poslal bf
Nebeský Otec plní své slovoA hledajíce mne, naleznete, když mne hledati budete celým srdcem svým. (Jr 29,13)
Já milující mne miluji, a kteříž mne pilně hledají, nalézají mne. (Př 8,17)
Milí bratři a sestřičky, náš nebeský Otec plní své slovo. Jak to dělal v mém životě, o tom teď budete číst.
Vyrůstala jsem v rodině evangelické. Otec velmi dbal na to, aby rodina každou neděli chodila do kostela. Také mě i sestru posílali rodiče do náboženství. Tenkrát se jako nepovinný předmět vyučovalo i na gymnáziu až do tercie. I na vysvědčení byla z náboženství známka. Od dětství jsem slyšela o Bohu i o Pánu Ježíši. Věřila jsem, že je nebe a v něm Bůh, že Pán Ježíš žil zde na zemi a zemřel za naše hříchy na kříži. Před spaním jsme se se sestrou o tři roky mladší musely modlit, a to Otčenáš, desatero a Věřím v Boha.
Ve čtrnácti letech jsem byla konfirmována, to znamená, že jsem byla přijata za členku sboru a připuštěna ke svaté večeři Páně. Byl to vlastně obřad, ale já jsem to brala vážně, s úctou. Ke konfirmaci jako dárek jsem dostala knížku s názvem Na cestu životem. Také jsem měla svou Bibli. Obě knihy jsem uložila do kufříku, neměla jsem o ně zájem. Co vím, to mi stačí.
Po několika málo letech vypukla druhá světová válka, utekli jsme z Opavy před příchodem Hitlera a pak jsme střídali různá bydliště. Návštěvy kostela ustaly, a tak ustal i ten chudý přísun Božího slova. Tak jsme žili jako evangelíci, ale vlastně bez Boha.
V roce 1940 jsem se provdala. Manžel kvůli mně vstoupil do evangelické církve, abychom mohli mít svatbu v kostele. Byl přijat bez jakéhokoliv dotazování na víru. Předtím byl členem církve československé husitské. Moje manželství trvalo jenom devět let. Manžel těžce onemocněl a po dvou operacích mozku zemřel. S nemocí zápasil čtyři roky, jezdila jsem s ním k lékařům i k léčitelům, vše bylo marné. Důležité je ale to, že před smrtí, kterou asi tušil, začal hledat Boha. Vytáhl a četl mou Bibli, svou neměl, a začal domů nosit knihy s duchovním zaměřením, často však s okultním obsahem Já jsem to všechno také četla s tím, že to vede do duchovní, Boží oblasti. Otevíral se přede mnou nový, nepoznaný duchovní svět. A jako manžel, tak i já jsme toužili po Bohu a jeho věcech, po poznání duchovního světa a života. Netušili jsme, že toto vše je to ďáblův klam.
Ale Bůh o nás věděl a poslal pomoc. Do nemocnice, kam jsem poslední rok manželova života denně chodila, přicházel bratr z křesťanského sboru, který tam nechával letáčky s křesťanským poselstvím. Seznámil se i s naším tatínkem a mluvíval s ním, takže on přijal Pána Ježíše. Mám o tom důkazy. Tak jsem za to vděčná. Díky Pánu.
Ty letáčky jsem také četla a po úmrtí manžela na jejich ustavičné zvaní jsem do jejich shromáždění přišla a za krátký čas jsem i se svými třemi dětmi, rodiči a sestrou také přijali Pána Ježíše jako svého Spasitele - díky Pánu.
Byla jsem pokřtěna i ve vodě. Bratři mi také pomohli, abych poznala, že musím ty knihy, které měl manžel, zavrhnout, dali mi knížečku o satanské duchovní oblasti. Pak mi pomohli dostat se z těchto satanských podvodů. Poslechla jsem bratry a všechny knihy jsem spálila a všeho se zřekla. Tak jsem unikla satanově lsti. Chvála Pánu.
Potom byla asi za dva roky shromáždění Křesťanských sborů zakázána, scházeli jsme se v rodinách. Mně se v té době dostalo pozvání do Církve bratrské, tehdy Jednoty českobratrské, kam jsem začala chodit. Měli vlastní budovu, lidí bylo víc a byla i nedělní besídka pro děti. Po roce jsem byla přijata za členku sboru po vyznání své víry před staršovstvem. Protože jsem učila, byla mi dána služba v dětské besídce. Měla jsem touhu sloužit Pánu co nejvíce, tak jsem zpívala v pěveckém sboru, pomáhala při vaření pro hosty, chodila uklízet modlitebnu. Chtěla jsem tím prokázat vděčnost Pánu za Jeho milost. Také jsem navštěvovala staré a nemocné. Tak utíkal můj život. Žila jsem s Pánem a se sborem. Hledala jsem Jeho a službu Jemu.
Mezitím po patnácti letech vdovství jsem se znovu provdala za bratra ze staršovstva sboru, který byl také vdovec. Teď už jsem dlouhou dobu podruhé vdovou. Také jsem už řadu let v důchodu. Postupně na mě začala doléhat samota. Začala jsem být smutná. Ani v práci pro Pána jsem nenacházela plné uspokojení. Dělala jsem všechno bez radosti, bez lásky k Pánu, jako povinnost. Poznala jsem, že věřím, ale že tato má víra mě nedělá šťastnou. Pořád mám před sebou jen úkoly, povinnosti, a pocit, že přes svou snahu dělám málo. Ale tak ráda bych byla šťastná a chtěla bych se umět radovat.
Pak se přiblížila osmdesátá léta. Do naší země začaly přicházet knížky ze západu, které se dostaly i ke mně. Dýka a kříž, Nejšťastnější lidé na zemi, Apoštol víry a jiné. S velkou dychtivostí a nadšením jsem je četla. Poznávala jsem, že tady se otevírá nová oblast duchovního života, pravá Boží, plná radosti a pokoje, pravého odpočinku a štěstí. Toužila jsem do této oblasti Ducha svatého vstoupit, poznat ji. Bůh viděl touhu mého srdce, a tak se mě ujal a vedl dál, blíž k sobě. Viděl, co mi schází a chtěl mi to ve své velké lásce a štědrosti dát. Šlo to krůček za krůčkem. Byla jsem upozorněna na skupinku věřících, která se schází u Tomáše a Janičky Coufalových, a protože jsem se s nimi léta znala, nebylo pro mě těžké je navštívit. Začala jsem tam chodit a poslouchat svědectví a vyučování bratří z Těšínska. Jejich slova i modlitby se mě mocně dotýkaly. Poznala jsem, že mají to, o čem jsem četla v knížkách, které mě tak zaujaly. Duch svatý mi dával rozumět i přijímat tyto věci, které byly pro mě zcela nové. Modlila jsem se za vedení a Duch svatý mi dával víc a víc pronikat do světla.
Tak mě Pán pokřtil svým Duchem. Dostala jsem radost, kterou jsem nikdy předtím neměla. Také jsem dostala novou Bibli. Je to ta má stará, s mnoha podtrženými místy. Poznala jsem ale, že ta podtržená místa jsou více Boží požadavky, pokyny, úkoly a povinnosti. Zaslíbení jako bych tam neviděla. Proto jsem nemohla žít v radosti a plné jistotě. Bůh říká, že vše, co potřebujeme k životu a ku pobožnosti je nám darováno a skrze Jeho veliká a drahá zaslíbení jsme učiněni účastníky Božského přirození. (2Pt 1,3-4) Cesta spasení je cesta milosti.
Poznala jsem, že jsem byla vlastně takový zákoník, sloužila jsem Pánu, ale jako z povinnosti, bez skutečné lásky k Němu, a proto jsem nikdy nemohla dojít uspokojení a radosti. Díky Pánu, že mi otevíral víc a víc srdce k pochopení a přivlastňování si Jeho zaslíbení. Tak jsem vstupovala víc a více do Jeho osvobozující milosti. Jeho jho netlačí a Jeho břímě netíží (Mt 11,30). Pán mi také otevřel oči na tuto skutečnost, že jsem mu sloužila pro uspokojení své pýchy, že dělám víc než jiní. Chtěla jsem být důležitá, byla to ctižádost a ješitnost. Vyznala jsem vše Pánu a přijala Jeho odpuštění a očistění. Spadlo ze mne velké břemeno a zmizelo to puzení k horlivé činnosti v církvi, které, teď to vím, nebylo od Pána, ale byla to tělesná horlivost. Díky Pánu.
A ještě něco chci vyznat. Sloužila jsem více ve sboru (tenkrát v CB) než vlastní rodině. Měla jsem špatné pořadí hodnot. Na první místo jsem kladla zaměstnání, protože jsem za to placená, na druhé místo práci ve sboru, a teprve na třetí místo rodinu. Protože mám od Pána přirozený dar poctivosti, snažila jsem se být ve všech svých povinnostech poctivá, ale někdy to nešlo zvládnout tak, jak jsem si přála, takže na děti už zbývalo nejméně času. S velkou lítostí jsem vše vyznala před Pánem i lidmi a bylo mi odpuštěno. Zde jsem měla největší problém přijmout odpuštění a dojít v tom pokoje, lítost se stále vracela. Těším se jaksi tím, že Pán ví, že jsem neznala správné pořadí hodnot. To jsem se dozvěděla až o mnoho let později, když už byly děti dospělé. To už jsem chodila do skupinky u Navrátilů, kam se přestěhovala skupinka od Coufalů. Díky Pánu, že i přes moje zanedbávání, moje děti jsou spaseny, dvě z nich slouží Pánu ve svých sborech. Odevzdaly se Pánu jako malé a zůstaly s Ním a se mnou i ve sborovém životě a v různé drobné službě. Sloužily Pánu v besídce, mládeži i zpěvem. To jim pomáhalo. Chvála Pánu.
Ze skupinky u Navrátilů je dnes sbor skoro s půldruhým stem členů. I já po odchodu z CB jsem byla přijata za členku. Díky Pánu. Miluji Ježíše i tento svůj sbor. Přijímám zde velkou lásku a péči. Díky Pánu za vše, jak mě vedl a co všechno při mně vykonal. On plní své slovo. Jemu samému ať toto svědectví přinese čest a slávu, a vám, drazí bratři a sestry, osobní požehnání, posílení víry a lásky k Němu.
Božena Kulatá,
AC Olomouc
Autorka tohoto svědectví stále patří k aktivním členům našeho sboru, ve kterém letos oslavila své osmdesáté narozeniny. Jsme Bohu velice vděčni za tuto vzácnou sestru.
Staršovstvo sboru
