Historikům a archeologům se rodí děti počaté z muže a ženy. Nikdy nikdo také neslyšel, že by u teologů tomu bylo jinak. Takže když se historik, archeolog a teolog v jedné osobě při svém zkoumání dobových zpráv dozví, že Ježíš Nazaretský byl synem Marie ze Sepfóridy s nejasným biologickým otcem, jehož si osvojil Josef z Nazaretu, tak to bere jako jasný fakt, o kterém ho, neboť je současně také teolog, přesvědčí Marek 6:3.

Protože jako historik nezkoumá jen biblický kánon, dozví se o hanbě, které musel Ježíš čelit, nejen od Jana, ale i z výroku č. 105 z Tomášova evangelia. Také se z jiného výroku rabína Eliezera ben Hyrkanuse, který žil kolem sklonku 1. stol., dozví o učení jistého Jakuba, který šířil učení Ježíše, syna Panterova. A dalším bádáním zjistí, že Pantera byl římský voják, nejspíš židovského původu.

Jak jsem byl rád, že víra moje a též víra mnohých není závislá na božském původu Ježíše. Vždyť si Bůh může učinit děti z kamenů. A Ježíš byl do Božího synovství přijat Janovým křtem, jak víme z evangelií, resp. Bohem ustaven, jak píše Pavel.

Jenže, když jsem četl tu knihu s uvedeným dokazováním od historika, archeologa, teologa a znalce svitků od Mrtvého moře, tak se stalo něco horšího.

Ale nejprve vysvětlím: Tím autorem knihy, z níž jsem citoval a ještě trochu ocituji, byl James D. Tabor a kniha měla název „Ježíšova dynastie“. Vždy se snažím nesklouzávat na cestu odsudků od ubožáků, kteří hned pomlouvají, že autor to napsal kvůli slávě, penězům nebo u těch opravdu politováníhodných, že má například nohy do O. Podobně naopak se snažím nenaletět sympaťákům a zdatným řečníkům, neboť dobře vím, že se z nich může vyklubat egoistický psychopat. Jenže tentokrát mi chvíli trvalo, než se mi rozbřesklo.

Kniha začíná popisem odhalení hrobky v Hinómském údolí poblíž Jeruzaléma v roce 2000, jehož byl J. Tabor účastníkem. Jeden ze sarkofágů obsahoval nápis „Marie“, jiný snad „Salome“. Autor popisuje také další nálezy v hrobkách z Jeruzaléma – vápencové schránky s nápisem „Jakub, syn Josefa, bratr Ježíše“. Tím to nekončí, nálezy uložené v archeologickém skladišti Izraelského úřadu čítají 6 schránek se jménem „Ježíš“, z nich dvě s nápisem „Ježíš, syn Josefa“. A vedle jedné z nich ležely v původní hrobce schránky s kostmi Josefa, dvou Marií a Ježíšova syna Judy a Matouše.

Ačkoliv se to zdá přímo kacířské sdělení, se mnou to nehnulo. Jen jsem poděkoval našemu Bohu, že Kristus dostal jméno Ježíš a ne Immanuel. Ježíš se totiž v té době jmenoval kdekdo, dokonce i propuštěný Barabáš. Podobně i Marie bylo časté jméno, podle znalců se tak jmenovala každá třetí žena, podle jiného znalce, jehož jsem slyšel v BBC, každá druhá.

Jenže pak to přišlo. Stránka po stránce obsahovala popis Ježíšových činů citovaných z historie a z Písma, avšak vykládaných jako činy člověka, vědomého si svého královského nástupnictví a dobře znalého prorockých výroků. A také seznámeného s učením esejců a s jejich Učitelem spravedlnosti. Ježíše, který dobře věděl, že Římané vyhledávají, pronásledují a nemilosrdně vraždí každé potomky z nástupnických královských linií. Jak autor čtenáře vnořuje do člověčenství historického Ježíše, tak mu stránka za stránkou bortí teologické nánosy obsažené v evangeliích.

Nechci zde popisovat další poznatky z knihy. Byl jsem udiven znalostí autora, dokonce jsem se dozvěděl o proroctvích, která zřejmě říkal Ježíš na cestě do Emauz a která jsem doposud neslyšel od žádného kazatele. Ale napíši, k jakému jsem dospěl závěru:

Musím se stát skutečným učedníkem Ježíšovým a ne bezmyšlenkovitě přejímat teologické představy. Musím s ním chodit, jako chodili oni. Poslouchat jej a znovu a znovu se ptát: „Kdo jsi Ježíši?“ Být s ním, s člověkem, s jeho lidskými potřebami a žádostmi. „Odkud máš svá slova, Ježíši? Odkud moudrost, převyšující vše, co lidé vymoudřili?“ Musím se sám přesvědčit, že skutky uzdravování nemohou přijít jen tak. Vždyť jsem ještě neslyšel od jeho nepřátel ani pomluvu, že by Ježíš neuzdravoval a nekřísil!

Musím si sáhnout do Jeho ran. Na vlastní kůži jsem prožil, že je živý. Co mi bude kdo vykládat, že jen toužil po královské vládě v Božím pořádku. Musím poznat bolest hřebů zatloukaných do těla. Nezříkat se jí, nezříkat se pro Něho. I když volám také jako On „Bože můj, Bože můj, pro jsi mě opustil!“