Posílám vám úryvek z článku kalvinistického pastora Stevena Coleho. Po jeho přečtení teď nevím, co si mám o tom nebo o článku Effrime "Ano, miluji se" myslet. Pomůže mi někdo? vase pisnicka





Křesťanská psychologie vede člověka k soustředění na sebe, ne na Boha a Jeho slávu Jedna z nejrozšířenějších lží, které zaplavily církev v posledních 25 letech, zní takto: Bible učí, že je potřeba, abychom sami sebe milovali a rostli v sebeúctě. Sám jsem byl ovlivněn knihou Jamese Dobsona Být sám sebou (1974) s podtitulem "Tvoje dítě má hodnotu". Tvrdí, že naši společnost zachvátila epidemie komplexu méněcennosti, která je příčinou mnoha společenských neduhů. Svou knihu začíná ilustrací ze života Lee Harvey Oswalda. Tento ubohý člověk, "odmítnutý a nikým nemilovaný ztroskotanec, zabil muže, který - více než kterýkoliv jiný člověk na zemi - ztělesňoval úspěch, krásu, bohatství a láskyplné rodinné vztahy, které on neměl. Když vystřelil, použil jediné umění, kterému se za celý svůj bídný život naučil." Zastřelil prezidenta Kennedyho. "Nakonec, jak se často stává, jeho smutek se proměnil v hněv." Bez biblických principů poselství naznačuje, že kdyby se cítil spokojen sám se sebou (a další uvedené příklady), možná by tento hrozný čin nespáchal. Dobson také napsal knihu Žena si přeje, aby jí muž rozuměl (1975). Zde prohlašuje, že nízké sebehodnocení je hlavním problémem amerických křesťanských žen. Podobné představy pronikají desítky populárních křesťanských knih. V knize Worry-Free Living (1989) tvrdí autoři Frank Minirth, Paul Meier a Don Hawkins, že nedostatek sebevědomí "je základem většiny psychologických problémů". Říkají, že důvodem, proč David a ne Saul mohl zabít Goliáše, je fakt, že na rozdíl od Saula měl zdravé sebevědomí. Říkají také, že oněch deset zvědů, kteří přinesli špatné zprávy o ob- rech z Kenaanu, trpělo špatným sebehodnocením, zatímco o Jozuovi a Kálebovi toto neplatilo, protože měli pozitivní pojetí sebe sama. Brožura vydaná Rapha Treatment Center a doporučovaná mnoha významnými představiteli církve, vysvětluje, že "část úspěchu poradenského centra Rapha je založena na ojedinělé schopnosti zaměřit se na problémy nízkého sebevědomí a vyřešit je. Jádrem všech emocionálních problémů a návykových poruch je nízké sebehodnocení." Sám jsem nikdy ve vyučování zdravého sebevědomí nešel tak daleko, byl jsem více "vyvážený"! Učil jsem, že přílišná sebeláska se nazývá pýchou, ale nicméně musíme nějakou disponovat, abychom měli dostatek sebedůvěry a mohli fungovat v životě a sloužit Bohu. Abych toto stanovisko podpořil, používal jsem pravdy o našem postavení v Kristu spolu s příkazem milovat svého bližního jako sebe sama. Pak jsem četl Kalvína! Když pojednává o prvotním hříchu, ukazuje, jak jsme následkem naší padlé přirozenosti náchylní lichotit sami sobě kvůli vrozené sebelásce. Tvrdí: "Nic člověka netěší víc než ten druh svůdné řeči, který dráždí jeho pýchu, jež prostupuje až do morku kostí. Proto téměř vždy, když někdo veřejně velebil lidskou přirozenost, měl mnoho nadšených posluchačů." Dále říká, že to, co je založeno na padlé přirozenosti, nás učí být spokojen sám se sebou, což ale "přivádí ty, kteří takto přemýšlí, do úplné zkázy". Později, když pojednává o nutnosti milovat svého bližního, abychom naplnili zákon, říká: "Jasné je, že člověk je od narození náchylný k sebelásce, jakkoliv se vzdálil od pravdy, stále zachovává sebelásku, a nebylo tudíž nutno zákona, který by ji, i tak nadměrnou, rozmnožil nebo více roznítil. Je proto pravdou, že dodržujeme-li zákon, nejsme vedeni láskou k sobě, ale k Bohu a svému bližnímu. Ten, kdo žije dobrý a svatý život, žije sám sobě co nejméně, a že nikdo nežije horším nebo špatným způsobem života, než ten, kdo žije a namáhá se jen pro sebe, hledá jen svůj vlastní prospěch a přemýšlí jen o něm. A skutečně - k tomu, aby Bůh vyjádřil, jak moc máme milovat své bližní (Lv 19,18), poměřil obětavost s naší láskou k sobě samým - mocnější a silnější emoci neměl po ruce." Kalvín pokračuje odmítnutím těch, kdo jako mnozí z dnešních křesťanských psychologů učí, že se musíme nejdříve naučit milovat sami sebe, abychom mohli milovat Boha a ostatní. V protikladu k sebelásce Kalvín opakovaně zdůrazňuje jako hlavní ctnost skromnost a pokoru. V kapitole zabývající se zotročením vůle v hříchu (2.2.11) cituje Augustina, který říká: "Když si člověk uvědomí, že sám o sobě je ničím a sám v sobě nemůže hledat pomoc, pak jsou jeho zbraně zničeny a boj je u konce. Všechny zbraně bezbožnosti musí být zničeny, zlomeny a spáleny; musíš zůstat neozbrojen a nemít v sobě žádnou moc. Čím jsme totiž slabší, tím ochotněji nás Pán přijme." Kalvín uzavírá pojednání slovy: "Jenom žádám, abyste odložili stranou nákazu sebelásky a ambicí, kterými jsme zaslepeni, a přestali klamat sami sebe (sr. Ga 6,3), jen tak spatříme pravdivý obraz o sobě v zrcadle Písma (sr. Jk 1,22-25)." Kalvínovo dílo obsahuje rovněž nádhernou kapitolu nazvanou Souhrn křesťanského života: Zapření sama sebe. Když jsem četl Kalvínovo hutné biblické pojednání o přirozenosti člověka a hříchu, uvědomil jsem si, že jsem svým vyučováním křesťanské psychologie "zdravého sebevědomí" velmi chybil. Uvědomil jsem si, že křesťanská psychologie slouží k povýšení člověka v jeho hříchu a stahuje Boha k nám dolů jako dobráckého kamarádíčka, který nás bezpodmínečně miluje, takže můžeme sami sebe přijmout. Bible ale vyvyšuje Boha jako svatého, zatímco strhává z člověka jeho pýchu a sebespravedlnost. Nechává dokonce i toho nejlepšího z lidí padnout do prachu a vyznat:

• Co ti odpovím, když jsem tak bezvýznamný!... Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu. (Jób 40,4; 42,6).