Už v prvním století př. n. l. o ní polemizovaly dvě soupeřící farizejské skupiny pod vedením rabínů Šamaje a Hilela. Rabín Šamaj trval striktně na tom, že rozvod lze povolit pouze v případě závažného sexuálního prohřešku. Rabín Hilel byl na druhé straně velmi benevolentní a tvrdil, že muž se může s manželkou rozvést i na základě těch nejtriviálnějších přestupků, třeba proto, že je hašteřivá nebo je špatná kuchařka. Proto chtěli farizeové vtáhnout do debaty i Ježíše. Na čí je straně? 

Na jejich otázku ohledně rozvodu jim neodpověděl přímo. Místo toho s nimi mluvil o manželství. Poukázal přitom na 1. a 2. kapitolu knihy Genesis a zdůraznil, dvě skutečnosti, totiž že lidská sexualita je božským stvořením a manželství je božskou institucí. 

Spojil dohromady dva texty (Gen 1:27 a 2:24) a za autora obou prohlásil Boha. Tentýž Stvořitel, který „je od počátku, učinil jako muže a ženu“ (Mat 19:4), totiž také řekl (v biblickém textu): „Proto muž opustí otce i matku, přilne k manželce a ti dva budou jedno tělo“ (Mat 19:5).

 A proto, přidal svůj osobní dovětek Ježíš, „co Bůh spojil (doslova „svázal dohromady“), člověče nerozděluj“ (Mat 19:6). Je to jednoznačné učení. Manželské pouto není pouhou lidskou smlouvou - je to božské jho. 

Mojžíš sice ze závažných důvodů rozvod povoloval, Ježíš to nazval ústupkem tvrdosti lidského srdce: „…. od počátku to tak nebylo“ (Mat 19:8). 

Ve své pastorační službě považuji Ježíšův přístup za velmi užitečné pravidlo. Vždycky, když mě někdo požádá o rozhovor na téma rozvodu, odmítnu – dokud si nejprve nepromluvíme o manželství a o smíření.