Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Zastoupení žen a mužů ve vedoucích rolích na počátku křesťanství je odleskem mocenských vztahů mezi oběma pohlavími. V minulosti byla zdůrazňována vedoucí role mužů, protože o nich se texty zmiňují častěji. Známe jejich jména i činy. Ženy se naproti tomu vyskytují mnohem řidčeji a jen málokterá je nazývána jménem. Kromě toho některé listy obsahují výroky namířené proti tomu, aby ženy plnily významné úkoly (srov. 1 Tm 2,11n; 1 K 14,34n), jakož i pravidla pro rodinný život, která ženám ukládají podřízenost (srov. Ef 5, 21-33; 1 P 3, 1-7). Přesto v počátcích křesťanství existovalo mnohem více ženských vůdčích postav, než si umíme představit. Ale tohoto tvrzení se smíme odvážit teprve po důkladném studiu Bible s pomocí „hermeneutiky podezřívavosti“ (termín používaný v Latinské Americe) nebo „exegeze mlčení“ (termín Carly Ricciové).

Jednou z cest k lepšímu chápání role žen v Novém zákoně je sledovat jejich aktivitu v různých obdobích raného křesťanství. Nejenže odhalíme jejich působení v jednotlivých obdobích, umožní nám to i pochopit, proč jsou jako vůdčí osobnosti některými texty akceptovány a jinými nikoli.

Tradičně se rozlišují tři období: 1. období ježíšovského hnutí, zahrnující Ježíšovo působení v Galileji a v Jeruzalémě; 2. období apoštolské, což je doba šíření evangelia až do války proti Římanům (30–70 po Kr.); 3. období poapoštolské (70–110 po Kr.), během něhož učedníci a učednice Krista Ježíše opouštějí synagogy a zakládají obce, které se na konci 1. století začínají institucionalizovat. V tomto příspěvku se budeme zabývat působením žen v každém z těchto období. Získáme tak představu o jejich významu v epoše, kdy římská kultura svěřovala vedoucí úkoly výhradně mužům.


Evangelia popisují události prvního období; o druhém období čteme v sedmi pravých Pavlových listech (1 Te, 1 K, 2 K, Ga, Ř, F, Fm) a ve Skutcích apoštolů; o období třetím v ostatních spisech Nového zákona.

Dříve než se zaměříme na jednotlivá období, je nutno poukázat na důležitý rozdíl mezi událostmi samými a texty, v nichž jsou zachyceny – ty totiž všechny, jak známo, vznikly v poapoštolském období (68–100 po Kr.); výjimku tvoří pouze sedm pravých Pavlových listů a hypotetická Sbírka logií Q (z řeckého λόγιον výrok a německého Quelle pramen).

Čteme-li tedy např. Janovo evangelium nebo Skutky apoštolů, musíme si stále uvědomovat, že i když jsou v nich popisovány události období ježíšovského (J) nebo apoštolského (Sk), napsány byly v kontextu období poapoštolského. To je důležité, protože v tomto třetím období jsou už ženy přes svůj odpor z veřejného působení postupně vytlačovány.

I. Významné ženy v době ježíšovského hnutí

Pramenem pro studium tohoto období jsou evangelia. V Ježíšově době byly ženy v ježíšovském hnutí silně zastoupeny. Skutečnost, že jen málo je jich zmíněno jménem, nemusí nutně znamenat, že by v ježíšovském hnutí působily ve vedoucích rolích zřídka. K takovému závěru svádí četba povrchní. Texty přítomnost žen zakrývají, protože jsou formulovány v androcentrickém, maskulinním jazyce. Je tedy nutno nejen předpokládat účast žen vždy, když se mluví o lidech obecně v mužském rodě (oni, lidé, jiní, člověk …), musíme zvýšit pozornost při každém výskytu ženského jména či zmínce o činnosti ženy a dostatečně vysoko to hodnotit. Znamená to totiž, že událost související s touto ženou nebo ženami byla tak významná, že ji autor musel zaznamenat.

Když se teď zaměříme na texty, v nichž jsou ženy jmenovitě zmíněny, narazíme opakovaně na jediné často se vyskytující jméno – Marie z Magdaly; musela to tedy být velká vůdčí postava. Ale najdeme i jiná jména. V Lukášově evangeliu se zběžně objevují Zuzana a Johanna, učednice a spolupracovnice v hospodářských záležitostech. V různých perikopách Lukášova a Janova evangelia čteme o Martě a Marii (L 10,38–42; J 11,1–45; 12,1–8). Na první pohled není jejich účast na ježíšovském hnutí příliš jasná – mluví se o nich jako o dvou sestrách, které přijaly mistra ve svém domě v Bethanii. Důkladná exegeze přesto opravňuje k tvrzení, že tyto ženy byly významnými zjevy ježíšovského hnutí: L 10,30 zdůrazňuje roli Marie, která sedí u Ježíšových nohou a učí se, v J 11,27 vyznává Marta Ježíše jako Mesiáše a její formulace se podobá Petrovu vyznání a v J 12,3 Maria předjímá Ježíšovu smrt a maže mu nohy olejem.

Vyhledávat ženská jména není však nejlepší metoda, chceme-li ukázat ženy ve vůdčím postavení. Nutno přiznat, že jich v tomto období nalézáme málo. Hlavní argument pro tvrzení, že na ježíšovském hnutí se podílela řada žen, vidí řada biblistů v tom, že se o nich mluví v závěru synoptických evangelií. V těchto třech evangeliích se ženy objevují jako očité svědkyně ukřižování, ukládání do hrobu, zmrtvýchvstání a zjevení zmrtvýchvstalého. Přesně to je předpokladem, aby byly uznány za apoštoly. Některé z těchto žen jsou zmíněny jménem, ale to není nejdůležitější; podstatná je skutečnost, že s Ježíšem šlo z Galileje do Jeruzaléma mnoho žen. Markovo evangelium (napsané kolem r. 80 po Kr. jako první z evangelií) zaznamenává, že v Galileji se k němu připojilo a pečovalo o něho mnoho žen, které pak spolu s ním přišly do Jeruzaléma:

Zpovzdálí se dívaly také ženy, mezi nimi i Marie z Magdaly, Marie, matka Jakuba mladšího a Josefa, a Salome, které ho provázely (ekoulouthoun) a staraly se diekonoun) o něj, když byl v Galileji, a mnohé jiné, které se spolu s ním vydaly do Jeruzaléma. (M 15,40n). Následovat (akolouthéo) a sloužit (diakonéo) jsou důležité termíny teologického jazyka.

Zajímavé je, že jak Matoušovo, tak Lukášovo evangelium (obě napsaná asi patnáct let po Markově evangeliu v době, kdy v křesťanských domácnostech byla už zavedena římská pravidla rodinného života) tento popis z Markova evangelia přebírají a uvádějí, že mnohé ženy Ježíše následovaly, sloužily mu a přišly s ním z Galileje (Mt 27,55n; L 24,10). Skutečnost, že významné ženy nejsou v evangeliích viditelně přítomny, lze vysvětlit maskulinním jazykem, který jejich existenci ve všech kapitolách předcházejících scéně ukřižování zakrývá – což evangelia (s výjimkou L 8,3, kde je zmíněno několik učednic jen mimochodem) korigují teprve na konci, poté, co už čtenáři a čtenářky mají za sebou vyprávění celé knihy o „učednících“. Jakmile je tedy jasné, že ženy se ježíšovského hnutí účastnily jako následovnice a učednice, musíme celé evangelium číst tak, že si při každém zázraku i každém Ježíšově rozhovoru s učedníky (a učednicemi) i odpůrci budeme uvědomovat přítomnost žen. A kromě toho: Mluví-li se o „dvanácti“, jde o číslo symbolické, které má být na starozákonním pozadí dvanácti izraelských kmenů zřejmou narážkou na novou vůdčí roli apoštolů. Nepochybně mimořádný význam mezi všemi ženami má Marie z Magdaleny, ne nadarmo známá jako „apoštolka apoštolů“, neboť právě ona to byla, kdo přinesl truchlícím a plačícím přátelům radostnou zvěst o zmrtvýchvstání (Mk 16,10).

V Janově evangeliu jsou ženy akcentovány silněji. Marii z Magdaleny (20,1–8), sestrám Martě a Marii (11,1–46; 12,1–8) a Samaritánce je věnována řada veršů hlubokého teologického obsahu. Přitom je zajímavé, že Janovo evangelium bylo napsáno koncem 1. století, kdy už začala institucionalizace církve a byla zahájena diskuze popírající nárok žen na vůdčí pozice.

II. Významné ženy apoštolské doby (30–70 po Kr.)

Po Ježíšově smrti a vzkříšení začali podle Lukáše působit apoštolové, muži i ženy, v Jeruzalémě, Judsku, Samařsku a mimo Palestinu od Malé Asie až po Řím. Fakta a události této doby popisují dva autoři: Pavel ve svých sedmi pravých listech a Lukáš ve Skutcích apoštolů. Je překvapující, že tyto spisy často mluví o ženách zastávajících významné role.

Skutky apoštolů, napsané kolem roku 85 po Kr., zachycují v podstatě činnost Petrovu, Pavlovu a helénistů. Ale musíme číst také mezi řádky o nezmiňovaných činech Priscily, Lydie, Tabity, matky Jana Marka a jiných žen, jejichž přítomnost v textu je potlačována maskulinním jazykem a patriarchální kulturou. Biblistka Ivone Reimerová-Richterová uvádí jako skvělý příklad Pavlovu návštěvu v Athénách. Pavel začíná svoji řeč na Areopagu (Sk 17,22) slovy: „Muži athénští“ (Bible kralická), resp. „Athéňané“ (ekumenický překlad), což čtenáře a čtenářky nutně vede k závěru, že tamní filosofové byli jen muži. Ale na konci kapitoly (Sk 17,34) čteme, že se „k němu připojili Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní“. Formulace „ještě jiní“ může zahrnovat i další ženy.

Je nutno si uvědomovat zásadní skutečnost: Křesťanské obce vznikaly a po tři následující století se scházely v rodinných domech. Zatímco z veřejného života byly ženy vyloučeny, protože na rozdíl od mužů neměly právo občanů a nemohly se účastnit městských shromáždění (ekklesía), v domácí církvi (ekklesía) měly podstatně významnější postavení. Tam byly stále přítomné, nezřídka jako vedoucí obce. Na druhé straně hovoří řadu textů o tom, že muži i ženy byli pro víru vězněni. Pavel přiznává, že on sám muže i ženy zatýkal a posílal do vězení (Sk 8,3), zatímco později, když se připojil k hnutí, sdílel se svými spolupracovnicemi-misionářkami osud vězně (Ř 16,7).

Skutky apoštolů uvádějí řadu žen jménem, některé ve spojení s jejich činy. Dvě ženy zvláště vynikají (jedna z nich byla možná vdova, druhá byla vdaná): Lydia a Priscila. O Lydii se Skutky vyjadřují pochvalně a podrobněji (16,11–40), což dokládá její významnou roli. Vdaná Priscila a její muž Aquila jsou důležité postavy misijního hnutí. Skutečnost, že ona je jmenována jako první, naznačuje, že byla významnější než její manžel, alespoň svou funkcí. Na vedoucí roli této Priscily (nebo Prisky) lze usuzovat ze skutečnosti, že se o ní mluví celkem šestkrát ve čtyřech spisech (Ř 16, 3-5; Sk 18, 2n.18 - 19.26; 1 K 16,19; 2 Tm 4,19).

Méně detailněji než o těchto dvou ženách se dovídáme o Tabitě, řecky Dorkas (Sk 9, 36-41). Ženy a muži na ni vzpomínají jako na zbožnou švadlenu. Ale tento příběh musíme číst pozorně ještě jednou – chce totiž vyprávět o Petrově zázraku, tedy o vzkříšení Tabity, a ne o Tabitině životě. Jednoznačně se zde ovšem říká, že byla učednice (mathétria) a že konala dobré skutky, starala se o vdovy. Byla-li učednice, znamená to, že kromě péče o chudé působila i jako kazatelka a misionářka.

Pavlovy dopisy obsahují svědectví o velmi aktivní činnosti žen ve vedoucích rolích. Ne náhodou právě Pavel cituje křestní formuli, která mluví o rovnosti pohlaví, národnosti a postavení (Ga 3,28). Bohužel, vzhledem k literární formě dopisu zde nenacházíme žádné zprávy o událostech souvisejících s těmito ženami, nýbrž jen jejich jména v závěrečných pozdravech. Nicméně závěr Listu Římanům (16, 1-16) je například vzácným zdrojem informací: dovídáme se konkrétní jména žen, získáváme představu o jejich počtu a významu – některé z nich byly Pavlovými spolupracovnicemi a jako on byly uvrženy do vězení. Pavel jmenuje deset žen a osmnáct mužů, přičemž z oněch deseti žen osm nazývá jménem. To znamená, že je znal velmi dobře a že tyto ženy na sebe upozornily záslužnou činností. Tři z těchto deseti jsou zvláště významné: Foibé, diakonka a dobrodinkyně, Priscila, spolupracovnice při misijích, s níž jsme se setkali už ve Skutcích apoštolů, a Junia, apoštolka, která byla s Pavlem a se svým mužem Andronikem vězněna.

Přirozeně přinášela významná role žen i napětí. Spor mezi Pavlem a Korinťany (1K 14,34n) vznikl v korintské obci pravděpodobně v důsledku horlivosti žen při výkonu služby prorokování.

III. Významné ženy poapoštolské doby (70–110 po Kr.)

V tomto období, jak již řečeno, bylo vedoucí postavení žen předmětem živých diskusí, což vysvítá z novozákonních i mimobiblických textů. Dva z těchto novozákonních spisů vznikly v téže době jako Janovo evangelium. V něm se o ženách ve vedoucích rolích, o učitelkách a misionářkách mluví velmi pozitivně, zatímco v obou „pastoračních“ dopisech (1. Timoteovi a Titovi) se učení ženám zakazuje.

V římské společnosti vyvolávalo nelibost a podezření, když se ženy nepodřizovaly mužům, zejména hlavě domu (paterfamilias). Tato společnost přijala totiž Aristotelova pravidla rodinného života, a i když je v praxi neuplatňovala doslovně, akceptovala jako ideál, že se žena, děti a otroci podřizují hlavě domácnosti (paterfamilias), manželovi a otci. A tak začala pravidla ideální římské rodiny v tomto období pronikat i do křesťanských obcí. Některé listy (např. Efezským, Koloským a 1. Petrův) zdůrazňují vzájemnost pohlaví: ženy se sice musejí svým mužům podřizovat, avšak ti jsou povinni je milovat.

Ale v jiných biblických textech, které jsou vůči ženám tvrdší, se o této vzájemnosti nemluví. 1. list Timoteovi uvádí jednotlivá pravidla rodinného života, avšak vzájemný vztah nezdůrazňuje: žena má přijímat poučení mlčky (2,11n), děti musejí jednoduše poslouchat (3,4) a otroci jsou povinni sloužit a své pány náležitě ctít (6,1n). Tento list, napsaný koncem prvního nebo začátkem druhého století, svědčí o postupující institucionalizace církve. Zde propagovaná pravidla pro vedení domu, odpovídající zvyklostem římské společnosti, měla platit i pro církev, neboť ta je přece ve svém úhrnu domem Božím (2,14; 3,4n).

Uvnitř křesťanských obcích se objevují i třídní konflikty a spory o různé teologické postoje. Pokračující institucionalizace s sebou nese vytyčování hranic, omezování účasti a vylučování lidí na základě pohlaví nebo proto, že nezastávají stejný názor jako držitelé vedoucích pozic. Institucionalizace církve a vliv patriarchální římské společnosti postupně znemožňují ženám plnit významné úkoly v církevních obcích.

Odmítání účasti žen pokračuje i v následujících stoletích a má některé kuriózní důsledky. Existuje např. řecký rukopis z 2. století, který při líčení, jak Priscila a Aquila vyučují Apolla (Sk 18,26), obrací pořadí jmen a Aquilu staví na první místo. (Už jsme poukázali na to, že pořadí naznačuje význam osoby.) Historik Justo Gonzáles upozorňuje v této souvislosti na jinou kuriozitu: „Jeden ze starých římských kostelů se ve 4. století jmenoval ‚kostel sv. Prisky‘. Brzy nato se mu říkalo ‚kostel Prisky a Aquily‘ a v 7. století už z něho byl ‚kostel svatých Aquily a Prisky‘.“ Něco podobného se stalo s Damaris, filosofkou, která se obrátila na křesťanství poté, co naslouchala Pavlovi na Areopagu (Sk 17,34). Zmíněný řecký rukopis z 2. století jmenuje v této souvislosti pouze Dionysia. A církevní otec Jan Zlatoústý mluví později v jednom ze svých spisů o Dionysiovi a jeho manželce Damaris.

Nicméně pokračoval i odpor žen proti tomuto vylučování. Víme, že v ortodoxních křesťanských obcích ženy zůstaly aktivní, i když významné pozice zastávaly prokazatelně spíše v gnostických a prorockých hnutích.

Závěr

Není pochybnosti o tom, že mezi významnými postavami na počátku křesťanství byly i ženy. Říkají to samy biblické texty, někde výslovně, jindy méně explicitně. „Hermeneutika podezřívavosti“ pomáhá odhalit, že ženy ve významných rolích skutečně působily, což jazyk zastírá. Je rovněž mimo veškerou pochybnost, že tato jejich aktivita vyvolávala v patriarchální společnosti z různých důvodů napětí a že ženy byly v institucionalizovaných obcích z vedoucích pozic vytlačovány. Přesto se v dějinách vyskytovaly a vyskytují ženy značných vůdčích kvalit, třebaže ne v takovém počtu, jako v době ježíšovského hnutí v Palestině a v apoštolské době v římských provinciích.

Elsa Tamezová

Z Concilia přeložila Helena Medková

Zdroj: www.getsemany.cz