V první části jsem poukázal na rozpory, které v Písmu naleznou nejenom jeho kritici, ale i my, pokud budeme Bibli opravdu dobře poznávat. Nesmíme ani podezřívat vědce, že jsou všichni naladěni ke zboření naší víry, neboť jistě část z nich bere Bibli do rukou s dobrým úmyslem poznat Boha a někdy též dokonce nalézt argumenty na její obhajobu. Nyní budeme pokračovat.

Je to také jeden z omylů, kterým se často necháváme svést, když slyšíme nabádající hlas: Nerozumíš tomu, vidíš tam rozpory? Musíš tomu věřit, musíš, musíš, musíš!

Je to však správně? Vždyť to naše myšlení máme zaručeně od Boha, a ten řekl, že nám ho stvořil dobře. Jak tedy ten náš dar myšlení, sice dnes až přespříliš hypertrofovaný racionalitou, skloubit s Písmem?

Na to existuje jedna dobrá odpověď:

Tímto racionálním a přesnost milujícím myšlením.

Zkuste se tedy zamyslet se mnou. Oprostěme se od jakýchkoliv předsudků, své myšlení nasměrujme přísně logicky a nenechme se zmást nějakými zažitými dogmaty.

Jelikož v této části vytváříme základ analogický základu racionálního vědeckého zkoumání, tak se nesmíme pozastavovat nad suchopárností textu.

K našemu přemýšlení použijme stereotypy zažité ve vědě: Vyslovíme hypotézu, tedy předpoklad. Například při vědeckém zkoumání se předpokládalo, že existuje foton, který nemůžeme vidět, ale o kterém věříme, že existuje. Všimněme si dobře: Věříme, že existuje. Tomuto fotonu byly přisouzeny vlastnosti, které ho charakterizovaly. Konkrétně že foton je hmotnostně téměř nic, které se pohybuje rychlostí světla. Toto přisouzení vlastností tvoří nedílnou součást hypotézy, která v tomto případě zní: Předpokládejme, že existuje částice s názvem foton, která je téměř nic pohybující se rychlostí světla. Potom řada vědců provedla ověření, že předpoklady – hypotéza o existenci fotonu a jeho vlastnostech - byly správné. Což učinili potvrzením pomocí změřené rychlosti a hmotnosti fotonu. Ověření se ve vědě vždy provádí tak, aby bylo možné výsledky vnímat našimi smysly a kdokoliv si mohl potvrzení zopakovat. Tedy prvotní víra o fotonu se potvrzením proměnila v relativní jistotu. Relativní proto, že vědecká jistota nepřipouští absolutní jistotu. Není totiž nic nestálejšího a nejistějšího, než jsou výsledky vědeckých zkoumání. Racionalita hypotéz spočívá právě tom, že kdokoliv má možnost je jiným racionálním potvrzením vyvrátit. Například u fotonu tím, že nalezne foton, jehož původní rychlost světla může poklesnout pod rychlost světla, aniž by přestal jako částice existovat. Dodnes se však takový vědec neobjevil.

Abychom byli úplně přesní, není podmínkou, abychom nejprve věřili a pak to ověřovali. Můžeme se též opačně nejprve přesvědčovat našim poznáním a teprve pak na základě našeho poznání vytvořit hypotézu, obsahující předmět naší víry.

V následujícím textu se vrátíme zpět k tématu, tedy k Bibli. Jako křesťané si uvědomujeme, že zkoumání Božích pravd vědeckými metodami, tedy něčím tak z principu nejistým, je nepřípustná degradace Boha na pouhý předmět zkoumání. Víme dobře, že takto nelze Boha potvrzovat, On sám se nám při něm vytratí z našeho zorného pole. Co však můžeme udělat je to, že použijeme naše racionální myšlení k tomu, abychom analogicky k vědecké racionalitě postupovali ve stejném schematu: Tedy napřed víra a poté potvrzení toho, v co věříme. Ještě jednou zopakuji, abych byl vyloučen z útoků pro čistě vědecký princip zkoumání Božích pravd: V přemýšlení použijeme jen postup (metodu), která je shodná s jakoukoliv vědeckou metodou. Tedy jen racionální uvažování a přemýšlení, jehož správnost si potvrdíme skutečnostmi vnímatelnými našimi lidskými smysly.

Samotného Boha tedy zkoumat nebudeme. Avšak budeme postupovat přesně tak, jak je popsáno v předchozích odstavcích: Víra (hypotéza) a ověření (potvrzení) této víry (hypotézy). Přednostně zde nebudeme používat slovo hypotéza, ale víra. Kdo však chce, nechť si ty výrazy klidně zamění.

III. Cesty k Bohu vedou sice jen Božími cestami, ale Bůh je lidem srozumitelně objasnil. Přesvědčeme se o tom, potvrďme si to podobně, jak to dělají vědci

Nejprve si po vzoru vědeckých pojednání určeme okruh našeho bádání. Uděláme to formou otázek.

Položme si tuto první otázku:

Věříme v Boha?

Klademe si základní otázku, zda Bůh existuje. Zde však opakuji, že provádíme racionální a přísně logický rozbor. Pokud si na tuto otázku odpovíme „nevěřím v Boha“, tak tím znemožníme jakékoliv další pokračování tohoto rozboru. Nanejvýš si můžeme říci, pokud jsme si existenci Boha již dávno neověřili pozorováním stvoření kolem sebe i v nás samých, že „předpokládejme, že Bůh existuje“.

Odpověď tedy zní: „Ano, věříme v Boha.“ Nebo u těch hledajících „předpokládejme, že Bůh existuje“.

Položme si nyní druhou otázku:

Věříme Bohu?

Touto otázkou si definujeme souhrn vlastností, které má Bůh a o nichž se chceme přesvědčit. Podobně jako u dřívějšího příkladu s fotonem byly jeho vlastnostmi jeho rychlost a hmotnost.

Neptáme se, jestli věříme v Boha, ale zda věříme Bohu. Je mezi tím velký rozdíl. Mnozí například věří v dobro, ale dobru by mohli věřit jen tehdy, byla-li by to nějaká důvěryhodná osoba. Kterou by mohli oslovit a která by k nim dokázala mluvit. Takto jsme se ani nemohli ptát u fotonu, neboť foton je předmět, nikoliv osoba. Takto se ani nemůžeme ptát u nějakého principu, třeba u toho dobra, nebo u pojmu pro souhrn nějakých dějů, například u evoluce. Ani principy, ani pojmy pro děje s námi totiž nedokáží rozmlouvat a nemohou proto ani odpovědět.

Za základní Boží vlastnosti, pro něž Bohu věříme, považujeme přinejmenším (doplňte si případně sami):

Bůh nás a celé své stvoření stvořil jako své dobré dílo. Bůh je dárcem života. Člověka stvořil ke svému obrazu a chce ho takového mít. Bůh je spravedlivý, milosrdný a své slovo plní. Bůh chce se svým dobrým dílem nakládat dobře. Bůh činil a činí vše pro to, aby nás přivedl do své blízkosti a chce, abychom se společně s ním všichni radovali.

Naše odpověď tedy zní: „Ano, věříme Bohu.“ Případně u těch hledajících musí být odpověď (kdyby taková nebyla, nebylo by co dále rozebírat a ověřovat) „předpokládejme, že Bůh má vlastnosti, ve které věří křesťané“.

Položme si nyní třetí otázku:

Věříme, že Bůh nám k dorozumění s ním dal k dispozici slovo, které lidé zapsali do Písma?

Musíme si uvědomit, že kdyby Bůh promlouval ke každému z nás samostatně, jako k prorokům, že bychom si jeho vyjádření představovali a vysvětlovali každý podle svého způsobu. Každý by si tedy představoval Boha podle vlastního chápání, takže naše víra by mohla vyústit v různé bohy resp. božstva a nikoliv v Boha jednotného a jediného. Proto i svým lidským racionálním myšlením musíme přijmout, že jeden Bůh dal všem lidem k dorozumění s ním jedno vyjádření. Není nám známo, že by bylo jiné takové komplexní vyjádření, než je Písmo, jež nazýváme svaté a které je sloučeno do knihovny s názvem Bible. A které by bylo adresováno každému člověku bez rozdílu toho, kdy, kde a komu se narodil. Pokud má někdo jiný nález o Boží promluvě k lidem, než je obsažen v Písmu, nechť on provede důkaz pro oprávněnost svého nálezu. Tento článek je věnován jen Bibli.

Teď poznámka na okraj, která není pro náš rozbor zásadně důležitá: Všimněme si též, že Boží promluva určená všem lidem bez rozdílu se děla a děje slovem. Mluveným, zapsaným. Vizuální vjem Boží promluvy obdrželi jen někteří z lidí. Vedlejší roli vizuálního vjemu nám dokládají obtížně představitelné popisy proroků při setkání s Bohem a také to, že Bůh nám nezanechal ani jediný obraz Ježíše Krista, důležitou osobu biblické zvěsti, dokonce ani popis jeho vzezření, ze kterého bychom obraz rekonstruovali.

Naše odpověď tedy zní: „Ano, věříme že Písmem se s námi Bůh dorozumívá.“ Ti hledající pak musí vyslovit (opravdu musí, jinak by nemohli v ověřování této hypotézy pokračovat) „předpokládejme, že Písmem se s námi Bůh dorozumívá“.

Je nutné upozornit na důležitou stránku Písma, které jsme přijali vírou jako Boží slovo k dorozumívání, nebo ti hledající jako předpoklad, jímž se s námi Bůh dorozumívá. Ve svém důsledku to znamená, že přijímáme Bibli takovou jaká je, tedy i s rozpory, nesrovnalostmi, mýty, nepřesnou formulací, prostě se vším všudy. Ať se nám to líbí nebo ne. Ať rozpory a nesrovnalosti vnímáme nebo ne. Pokud bychom takto nepřijali Písmo a prováděli v něm dodatečné úpravy a opravy, tak se již předem zpronevěříme naší víře, kterou jsme v Písmo před chvíli vyznali. Dokonce tím postavíme Boha do role chybujícího, jehož nedostatky za něj musí lidé napravovat. Písmu nesmíme měnit ani řádek, ani slovo, ani písmeno!


Tento článek bude mít pokračování ve třetí části. Ta se bude zabývat potvrzením víry, resp. předpokladů výše uvedených. Původně jsem měl sice napsány jen části dvě, ale chtěl jsem tu druhou část zpřesnit, aby logika byla co nejméně napadnutelná. A takhle to dopadlo. Ale jistě tušíte, v čem potvrzování ve třetí části bude. Sami jste (určitě většina z vás) potvrzením životodárnosti Boží promluvy, a to přesto, že v Písmu nacházíme rozpory. Co je nám do těch rozporů, které rozpory ani být nemusejí, když z Božího slova k nám teče životodárná voda? To budeme studnu s živou vodou rozkopávat proto, abychom zjistili, jakými podzemními cestami k nám pramen teče? Přesto se v další části pokusím vysvětlit, proč rozpory v Písmu nalézáme.