Grano Salis - Teologická vize listů Efesanům a Kolosanům

Teologická vize listů Efesanům a Kolosanům

Benedikt XVI. na gen. audienci 14.ledna,
Drazí bratři a sestry,

Ještě důležitější je zjištění, že pouze v těchto dvou listech se vyskytuje titul hlava, řec.kefalé, lat.caput ve vztahu k Ježíši Kristu. Tento titul je použit ve dvou stupních. V prvním smyslu je Kristus pojat jako hlava Církve (srov. Kol 2,18-19 a Ef 4,15-16). To znamená dvojí: za prvé je vládcem, vůdcem a hlavním představitelem, jenž řídí křesťanskou komunitu jako její leader a Pán (srov. Kol 1,18: A on je hlava těla, to je církve); za druhé je hlavou, která oživuje a ovládá všechny údy těla (neboť podle Kol 2,19 hlava dává celému tělu přes klouby a šlachy všechno, co tělo potřebuje a drží ho pohromadě), to znamená, že není jenom tím, kdo poroučí, ale tím, kdo je organicky s námi spojen a od něhož také přichází síla jednat správně.

V obou případech je církev chápana jako Kristu podřízená, ať už tím, že se řídí jeho vyšším vedením přikázáními anebo tím, že přijímá všechny životní vlivy, které od Něho vycházejí. Jeho přikázání nejsou pouhá slova, příkazy, ale jsou to životní síly, které od něho přicházejí a nám pomáhají.

Tato idea je zvláště rozvinuta v listě Efesanům, kde jsou dokonce i jednotlivé služby a dary v církvi odvozeny nikoli od Ducha svatého (jako je tomu v 1 Kor 12), ale od vzkříšeného Krista. On je tím, kdo určil jedny za apoštoly, jiné za kazatele mluvící pod vlivem vnuknutí, jiné za misionáře, jiné pak za pastýře a učitele (4,11). A z něho celé tělo, tvořící pevnou jednotu, dostává přes jednotlivé klouby výživu, odměřenou každé části zvlášť.. a tak roste a koná pokroky v lásce (4,16). Kristus si totiž chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady (Ef 5,27). Tím je nám řečeno, že silou, která buduje, řídí a usměrňuje církev, je právě jeho láska.

Prvním významem je tedy Kristus jako Hlava Církve ať už co do vedení, anebo, zejména, co do inspirace a organické výživy jeho láskou. Za druhé je Kristus chápán nejen jako hlava Církve, nýbrž jako hlava nebeských mocností a celého kosmu. V listě Kolosanům čteme, že Kristus odzbrojil knížata a mocnosti, veřejně je vystavil potupě a křížem nad nimi triumfoval (2,15). Analogicky se pak v listě Efesanům píše, že jeho vzkříšením Bůh postavil Krista vysoko nad všechna knížata, mocnosti, síly, panstva a jak jen se ještě jmenují všechny hodnosti, a to nejen v tomto věku, ale i v budoucím (1,21). Těmito slovy nám oba listy podávají toto vysoce pozitivní a plodné poselství: Kristus se neobává žádného eventuálního konkurenta, protože stojí úplně nade všemi formami moci, které si umanuly ponížit člověka. Pouze On nás miloval a vydal sebe za nás(Ef 5,2). Jsme-li tedy sjednoceni s Kristem, nemusíme se obávat žádného nepřítele a žádné nevraživosti. Znamená to však tedy, že se Ho musíme pevně držet, a neuvolňovat toto semknutí!

Pro pohanské prostředí, jež věřilo ve svět plný duchů, kteří byli většinou nebezpeční a před nimiž bylo třeba se chránit, byla skutečným osvobozením zvěst o tom, že Kristus je jediným vítězem a že kdo je s Kristem, nemá se čeho obávat. Totéž platí i pro dnešní pohanství, neboť také nynější stoupenci podobných ideologií vidí svět naplněný nebezpečnými silami. Je třeba jim zvěstovat, že Kristus je vítězem, takže kdo je s Kristem, kdo s Ním zůstává spojen, nemusí se obávat ničeho a nikoho. Zdá se mi, že to je důležité také pro nás, že se musíme naučit čelit všem strachům, neboť On je nade všemi silami a je pravým Pánem světa.

Dokonce i celý kosmos je Mu podřízen a k Němu směřuje jako ke své hlavě. Proslulá jsou slova z listu Efesanům, kde se mluví o Božím plánu (recapitulare) sjednotit v Kristu vše, co je na nebi i na zemi (1,10). Analogicky v listu Kolosanům čteme, že v Něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, svět viditelný i neviditelný (1,16) a že jeho krví prolitou na kříži usmíří se sebou všecko tvorstvo jak na nebi, tak na zemi (1,20). Nestojí tedy na jedné straně obrovský materiální svět a na druhé tato maličká realita dějin naší země, svět lidí: všechno je jedno v Kristu. On je hlava kosmu; také kosmos stvořil On, byl stvořen pro nás, nakolik jsme sjednoceni s Ním. Taková je racionální a personalistická vize vesmíru. A řekl bych že univerzálnější vizi nežli je tato, nelze koncipovat, a že se odvozuje pouze od vzkříšeného Krista. Kristus je Pantokrator, jemuž jsou podřízeny všechny věci. Vybavuje se zde Kristus Pantokrator, jak bývá vyobrazen v apsidách byzantských chrámů, někdy trůnící nad světem nebo přímo na duze, aby byla zdůrazněna jeho rovnost samotnému Bohu, po jehož pravici se nachází (srov. Ef 1,20; Kol 3,1), a tudíž také jeho nedostižitelná funkce v řízení lidských osudů.

Vize tohoto druhu je pochopitelná jenom Církví. Nikoli v tom smyslu, že si mylně přivlastňuje něco, co jí nepatří, ale v jiném, dvojím smyslu: Jednak v tom, že jako Církev uznává, že Kristus je větší než ona, vzhledem k tomu, že Jeho vláda sahá také za její hranice; a jednak v tom, že jedině církev je Kristovým Tělem, nikoli kosmos. To znamená, že musíme chápat pozitivně pozemské skutečnosti, poněvadž Kristus je v sobě sjednocuje, a současně musíme v plnosti žít svoji specifickou církevní identitu, která je nejvíce homogenní v totožnosti samotného Krista.

Existuje pak také zvláštní pojem, jenž je pro oba tyto listy typický, a tím je tajemství. Jednou je řeč o tajemství vůle Boží (Ef 1,19) a podruhé o tajemství Krista (Ef 3,4; Kol 4,3) nebo přímo o Božím tajemství o Kristu, v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání (Kol 2,2-3). Označuje nevyzpytatelný božský plán s osudy lidí, národů a světa. Tímto výrazem nám oba listy říkají, že naplnění tohoto tajemství se nalézá v Kristu. Jsme-li s Kristem, i když nemůžeme intelektuálně pochopit všechno, víme, že patříme k jádru tajemství a jsme na cestě pravdy. On ve svém celku, a nejenom v nějakém aspektu své osoby nebo momentu svojí existence, obsahuje v sobě plnost nevyzpytatelného božského plánu spásy. V Něm dostává podobu to, co je nazváno přerozmanitou Boží moudrostí (Ef 3,10), poněvadž v Něm přebývá celá plnost božství tělesně(Kol 2,9). Od nynějška tedy již není možné myslet nebo ctít blahosklonnost Boha, jeho svrchované rozhodnutí bez toho, aniž bychom se osobně setkali s Kristem, v němž je ono tajemstvívtěleno a lze jej tak konkrétně vnímat. Dochází se tak k rozjímání nevystižitelného Kristova bohatství (Ef 3,8), které stojí nad každým lidským porozuměním. Ne že by Bůh nezanechal stopy o svém přechodu, poněvadž Kristus sám je stopou Boha, jeho největší stopou, ale tušíme i šířku a délku, výšku i hloubku ohoto tajemství, přesahujícího všechno poznání (Ef 3,18-19). Jenom intelektuální kategorie tady nestačí, a uzná-li se, že mnohé věci překračují naše racionální schopnosti, je třeba se svěřit pokorné a radostné kontemplaci nejen myslí, ale také srdcem. Církevní otcové nám ostatně říkají, že láska rozumí více než pouhý rozum.

Poslední slovo je třeba říci o pojmu, který byl již zmíněn výše, a týká se Církve jakožto Kristovy snoubenky. Apoštol Pavel v druhém listu Korinťanům přirovnal křesťanské společenství ke snoubence, když napsal: Mám vás tak žárlivě rád jako Bůh. Já jsem přece připravil vaše zasnoubení jedinému muži a musím vás představit Kristu jako čistou pannu. (2 Kor 11,2). List Efesanům tento obraz rozvíjí a upřesňuje, že Církev není jenom snoubenka, ale skutečná nevěsta Kristova. On si ji totiž takříkajíc získal za cenu vlastního života. Vydal sám sebe za ni (Ef 5,25), čteme doslova v listu Efesanům. Jaký důkaz lásky může být větší než tento? On však navíc pečuje o její krásu. Nejenom o tu, kterou již získala křtem, ale která má každý den růst bezúhonným životem, svým mravním jednáním bez poskvrny či vrásky. Odtud je jenom krůček k obecné zkušenosti křesťanského manželství, ba dokonce není dost jasné, co bylo pro autora tohoto listu výchozím opěrným bodem: zda to byl vztah Krista-Církve, v jehož světle promýšlí sjednocení muže a ženy, anebo zda je to zkušenost manželského sjednocení, v jejímž světle promýšlí vztah Krista a Církve. Oba aspekty se totiž osvěcují vzájemně: učíme se, co je to manželství ve světle společenství Krista a Církve; a učíme se, jak se Kristus spojuje s námi, když promýšlíme tajemství manželství. Náš list v každém případě stojí přibližně uprostřed cesty mezi prorokem Ozeáše, který ukazoval vztah mezi Bohem a jeho lidem v kategoriích uskutečněné svatby (srov. Oz 2,4.16.21), a vizionářem Apokalypsy, který načrtává eschatologické setkání Církve a Beránka jako radostnou a nepomíjivou svatbu (srov. Zj 19,7-9; 21,9).

Bylo by toho třeba ještě říci mnoho, ale zdá se mi, že z uvedeného je již zřejmé, že tyto dva listy jsou velkolepou katechezí, z níž se můžeme naučit nejen, jak být dobrými křesťany, ale také jak se skutečně stát lidmi. Začneme-li chápat, že kosmos je stopou Krista, naučíme se vlastnímu správnému vztahu ke kosmu a všem problémům záchovy světa. Naučíme se vidět jej rozumem, ale rozumem, pohnutým láskou, a s pokorou a úctou, které umožňují správně jednat. A máme-li na mysli, že Církev je Kristovým Tělem, že Kristus vydal sebe sama za ni, naučíme se, jak prožívat s Kristem vzájemnou lásku, lásku, která nás sjednocuje s Bohem a dává nám spatřovat v druhém Kristův obraz, Krista samého. Prosme Pána, aby nám pomáhal správně rozjímat Písmo svaté, jeho Slovo, a naučit se tak skutečně dobře žít.

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=10673

kratene

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace