O čem meditovat o Vánocích
Je půlnoc, začíná Hod Boží, liduprázdný kostel je jako nepřístupná pevnost. Toť nikoli nejtypičtější, zato nejvýmluvnější ilustrace dnešního času vánočního. Proč to tak je? Inu, strach z vpádu opilců. Půlnoční mši odsloužit raději už odpoledne, v noci by se zvrtla v trapas, skandál.

Dodejme, že by měl hlubší pointu. Opilci by provedli ve zkratce to, co se s Vánocemi děje postupně už řadu desetiletí. Přišli by se do kostela povyrazit. Jsme svědky pozvolné proměny významného kulturního stereotypu. Po tisíce let byl zimní slunovrat v našich zeměpisných šířkách poselstvím naděje, že nastávající zima jednou skončí. Jistota jejího přežití byla totiž u lidí asi taková jako u Karafiátových Broučků. Na tuto tradici byla pak naroubována jiná, rovněž nadějná: Bůh se stal člověkem a Vánoce (Weihnacht, posvátná noc) jeho narozeninami.
Podivná boží intervence ohlašovala lidu "vykoupení". Tomu jsme přestali rozumět. Sem tam nějaký filozof přemítá o "odcizení" člověka (a světa) jeho bytostnému určení, ale ani on není příliš srozumitelný. Tím méně tvrzení, že sám Bůh ručí za to, že tento stav permanentní krize bude překonán ("vykoupením"). Bůh přece není, a pokud kdy byl, je už mrtev, není-liž pravda? Tomu odcizení možná nerozumíme, ale jeho důsledky pociťujeme. Trápení má svět nadmíru, nevíme si s ním rady. Přírodní danost? Zatmělost mysli? Zloba? Danny Smiřický, hrdina Škvoreckého románu, měl pro tu mizérii pojmenování "*****a svět". Kdysi se zdálo, že ji přemůžeme pokrokem. Tou částí světa, která byla dlouho na jeho špici, se šíří pocit deziluze, dokonce bezvýchodnosti. Je to náš kus světa, Západ. Před dávnými časy ho formovala křesťanská (přesněji: židovsko-anticko-křesťanská) inspirace. Zeslábla, je to znát na prožívání Štědrého večera.
Jeho křesťanský ráz - vigilie, půst, meditace - ustoupil na čas staršímu "pohanskému" pojetí, stylizovanému do erbenovské či ladovské idyly. Pak nastal - už ani nevíme jak - zvrat v opak, v bakchanálii, triumf konzumu. Adventní nákupní horečka, hromady zboží pod stromečky, hodokvas - potřeba přebít úzkost z prázdna. Hospodyně, které neztratily rozum a tuší ten trik, vzdychnou: "Už aby to bylo za námi". Je tu ještě temný nepřístupný kostel, v němž se chtěl ze své osamělosti povyrazit bratr-opilec, neboť se přičinil, aby na něj mizérie *****y-světa dopadla víc než na nás. Zrušit Vánoce? Listonoška je pro, i lékař na pohotovosti, co vytahuje uvízlé rybí kosti. Nejde to, už kvůli dětem. Spíš tam něco vrátit, vigilii, půst, meditaci. O čem meditovat? Třeba o starosti, kterou si běžně nepřipouštíme: Že se z našeho koutku světa vytrácí "vize", vědomí smyslu jeho existence. Petr Příhoda
Autor přednáší etiku na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze