Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Vendelín.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 2, článků celkem: 15300, komentáře < 7 dní: 340, komentářů celkem: 333314, adminů: 60, uživatelů: 4850  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 81 návštěvník(ů)
a 8 uživatel(ů) online:

wollek
timg
Willy
ivanp
rudinec
JirkaB
Vota
rosmano

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Apoštol lásky o oddělení
·Ruská pravoslavná církev ruší veškeré styky s konstantinopolským patriarchátem
·Otevřené setkání v Chelčicích
·Starý kněz sám proti totalitě
·Genesis 2018 – průzkum mezi křesťany
·Veřejné setkání podpořilo situaci čínských křesťanů v ČR
·Vyšlo čtvrté číslo Zpravodaje Bratrské jednoty baptistů
·Prodavači strachu
·Azyl pro čínské křesťany - Příběh Evy
·Ukrajinská pravoslavná církev přestává být podřízena moskevskému patriarchátu

více...

Počítadlo

Licence Creative Commons

GRANO SALIS
 podléhá licenci
Creative Commons
Uveďte autora-
Neužívejte komerčně
3.0 Unported

Zaznamenali jsme
96 164 855
přístupů od 17. říjen 2001

Založeno L.P. 1997


ATELIÉR PROMĚN Jitka Černíková, kosmetika, vizáž, proměny, svatební líčení
BWF Protec
BWF Profiles
technické plsti
profily PMMA PC
plexi desky
aramid
kevlar Michaela Křivánková svatební fotografie, portréty, portrétní fotografie, fotografování novorozeňat a dětí, dětská fotografie, portrétní fotografie, svatba, svatební přípravy, fotograf

Recenze: Martin Luther King a československá segregační zkušenost
Vloženo Pondělí, 26. listopad 2012 @ 15:31:20 CET Vložil: Olda

Z našich církví poslal Nepřihlášený

V Americkém kulturním centru v Praze (Tržiště 13) byla 3. října představena kniha Odkaz naděje – Martin Luther King Jr., Vybrané články a projevy. Vydalo SocioLOgické Nakladatelství (SLON) 2012, s předmluvou Erazima Koháka.


Editor Robert Ujfaluši vybral z reprezentativního vydání „A Testament of Hope“ (1991) proslovy a články, které zachycují klíčové momenty hnutí, v jehož čele stáli věřící afroameričané, z nichž nejznámější je baptistický kazatel M. L. King, Jr., nositel Nobelovy ceny za mír (10. 12. 1964). 

Univerzalita důstojnosti

Hnutí usilovalo o důstojný život a právní jistoty nejen pro černé, ale pro další diskriminované menšiny. Proto se zúčastňovali protestních pochodů i bohoslužeb mnozí bílí, a to bílé límečky i pracující.

Neodmyslitelnou součástí hnutí za lidská práva a důstojný život občanů v Americe byly náboženské kongregace – baptistické a další. Martin Luther King neomezoval své působení jen na Ameriku, cítil odpovědnost za bezmocné i v jiných částech světa. Toužil po sbratření mezikontinentálním, také proto odmítal válku ve Vietnamu. Kingovo hnutí udržovalo kontakty s neposlušnými občany i v dalších částech světa, např. Indii, ale též v některých afrických státech. Kontakty nepřestaly ani po Kingově smrti a hnutí si udrželo universalistický horizont. Svědčí o tom český výbor textů a zájem české veřejnosti v průběhu uplynulých pěti let (články v Literárních novinách či Protestantu).

Neomluvitelnost násilí

V „Dopise z Birminghamského vězení“ King uvažuje s Aureliem Augustinem o spravedlivém a nespravedlivém zákonu, o nutnosti neposlouchat nespravedlivá nařízení magistrátu a užívat přitom nenásilné metody. King odmítá tezi o možnosti užít v zápase o zrušení segregace lsti a násilí. Připomíná, že účel nikdy nesmí světit prostředky a omlouvat užití násilí, byť by se to momentálně jevilo jako funkční. Již v prostředcích je založen budoucí řád, to znovu opakuje také v „Americkém snu“. Proto odmítá komunistickou strategii jako machiavelismus. Odmítá také tvrdší strategii Černé moci, kterou reprezentuje Malcolm X a jeho hnutí.

Sílu k nenásilné strategii čerpal z kongregacionalistického zázemí víry, z tradice kázání sahající až k otcům poutníkům do 17. století, i z dlouhé americké ústavní tradice a z právních závazků Deklaraci nezávislosti z roku 1776, jak připomíná ve stati „Americký sen“.

Spirituály – inspirace putujícím za svobodou

Během večera na americké ambasádě připomenul Martin Putna inspirující sílu spirituálů, zejména hymnu hnutí „We shall overcome“. Zavzpomínal na její zpěv v jednom z hloučků, v němž též on pochodoval v listopadu 1989 z Albertova na Národní třídu.

Ve stati „Láska, zákon, a občanská neposlušnost“ (1961) je zachycen Kingův přejný údiv a nezdolná naděje, že mladí černí aktivisté jdou do střetů se společenskou šikanou posilováni právě slovy „Jednou budem dál“. Tak zní jedna z českých verzí písně „We shall overcome“, kterou čeští evangelíci znají ze samizdatového zpěvníku Nová píseň či polistopadového souhrnu spirituálů a nových písní ve zpěvníku Svítá.

Zvěst spirituálů je niterná i sociální. V Kingově části amerického hnutí byly písně-spirituály svého druhu „sekulární liturgií“ ve společenském prostředí mimo kongregační prostory. Spirituály srozumitelně odkazují k boží vůli, jejímž horizontem je solidarita blízkých, naděje pro klesající a unavené dlouho trvajícím zápasem. Zaznívá z nich zakotvenost v naději, že skutečně jsme na cestě k nové zemi solidarity a bratrství.

Zvěst naděje se ozývala z mnohých spirituálů po staletí, ještě v horších podmínkách 18. a 19. století, kdy se bojovalo nikoli o zrušení segregace, ale o fundamentální svobodu – zrušení otroctví. „Ať jde Mojžíš do země egyptské, a dí, farao, národ propusť můj!“ Spirituál zve k naději. Je to prostě vyzpívaná naděje a alespoň kousek radosti, když je člověk na konci sil. Zpívanou modlitbu se kupodivu může modlit každý a kdekoli.

Ohlasy v normalizovaném Československu

Bez kongregační podpory a bez „písňové liturgie“ pochodů a shromáždění by hnutí Martina Luthera Kinga bylo možná poloviční a bez ducha. Možná stejně bezzubé, jako hnutí, která ve východním bloku usilovala o transformaci komunistického režimu v letech padesátých až osmdesátých minulého století. Navíc oficiální východoevropská teologie v 80. letech spíše než ke Kingovu odkazu inklinovala k latinsko-americké teologii osvobození, jejíž někteří zástupci sympatizovali s marxismem, a proto i jejich zápas o lidská práva byl u nás interpretován jako zápas o práva hospodářsko-sociální, a často jen jako kritika kapitalismu.

Antidiskriminační tón písní byl srozumitelný i v socialistickém Československu. Jeden spirituál zve do společenství – do božího vlaku: „Nuže dál, vstupte děti milé dál … jet každý může v něm, tam druhá třída není, ani rozdíl v cestovném. Nuže dál…“ V normalizovaném Československu (60. až 80. léta) bylo obyvatelstvo rozděleno na prvořadé a druhořadé. Byli jsme segregováni velmi důmyslně ideologicko-právními nařízeními (Ústavou) i politicko-společenskými nástroji (policie, politické strany, škola a „dohlížející“ komise a instituce ministerstva kultury, závodní výbory, a někdy i domovní důvěrníci v panelácích i činžovních domech). Někdo se vezl na vlně společenských výhod, někdo se do toho vlaku ani nedostal. Vedoucí úloha strojvůdců společnosti byla nezpochybnitelná. Soukromá iniciativa nebyla žádoucí, proto šíření samizdatové, tj. nezávislé kultury bylo trestné. Neoficiální náboženská setkání, nenahlášená předem tzv. církevnímu tajemníkovi – komunistickému úředníkovi, se sice scházela, ale musela počítat s hrozbou trestního stíhání, a někdy k němu i došlo.

Zákonné opory

Kingovo hnutí mělo oporu v ústavě i zákonech – alespoň od roku 1954 (zákaz segregovaného školství). Neformální hnutí v Československu měla zákon na své straně až od roku 1976 – proslulý zákon 120/1976, Sb., o jehož monitorování se zasloužila Charta 77. Zákon zaručoval svobody a práva jedinci i společenstvím. Teprve zákon 120/ 1976 Sb. nepreferoval jednu ideologii. Tím odporoval dosavadním zákonům i ústavě. Byl to trpěný zákon, neochotně dodržovaný či spíše okázale nedodržovaný komunistickým vedením a v mnoha případech porušovaný právě státní správou.

Cesta příliš tiché církve

Srovnáváme-li Kingovo osvobozující hnutí s našimi poměry, je možné se zeptat: Kdo a kam došel? V normalizovaném Československu za pochodujícími, kteří doufali, že jednou budou „dál“, nestály odhodlané kongregace, jen bojácné a tiše žijící křesťanské sbory a farní společenství. Jen ojedinělé hlasy některých farářů a kněží, presbyterů i laiků, z nichž bylo pár zavřených na několik měsíců i let, někteří byli dotlačeni k vystěhování, aby si užili své v cizině, vzdáleni od přátel, v emigraci. Občas bylo možné zaslechnout volání po spravedlnosti, a byly za to uděleny církevní kázeňské tresty. Jen ony nejnižší oficiální struktury v církvích se občas ozývaly, ale bylo to ryzí volání, protože ti z českobratrské evangelické chtěli žít v církvi, i když bylo velmi obtížné se domluvit právě s těmi věřícími ve stejného Pána. Nakonec setrvaly ve společenství obě dvě strany, setrvaly, i když blížící se rok 1989 neulamoval hroty neporozumění, a vztahy zůstaly velmi chatrnými i na začátku let devadesátých. Dokument synodní komise „Cesta církve od roku 1945“, vydaný církevním tiskem v roce 1993, žádnou debatu v církvi nerozproudil. Vynořila se spíše nechuť vyrovnávat se s minulostí, s naší chatrností. Teprve po šestnácti letech začala díky nové synodní komisi „Cesta církve od roku 1945“ vycházet „Cesta církve“. Zájem o práci této komise zjevně stoupá, vyšlo již šest dílů, takže k debatě v církevních časopisech třeba nakonec dojde.

Podzemní katolická společenství během společenské normalizace usilovala spíše o utajení, než o razantní akci, na víc neměla sil. K veřejnému a právem podpořenému odporu (120/1976 Sb) neměly církve dost sil a ani oficiální podporu většiny československých farářů, seniorů, biskupů, i předsedů shromáždění či předsedů synodu a biskupských či jiných konferencí. Náznaky opatrné změny byly viditelné až v roce 1989. Ale ke Kingovu teologickému chápání práv, práv jako legitimního teologického tématu, jsme během normalizace nedospěli. Puritánský náboženský vklad – že křesťanství je matkou lidských práv – jsme tak ostře neviděli, ač Komárková hovořila a psala o otcích poutnicích, Kalvínově pojetí práva a pokračování reformace v angloamerickém světě. Žili jsme zpěvem a opatrnými alternativními iniciativami, spíše tichým, než lidskoprávním vzdorováním. V sedmdesátých a osmdesátých letech se nám Kingova teologie ztratila z obzoru, a naději jsme sbírali zřejmě jen ze spirituálů a nových písní.

Témata a zacílení popřevratové spirituality


Po roce 1989 se zástupy nevzchopily k uskutečňování lidské důstojnosti, ale našlo se dost lidí, kteří začali působit diakonicky a dodnes pečují o marginalizované v širokém spektru společnosti.

Po roce 1989 se velký proud hledačů víry i kmenových věřících nesl na vlně náboženské svobody k duchovním zážitkům. Prožitky boží bázně – reverence, zaslechnutí živého slova, které se stává a přetváří lidskou existenci – to znala i reformace, ale reverenci znal i T. G. Masaryk a v jiné podobě i mnozí pietisté.

Zážitek božského se stal tématem dneška. Teologové hovoří o prožitku jistoty a pevnosti víry, podepřené chvěním. Cílem a vrcholem bohoslužeb se v mnoha sborech stává chvíle vnímatelného prožitku – prostě náboženský zážitek. Po desítku let ho lze prožít v mnohých křesťanských sborech. Zážitek vítězí. Paleta zážitků je široká: slavnostní eucharistický, tanečně emoční, meditativně hudební, tiše modlitební, letničně-extatický, tj. balancující na hraně komunikativní řeči, a další prožívané v soukromí, a to v rovině magického přebírání síly od stromů, kamenů atd. Věřícím jde o prožitek, popřípadě o skupinové prožitky boží blízkosti.

Jistě, komunikativním zážitkům úcty a bázně před Hospodinovou tváří lze přitakat (biblický zážitek reverence Žalm 111 a Pavlovo žití „v bázni a třesení“), protože z nich tryská také vědomí sociální blízkosti druhého a výzva k solidaritě s druhým – nejen punktuální prožitek církevního společenství. Náboženské zážitky komunikativního druhu znali praotci (Abraham), proroci, učedníci i apoštolé, zvláště apoštol Pavel. Taková reverence zavazuje k milování bližního. Je prostě opakem strachu z člověka, opakem strachu z náboženského tajemna, tremenda či božího trestu, opakem strachu z katastrof společenských i přírodních, opakem úžasu z přírodních krás či velehor, na jejichž úpatí se stejně každému člověku zatočí hlava v úžasu, když pozdvihne oči k zasněženým vrcholkům. To jsou jistě také zážitky – byť zažívané v kostele či ve společenství věřících v otevřené přírodě – nenesou však zřetelnou stopu komunikativního setkání s Bohem.

Spiritualita spirituálů

Náboženský zážitek uchvacuje k extatickému úžasu nebo zase svazuje srdce i ruce člověka. Pravé setkání s boží přítomností se rozpozná dle toho, že ho prožíváme v bázni (reverence) a tedy i vděčnosti (Ž 130,4–8), a ať ho prožíváme v soukromí či ve společenství věřících, vždy se nakonec stává povoláním k milování druhého, k solidaritě společné chvály, ale též solidarity v profánním prostředí, k solidaritě s těmi, kdo vyhlížejí pomoc.

Někdy jsme zváni jejich hlas zesílit, protože už by je nebylo jinak slyšet. Pravý náboženský zážitek vede k překonání vlastního strachu i soustředěnosti na sebe sama. Vede k podpoře důstojnosti toho druhého, aby si mohl užít lidských práv.

O této zvláštní sociálně-niterné zbožnosti svědčí právě spirituály. Mojžíš má vykročit a jít s lidem do zaslíbené země. Patosem zaslíbené země žili otci poutníci v 17. a 18. století (John Winthrop, kázal roku 1630 na lodi Arrabela). Svědčí o něm i poslední nedělní kázání M. L. Kinga (Vidím zaslíbenou zem), které knihu uzavírá. Pořadatelé večera právě z tohoto bohoslužebného shromáždění promítli několik filmových sekvencí pro dokreslení osobnosti Martina Luthera Kinga, a bylo zřejmé, že M. L. King onu situaci strachu z člověka v neděli 3. dubna tušil a překonal. Další den – 4. dubna 1968 – byl zavražděn přesně mířenou kulkou profesionálního střelce. Zástupcem těch, jimž Kingova zvěst hatila politickou i hospodářskou prosperitu.

Lidská práva jako legitimní křesťanské téma

Americké kongregace jistě znaly náboženské zážitky, staly se jim však inspirací k sociálně vyjasněnému pohledu na společnost, k závazkům solidarity s druhými, k pomoci uskutečňovat důstojnost každého člověka. To dosvědčují Kingovy úvahy a kázání, zachycené v knize „A Testament of Hope“, které se ale do českého „Odkazu naděje“ již nedostaly a editor je – soudě dle odpovědi na dotaz z publika – ani přeložit nehodlá.

Editor i překladatelé se zcela zřejmě dívají na křesťanství „evropskýma“ očima a specifika americké náboženské scény jim unikají. Lidská práva francouzské „Deklarace práv člověka a občana z roku 1789“, kterou podepsal i francouzský král ještě na podzim roku 1789, mají zřejmě příliš těsně spjata s terorem francouzské revoluce, s diktaturou, která zradila volání po důstojnosti i lidských právech. Dnešní intelektuálové považují „Deklaraci z roku 1789“ za okamžik vzniku lidských práv a také za plod sekularizace a tvrdého tažení proti církvím. Tak hodnotila do II. vatikánského koncilu lidská práva i římskokatolická církev. K přejnému hodnocení lidských práv byla uvolněna cesta až s papežem Janem XXIII. Nicméně do dneška přetrvalo mezi věřícími i nevěřícími přesvědčení, že geneze lidských práv souvisí se vstupem protináboženské propagandy a uvítáním věku osvíceného rozumu. To je zřejmě důvod naší evropské intelektuální slepoty ve věci podílu křesťanství na formulaci a uskutečňování lidských práv. Bez vědomí křesťanského podílu na formulaci lidských práv rozumíme i Kingovu úsilí jen nedokonalým způsobem.

Americký sen osvícenců a puritánů

Uniká nám, že lidská práva jsou na americkém kontinentě legitimně křesťanským tématem. Americká scéna ukazuje, že lidská práva mají náboženské kořeny již od 17. století. Již tehdy kalvinisté a další puritáni, i baptisté a presbyteriáni usilovali o vytvoření „nového lidu“ v Nové Anglii. Společnost se zde měla oprostit od středověkých privilegovaných vrstev a církevně-politické diskriminace jinak smýšlejících, proto tam také nedošlo k náboženským válkám. Z amerického kontinentu pak přišel významný impuls na evropský kontinent – v polovině 80. let 18. století. Francie ho zpracovala do svébytné podoby. A bylo to Francie, kde se uzavřela mírová dohoda mezi Velkou Británií a Amerikou.

M. L. King je součástí tohoto dlouhého nábožensko-kulturního procesu. Ve významné promluvě „Americký sen“ (1961) se přihlásil k americkým osvícensko-puritánským ideálům. Křesťané skutečně nejsou jen porodní bábou lidských práv (Deklarace práv člověka a občana – Francie 1789), kteří by jen napomáhali či si je jen módně překřtili ve 20. století (luterští teologové – W. Huber), ale jsou i jejich matkou. O tom věděli právě američtí puritáni 17.–18. století, německý historik práva G. Jellinek, popř. myslitelé 20. století jako filosof T. G. Masaryk, filosofka Božena Komárková, teolog Martin Luther King, papež Jan XXIII., popř. americký historik práva John Witte, Jr. či německý teolog W. Vögele.

Odkaz naděje – Martin Luther King Jr., Vybrané články a projevy.
Vydalo SocioLogické Nakladatelství (SLON), Praha 2012


Pavel Keřkovský

Zdroj: časopis Protestant 2012/9


 
Příbuzné odkazy
· Více Z našich církví
· Novinky od Olda


Nejčtenější článek Z našich církví:
Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, ohodnoť tento článek:

Vynikající
Velmi dobrý
Dobrý
Průměrný
Špatný


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku


Podělte se o tento článek s přáteli! Doporučte jej stisknutím tlačítka:

"Martin Luther King a československá segregační zkušenost" | Přihlásit/Vytvořit účet | 5 komentáře | Prohledat diskusi

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Martin Luther King a československá segregační zkušenost (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: poutnick v Úterý, 27. listopad 2012 @ 09:51:32 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Řekl bych že toho víme moc málo o tom co je to být člověkem 2. řádu. O tom by mohl spíš vyprávět Martin Luther King a američtí černoši, co je to apartheid. Když člověk nemůže ani do autobusu a nemůže sloužit ve stejné vojenské jednotce . Přes všechny jalové řeči o lidských právech a svobodě, kterou jim slibovali na severu. Jejich situace byla úplně jiná, stejně jako společenský a právní rámec jejich okolí.

Za tichou Církev jsem nesmírně vděčný, za to že se nechovala jako politická strana a hlavně že nepřijala v plném rozsahu „lidská práva“, vycházející z „ideálů“ francouzského osvícenství. Z jedné z nejčernějších a nejostudnějších částí lidských dějin kdy militantní ateisti vraždili a mučili tisíce a tisíce křesťanů jak ve starém Římě, po celé Evropě i doma ve Francii, vytvořili zákony a etické normy popírající desatero i rozum na který se tak odvolávali a snažili se vymazat jakoukoliv vzpomínku na Boha. Zvrátit celou společnost. V roce francouzské revoluce přišlo u nás k Panně Marii do Boleslavi cca 55 000 poutníků, což svědčí o tom jak dobře jsme pochopili co přijde a věřím že jsme díky tomu pak byli chráněni během napoleonských válek. Jsem vděčný za to že totalitní vězení byla dobrou přípravou pro vytvoření Ekumeny. I za to že se Církev nezavděčí světu, ať už mluví nebo zdánlivě mlčí.




Re: Martin Luther King a československá segregační zkušenost (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: unshaken v Neděle, 02. prosinec 2012 @ 16:08:07 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Dobrým příkladem rovnosti v Kristu byli členové Jednoty bratrské v Ochranově, kteří neváhali ve své misii navštívit otrokářské země a vyždat si najmutí za otroky, aby mohli otrokům kázat evangelium. Děkujme těmto misionářům, že dodnes je zde otisk působnosti ochranovských misionářů a světově rozšířená Jednota bratrská (Moravská církev) http://www.unitasfratrum.org/ .

Z jiných dokumentů je známo, že při své misijní činnosti zakládali osady i na území dnešních USA. A v nich založili školy, kde zajišťovali vzdělání přístupné všem, tedy i ženám. Což bylo v té době neslýchané.



Stránka vygenerována za: 0.38 sekundy