“ A nějaký vtipálek ještě dodá: „Právě naopak, války jsou čím dál horší, Bůh papeži nejspíš dělá naschvály.“ Já se také modlím, takže své negativní zkušenosti mohu shrnout například do vyjádření „modlil jsem se abych nespadl ze štaflí a spadl jsem“. Nebyly to štafle, ale schůdky, které se pode mnou v souladu s Božími zákony složily. Ale od modlitby díků jsem přesto neustoupil neboť jsem spadl sice na záda, ale do měkkého a nic se mi nestalo. Nebo se dají zkušenosti mnohých shrnout do výroku „modlil jsem se aby to bylo lepší, ale bylo to čím dál horší“. Modlitby za Boží vedení vedoucí k nepříznivému výsledku nechci popisovat vůbec, neboť se hned najdou pravověrci, kteří vysvětlení najdou v nesmyslném tvrzení „neslyšel Boha ale našeptání ďábla“. Nesmyslné proto, že nepřítele dokáže člověk víry docela dobře identifikovat.

Zkušenosti modlitebníků se zdravím také nechci podrobněji popisovat. Byly by to předlouhé stížnosti. Jsou to tak silné zážitky, že vedou mnohé k odpadnutí od víry. I přesto, že nejsou slabí a nemocní proto, že nehodně přistupovali k Večeři Páně (1 Korintským 11:30). Přitom by od kazatelů stačilo připomenout, že již církevní otcové dávno pochopili, že zázraky uzdravování (ale i jiné) se již neodehrávají. Oni jako vysvětlení uváděli, že konec zázraků se udál po vzniku kánonu, tedy po kompletaci biblických písem. Nicméně víme dobře, že lidé jsou nepoučitelní a stále zázraky potřebují. Tak si je vymýšlejí, nebo co si nemohou vysvětlit, tak za zázrak nekriticky považují. Potom by však byl nejlepším následovníkem Krista kdejaký šarlatánský léčitel, který si na své triko může připsat stovky zázračně vyléčených. Na rozdíl od poutní cesty do Santiaga de Compostela, poseté kolem dokola hroby poutníků, kteří se zázraků uzdravení s vírou dožít chtěli, ale nedožili. Alespoň tak jsem to z vyprávění slyšel. Omlouvám se všem zklamaným. Sám si také nechci za zázraky vsugerovat kdejaký děj, nicméně bez zázraků a modliteb bych nedokázal žít. Nejspíš ani nikdo z nás. Již jsem o tom také psal.

Píchnu asi do vosího hnízda, ale kazatelé ani nedokáží vysvětlit vlastnosti historického Ježíše, tedy toho, který chodil jako člověk po této zemi, a spojit je dohromady s nebeským Kristem. Zkuste si podle Písma porovnat, kolik je v učení Ježíše Nazaretského výroků o pravidlech Božího království typu zákona „něco za něco“, neboli „budeš-li činit to a to, budeš odměněn, naopak činit-li to nebudeš, budeš potrestán“. Člověk žasne, s jakým klidem a nerozvážností si mnozí věřící vykládají sousloví „Ježíš Kristus“ jako jméno a příjmení, ačkoliv je to jméno a titul udělený Pánembohem. Titul, který ze samotného principu je možné udělit až po uskutečnění mesiášského díla. Odtud je již jen krůček k modlitbám a k oslavení pozemského Ježíše, přičemž v dobrých polovině bohoslužeb nezazní ani slůvko o skutečném Pánu Pánů a jediném Bohu, jemuž jedinému uctívání patří.

Zkuste vzít také v úvahu výrok „milujte své nepřátele“ a dát dohromady s krví zborceným beránkem šlapajícím v lisu po nepřátelích (Zjevení Janovo 14:20). A zkuste tohle biblické vyjádření porovnat s Pavlovým nebeským Kristem plným lásky. Nebeskou lásku nelze dát dohromady ani s tvrzením Písma o Boží odplatě, popisované třeba v objasňování znásilňování, vyvražďování a deportací dolehlého na vyvolený lid od krutých dobyvatelů. Rusové s tím měli o tisíce a sta let později největší zkušenosti, a to již byly podstatně mírnější doby. Když před nájezdníky z východu člověk dost dobře a dlouho nemluvil o své loajálnosti, tak ho prostě chytili za nohy nahoru a pustili hlavou na zem. A konec, vaz byl zlámán. Nikdo se neptal na víru či jestli byl s Bohem zadobře. Při holocaustu bylo zavražděno 6 mil. Židů, celkem 15 mil. lidí. Vraždění Židů probíhalo nejbrutálněji v samé kolébce dětinsky čisté chasidské víry, zatímco jejich vlažně věřící soukmenovci v USA byli zachováni a klidně si demonstrovali proti vstupu USA do války. Prostě hrůza. Umíte si po poznatcích ze světových válek představit podle Janovy Apokalypsy vyvraždění lidí v miliardách?

Cožpak zázraky nebo nejasná teologie. To ještě dokážeme překousnout. Jsme lidé hříšní, špatní a zlí. I přes tu hrůzu, která v našich duších koluje od zdědění hříchu, když se dozvíme o nemoci svého bratra či sestry, o svých blízcích ani nemluvě, tak se ze srdce modlíme za jejich uzdravení. Přepadává nás smutek a žal z jejich utrpení a z veškeré hloubky svého nitra jim přejeme uzdravení a Boží pomoc. A co Bůh, který nám do srdcí dal milovat své bližní a dal nám porozumět těm utrpením, co On dělá? Nechává je trpět, jako by tu nebyl? Pokud se utrpení týká nás samotných, dokážeme si říci „dostal jsi milost, co bys ještě chtěl?“ Ale pro ty ostatní? To je nepochopitelné. My hříšní bychom pro jejich uzdravení dokázali udělat leccos, někdy i cokoliv. A Bůh neudělá nic? Kazateli, tady máš o čem přemýšlet a nám vysvětlit! Zdalipak může být Bůh, který nám takovou lásku vkládá do srdcí, jiný, než jaké nás chce mít?

Také eschatologické očekávání, totiž, že po smrti nám bude vše vynahrazeno, se dá snadno popřít tvrzením liberálních teologů (nebo ateistů?) „když se biblická tvrzení nesplnila na tomto světě, tak si lidé vymysleli, že se splní po smrti, neboť to nedokáže nikdo ověřit“. Můžeme argumentovat více než čtyřmi milióny zdokumentovaných prožitků (doufám, že z toho dokumentu jsem to číslo slyšel správně) po přežité klinické smrti. Kdy většina z přeživších, zvláště dětí, jasně dosvědčila odpoutání od těla se vstupem do zářivého světla, často s nějakou rozmluvou. Některým se ani nechtělo vrátit zpět do svého těla. 4 % z přeživších pak prožila pravý opak, tmu a hrůzu, že o ní nechtěli ani mluvit. To jsou fakta. Ale jako důkaz nepostačující. Ostatně, vzkříšení Krista nebyla resuscitace. Tady má každý kazatel to nejlepší pole působnosti dokladovat Boží moc svědky Kristova vzkříšení, když zjistí, že je živý v jejich nitru! Naštěstí lze nalézt denominace, kde se svědectví stále považují za základ bohoslužeb.

Takže kazatelé káží, věřící shromáždění si jejich kázání vyslechne, někteří ho i s dojetím prožijí až k slzám. Podobně jsme jako malé děti slzeli nad babičkou a Červenou Karkulkou a byli vděční za myslivce, kterým dobro zvítězilo nad zlem. Pak uběhne neděle a věřící lid si zaběhne k lékaři, neboť ví, že přestože se k Bohu modlí a přestože věří pevnou vírou, nedostanou nic, oč v modlitbě prosili, v rozporu s Matoušem 21:22. Se zdravím se vždy raději spolehnou na člověka. Dokonce kdyby k lékaři se svým dítětem nezašli, soud by je odsoudil pro zanedbání povinné péče, neboť by nemohli žádnému soudu na světě prokázat, že modlitby k Bohu někoho uzdravily s jistotou jako péče zdejšího lékaře.

Popsal jsem několik negativních obrazů, které i samy o sobě dokáží podlomit víru i silně zakotveného kristovce. Natož pak získat k víře člověka z tohoto světa. Takhle se však žít nedá. Stalo se mi jednou v noci, když jsem předtím o těchto věcech přemýšlel, že jsem se s hrůzou probudil s děsivým pocitem: „Bože, ty nás před zlem neochráníš?“ Bylo to jako v hororu navíc podbarvené burácením hromů a blesků. Blesk předtím uhodil 15 metrů od nás. Bylo to děsivé, ale ještě děsivější je jiný poznatek, přímo z Písma: Že Jobovi přátelé naprosto přesně a správně vykládali Písmo, tedy to, co četli a v čem byli svými učiteli poučování. Job nebyl z toho učení vyloučen, ale teprve až po svém utrpení poznal: „Znal jsem tě jen z doslechu, a nyní tě vidělo mé oko.“ ( Job 42:5).

Jobovi přátelé byli pro své „zaručeně přesné“ výklady Písma náležitě odměněni. Nebylo jim co závidět. A Job si odnesl jediný poznatek: „Neznal jsem tě. Teprve nyní jsem prozřel.“ K čemu prozřel, na to nám kniha Job neodpovídá. K tomu nám odpovídá celé Písmo. Je na čase, aby znalci Písma, namísto aby kritizovali ty, kteří se ptají nebo kteří se snaží nalézt lepší soulad Písma s realitou našich životů a se zkušenostmi našimi i našich předků, aby tito znalci Písma nám taková vysvětlení dávali a neponořovali nás i sebe do fikcí pohádek.