Již v roce 2001 v našem litoměřickém sboru padlo několik nesmělých návrhů připravit půlnoční štědrovečerní bohoslužbu. Byla to vlastně reakce na lidi z města, kteří se ptali, jestli my také děláváme půlnoční mše, jenže tenkrát pro ni nebylo nadšeno dost lidí, a tak zůstalo jen u nápadu.

Abych nastínil naši situaci, scházíme se v červeném kostele u litoměřického parku – jak ideální místo pro konání takovéhoto slavnostního shromáždění! Letos v naší mládeži viditelně došlo k nějaké změně a našla se skupina, která viděla potřebu přiblížit se lidem z našeho okolí a oživit vánoční program ve sboru a zároveň posloužit i nám, mládežníkům. A tak se oprášil zapadlý nápad – uděláme půlnoční. Měli jsme trochu obavy, jestli to zvládnem, zda bude dost lidí ochotných se zapojit do práce, kdo si to vezme na starost a bude za to nést odpovědnost a taky jestli vůbec někdo z města přijde. Přece jenom, pokud vím, je to poprvé v historii našeho sboru, kdy jsme se do půlnoční pustili. Ale našli se u nás lidi, kteří měli dost nápadů co a jak připravit, a toužili posloužit a získali jsme podporu lidí sloužících v DKP (Dům křesťanské pomoci Bethel). První a poslední, nejdelší a zároveň nejdůležitější práce byly modlitby. Pak bylo potřeba dát dohromady scénku, která by zřetelně promluvila k lidským srdcím a hodila by se k 24. prosinci, navrhnout, vyrobit a rozdat plakáty a pozvánky a pozvat i osobně, vybrat písně a sestavit celý program. Vůbec nejtěžší asi bylo získat přízeň sboru, aby se půlnoční mohla konat v kostele, jelikož byly obavy z výtržností, přílišného hluku v okolí kostela (začátek byl ve 23 hodin) a nebyla vidět záruka, že to jako mládež zvládnem. Stálo nás to mnoho úsilí a nakonec se mělo rozhodnout na sborové hodině, neboť bylo mnoho výhrad a řada vlivných členů byla nejprve proti. Byli jsme plni vysokého napětí, jak to dopadne, ale spolehli jsme se, že když za nás bojuje Pán, tak to nemůže dopadnou jinak než dobře. A skutečně, Pán Bůh mocně způsobil, že se naprostou většinou hlasů rozhodlo o povolení půnočního shromáždění v kostele. Už z toho jsme měli ohromnou radost, naše práce nebyla marná a získali jsme ještě větší zapálení pro práci. Dost těžké bylo věnovat čas na přípavu v době před svátky, kdy je všude hodně práce a zejména na Štědrý den. To pro nás byla velká oběť, ale radostná a v napjatém očekávání výsledku. Ještě před začátkem půlnoční jsme se sešli, abychom znovu prošli program a vyzkoušeli, co ještě bylo potřeba. Blížila se dvacátá třetí hodina a my byli plní otázek, jestli vůbec někdo přijde (připravili jsme pro návštěvníky 50 svíček), jestli se něco nepřihodí, co na to budou říkat... Ale modlili jsme se a věřili jsme, že Pán Ježíš je s námi. První, kdo byl překvapen, jsme byli my, protože nejen že někdo přišel, ale kostel byl od podlahy až po strop plný lidí. Odhaduji, že přišlo asi na 200 lidí z města. :-) Usadili se a čekali, co bude. (Nejspíš si mysleli, že to bude podobné jako jinde, prostě nuda.) Ale aspoň jim nebyla zima jako ve vymrzlé kamenné katedrále. Začali jsme vánočními písněmi a známými koledami se slovy promítanými na plátno, takže mohli zpívat všichni, za doprovodu klavíru a violoncella a varhan. Ty varhany, to bylo překvapení samo o sobě. V našem kostele totiž nejsou žádné píšťalové varhany, které přece mají tak nádherný zvuk! A ty co používáme, neznějí pěkně. Ale jeden nadaný mládežník našel velmi pěkné řešení a hrálo se na klávesy přes počítač. A zvuk těchto varhan byl opravdu takový jako skutečných katedrálních varhan. Písněmi se snad lidé trochu začali soustředit a přečetl se text z Bible. Posluchači byli překvapivě potichu a ukáznění, což se krásně hodilo ke scénce, která začala po čtení. Zhaslo světlo a pustili jsme předem pečlivě připravenou a nastříhanou hudbu doprovázející scénku. Hráli jsme pantomimicky za zvuků nahraných na pásku. Scénka znázorňovala Člověkův život od narození, jak dostal od Božího anděla práci a manželku a jak se životem nakládal dál. Přišlo pokušení, které přinesl satan. Šlo nejdřív o krádež a cizoložství, kterým Člověk podlehl. Po nich jej satan obtěžkává železným řetězem pověšeným na krk a spoutávajícím ruce. Člověk hledá východisko ve východním náboženství (znázorněno znakem  pověšeným na krku, takže na chvíli zakryl řetězy, ale po jeho sejmutí byly řetězy opět vidět) a zoufalé utápění se v alkoholismu. Na to se v pozadí rozzářilo silné světlo, svitla naděje. Člověk vyslovuje modlitbu: ,,Bože, pomoz. Jestli jsi, pomoz mi. Já už nechci takhle žít. Vše, co jsem udělal, je zlé a špatné. Jsem hříšný člověk a nezasloužím si tvoji lásku. Pane Ježíši, potřebuji tě. Bez tebe nedovedu žít dál. Prosím, odpusť mi všechno, co jsem udělal. Děkuji ti, že jsi zemřel za moje hříchy. Ujmi se vedení mého života a učiň ze mne takového člověka, jakého ty mne chceš mít.” Od světla sestupuje Ježíš k ještě nešťastnému člověku, pomalu ho zvedá a bere jeho řetězy na sebe. Vrací se zpátky, rozepne ruce s řetězy pod křížem. Osvobozený člověk mu vzdává dík a chválu. Scénku jsme uzavřeli pásmem chválících písní a následující krátké a jasné kázání vyzývalo lidi, aby mezi spoustou špatných zpráv ve světě zvolili dobrou Boží zprávu o záchraně člověka. Teď zas byli překvapeni posluchači, protože takovou půlnoční ještě neviděli.Viditelně to k nim promluvilo, jak slovo z kázání, tak scénka. Ke konci půlnočního shromáždění jsme se ještě pomodlili společnou modlitbou Otče náš a zazpívali s varhanami a trumpetou vánoční píseň Narodil se Kristus Pán, která přece v tento den nemůže chybět. A atmosféru ještě doplnily zapálené rozdané svíčky, kterých bylo mezi lidmi díky naší malé víře málo. Půlnoční proběhla pokojně a žádné stížnosti se ke mně nedonesly, naopak přicházejí velmi dobré ohlasy. Nic z toho nebylo jednoduché a neudělalo se samo, v lecčem jsme udělali chyby, ale poučili se z nich pro příště. No, nemuseli bychom některé věci nechávat až na poslední chvíli. A co budeme dělat dál? Nikdy nesmíme přestat. Teď už musíme mít půlnoční každé Vánoce. A chceme! Lukáš Malý