poslal Legulda Sedm církevních koncilů
Nikajský koncil
Doba konání: červen 325 n.l.
Koncil byl svolán císařem Konstantinem.
Důvod koncilu: řešení arianismu.
Výsledek koncilu: arianismus byl odsouzen jako hereze,
Nikajské vyznání víry, rozdělení církve na část „stoupenců Nikaje“
a origenovce. Sněm potvrdil přednostní práva římského biskupa,
alexandrijského a antiochijského patriarchy. Stanovení doby Velikonoc
definitivně podle alexandrijské praxe na neděli po jarní rovnodennosti, po
prvním jarním úplňku.
Konstantinopolský koncil
Doba konání: květen až září 381 n.l.
Koncil byl svolán císařem Theodosiosem.
Důvod koncilu: vyřešení arianismu jednou provždy.
Výsledek koncilu: byly odsouzeny hereze arianismus,
makedonismus, apollinarismus, Nikajsko-konstantinopolské vyznání víry, začíná
rozkol mezi západem a východem (kvůli článku o Duchu Svatém ve vyznání),
počátek sporu o pořadí ctění římských a konstantinopolských biskupů,
římští biskupové si začínají činit nárok na zvláštní postavení dědiců
Petrových, Konstantinopol nahradila Alexandrii v úloze druhého stolce říše.
Efezský koncil
Doba konání: červen 431 n.l.
Koncil byl svolán císařem Theodosiosem II.
Důvod koncilu: vyřešení sporu mezi alexandrijským a
konstantinopolským biskupem Cyrilem a Nestoriem.
Výsledek koncilu: učení Nestoria bylo odsouzeno,
Nestorius byl sesazen, byl sepsán dokument Vyznání opětovného sjednocení,
kde je Ježíšova matka nazvána jako Panna Bohorodička (Theotokos), vznikly
nejasnosti a rozdělení Východu: Alexandrie se oddělila od Antiochie (roku
433 došlo k dohodě).
Chalkedonský koncil
Doba konání: říjen 451 n.l.
Koncil byl svolán císařem Markianem.
Důvod koncilu: jasné stanovisko k eutychianismu (monofyzitismu).
Výsledek koncilu: rehabilitace předních antiochijských
biskupů, kteří byli odsouzeni v roce 449 na „lupičské synodě“ v Efezu,
eutychianismus byl zamítnut a Eutyches byl zbaven úřadu, byla přijata první
dvě vyznání a dva listy proti nestorianismu a jeden list proti nauce Eutychově,
Chalkedonské vyznání víry, kde je Ježíšova matka nazvána jako Matka Boží,
vyznání mělo stmelit západní a východní část říše, výsledek byl však
opačný. Vyznání klade důraz na čtyři staré hereze: 1) V Kristu je plné
božství (proti arianismu), 2) a plné lidství (proti apollinarismu), 3)
spojeny v jednu osobu a jednu hypostazi (proti Nestoriovi), 4) aniž by došlo k
jejich smíšení (proti Eutychovi). Koncil uznal prvenství římského
biskupa, ale prohlásil, že Pontus, Asie a Thrákie podléhají svrchovanosti
konstantinopolského biskupa. Koncil nebyl nikdy uznán v Egyptě a i jinde na Východě,
tyto církve (koptická, jakobitská a arménská) se odlučují. Koncil
postavil kláštery pod dozor biskupů, takže byly včleněny do svazku církevní
diecéze.
Konstantinopolský koncil
Doba konání: 553 n.l.
Koncil byl svolán císařem Justiniánem Konstantinopolským.
Důvod koncilu: pokus o usmíření východních teologů (teopaschitický
spor), usmíření s monofyzity.
Výsledek koncilu: dílo koncilu jde shrnout do tří částí:
1) vydání 15-ti anatemat proti učení Origena (preexistence duší), 2)
odsouzení učení různých teologů, 3) jasné porozumění Chalkedonskému
vyznání, totiž alexandrijská interpretace (přijmutí čtyř svatých synod)
a nikoliv nestoriánská interpretaci, přes odpor Západu byla schválena
formulace, že jeden z Trojice byl ukřižován v těle, tzn., že na kříži
trpěl Bůh.
Konstantinopolský koncil
Doba konání: 680-681 n.l.
Koncil byl svolán císařem Konstantinem IV. Pogonatosem na naléhání
papeže Agathona.
Důvod koncilu: další pokus o usmíření s monofyzity.
Výsledek koncilu: odsouzení papeže Honoria I. (kvůli
jeho souhlasu s jednou vůlí) jako heretika (okolnost velmi nepříjemná římským
teologům v otázce papežské neomylnosti), předložení Vyznání víry (volně
navazuje na Chalkedonské vyznání), učení monofyzitů (o jedné vůli) bylo
zamítnuto a bylo přijato, že Ježíš měl dvě vůle (božskou, která je
společná s Otcovou a lidskou, která není v rozporu s Otcovou), koncil ukončil
vývoj ranného učení o osobě Ježíše Krista, v důsledku muslimské
expanze monofyzité zmizeli z Východní říše a proto tento koncil byl
posledním pokusem o usmíření. Papež Agathon zdůrazňuje nárok římské
stolice na rozhodování ve věcech víry. Část syrských křesťanů se pro
nesouhlas s výsledkem koncilu odtrhuje od církve říšské (Maronité v
Libanonu).
Znamenal-li V. ek. koncil dogmatické vychýlení obecné církve
směrem k monofyzitismu, tedy ve směru teologie východní, vyrovnal VI. ek.
koncil tento výkyv ve smyslu dyofyzitismu, tedy ve směru teologie západní.
Ale vědomí rozdílu tím nebylo setřeno.
Nikajský koncil
Doba konání: 787 n.l.
Koncil byl svolán císařovnou Irenou (Eiréné), vdovou po císaři
Lvovi IV.
Důvod koncilu: vyřešení více než 100 let trvajícího
sporu ve východní církvi o uctívání ikon.
Výsledek koncilu: proti ikonám vystupovali ikonoklasté
(obrazoborci) a pro ikony ikonodulové (uctívači ikon). Obě strany měly silné
argumenty a vzájemně se obviňovali z hereze. Usnesení z roku 754 v
Konstantinopoli (zákony proti ikonodulům - byli prohlášeni za kacíře a
modláře, obrazy svatých byly zakázány) byla anulována. Výsledek byl sepsán
ve Vyznání Nikajského koncilu: …obrazy mají být patřičně uctívány,
ale skutečná úcta patří Bohu… …obrazům je možno obětovat kadidlo a
svíce… …úcta vzdávána obrazu přechází na jeho vzor a ten kdo ctí
obraz, ctí v něm osobu kterou představuje. Bylo potvrzeno i ctění ostatků
svatých.
Závěr:
1) Prvních šest koncilů řešilo základní biblické doktríny
o Bohu a Ježíši Kristu, sedmý koncil byl pokusem o ospravedlnění relativně
pozdní praxe která nemá biblické opodstatnění či spíše je zjevně
nebiblická.
2) Proč právě sedm církevních koncilů? Protože východní
církev uznává za nejvyšší církevní autoritu pouze koncily „celosvětové“,
které svolal jen císař. Jsou to koncily nerozdělené církve, tj. neoddělené
od Říma. A těchto koncilů bylo právě sedm.
3) Katolická a pravoslavná církev uznává všech sedm koncilů
dodnes. Protestanti uznávají ve větší míře první čtyři koncily, v menší
míře pátý a šestý, avšak odmítají sedmý koncil.
4) Následující koncil vždy respektoval výsledek předešlého
koncilu. Výsledek nebyl měněn, jen doplňován.
Hereze:
1) Arianismus: presbyter Areios (260-336): Pouze Otec je Bůh,
skrze Syna stvořil svět ale Syn je pouze stvoření, nikoliv Bůh. Jako stvoření
není věčný, ale má počátek tj. byla doba kdy nebyl. Obdobu učení lze
najít dnes u Svědků Jehovových.
2) Makedonismus: biskupové z Makedonie věřili, že Syn je Bůh,
ale Duch je stvoření.
3) Apollinarismus: učení, že Ježíš neměl lidskou duši,
tj. popírání plné Ježíšovi lidské přirozenosti. Odsouzeno v roce 377 v
Římě.
4) Nestorianismus (diofyzismus): stoupenec antiochijské školy,
který tvrdil, že člověk Kristus není Bohem, nýbrž jeho nositelem, tj.
rozděloval ho ve dvě osoby: Boží Slovo a Ježíše člověka.
5) Eutychianismus (monofyzismus): stoupenec alexandrijské školy,
který tvrdil, že Kristus je sice ze dvou přirozeností, nikoliv však ve dvou
přirozenostech, tj. směšoval dvě jeho přirozenosti v jednu.
Literatura: Tony Lane – Dějiny křesťanského myšlení,
Návrat domů, Praha 1999
R.Říčan, A. Molnár – 12 století církevních dějin,
Kalich, Praha 1989
