Grano Salis - Hřích (hamartia)

poslal legulda

Hřích je další slovo, jímž Písmo označuje zdroj zla v naší přirozenosti. Tu si musíme připomenout důležitou skutečnost, v několika oddílech epištol, jako v Ř 5,12-8,11 a lJ 1,6-2,2, nacházíme rozdíl v užití a významu slova hřích. Povrchním čtenářům tato skutečnost uniká. To má za následek zmatek v jejich životě víry a v duchovním výhledu. Především užití slova hřích v singuláru vystihuje naši adamskou hříšnou přirozenost, která je zdrojem zla. Apoštolé v uvedených místech ukazují, že hřích je kořen zla, z něhož pochází zlé výhonky, hříchy. To nám připomíná slova Páně, že ,,zlý strom nese zlé ovoce“ (Mt 7,11). Kdyby naše přirozenost byla dobrá, přinášeli bychom dobré ovoce. Historická a celosvětová zkušenost však dokazuje pravý opak. Každý Adamův potomek se rodí jako ,,zlý strom“, a proto nemůže ,,nést než zlé ovoce“. Musíme tedy rozlišovat hřích jako kořen zla a hříchy jako zlé ovoce zlého kořene.

Další rozlišení je v tom, že každý člověk přichází na svět již s hříchem v sobě, ale bez hříchu nebo hříchů jako produktu hříchu, hříšné přirozenosti. Nikde v Písmech si nečteme, že Bůh kromě Adama volal někoho jiného k odpovědnosti za hřích, neboť žádné nemluvně nemůže za to, že se narodilo s hříchem a tělem v sobě! Bůh nás však volá k odpovědnosti za hříchy, jež jsou produkty těla a hříchu! Těch se dopustíme, když se nepodvolíme Duchu svatému a duchu, duchovní přirozenosti. Škoda, že tento důležitý rozdíl mezi hříchem a hříchy je i v ,,evangelikálním světě“ neznámý.

Je politování hodné, že i spasení věřící se hlavně zajímají o to, jak Bůh jednal s jejich hříchy. Pravidelně se modlí: ,,A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ S oblibou si připomínají: ,,Blahoslavený, jemuž je odpuštěno přestoupení a jehož hřích je přikryt.“ ,,Nebo budu milostiv jejich nepravostem, a na jejich hříchy a nepravosti již nikdy nevzpomenu.“ Jsou si dobře vědomi toho, že jim bylo odpuštěno jen na základě oběti Pána Ježíše, v něhož jako svého Spasitele uvěřili. O hříchu buď nevědí, nebo o něj nemají zájem. Proto jsou neteční i k zjevení Písem o tom, jak Bůh s hříchem naložil. Máme tu co činit s nevědomostí, za kterou nese vinu každý, kdo sytí svou duši hříšnými produkty a odpadky bezbožného světa, místo aby se nechal vést na pastvy zelené a k vodám tichým, které ten Nebeský Pastýř opatřil pro své ovce ve svém Slovu! Pravidelní čtenáři Božího slova, kteří denně prožívají, co bylo zkušeností toho ,,blaženého muže“ podle Žalmu 1,2, jsou seznámeni s naukami Božího zjevení, a proto dobře vědí, jak rozdílně Bůh naložil s hříchem a s našimi hříchy.

Několik následujících veršů nám osvětlí, jak Bůh naložil s hříchem jako zdrojem, kořenem zla, z něhož rostou zlé výhonky, hříchy. Na základě Kristovy oběti Bůh při našem spasení odstranil, zahladil všechny naše hříchy, ale neodstranil z nás, tj. z naší přirozenosti hřích. Ten Bůh odsoudil v těle svého Syna na kříži. Apoštol Pavel výrazně vyhlásil, že hřích byl podroben soudu, byl odsouzen: ,,Neboť co bylo nemožné Zákonu, protože byl slabý pro tělo (sarx), (učinil) Bůh tím, že poslal vlastního Syna v podobě hříšného těla (sarx) [v podobě těla hříchu] a pro hřích (hamartia), odsoudil hřích (hamartia) v těle“ (sarx; Ř 8,3).

Tento verš byl již dříve vyložen, proto se tady omezím jen na poznámku, která se týká přítomného předmětu. Kdy a kde byl hřích odsouzen? Jediná možná odpověď je, že odsouzení hříchu se stalo v těle (sarx), když Pán Ježíš zemřel na kříži! Božím odsouzením hříchu jeho moc a nadvláda ve spasených Křesťanech byla jednou provždy zlomena. Hřích však nebyl vyhlazen, anihilován. I nám jako spaseným lidem je tato skutečnost známá nejen ze svatých Písem, ale z vlastních zkušeností. Dokud jsme v ,,tělích ponížení" (F 3,21), sídlí v nich hřích. Nejsme však hříchu podrobeni, nejsme jeho otroky, jak tomu je s nevěřícími lidmi, kteří nemohou jinak, než hřešit, protože se nacházejí pod jeho mocí.

Pavel však ujistil věřící v Římu: ,,Hřích nad vámi nebude panovat; vždyť nejste pod Zákonem, ale pod Milostí“ (Ř 6,14). Apoštol jim ihned sdělil první důvod: ,,vždyť nejste pod Zákonem, ale pod Milostí“. V Ř 8,3 Pavel dal druhý důvod, proč hřích nebude panovat nad spaseným člověkem: ,,Bůh odsoudil hřích v těle“ ve smrti Pána Ježíše. Třetí důvod je v tom, že spasený jedinec má Ducha (pneuma) svatého, který v něm sídlí a ducha (pneuma), tj. duchovní přirozenost z Ducha svatého. Taková jsou opatření Boží milosti pro jeho děti, aby nad nimi nepanoval hřích! Jestli někdo trvale hřeší, znamená to, že nad ním hřích panuje. Je to důkazem, že takový jedinec není spasený!

,,Neboť že umřel, hříchu umřel jednou, ale že žije, žije Bohu“ (Ř 6,10). Tato slova se ovšem týkají Pána Ježíše, jeho smrti, vzkříšení a oslavení. Fráze ,,hříchu umřel jednou“ je významná. Výraz zemřít hříchu nacházíme třikrát v Ř 6,2. l0.l1. První a třetí se týká nás věřících, druhý Pána Ježíše (v. 10). Je tedy nutné tento výrok posoudit společně, ovšem s tím základním vědomím, že my před spasením jsme byli pod panstvím hříchu, kdežto náš Pán, absolutně svatý Syn Boží měl co do činění s hříchem jen jako ,,zástupce hříšníků“. Z lásky k nám vzal na sebe naše hříchy a provinění, byl za ně ,,pokutován a strápen... On sám nesl hřích mnohých a za přestupníky, se přimlouval“ (Iz 53,7.12).

,,Bůh poslal vlastního Syna v podobě těla hříchu a pro hřích...“ (Ř 8,3), ohledně hříchu, aby jednal s hříchem. Nebýt hříchu, nebyl by důvod pro Kristovo vtělení, pro jeho bezhříšný, svatý život, pro oběť a smrt. Proč tedy zemřel? Zemřel hříchu. To je jeden z důvodů a aspektů Kristovy smrti. V tomto aspektu však nejde o oběť smíření s Bohem a naše ospravedlnění, ani vykoupení, ani posvěcení. Oč tu tedy jde? Pán tím, že zemřel jednou hříchu, navždy skončil s hříchem jako s mocí, která si na něho činila nárok. Hřích si činí nárok na všechny Adamovy potomky, a proto každého opanoval, takže nad každým panovala smrt (Ř 6,14; 5,12.17.19.21).

Tu se však na světě objevila bytost, která se vymkla nárokům, moci a panství hříchu. Jak tomu mohlo být, vždyť se také narodil z ženy? Nepřišel tedy na svět s adamskou přirozeností? Čtenáři Písem dobře vědí, že Bůh zvláštním zásahem Ducha svatého se postaral o to, aby v bytosti jeho syna neexistovalo tělo (sarx) ve smyslu toho hříšného principu. V něm nebyla ani hříšná přirozenost, ani hřích, který by nad ním panoval, ani starý člověk! Svatý Syn Boží byl na zemi v absolutním oddělení a isolaci od těchto veličin zla, jimž jsou podrobeni všichni lidé. On s nimi neměl nic společného. V bytosti syna Božího nebylo nic, co by kladně odpovědělo satanu i nárokům hříchu, té velmoci, která si podmanila celý svět.

Musíme však mít v paměti, že od svého příchodu na svět až do své smrti Pán měl co činit s hříchem a s hříchy lidí, vždyť přišel pro hřích! Hned po narození Josef a Marie s ním kvapně uprchli do Egypta, aby ho zachránili před Heródesovým vražděním malých chlapců. Když vyrůstal, byl svědkem hříšného jednání druhých hochů a mládenců. Když pracoval v Josefově dílně, aby získal obživu, trpělivě snášel důsledky Boží kletby pro Adamův hřích: ,,V potu své tváře budeš jíst chléb.“ Na počátku své veřejné činnosti byl vypuzen na poušť, aby za nejtvrdších podmínek čelil svému úhlavnímu nepříteli, který ho chtěl svést z cesty, kterou mu určil Otec. Neustále měl kolem sebe slepé, chromé a jinak postižené lidi, viděl, jak nemoci klátily lidi do hrobů, a to za stálého vědomí, že to byly důsledky hříchu. Zaplakal u hrobu svého přítele Lazara, když se ocitl tváří v tvář smrti, důsledku hříchu. Jeho mesiášská činnost milosrdenství neznala konce, když chtěl u trpících odstranit nesčetné důsledky hříchu.

Pak došlo k jeho zatčení. Co jiného mohl čekat od hříšníků než zradu, násilí, lživá svědectví, bičování a ukřižování, což byly přímé projevy hříchu? A když visel na kříži, bylo to pro hřích! Pán Ježíš se ve své lásce tak ztotožnil s hříšným člověkem, že vše, čemu byl člověk vystaven a podroben, On vzal dobrovolně na sebe, takže dokonce se na krátko jako náš zástupce dobrovolně podrobil důsledku hříchu, smrti. Proto slovo proroctví vyhlásilo: ,,Vždyť on vzal naše nemoci, a naše vlastní bolesti on nesl, my však jsme se domnívali, že je raněn a ubit od Boha i strápen. On však byl raněn pro naše přestoupení, potřen pro naše nepravosti..“

Pod vedením Ducha apoštol napsal, že Bůh ,,toho, který hřích nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom se my stali Boží spravedlností v něm“ (2K 5,21). Zatímco Satan a hřích nikdy nemohl i sebeméně poskvrnit posledního Adama, a tím méně ho svést k hříchu, on sám se z lásky k Otci a k nám hříšníkům podvolil, takže on, ,,který hřích nepoznal, byl za nás učiněn hříchem“, abychom my, kteří jsme nebyli nic než hřích, ,,byli učiněni spravedlností Boží v Něm"!! Po této tajemné, svaté transakci, k níž došlo během tříhodinové tmy, Pán na kříži vyhlásil: ,,Dokonáno jest“. Cíl je dosažen, poslání a dílo dovršeno. Po tom, co poručil Otci svého ducha, naposledy vydechl, ,,umřel hříchu jednou“, aby s ním již nikdy neměl co činit. ,,Nyní však jednou při dovršení věků jest zjeven, aby svou obětí odstranil hřích“ (Žd 9,26b). Proto ,,podruhé se bez hříchu ukáže těm, kteří ho očekávají k (dovršení) spasení“ (Žd 9,28b). ,,Bez hříchu“ znamená, že Pán ve svém druhém příchodu na Zemi ve slávě již nebude mít co činit s hříchem, vždyť na Golgatě ,,hříchu zemřel jednou“!

Od své smrti nemá co činit s hříchem. Opět je nutné rozlišit hřích a hříchy! Od jeho nanebevstoupení činnost Páně je dvojí: jako velekněz za nás oroduje, abychom nezhřešili. Jako obhájce, přímluvce (paraklétos, 1J 2,1), oroduje za nás, když zhřešíme. V tomto smyslu má stále co činit s hříchy. Právě tak tomu bude během procesů před Kristovou soudnou stolicí (2K 5,10), kde Pán bude jednat s nevyznanými hříchy a s věčnými následky hříchů, jež spáchali spasení lidé po obrácení. Tehdy také bude vyhodnocen život každého za účelem obdržení odměny nebo ztráty (Ko 3,23-25). Až Pán jako Soudce, jemuž Otec dal všechen soud (J 5,22.21), zasedne na ,,velikém bílém trůnu“, odsoudí všechny bezbožníky pro všechny jejich hříchy, především pro jejich nevěru.

Avšak, když Kristus jednou zemřel hříchu, (Ř 6,10) skončil s ním jednou provždy i s nároky hříchu na něho. Tak je nutno rozumět tomu výroku. Ve v. 2. a 11. je tato vzácná, obdivuhodná pravda rozšířena na všechny spasené lidi. Odpovědností věřících je, aby denně žili s vědomím, když s Kristem zemřeli, zemřeli hříchu, aby již více v něm nežili ani pod jeho mocí, s tím cílem, aby nehřešili.

Z Kristovy historické smrti hříchu Pavel v Ř 6,2.11 vyvodil pro všechny spasené lidi veliké poučení: ,,My, kteří jsme zemřeli hříchu, jak v něm ještě budeme žít?“ ,,Tak se ovšem i vy považujte za mrtvé hříchu, ale živé Bohu v Kristu Ježíši“. V prvních čtrnácti verších 6. kap. Ř apoštol mluví o tom, že ten, kdo uvěřil v Krista jako Spasitele, byl s ním tak spojen, ztotožněn, vlastně vštípen (v. 5) v něho, že vše, co Kristus prožil skutečně, Křesťan spolu s Ním prožil z hlediska svého postavení v Kristu duchovně. Tuto duchovní zkušenost při spasení Křesťan potom vyzná a znázorní svým křtem (v. 3.4). Kristus zemřel, byl pohřben, ale třetí den vstal z mrtvých k slávě Otce. Tak i křtěnec úkonem křtu vyznává, že když uvěřil v Krista, tehdy spolu s ním zemřel hříchu, byl pohřben, a když se vynořil z vody, vyznal, že je rozhodnut nadále ,,chodit v novotě života“.

Ze všeho, co Pavel napsal v Ř 8,3 a 6,1-14, odvozujeme pro sebe důležité poučení. Spasený Křesťan se již nenachází pod mocí a panstvím hříchu, protože „hřích byl odsouzen v těle“. Navíc, Křesťan spolu s Kristem zemřel hříchu. Přirozeně, že mrtvý nemůže nic konat a tedy nemůže ani žít v hříchu. Toto chtěl apoštol vštípit v mysli lidí, kteří před svým obrácením ke Kristu žili v hříšné a nestydaté prostopášnosti pohanů. Vyjádřeno ve volné úpravě, Pavel jim sdělil toto:

,,Během svého pohanského života, jste nemohli jinak, než hřešit, neboť jste se nacházeli pod nadvládou hříchu, velmoci, jíž nikdo z lidí nebyl schopen se vzepřít. Smrtí Syna Božího na kříži však vznikla zcela jiná situace. Bůh v těle odsoudil hřích, takže jeho moc byla zlomena. Proto hřích nad vámi spasenými už nebude panovat. Kromě toho, vy jste s Kristem zemřeli hříchu. Považujte se tedy za mrtvé hříchu. Když u víře budete denně žít v této skutečnosti, nejen, že nebudete hřešit, ale budete žít vítězně jako ti, kdo spolu s Kristem byli přivedeni k novému životu, který se vyznačuje všemi znaky Kristova vzkříšení a vítězství nad Satanem, světem a hříchem.“

Zdroj: Luboš Pavel Křesina - Boží správy věků, str. 438 – 442.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace