poslal luteran Půjdete dnes domů ospravedlněni před Bohem?
Lukáš 18:9-14
O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními
pohrdali, řekl toto podobenství: "Dva muži vstoupili do chrámu, aby se
modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám
u sebe modlil: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači,
nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden
a dávám desátky ze všeho, co získám.´ Avšak celník stál docela vzadu a
neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: `Bože,
slituj se nade mnou hříšným.´ Pravím vám, že ten celník se vrátil
ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje,
bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."
Drazí a milovaní,
jednou z možností, jak začínám hovor s nekřesťanem na téma Bůh, je
tato otázka: Pokud dnes zemřete, co si myslíte, že se s Vámi stane?
Mezi odpověďmi, které vzápětí vyslechnu, se objevuje i takovýto názor: V
případě, že je nějaké nebe a v něm Bůh, tak půjdu tam. Vždyť
se snažím žít dobrý život, nekradu, nezabíjím, nikomu vědomě neubližuji.
Svým dětem jsem milujícím rodičem a mému partnerovi věrným společníkem
v životě. Na podobnou řeč obvykle reaguji tak, že otevřu Bibli na 18.
kapitole Lukášova evangelia a přečtu Ježíšovo podobenství o modlícím
se farizeovi a celníkovi. Tato moudrá slova, která jsme i my před chvilkou
vyslechli, pravidelně vyvolávají u nevěřícího člověka rozpaky a
poskytují mu – když nic jiného – alespoň materiál k zamyšlení. A
protože zmíněné podobenství je i námětem dnešního kázání, táži se
nyní i vás na podobnou otázku: Půjdete dnes domů ospravedlněni před
Bohem?
Chcete-li nalézt odpověď na tuto závažnou otázku, zkuste si nejprve –
společně se mnou – opovědět na dvě následující otázky...
Za prvé: Jsem dost vysoko pro Boha?
A za druhé: Jsem dost nízko pro Boha?
Je-li člověk postaven před otázku Jsem dost vysoko pro Boha?, má
přirozeně v kapse tisíc a jeden argument, svědčící o tom, že ano. Také
farizeus z podobenství měl mnoho důvodů k tomu, aby se cítil před Bohem
dost vysoko. Jak sám zmiňuje ve své modlitbě, která měla blíže k sebechvále:
Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.
(v. 12) Ačkoli židovký zákon vyžadoval jen jeden půst ročně – desátého
dne sedmého měsíce (Lev 16:29) – on, farizeus, vzor zbožného člověka,
se postil každé pondělí a čtvrtek, tedy stokrát častěji! Zákon také vyžadoval
vracet Bohu desátky – desetinu z obilí země, ovoce stromů, ze skotu i
bravu. (Lev 27:30,32) Nebylo však třeba odevzdávat desátky z veškerého výnosu,
výjimkou byly například byliny máta, kopr či kmín. (Mt 23:23) Snaživý
farizeus ale dával desátky naprosto ze všeho! Byl přesvědčen, že svým
jednáním musí získat u Boha nejen jeho přízeň, ale jistě i něco navíc.
Když člověk hodnotí, jak vysoko u Boha je, jako měřítko často
používá jednání ostatních lidí, zpravidla těch ze dna společnosti, těch,
kterými pohrdá. Podobně se zachoval i onen farizeus: Bože, děkuji ti, že
nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako
tento celník. (v. 11b) Takový způsob sebehodnocení má jednu “úžasnou”
vlastnost – vždycky vyznívá příznivě. Dareba je pořád dobrý, když se
porovnává s ještě větším lotrem.
Modlící se farizeus si byl jist tím, že je spravedlivý. Svou
spravedlnost zakládal jednak na tom, co všechno pro Boha dělá, a jednak na
tom, že je lepší než jiní. Jinými slovy neviděl na sobě žádný
nedostatek, za který by měl prosit o odpuštění. V podstatě sám sebe ujišťoval
o tom, že (je)ho Bůh prostě potřebuje.
Podobně mnozí lidé sami sebe ospravedlňují s ohledem na to, co všechno
bohulibého činí, a také v porovnání s těmi, kdo jsou podle nich horší.
“Já jsem tak dobrý,” poklepávají si na vlastní rameno.
Zlá zpráva pro člověka s takovým postojem zní: Pro Boha nejsi dost
vysoko. Jen sám sebe stavíš výš, než jsi. Pohleď na svůj život a
odlož růžové brýle. Chceš tvrdit, že jsi dokonalý, bez jediného hříchu?
Že jsi nikdy, ani jednou neučinil nic špatného? Že jsi nikdy, ani jednou
nevyslovil nepatřičné slovo? Že jsi nikdy, ani jednou neměl zlou myšlenku?
Božím požadavkem je absolutní dokonalost, žádné nižší stupně
Bůh neuznává. Dokonalý nebo hříšník. Pravda je taková, že člověk
naopak kupí hříchy, páchá přestupky jeden za druhým. Je hříchem
prorostlý, a to již od svého narození. Kdo tomu nevěří, ať si to zkusí
sám. Ať sleduje sám sebe kritickým okem jeden týden a uvidí, že není
dne, kdy by se nepřistihl, že udělal nebo řekl něco, co jiného člověka
zranilo. Že není dne, kdy by si nevšiml, že jeho myslí proběhla zlá a nepřející
myšlenka. Dokud si člověk neuvědomí a nepřizná si svou hříšnost, své
soustavné porušování Božích zákonů, svou neschopnost být dokonalý, nemá
potřebu Boží milosti a odpuštění.
Nikomu nepomůže argument, že ostatní lidé také hřeší a – podle
lidských měřítek – třeba i víc. Dobře tomu rozumějí ti, kdo mají děti.
Když třeba syn něco provede, jako výmluvu používá tvrzení, že sestra
nebo někdo ze sousedství udělal něco horšího. “Co jsi dělal, že máš
zmazané to nové triko?” “No, ale představ si, že ona rozbila sadu talířů!”
“Co je to za omluvu?”, řekneme si jako rodiče. A chceme snad vůči Bohu
vznášet stejně dětinské argumenty? Navíc nám nepřísluší soudit, kdo hřeší
víc a kdo míň. Narozdíl od Boha neznáme lidská srdce; nevíme, čím kdo z
nás musel v životě projít, co ho poznamenalo na duši; nevíme, jakým pokušením
kdo z nás snadno podléhá. Vidíme jen chování navenek, ale nevidíme do
nitra, do duše. To je teritorium pro Boha, On bude soudit.
Když nejsem dost vysoko pro Boha, znamená to, že jsem navždy ztracen? Bůh
praví, že za svůj hřích si člověk zasluhuje smrt. Hříšník nemůže
vejít do nebe, nemůže strávit věčnost u Boha. Kvůli své přirozenosti
nemůže dokonalý Bůh k sobě připustit jakékoli hříšné stvoření.
Na druhou stranu, Bůh svá stvoření miluje. Přestože nenávidí hřích,
nás, hříšníky, miluje. Zdá se to někomu zvláštní? Ale vždyť my máme
tentýž postoj vůči svým dětem. Provedly sice něco špatného, zašpinily
triko nebo rozbili talíře, což se nám, rodičům, vůbec nelíbí. Přesto
je ale stále milujeme! Litují-li svých chyb, rádi jim odpustíme. Ale... něco
nás to stojí. Důsledky jejich pochybení bereme proto na sebe – triko
vypereme a koupíme nové nádobí. Stejnou věc učinil Bůh. Miluje nás, i
když se mu protiví náš hřích. Činíme-li pokání, litujeme-li svých přestupků,
odpouští nám. Ale byl také ochoten sám zaplatit cenu. Bůh Syn, Ježíš,
na sebe vzal lidské tělo, ale protože zůstal zároveň nekonečným Bohem,
byl schopen dokonale dodržet Boží zákon za nás, vzít na sebe veškeré hříchy
světa a zemřít na kříži namísto všech hříšníků. Svědek tohoto dějinného
okamžiku, apoštol Jan, píše: Na světě byl, svět skrze něj povstal,
ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.
Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími
dětmi. (Jan 1:10-12) Z hříšníků, kteří uvěřili, že jim Bůh v
Kristu odpustil, stávají se Boží děti, a těm patří nebesa, ty mají věčný
život u Boha!
Ještě jsme neodpověděli na otázku Jsem dost nízko pro Boha? Člověk
je dost nízko pro Boha, když upřímným pokáním, lítostí nad vlastními hříchy
vyjadřuje svou potřebu Boží milosti a odpuštění. To vyžaduje pokoru,
odložení vlastní pýchy, pochopení vlastní duchovní prázdnoty. Jak je psáno
v žalmu (Žalmy 51:19): Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným
a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš! Svou hříšnost a její dosah si dobře
uvědomoval celník v dnešním podobenství. Avšak celník stál docela
vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal:
`Bože, slituj se nade mnou hříšným.´ (v. 13) Celník činil pokání,
a proto se vrátil do svého domu ospravedlněn. Věřil, že Bůh mu dá
Spasitele, pro Jehož zásluhy mu hříchy odpouští. Pyšný farizeus necítil
potřebu Spasitele, a tak zůstal zavržen se svou vlastní spravedlností.
Nepochopil, že nebe není pro sebe-spravedlivé. Ti budou odsouzeni. Nebe je
pro hříšníky, kteří činí pokání. Ti budou přijati za Boží děti. Neboť
každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.
(v. 14b)
Půjdete dnes domů ospravedlněni před Bohem? Pokud jste sem přišli s
přesvědčením, že se obejdete bez Boží milosti, domů ospravedlněni před
Bohem nepůjdete. Pokud jste přišli vyznat svůj hřích a prosit o odpuštění
pro zásluhy Ježíše Krista, Bůh vás ospravedlnil, vaše nepravosti
odpustil, hříchy přikryl. (Řím 4:7) Domů jděte s vědomím Jeho lásky.
AMEN.
