poslal eva angella
O misii v církvi ČCE
Milí
bratři a sestry, vážení přátelé,
děkuji
vám, že jste mi umožnili mezi Vás přijít, chtěl bych vám přednést
svoji představu, kterou jsem si o misii vytvořil během těch několika let,
které jsem (v době studia) prožil v pražském evangelickém sboru a kterou
se nyní snažím využívat jako farář venkovského sboru. Tato představa
vyrůstá z myšlení mé církve.
ČCE
asi nikdy nebyla církví s jasně promyšlenou misijní strategií. Vznikla
spojením již existujících církví a výrazný početní nárůst
zaznamenala jen v době masových odchodů z jiných církví. Po první světové
válce z římsko-katolické církve a v poslední době z Jednoty Bratrské.
Ani v jednom případě to nebyla situace, kterou by ČCE zařídila, nebo nějak
výrazněji organizovala. Ve svých výhledech do budoucna spoléhá spíše na
jakousi „přirozenou reprodukci“, tedy prostý fakt, že věřící rodiče
přivádí do církve i své děti. Ve hledání vlastní identity mezi církví
lidovou a církví vyznavačskou si nalezla jakýsi středový mezityp - církev
intelektuálskou. Po bouřlivých diskusích (které dodnes neutichly) se přihlásila
ke křtu dětí, což by spíše ukazovalo k církvi lidové, ale dobře
propracovala systém vzdělávání dětí i mládeže ve snaze minimalizovat případ,
kdy by dítě nemělo možnost na tento křest nějak navázat. Misii v klasickém
slova smyslu v ČCE provádí vlastně jen ty skupiny, které se myšlenkově hlásí
k jiným církevním tradicím, většinou pietistickým nebo letničním.
Duchovně
jsem vyrostl v jednom pražském sboru. Můj duchovní vývoj formoval několikaletý
spor právě s letniční částí mládeže, spor, který nakonec přerostl v
rozdělení setkání mládeže na dvě nezávislé skupiny. Je to po mém soudu
zásluhou především laskavého přístupu našeho faráře, že tento spor
neskončil (jako v tolika jiných sborech) rozpadem celého sboru a odchodem některých
členů do jiné církve.
Letniční
část mládeže přinášela své specifické důrazy a to velmi často
pozitivní - intenzivní modlitební život, obnovování písmácké tradice, v
poslední době upadající ale ještě před několika lety tak typické pro české
evangelictví. Tyto důrazy mají svou oporu v tradici české reformace.
Komplikovanější
to již je s důrazem na obrácení a osobní přiznání ke Kristu (které
snadno přerůstá v nátlak a které, žel, v několika případech přerostlo
až v opakování křtu). Dalším sporným bodem byly i pokusy o
institucionalizovanou podobou církevní kázně. Jen krátkodobě přinášel
problémy důraz na dary Ducha svatého, jako glosolalie apod.
Tito
letničně orientovaní členové sboru se přihlásili ke klasickým misijním
modelům, tak, jak je do naší republiky přinášeli po roce 1989 misionáři
typu Billa Grahama, Steve Ridera a dalších, tedy masová evangelizační shromáždění
na stadionech spojená s uzdravováním, pochody pro Ježíše apod. Úspěšnost
těchto akcí považují za velmi spornou, osobně neznám nikoho kdo přišel
do církve díky nějakému takovému setkání. Důvod vidím v tom, že i když
bych se neodvážil tvrdit, že česká společnost je nenáboženská, je v ní
hluboce zakořeněna nedůvěra v instituční církve. Úspěšnější byla
tato skupina v individuálních misijních aktivitách a velmi pozitivně a úspěšně
pracovala ve vnitřní misii s lidmi na okraji sboru a brzy se k ní hlásilo několik
desítek mladých členů sboru, kteří by se jinak možná sborového života
aktivně vůbec neúčastnili. Tolik k letniční části mládeže.
Tzv.
„tradiční“ mládež byla klasickým dítětem intelektuálních tradic naší
církve. Několik bohoslovců zajišťovalo solidní teologickou úroveň výkladů
Písma, který se však vždy nesl na akademické exegetické rovině, bez důrazu
na osobní přiznání se k výsledku exegeze. Diskuse byly tak akademické, že
došlo až k jakémusi „odosobnění“ diskuse - důležité byly myšlenky,
ne lidé, kteří je hájí. Je pravděpodobné, že těm členům mládeže,
kteří se ostýchali požádat o vysvětlení, musely být některé složitější
teologické výpovědi nesrozumitelné. Pokud se někdo nechtěl dobrovolně
zapojit do diskuse, nikdo se ho na jeho názor neptal. Stalo se, že na setkání
mládeže přišel náhodně nějaký nový člověk a pokud příště nepřišel,
nevěděli jsme ani jak se jmenoval.
I
když misie v klasickém slova smyslu zcela chyběla, přesto tato „tradiční“
mládež početně neupadala. Z osobních rozhovorů s některými členy vím,
že tento způsob „vedení - nevedení“ mládeže vyhovoval jejich uzavřenému
způsobu života a po nějaké „zpovědi“ by již asi nepřišli. Považuji
za vhodné dodat, že naše setkání měla v ostatní církvi (pokud vím) pověst
elitářského a uzavřeného kroužku, ač myslím, že neprávem.
Shrnu
nejprve pozitiva obou přístupů:
letniční
model zaznamenal v krátké době jasný misijní úspěch jak u nevěřících,
tak u okrajových členů sboru, důrazem na osobní studium Písma obnovoval
nejlepší tradici naší církve;
tradiční
model přinášel zodpovědnější výklad Písma a nechával účastníkům
diskuse plnou svobodu, jak se k výsledkům diskuse postaví. Volná diskuse,
která následoval po výkladu Písma, umožňovala probírat i témata, která
byla zcela odtažitá od biblické zvěsti, jako např. východní náboženství
A
nyní negativa:
letniční
model: V mnoha rozhovorech jsme těmto bratrům připomínali nebezpečí
psychického nátlaku až vydírání, kterého se ne vždy vyvarovali.
Fundamentalistický přístup k Písmu nám připadal teologicky neudržitelný,
důraz na osobní náboženský prožitek otevíral dveře elitářským až
sektářským tendencím. Překřtívání těch, kteří byli pokřtěni jako
nemluvňata jsem již zmiňoval.
tradiční
model: Nejčastější výtkou na naši adresu byla nedostatečný důraz na
vyznání Ježíše jako Pána a Spasitele. Akademický ráz debaty umožňoval
hájení jakéhokoliv názoru a ne vždy bylo jasné, jaké pozice hájí většina
a jaký je oficiální pohled církve. Člověk, který se teprve snažil
zorientovat v křesťanství musel být nutně zmaten. Nově příchozí nebyl
nijak veden.
„Mezishrnutí“:
Letniční
model byl krátkodobě misijně úspěšnější, nebyl však přijatelný pro většinu
ostatních členů sboru. Tradiční model aktivní misii nepraktikoval. Přesto
dokázal svojí otevřeností získat několik zájemců, kteří - podle vlastních
slov - by byli přílišným zájmem odrazeni.
Pokusil
bych se nyní vytvořit jakýsi kompromis, který by neopouštěl hranice dané
tradicí naší církve a přitom se stal misijním. Důvod proč nepovažuji za
přijatelné prostě přijmout letniční model je dvojí. Za prvé je pro mne
osobně (a pro mnoho dalších členů mé církve) nepřijatelný. Za druhé je
v očích veřejnosti permanentně diskreditován misijní aktivitou Svědků
Jehovových. Za třetí - a to považuji za nejdůležitější - se po mém
soudu míjí se současnou situací společnosti. Co tím míním?
Postkomunistická
společnost prožila jakýsi „boom“ zájmu o náboženské otázky po roce
1989. Souvisel se pronásledováním církve v předchozích letech, velkým množstvím
aktivních křesťanů v disentu a tím i vysokým morálním kreditem podzemní
církve, kreditem, který se víceméně přenesl na církev jako celek. Výraznější
nárůst v počtu členů však církve nezaznamenaly, spíše jen odpadl strach
veřejně se přiznat k vlastní víře, nebo alespoň ke křesťanské tradici
vlastní rodiny, což otevřelo dveře práci s okrajovými členy sboru.
Se
zmizením cenzury se mohla naplno projevit přirozené náboženskost člověka.
Dietrich Bonhoeffer se po mém soudu mýlil, když moderního člověka považoval
za nenáboženského. I moderní člověk měl a má náboženské potřeby, ale
uspokojoval je vírou ve vlastní sílu a přirozenou schopnost rozumu. Tato víra
byla neustále podporována a upevňována oficiálním marxisticko-leninským učením
komunistické společnosti. Učením, které v sobě nese velké množství
tradičních náboženských prvků - neomylné vedení, kult svatých, poutě a
konečně i ráj kdesi v budoucnosti v podobě beztřídní komunistické společnosti.
S
rozpadem této společnosti se také mnohým lidem zhroutil jejich jednoduchý
obraz světa. Vznikla početná skupina lidí, kterou populární katolický kněz
Tomáš Halík nazývá „něcisté“. Věří v „něco“. V osobního Boha
nevěří, do kostela nepřijdou, ale věří, že „něco nad námi“ určitě
je. Podle nedávných statistik hájí v naší společnosti tento názor zřetelná
většina obyvatel.
Tento
(v zásadě pantheistický) pohled na svět nabízí možnost velmi hlubokých
duchovních zážitků, aniž by na člověka kladl jakýkoliv osobní nárok.
Člověk může zažívat příjemné mrazení v zádech u lidového léčitele,
při sledování seriálu Akta X či při četbě horoskopu, ale v kterémkoliv
okamžiku si také může říci, že to je celé hloupost. Přirozenou náboženskost,
která je uspokojováno takovouto vírou v „něco nad námi“ považuji za
charakteristický rys české postkomunistické společnosti.
Druhým
rysem je nedůvěra v instituční církev. Záhy se dostalo i na veřejnost, že
postoj oficiálních církevních struktur nebyl v době komunistické vlády
zdaleka tak statečný, jak by si ho církev dnes přála mít. Mnozí faráři
byli za použití většího či menšího násilí přinuceni ke spolupráci s
STB. Donekonečna protahované restituční spory pak zbavily církev posledních
zbytků sympatií, které ve společnosti měla. Statistický průzkum ukazuje,
že většina obyvatel nepovažuje církev jakožto instituci za užitečnou součást
společnosti. Podobně dopadlo i poslední sčítání lidu, přes všechny výhrady,
které k němu lze k jeho organizaci i relevanci výsledků mít, je zřetelné,
že jeho výsledky, i interpretace těchto výsledků, nemluví ve prospěch církve,
ale právě naopak.
Tedy
1.Současný
člověk má sice náboženské potřeby, ale má také možnost uspokojit je
jinde, než v tradičním křesťanském společenství;
2.
Současný člověk se nechce trvale uvazovat v žádné instituci (to je typický
postmoderní rys moderní mentality)
3.
Současný člověk se nechce už v žádném případě trvale uvazovat v
instituční církvi.
Co
s tím.
Nabízí
se metoda opuštění tradičního modelu církve a přechod do malých a
neoficiálních více či méně rodinných kroužků. Model, který byl asi před
8 lety prosazován pod jménem „korejský“. Jakési setkání známých při
rodinné bohoslužbě, setkání, které by bylo principielně otevřené ven.
Nebráním se a priori tomuto modelu, ale není vlastní tradici mé církve a
není vlastní ani mé povaze.
Nabízím
řešení, které zachová stávající církve v stávající podobě, si vytýčí
několik postupných kroků.
Krok
č. 1 Obnova důvěry v instituční církev
Jak
jsem již řekl, moderní člověk si své náboženské potřeby uspokojuje (po
svém soudu!) dostatečně mimo instituční církev, protože nabídka na tomto
poli je více než bohatá. Církev tedy nebude vstupovat jako konkurence na
toto pole, ale na kterékoliv jiné. Chceme-li obnovit ve společnosti přesvědčení,
že instituční církev má pro tento svět význam, musíme začít tam, kde
je každému jasné, že něco chybí. Jasná je práce na poli sociálním a
charitativním, ale myslím, že je potřeba rozšířit svoji působnost na
organizaci volného času dětí a mládeže, ale i dospělých. Přednášky,
koncerty klasické i moderní hudby, sportovní akce, pravidelná diskusní setkání
na předem dané téma, divadelní představení, pravidelné příspěvky v
regionálním tisku atd. Zásadně jakoukoliv akci přeci může organizovat církev.
Je to investice do pozitivního pohledu společnosti na církev. Je to investice
do myšlenky, která by měla znít v hlavách všech spoluobčanů - Ano, pro
naši ulici, pro naši obec, pro naše město, pro naši zemi, pro náš svět církev
udělala a dělá něco dobrého.“
Nebezpečí
- za všemi akcemi nesmí stát jeden člověk. Taková „One Man Show“ je za
prvé nestabilní a za druhé bude vnímána a interpretována jako iniciativa
jednoho dobrého člověka.
V
tomto pokusu o obnovu důvěry v instituční církev musí zaznít jasné
slovo, že tyto činnosti pořádá církev.
Nebojme
se pro tyto potřeby uvolnit kostely, modlitebny, církevní rekreační střediska,
církevní pozemky apod. Nebojme se na plakáty a pozvánky otisknout logo či
symboly své církve. Nestyďme se za to, že jsme křesťané a že jako křesťané
nabízíme své služby tomuto světu.
Nebezpečí
- nejde o reklamu! Jde pouze o to neutajit z přehnané skromnosti či strachu,
kdo jsme.
Nedokážu
odhadnout, jak dlouho je nutno na tomto kroku setrvat. Jestli to budou roky,
desetiletí či generace. Důvěra v církev je programově podkopávána přinejmenším
od Velké francouzské revoluce, tedy nějakých 300 let! Naštěstí pro nás
chybí současnému člověku vědomí historických souvislostí. Historia -
magistra vitae. Historie je učitelkou života. Jenže žádný doba se touto
moudrostí neřídila a postmoderní člověk už vůbec ne. Tak, jako člověk
nepoučený historií bude nucen prožít své chyby znovu a znovu, právě tak
má církev naději, že bude moci ještě jednou využít promrhané šance.
Krok
č. 2 Bohoslužebná setkání při netradičních příležitostech.
Několik
příkladů objasní víc, než dlouhý výklad. Můj kolega dělá na konci léta
bohoslužebné setkání všech účastníků dětských táborů, které během
prázdnin organizovala místní organizace YMCA, bez ohledu na jejich příslušnost
k církvi.
Nádherná
zkušenost z „mého“ sboru - začátkem prosince jsme s dětmi pekli Betlém
z operníku, který byl po celé Vánoce vystaven v kostele. Po bohoslužbách
na začátku ledna jsme tento Betlém společně snědli. Bohoslužby byly samozřejmě
upraveny, aby byly srozumitelné i těm dětem, které do kostela nechodí. Opět
je to krok k likvidaci přesvědčení, že církev je exponát, který uprchl z
muzea temného středověku.
Jiná
akce - máme-li husovské oslavy,
proč neudělat oslavy jakékoliv jiné, ať se již příležitostí stane výročí
nějakého místního „velikána“ a nebo to bude Komenský, Karel IV.
či Masaryk. Mohu v tuto chvíli vzpomenout na čtvrteční setkání s vyprávěním
o Františku z Assisi, ze kterého se „vyklubalo“ velice zajímavé setkání
členů sboru, ba dokonce i těch, které na bohoslužbách zas tak často nevídávám.
Vzhledem
k složitější ekumenické situaci se ve Strmilově se osvědčilo pořádat
akce pod hlavičkou YMCA. Ta nabízí pro církevní práci vynikající
platformu. Přestože to je organizace proklamativně křesťanská, není vázána
na určitou církev a je a priori ekumenická. To se sice na vesnici z části
stírá (aktivity jsou stále chápány podle toho, kdo je vede, bez ohledu na
„hlavičku“), ale jméno YMCA má při jednání s úřady mnohem lepší
zvuk, než farní sbor Českobratrské církve evangelické kdesi v „horní
dolní“ a navíc mám naději, že se práce v YMCA po čase ujmou i další
lidé, kteří nebudou tak zřetelně vázáni na evangelický sbor, jako jsem já
nebo moje žena. Informaci o tom, že YMCA je křesťanská organizace připomínám
na každé přihlášce na tábor a na každém plakátu alespoň logem (nápis
YMCA - Křesťanské sdružení mladých lidí).
Jestliže
se tyto kroky (tedy zapojení církve na jiném poli, než náboženském a
tradiční náboženské aktivity při netradičních příležitostech) setkají
s příznivou odezvou, pak mám pro církev dobrou naději. Nejen, že bude mít
co světu říci (to má již dva tisíce let), ale také, že ji ten svět bude
ochoten naslouchat. Děkuji
V.
Martínek
