Za uplynulé 4 roky jsem vysledoval jistý posun v převládajících ideologiích na české politické scéně. Tento posun byl však k horšímu. Ve zkratce je možno říci, že zesílil vliv volnomyšlenkářství, relativizace a odklonu od nadčasového (konzervativního) pojetí morálních a ideových hodnot. V Unii svobody je posun nejzjevnější. US a občanské iniciativy typu „Impuls 99“ či „Děkujeme, odejděte“ bývají považovány za hlavní zastánce tzv. nepolitické politiky. O co se v tomto typu politiky jedná? Nepolitická politika otupuje a relativizuje důležitost řádu a pravidel hry. Připouští v různých situacích jiné druhy řešení problémů než prostřednictvím ústavního hlasování. K tomu používá obvykle vznášení okamžitých požadavků ovlivněných náhlými společenskými krizemi, např. požadavků rezignace řádně zvolených orgánů před vypršením volebního období. A to ve jménu údajné (nedokázané) ztráty většinové podpory. Obvykle používá metod zviditelnění prostřednictvím médií, umělců, bohémů, dělnictva, lidí ovlivněných náhlým vzedmutím emocí. Tak např. iniciativy „ČT – věc veřejná“ či Impuls dokázaly svého času zaplnit hlavní stránky novin a hlavní náměstí v Praze, avšak při seriózním průzkumu byly jejich volební preference minimální. Proč jsou řád, parlamentarizmus a vůbec mechanizmy, které omezují vliv náhlých vzedmutí vášní důležité? Uveďme si příklad: Unie svobody podobně jako jiné nekonzervativní strany prosazují tzv. přímou demokracii (např. nyní diskutovaná přímá volba prezidenta občany, různá referenda i o podružných věcech apod.). A lid je velmi náchylný k nekontrolovaným emocím plným vzdoru. Nikoliv však lid jako společenství občanů, ale lid jako elita jistých mediálně zviditelněných lobbyistických skupin. A tak se stává, že 1 % lidí prostřednictvím vlivu v masmédiích a podpory známých osobností vzbudí dojem, že hovoří za většinu národa.

Aby se tento vliv vášní zmírnil, existuje v opozici vůči přímé demokracii zastupitelská demokracie. Občané pravidelně, nikoliv živelně zvolí své zástupce vždy na několik let, a pokud je zklamou, počkají si, aby v příštích volbách volili jinak. Další pojistkou proti živlu nepolitické politiky je kompetentnost volených představitelů. Neinformovaný občan obvykle jedná živelně, bez znalosti celé šíře problematiky, zastupitel však zvažuje všechny důsledky. Zneužívání kompetence je zcela jiný problém. Tento problém se NEDÁ řešit revolučními a „nepolitickými“ metodami. O tom, kdy a jak se podobné situace řeší, pojednám níže. Samozřejmě že US si uvědomuje důležitost zastupitelské demokracie. Jedná se však o míru důrazu. A ta je u této strany a žel i u KDU-ČSL (tedy strany, která se hlásí ke křesťanství!) vysoká. To dokazují i přítomností extrémně „nepolitických“ zástupců na svých kandidátkách. Tedy zástupců Impulsu, ČT – věc veřejná a Děkujeme, odejděte. Nepřekvapuje, že Koalice výrazně inklinuje k modernizmu EU, jejich integrace je plná pokoutního, netransparentního, nejasného a živelného směřování k jakési nedefinované jednotě (o tom více v Bruno Bandulet: Jak se vládne v EU, Občanský institut 12/2001 – k zapůjčení u autora). Také nepřekvapuje, že je to právě US, která „tuneluje“ pravicové (tedy v podstatě konzervativní, potažmo křesťanské) hodnoty volnomyšlenkářstvím (jak známo, právě většina poslanců US podporovala zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví). Volnomyšlenkářství je totiž hlavně doménou levice. Dechristianizace (odkřesťanštění) se z logiky věci dá čekat zejména od sociální demokracie, komunistů a stran zelených, tedy hnutí, která preferují přerozdělení majetku skrze vyšší daně a tedy posilování jedněch lobbyistických skupin na úkor druhých. 

Tímto procesem se otupuje odpovědnost, svoboda a vůbec hodnota člověka. Dechristianizace pravice (tedy liberálních a křesťanských demokratů) je jakousi novinkou postmoderní doby. Samozřejmě neříkám, že by v minulých desetiletích či staletích neexistovali žádní nevěřící pravičáci, kapitalisté či aristokraté. Říkám však, že tyto sociální skupiny, které společnost v jistých dobách odpovědně spravovaly, nebyly nikdy primárními nositeli darwinistických, postmoderních a neomarxistických ideálů. A nyní k tomu, jak se tento vývoj projevuje v jednotlivých stranách. Bývalá Čtyřkoalice Je zajímavé, jak zastánci postkřesťanského myšlení zvítězili v jednotlivých stranách během čtyřleté historie Čtyřkoalice. V ODA bylo vloni poraženo konzervativně-katolické křídlo D. Kroupy volnomyšlenkářským křídlem M. Žantovského, který se proti křesťanství vymezuje podobně demonstrativně jako např. nový místopředseda ODS J. Zahradil. V KDU-ČSL bylo katolicko-konzervativní křídlo J. Kasala poraženo levicově-postkřesťanským křídlem C. Svobody také v roce 2001. Mimochodem, zde bych rád doporučil studie Jamese Kalba: Tyranie liberalismu (Občanský institut 5/2001) a Michaely Freiové: Náboženství a politika: Předvolební úvahy (Občanský institut 11/2001), které monitorují konkrétní změny politických programů křesťansko-demokratických stran v Evropě během 20. století. Na mnoha stranických rozhodnutích a rezolucích ukazuje postupný odklon od zásadně křesťanských hodnot k pouhému vlažnému brždění kursu volnomyšlenkářství, který dnes prakticky totalitně ovládá celé politické spektrum. Příklady tohoto trendu u českých křesťanských demokratů můžeme vidět např. v politice strany vůči svému poslanci J. Karasovi. Ten je znám svým bojovným vystupováním proti potratům. 

KDU-ČSL nejenže se v konkrétních situacích (např. v jedné TV diskusi) záměrně vyhnula přímé podpoře Karasovy práce, ale mládežnická odnož křesťanských demokratů Junior klub se od Karase veřejně distancoval. Inu, co se neříká otevřeně, to se říká diplomatickými signály a náznaky. A je známo, že oficiální mládežnické organizace bývají často jakýmsi ideovým předvojem samotných stran… Pokud jde o zbývající 2 strany, DEU, jakýs takýs ostrov konzervatizmu, se nechala polapit Unií svobody a samotná US po odchodu konfrontačních předsedů J. Rumla a K. Kühnla zvolila do čela programovou okultistku H. Marvanovou (která tak porazila jiného proklamativního volnomyšlenkáře V. Mlynáře). Kult volnomyšlenkářství vítězí napříč politickým spektrem aneb Jak si počínat u letošních parlamentních voleb (2. část) V minulém čísle SV jsem popsal některé trendy duchovního, morálního a ideového úpadku společné pro všechny hlavní demokratické strany. Podrobil jsem dále ostré kritice Koalici KDU-ČSL/US-DEU. ODS Kdo by předpokládal, že se nyní po kritice ex-Čtyřkoalice zastanu ODS, bude zklamán. Trend, který se markantně projevil ve Čtyřkoalici, neminul ani ODS. Strana, která se původně hlásila k odkazu křesťanských ideálů evropské civilizace, postupně vtiskla politické scéně určitý druh hodnot, které odrážejí výrazný ideový potenciál V. Klause a které jasně ukázaly nelegitimnost a pomýlenost levice. Nicméně stále více se ukazovalo, že ideově jde o poněkud vyčpělé pseudokřesťanství. Učení o „trhu ideí“, kdy křesťanství se setkává v boji o přízeň voliče s jinými myšlenkovými systémy, sice nesnižuje hodnotu a význam jednotlivce (na rozdíl od učení levice, které hodnotu jednotlivce snižuje diktujícím, silně zdaňujícím státem), přisuzuje však člověku jiný status, než mu přisuzuje křesťanství. 

Ta ideologie, která je dlouhodobě parlamentně nejžádanější, má totiž ve filosofickém vidění světa ODS nárok na to být nejlegitimnější. Lidé se tak sami stávají jakýmisi bohy. ODS si svého času zvolila reklamní slogany typu: „Kdo si věří, volí ODS“, „Hlavu vzhůru“ apod. To jsou hesla podporující sebedůvěru a schopnost nespoléhat se na státní podporu, což samo o sobě není špatné a nepochybně tím strana čelí levicovému rovnostářství. Nemaje však zakotvení ve vztahu ke Stvořiteli, Pánu a Nejvyšší autoritě, ODS zcela bez zábran upadá do pýchy, arogance a jakési již „postkřesťanské“ zaslepenosti. Důsledkem je mj. autoritářský projekt tzv. opoziční smlouvy. ČSSD Někteří křesťané volili v minulých volbách ČSSD. Když si odmyslíme vulgární a zcela neetické chování předsedy M. Zemana, když se strana „zlidští“ skrze vlídnost S. Grosse a sociální cítění V. Špidly, stane se pro křesťana volebně přijatelná? Na jedné straně je pravda, že vlídnost, vstřícnost a laskavost jsou velmi cenné hodnoty, a je dobře, když naši bratři ze sboru sloužící Romům na ul. Míru vypovídali o vstřícnosti komunálních politiků ČSSD vůči nim (což kontrastovalo s jistým chladem a odstupem ODS). Na druhé straně se obávám oklamání z toho důvodu, že ideologie, která touto stranou hýbe, je v podstatě ideologií, která vychází z marxismu, z odkazu Velké francouzské revoluce a z rebelie dělnických bouří 19. století. Ideologie, která v poslední době mutovala v tzv. „moderní levici“, založenou podobně jako „moderní pravice“ na nepolitické politice, volnomyšlenkářství, ale navíc na silné byrokratizaci i silném důrazu na evropské sjednocení, na oslabení odpovědnosti a svobody jednotlivce. Obávám se, že volba ČSSD, byť na komunální úrovni, podpoří v posledku onen levicový moloch v Praze, resp. spíše v Bruselu. 

Strana Naděje Tak jako moderní levice je jakýmsi umírněným, eufemistickým komunismem, tak volnomyšlenkářství Koalice je umírněnou formou ultrapostmoderní Strany Naděje. V požadavku šéfky M. Pajerové, aby se raději ani nekonalo referendum o vstupu do EU („nemůžeme riskovat možnost, že bychom tam nevstoupili“), je nepolitická politika dotažena ad absurdum. Občanská společnost bez občanů, antiliberální liberalizmus, antidemokratická demokracie. Toť absolutní zmatení pojmů, co chtít více ke stavbě Nového Babylónu! Je zarážející, že na místopředsednické stolce této strany neusedl nikdo jiný než předáci evangelikální (!) Církve bratrské Daniel Kvasnička a Slavomil Hubálek… Na druhou stranu budiž řečeno, že mnozí protagonisté této strany mohou požívat jistých morálních kvalit a že si nejsou vědomi zhoubných filozofických souvislostí svého politického směřování. Pozitiva a naděje české politiky 

Dechristianizace české společnosti (vč. úpadku katolicizmu) vedla k tomu, že dnes u nás prakticky nepůsobí žádná konzervativní, autenticky křesťansko-demokratická strana. Zatímco v 1. půli 90. let převládal podobný ideologický směr u ODA a vliv antivolnomyšlenkářů byl částečně patrný v KDU-ČSL i ODS, dnes tomu tak není. Pozitivem a nadějí zůstává, že v politických stranách stále existují ostrůvky světla, křesťané či alespoň lidé bohabojní. Křesťansky orientovaná, nevýznamná Konzervativní strana se voleb neúčastní, jiná křesťanská strana Volba pro budoucnost (VPB) má minimální preference. Řada osobností evangelikálních církví však VPB podpořila a řada zvučných jmen, včetně Dana Drápala, se dokonce objevila na její kandidátce. To svědčí o jakési nové křesťanské strategii (byť spíše proklamativní než pragmatické) v oblasti vztahu k české politice. Uznávám, že volba VPB může být jedním z přijatelných, ne-li nejpřijatelnějších řešení, jak se k nadcházejícím volbám postavit. Někteří znovuzrození lidé působí však i ve velkých stranách, např. Marian Bielesz z US je na 3. místě moravsko-slezské kandidátky Koalice (M. Bielesz je starším sboru AC v Českém Těšíně), podobně za tuto stranu kandiduje např. P. Pechánek ve východních Čechách. 

Sporadický výskyt znovuzrozených křesťanů nevylučuji ani na jiných kandidátkách, napadá mě ještě P. Moos z hnutí Nezávislých. Pokud jde o známé politiky, jistou, byť zdrženlivou důvěru u mě vzbuzují lidé jako J. Karas (KDU-ČSL), D. Kroupa (ex-ODA), možná R. Majzlík (US-DEU). Jisté sympatie chovám i k několika politikům ODS. A co třeba P. Pithart? Politik často protěžovaný D. Drápalem z KS či měsíčníkem Život víry. Za nejvýraznější rys jeho aktivit považuji až obdivuhodnou vstřícnost, mírnost a nekonfrontačnost, se kterou jedná se svými politickými odpůrci. Velmi nadějný je jeho kladný vztah k evangelikálům: vzpomeňme společné přednášky s D. Drápalem či účast na konferenci o Židech, pořádané Jednotou bratrskou (ex-KS) v Hradci Králové. Naopak do rozpaků mě uvádí jeho až nadšený proevropský politický kurs a vstřícnost vůči nepolitické politice.

Mimochodem, samotný Dan Drápal v některých svých komentářích v MF Dnes hovořil velice vstřícně vůči nepolitické politice, z jednoho článku jsem měl dokonce dojem, že byl svého času s programem Koalice zcela ztotožněn. Kdybych si chtěl trochu zaspekulovat (a v podstatě si myslím, že se vlastně ani o spekulaci nejedná), našli bychom jisté analogie mezi Drápalovým chápáním volného řízení denominací a chápáním apoštolské služby fungující napříč oficiálními denominacemi (viz jeho kontroverzní knížka „Apoštolská služba a členství ve sboru“) a nepolitickou politikou. Naopak ve vedení AC se dříve objevily nenápadné, avšak pozorovatelné sympatie vůči klasické, parlamentaristické politice ODS a vůči opoziční smlouvě, což zase koresponduje s jasně denominačním řízením AC (v AC je totiž přijímán jako apoštol ten, kdo je oficiálně ustanoven do úřadu apoštola a žádná paracírkev formující se napříč denominacemi není legitimní – pozn. autora). To však jen pro zajímavost. Na závěr tedy budiž řečeno, že jsou v několika stranách ostrůvky dobře míněné politiky, ty však v dnešní společnosti nemají sílu otočit kormidlem zhoubného ideového kursu v jednotlivých stranách. 

Pokud jde o kurs hospodářské politiky, nemám vůči programu US-DEU a ODS valné výhrady: kdyby šlo jen o to, osobně bych je pravděpodobně volil. Pozitiva a negativa jednotlivých stran ODS - přijatelný ekonomický program v řadě stěžejních položek - řada schopných a obdarovaných politiků, otázkou však je, nakolik jde o pozitivum - zdrženlivý vztah k EU - značná míra neschopnosti nalézat společnou řeč s druhými, a to ve jménu až fanatické, rigidní důslednosti a ideové kontinuity - nacionálně-populistický vztah k otázce národní, viz nabubřelý a autoritářský postoj k rakouským protitemelínským náladám a k Benešovým dekretům - příliš si zakládá na schopnosti se politicky prosadit, neuznává slabé osobnosti a slabá hesla, byť mohou být nositeli kvalitnějšího a morálnějšího programu ČSSD - žádná, pokud existují, pak jen v dílčích hodnotách a u konkrétních jednotlivců – chybí však zakotvenost ve správné ideové základně - neochota přehodnotit Benešovy dekrety - vypjatý euronacionalizmus - přerozdělování majetku, lobbyizmus, neomarxizmus - protirodinná politika Koalice - širokospektrální program umožňuje koexistenci několika křesťanských a konzervativních vlivových center - u KDU-ČSL zatím přetrvává odpor vůči protirodinným tendencím jiných stran, proti zákonu o registrovaném partnerství, proti drogám a několika dalším volnomyšlenkářským trendům - přijatelný ekonomický program v některých bodech - neochota zásadně přehodnotit Benešovy dekrety - vypjatý euronacionalizmus - širokospektrální a nevyhraněný program nahrává nepolitické politice a volnomyšlenkářství. 

U KDU-ČSL v určitých případech prokatolické a protievangelikální kroky Volba pro budoucnost - křesťanské zázemí, zejména personální, do určité míry i ideové, dává naději na morálně čistou, nezkorumpovatelnou politiku - dá se očekávat proizraelská orientace - v případě růstu vlivu VPB je možné očekávat Boží požehnání skrze spravedlivé autority - neochota zásadně přehodnotit Benešovy dekrety (tuto otázku důsledně řeší pouze zastánci zcela okrajových politických sil, např. křesťanské Konzervativní strany, či mediální „aktivisté“ Mladé fronty dnes, pánové Doležal a Mandler, někdejší členové zaniklé Liberálně-demokratické strany) - z rétoriky stranických materiálů lze vytušit jistou ideovou nezakotvenost, projevující se: 1. neschopností čerpat z bohatého politického a politologického odkazu konzervativních myslitelů minulosti (srov. s materiály Konzervativní strany, www.skos.cz) 2. deklarováním sama sebe poněkud mlhavou, pravostředovou orientací 3. rozporem mezi euroskeptickou politikou a podporou P. Pitharta Dále: 

V žádném případě nedoporučuji volit: KSČM, Republikány M. Sládka, Republikány, Moravskou demokratickou stranu, Naději, Národně-demokratickou stranu. Jako nevhodné rozpoznávám rovněž ČSNS, Pravý blok. Alternativa – nevolit? Je přijatelným a správným řešením nevolit vůbec? Nenahraje občan tímto krokem ještě horší alternativě? Neposune jeho chybějící hlas poměr hlasů mezi tzv. menším a větším zlem? V mnoha státech je politická kultura tak pokleslá, že nevolí-li občan – řekněme – naprosto zkorumpovanou, ale přesto pro hlásání evangelia bezpečnou stranu, posílí jeho chybějící hlas řekněme stalinskou či islámsko-fundamentalistickou stranu. 

U nás byla podobná situace v 1. polovině 90. let, kdy se prakticky hlasovalo pro nebo proti komunistům. Tehdy bylo nevolit dle mého mínění hazardem. Ale nyní? Je ještě KSČM v globalizované, mnoha mezinárodními závazky spoutané České republice nebezpečná? A je opravdu tak zásadní rozdíl mezi duchovní zkázou prezentovanou KSČM a zkázou prezentovanou řadou jiných, demokratických, stran? Osobně si myslím, že zde jistý rozdíl, jisté „menší a větší zlo“ existuje, přesto připouštím, že existuje stav, kdy politická kultura je natolik pokleslá a absence spravedlivé politiky natolik zřejmá, že volba nevolit je legitimní. Osobně si myslím, že než nevolit je lépe volit strany, které se pravděpodobně nedostanou do parlamentu, jsou však zázemím pro morálnější jednání. Ostatně nemusíme volit jen podle toho, zda bude daný politik či strana zvolen, ale i z přesvědčení, bez ohledu na předvolební průzkumy. Notabene, když kandiduje i výrazně prokřesťanská strana.

 Tomáš Bílek