Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Irena.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 5, článků celkem: 15946, komentáře < 7 dní: 479, komentářů celkem: 379742, adminů: 60, uživatelů: 4954  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 48 návštěvník(ů)
a 2 uživatel(ů) online:

rosmano
oko

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Poprvé v historii se hlásí k náboženské pøíslušnosti ménì než polovina Amerièann
·Kvùli pandemii se loni v katolické církvi konalo o ètvrtinu ménì køtù
·Velikonoèní sèítání lidu
·Informace z jednání Výkonné výboru BJB dne 17. bøezna 2021
·Prosba Sboru BJB v Praze - Církev XXI. století
·Televizní bohoslužba Bratrské jednoty baptistù 18.4.2021 na ÈT2
·Diáø za èasù korony
·Modlitební dopis za Myanmar
·Na okraj doby covidové
·Slovensko pøed Velikonocemi otevírá kostely k „individuální duchovní péèi“

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
104359985
přístupů od 17. 10. 2001

Tvorba: Ktož jsú boží bojovníci
Vloženo Středa, 01. říjen 2003 @ 07:57:46 CEST Vložil: Bolek

Historie poslal tonek

  Ktož jsú boží bojovníci Je tomu v Čechách pravidlem už téměř půldruhého století. Ozvou-li se při jakékoliv příležitosti tóny husitského chorálu, ať již samostatně, či jako citát zabudovaný do jiného hudebního díla, takřka vždy navodí představu prchajících křižáků zastrašených pouhou melodií. Podmanivý obraz vojenských úspěchů českých kališníků, kteří obraceli mnohem početnější nepřátele na útěk pouhým kolektivním zpěvem, zakotvil v českém historickém povědomí víc než pevně. Nicméně žádný zachovaný pramen z 15. století neuvádí, že se z hrdel husitských vojáků linula právě slova písně Ktož jsú boží bojovníci. Někteří badatelé dokonce pochybovali, zda se tato skladba vůbec v 15. století zpívala. To ale zdaleka není jediná záhada, jež se k proslulému chorálu pojí.

Jistý klíč k pochopení písně poskytuje samotné sousloví boží bojovníci, jehož původ sahá až do závěrečných staletí římského antického impéria. Tehdy vznikl velmi závažný problém, zda křesťané mohou vstoupit do římského vojska a se zbraní v ruce hájit oslabenou říši proti přílivu barbarů. Rané křesťanství totiž ozbrojený boj zcela zavrhovalo; vyznavači Kristovy víry mohli, zcela v souladu s dikcí Nového zákona, vést toliko duchovní zápas a vítězit v něm silou idejí; zabíjet nesměli. Jedině v tomto smyslu byli božími rytíři či Kristovými bojovníky. Česká slova rytíř a bojovník, respektive voják jsou v tomto chápání významově shodná, odpovídají latinskému podstatnému jménu miles, jehož základ dodnes slyšíme třeba ve výrazu milice. VOJSKO KRISTOVO Plně ve shodě s původním vymezením božích bojovníků bylo vnímání křesťanské církve jako Kristova vojska, a to již v nejstarší vrstvě křesťanských textů. I další slovní obraty tu zvučely vojenským názvoslovím. Kristus býval přirovnáván k vrchnímu veliteli a hejtmanovi, biskupové k vojevůdcům, světci k vojákům a odpadlíci od víry k dezertérům. I když křesťanský slovník řinčel zbraněmi, křesťanští myslitelé fyzický boj nadále odmítali. Drsná realita barbarských vpádů si však vyžádala změnu. Jakmile se křesťanství stalo ve 4. století na území Římské říše úředně povoleným náboženstvím, povolila církev věřícím účast ve válkách, ovšem za podmínky, že jde o války spravedlivé, nikoliv o výboje směřující k získání majetku či osobní slávy. Od této chvíle se pod pojmem boží bojovník chápal jak duchovní rytíř Kristův, tak křesťanský voják ve zbrani. Nejpozději během 12. století, v časech velkých křížových výprav na Blízký východ, se zrodil ideál šlechtice - rytíře, který mečem nejen hájí křesťanskou víru, nýbrž ji i násilím šíří v dosud pohanských oblastech. Idea "svaté války", která je sama o sobě spravedlivá, neboť bývá vedena v zájmu nejvyšších pravd, zákonitě otevřela stavidla nesnášenlivosti, zabíjení a zvůli. Oba výměry božího bojovníka, světský i duchovní, žily po několik staletí vedle sebe, ale leckdy se i prolínaly. Kupříkladu legendy 10. století líčí svatého knížete Václava jako spravedlivého panovníka, který sice neváhá vytáhnout do boje, leč ví, že jeho nejvyšší povinností jako vyvoleného vojína božího je obětovat dočasný pozemský život, prolít krev, dosáhnout spasení a ocitnout se v nebeském království po boku apoštolů a zástupu světců. Andělé, apoštolové a mučedníci tvoří zároveň nebeské vojsko, jež na sklonku dějin pozemského světa rozhodne pod Kristovým velením drama apokalypsy ve prospěch trvalého vítězství křesťanských hodnot. OD NENÁSILÍ K REVOLUCI Prvotní křesťanský význam božího bojovníka, usilujícího o dodržování a šíření novozákonních principů, pozoruhodně aktualizovalo rodící se husitství. V touze po obrodě společnosti ztotožňoval Husův okruh své stoupence s Kristovými rytíři, kteří svádějí nenásilný zápas za vítězství závazného výkladu božího zákona, zprostředkovaného křesťanstvu v textu bible. Sotva se však o prosazení Husova programu rozpoutalo ostré politické střetnutí, začal pacifistický tón poznenáhlu ustupovat do pozadí. V průběhu sporů mezi Husovou skupinou a pražským arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Hazmburka, které v letech 1410-1411 přerostly v pouliční demonstrace, vznikla mezi přívrženci betlémského kazatele píseň Slyšte, rytieři boží. Neznámý autor se v ní obracel na své ideové souputníky s výzvou "připravte se již k boji" a radil králi Václavu IV., aby mocensky zasáhl proti metropolitovi a umožnil uplatňování husitského pojetí božího zákona, nadřazeného civilnímu i církevnímu právu. Od pouličních vystoupení nebylo daleko ke krvavým konfliktům. V červenci 1411 byli v protiodpustkových bouřích popraveni tři tovaryši, jejichž těla odnesl dav do Betlémské kaple, prozpěvuje přitom antifonu Tito jsou svatí. Husitské hnutí mělo své první mučedníky. Po výbuchu husitské revoluce se opakovala diskuse, kterou jsme poznali na konci antiky. Idea nenásilného prosazování božího zákona rychle vzala za své. Pod tlakem okolností připustili husitští učenci ozbrojený zápas na obranu evangelických pravd, ale jen tehdy, vyvarují-li se jeho účastníci nepřiměřených krutostí. Tváří v tvář svaté válce, za niž obě znepřátelené strany svou při považovaly, to byla výzva iluzorní. Myšlenku, že Kristův rytíř vede výhradně duchovní zápas, neochvějně zastával snad jen Petr Chelčický. Ve chvíli, kdy již tekla krev a střetnutí zdánlivě vstupovalo do rozhodujícího stadia, upínali stoupenci Husova učení své zraky k apokalyptickým vizím i ke Starému zákonu, přesycenému válečnými scénami. Pohotovost k ozbrojenému boji a mučednické smrti ve jménu božích pravd se ocitla na pořadu dne. Zřejmě právě v závěru jara 1420, kdy křižácké oddíly mířily ku Praze a husity očekával osudový zápas "proti všem", vznikl chorál Ktož jsú boží bojovníci. Z textu písně ale nevyplývá, že pochází z dílny zapáleného husity. O husitském programu v ní není ani zmínka, výzva k boji za boží zákon je formulována v obecné rovině stejně jako apel na pohotovost k oběti. Plné dvě třetiny skladby čítající cel-kem dvaačtyřicet veršů pak na prv-ní pohled vypadají jako zhuštěný vojenský řád. To vše způsobilo, že byl chorál přijatelný i pro další generace. V průběhu 16. století jej, jak dosvědčuje starý tisk z roku 1530, zpívali čeští žoldnéři při taženích proti Turkům. Přesto badatelé, kteří se dílem zabývali, zdůrazňovali jeho husitský, ne-li přímo táborský původ. A měli pravdu. PÁTRÁNÍ PO AUTOROVI Už 16. století a po něm romantický historismus národního obrození připisovaly píseň samotnému Žižkovi. Důvod je zřejmý. Stručný vojenský řád, obsažený v textu chorálu, sou-zní v hlavních bodech s programem Žižkova husitského svazu založeného roku 1423. S představou vojevůdcova autorství se české vlastenecké prostředí loučilo jen nerado a pozvolna. V roce 1854 totiž F. B. Mikovec zveřejnil názor, že chorál pochází z dílny jakéhosi Bohuslava z Čechtic. Jeho jméno se vyskytuje ve známém Jenském kodexu na listu se Žižkovým vyobrazením a se zápisem jedné strofy husitské písně. Vlastenec-ká publicistika okamžitě vyřešila problém po svém. Bohuslav byl prý "miláčkem Jana Žižky", pro něhož také chorál složil. Svůdná domněnka se ale zhroutila, když se ukázalo, že Bohuslav nebyl autorem písně, nýbrž mužem, který se na počátku 16. století zasloužil o vznik kodexu. Nadějnou stopu poskytl nález poškozené, leč přesto monumentální sbírky husitských písní, objevené roku 1872 a nazvané Jistebnický kancionál. Kdo si práci pocházející asi z poloviny 15. století původně objednal, nevíme. Kromě celé řady husitských písní pražského i táborského směru obsahuje jedinečná památka také nejstarší dochovaný zápis skladby Ktož jsú boží bojovníci. Naprostá většina zaznamenaných písní je anonymní, dvě však písař kancionálu přisoudil Husovi a dvě (Nuž, křesťané viery pravé; Ve jméno božie počněme) táborskému knězi Janu Čapkovi, který v letech 1422-1429 působil jako farář v Klatovech. Čapek byl zřejmě autor poměrně plodný, skládal i další písně, veršované traktáty a bohoslovecká pojednání, pravděpodobně se uplatnil i jako překladatel. Vrchol jeho tvorby spadá do let 1414-1420, kdy po určitý čas pobýval v Sezimově Ústí, případně v jeho okolí, a podílel se tu na utváření táborské strany. Zdejší radikální ovzduší mladému muži, odchovanému na pražské univerzitě Janem Husem a Jakoubkem ze Stříbra, vyhovovalo. Ve svých pracích se jeví jako nadšený stoupenec husitského pojetí božího zákona, v jehož duchu agitoval. První, kdo vyslovil domněnku o možném Čapkově autorství chorálu Ktož jsú boží bojovníci, byl v roce 1913 Zdeněk Nejedlý. Jeho odhad později podpořil vynikající znalec husitských památek F. M. Bartoš, který upozornil na pozoruhodnou shodu mezi jedním veršem chorálu (Kristuť vám za škody stojí) a větou z Čapkova traktátu, sepsaného roku 1417 (Pakliť se co přihodí spravedlivému, toť nebude nic škoditi jemu, neb Kristus za škody stojí). Roku 1969 vnesl do celého problému jasnější světlo literární historik Emil Pražák. Soustavně tehdy zkoumal akrostichy, to jest verše, v nichž první nebo poslední písmena dávají dohromady slovo či větu. Ve středověku a raném novověku bývá v těchto hříčkách často zašifrováno jméno autora. Zkušený vědec vyšel z předpokladu, že zápis písně Ktož jsú boží bojovníci v Jistebnickém kancionálu není původní a že zřejmě vypadal jinak. Třeba takto: Ktoz gsu bozi boyownici a zakona geho prostez od boha pomoczi a uffayte w nyeho ze konecznye wzdicki s nym swytiezite Cristus vám za sskody stogi atd. atd. Nezasvěcený pozorovatel tu akrostich asi neobjeví. Čteme-li však první písmena jednotlivých veršů pozpátku, dostaneme akrostich Czapak (tj. Čapak), jen nepatrně se lišící od jména táborského kněze. Existence porušeného zpětného akrostichu slouží zároveň jako důkaz, že se píseň v 15. století skutečně zpívala, neboť jinak by se Čapkovo jméno uchovalo ve správné podobě. Pražák zároveň dokázal, že táborský duchovní použil pro svou skladbu nápěvu latinské mariánské písně Ave celsi conditoris. Také ona obsahuje akrostich, který ve svém celku dává pozdravení, jímž anděl uvedl Panně Marii zvěst o jejím těhotenství: Ave Maria, gratia plena (tj. Zdráva buď Marie, milostí obdařená). Není vyloučeno, že právě toto dílo inspirovalo Jana Čapka, aby do válečné písně zašifroval své jméno. STAROZÁKONNÍ INSPIRACE Nepřímé důkazy o Čapkově autorství rozhojnil v poslední době církevní historik František J. Holeček. Čapkova záliba v odkazech na bibli se promítla též do znění nejslavnějšího husitského chorálu. Plných čtyřiadvacet veršů (tj. 57 procent rozsahu díla) se vztahuje ke konkrétním místům Starého i Nového zákona. Holečkovou zásluhou nyní víme, že Čapek v Písmu dlouho nelistoval. V době počínajícího krvavého zápasu, stupňujícího na obou znepřátelených stranách nesmiřitelnost a nenávist vůči protivníkům, sáhl po Starém zákonu, zvláště po Knihách Makabejských, bez ohledu na okolnost, že již Hus v nich správně tušil apokryfy. Příběh kněze Matatiáše a jeho pěti synů, tedy rodiny Makabejských, která se rozhodla odčinit pohanění jeruzalémského chrámu a zahájila partyzánskou válku proti vládci Antiochovi IV. Syrskému, vnímali husité téměř instruktivně. Boj vedený v zájmu božích pravd hrstkou statečných proti nepřátelské přesile a vrcholící dobytím Jeruzaléma měl v sobě potenciální náboj, který Čapek mistrovsky využil. Události 2. století před Kristem se v roce 1420 jevily husitům jako poučné i neobyčejně aktuální. Bylo to dáno mentalitou pozdně středověkého člověka, který podvědomě vyhledával a nalézal analogie mezi vlastní dobou a biblickým děním. Obojí přece tvořilo součást plánu boží Prozřetelnosti. Husitský zápas proti křižácké intervenci i českým katolíkům se dal snadno přirovnávat k válce vyvoleného izraelského lidu za svobodu. Heslo Pravda vítězí má ostatně své kořeny rovněž ve Starém zákoně, v Knize Ezdrášově. Čapkovým oblíbencem byl zejména osvoboditel Jeruzaléma Juda Makabejský. Husitský chorál je doslova prošpikován citáty a parafrázemi jeho projevů, povzbuzujících židovské vzbouřence k boji. Známé verše (Nepřátel se nelekajte, na množstvie nehleďte,/ pána svého v srdci mějte,/ proň a s ním bojujte/ a před nepřátely neutiekajte!) jsou umně složeny z rozličných Judových výroků. Totéž zjištění částečně platí také o pokynech vojenského charakteru (svých hauptmanóv pozorujte ...; na kořistech se nezastavujte ...), pokládaných za typicky husitské již vzhledem ke zjevným shodám s tzv. Žižkovým vojenským řádem. Ve skutečnosti se ukazuje, že i neporazitelný husitský hejtman zdůvodňoval své postoje a činy především příklady ze Starého zákona, který mu vyhovoval svou drsnou přímočarostí. Rovněž v zachovaných Žižkových písemnostech dominují starozákonní odkazy nad novozákonními aluzemi ve více než zřetelném poměru (75 : 25 procentům). Ve vojevůdcových listech se však nesetkáváme pouze s odezvou proslovů Judy Makabejského, ale též s narážkami na dalšího starozákonního válečníka - Jozue. Spolu s Judou a králem Davidem tvořil tento bojovník starozákonní předobraz rytířských vzorů, k nimž se pojila ještě trojice antická (Hektór, Alexandr Makedonský, Caesar) a středověká (král Artuš, Karel Veliký a Gottfried z Bouillonu). Žižka tedy chápal duchovní výměr rytířství v nerozlučném sepětí s ozbrojeným zápasem. Proto nepochybně sdílel též představu Krista jako nejvyššího hejtmana, představu obsaženou i v Čapkově chorálu. Burcujícím prolínáním duchovního a tělesného boje se však dali strhnout i ostatní husité. Novozákonní Kristův slib (Matouš 10, 39), že věčného života dosáhne ten, kdo položí život za boží pravdu (v písni pakli kto proň život složí,/ věčný mieti bude, blaze každému, ktož na pravdě sende ...), se v praxi propojoval s Judovým příkazem neutíkat před nepřáteli. Jeden příklad za všechny. Dne 14. července 1420 zahynula v bitvě na Vítkově táborská žena volajíc: "Neslušíť věrnému křesťanu před *****m ustoupiti!" Co k tomu říci? Snad jediné: Pohybujeme se tu stále na půdě středověkého myšlení, kde se Nový zákon nepřetržitě proplétal se Starým zákonem a kde literární texty vstupovaly do života a život do literatury. OD BAROKA K MLADOČECHŮM Motiv božích bojovníků po odeznění husitské epochy z české literatury nezmizel. Bylo by jej možné sledovat v reformačních písních, v polemikách mezi evangelickými a katolickými spisovateli i v barokní kultuře. Nebeští kavalerové Adama Michny z Otradovic jsou přece také Kristovým vojskem, andělskými božími bojovníky, byť oděnými do hávu módního španělského pojmenování. Vlastní husitský chorál se znovu uplatnil až v 19. století. V jeho první třetině příliš znám nebyl. V roce 1815 sice text písně Ktož jsú boží bojovníci časopisecky vydal, na základě tisku z roku 1530, piarista Dominik František Kynský, ale s dobově příznačným povzdechnutím. Krvelační táborité se prý skladbou rozněcovali k násilným skutkům, podobně jako činí "Novofrankové" v zápasech za pošetilou svobodu. Bylo by proto žádoucí, kdyby se našel básník, jenž by napsal válečnou píseň k povzbuzení Slovanů bojujících proti Napoleonovi. Teprve v jaré atmosféře oživených nadějí českého národního hnutí po pádu Bachova absolutismu roku 1859 slavil husitský válečný chorál dokonalý triumf. Do svého repertoáru jej, ovšem v moderní notové transkripci, zařadil pražský Hlahol i další pěvecké spolky. Vskutku masovou oblibu získala píseň Kdož jste boží bojovníci v období manifestací za české státní právo po roce 1867. Početně navštěvované mítinky, nazývané z podnětu mladičkého historika Jaroslava Golla a zkušeného novináře Karla Sabiny tábory, se programově hlásily k husitství, tehdy téměř obecně chápanému jako předstupeň moderních demokratických hnutí. Nad hlavami účastníků politických shromáždění, která se často konala na místech spjatých s husitskou minulostí, vlály prapory s rudým kalichem a zněl husitský chorál, zpravidla v sousedství písně Kde domov můj. K aktualizovanému husitskému odkazu se hlásilo především mladočeské politické uskupení. Pro jeho členy se dokonce ujalo označení "boží bojovníci", mnohdy užívané též ke karikujícím výpadům. Nedopouštěl se jich pouze německý a rakouský tisk, nýbrž postupem času také čeští ideoví odpůrci mladočeské linie. Kupříkladu Josef Svatopluk Machar svůj protimladočeský básnický pamflet z roku 1897 přímo nazval Boží bojovníci. SVATÝ VÁCLAV VE SPORU S HUSITY? Éra táborového hnutí a vzestupu české politiky byla natolik uhrančivá, že si podmanila nejednoho umělce, včetně komponisty Bedřicha Smetany. Každý zná jeho cyklus Má vlast, v němž vrcholná místa zaujímají symfonické básně Tábor a Blaník, přímo vystavěné na motivech husitského chorálu. Jako symbol husitské ideje zní chorál i na několika místech Smetanovy opery Libuše. Bylo snad v logice věci, že se píseň Ktož jsú boží bojovníci načas ocitla v centru zápasu mezi tzv. smetanovci a dvořákovci. Znepřátelené strany se totiž hádaly, zda husitskou myšlenku ztvárnil umělecky lépe a historicky věrohodněji Bedřich Smetana, nebo Antonín Dvořák v ouvertuře Husitská. V roce 1924, kdy česká společnost vzpomínala 500. jubileum Žižkovy smrti a 100. výročí narození Bedřicha Smetany, se muzikolog Vladimír Helfert postavil nekompromisně za autora Mé vlasti. Dvořák podle něj pojal své dílo "příliš vnějškově", a navíc spojil husitský chorál s chorálem svatováclavským, čímž porušil "čistotu ideje husitské". Uznávaný hudební vědec Helfert ovšem nemohl vědět, co budoucí badatelé vyzkoumají. Už zmíněný Emil Pražák, kráčeje ve stopách Antonína Škarky a Romana Jakobsona, upozornil na překvapivou záležitost. Ačkoliv kněz Jan Čapek brojil ve svých traktátech proti kultu svatých, obsahuje jeho válečná píseň na dvou místech zjevnou ode-zvu svatováclavského chorálu (například: prostež od Boha pomoci / pros za ny Boha; blaze každému, ktož na pravdě sende / blaze tomu, ktož tam pójde:/ v život věčný). Pražák rovněž vyslovil sotva zpochybnitelnou hypotézu, že nejznámější dvojverší svatováclavské písně (nedej zahynouti/ nám ni budoucím) vzniklo během obležení husitské Prahy Zikmundovými křižáky v létě 1420. Starší zápisy chorálu Svatý Václave strofu s citovanými verši neznají.


"Ktož jsú boží bojovníci" | Přihlásit/Vytvořit účet | 3 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Ktož jsú boží bojovníci (Skóre: 1)
Vložil: Trouble v Pátek, 24. říjen 2003 @ 10:54:05 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Moc dobrý článek. Ač jsem se husitstvím velmi zabýval, narazil jsem v článku na řadu nových poznatků. Pěkné, jen tak dál!



Re: Ktož jsú boží bojovníci (Skóre: 1)
Vložil: Miky v Pátek, 25. květen 2007 @ 16:06:21 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.husitstvi.cz
Zcela náhodou jsem po dlohé době "objevil" tento článek. Velice zjímavý a erudovaný syntetický pohled na genezi a tradici husitského chorálu. Skvělý text.



Re: Ktož jsú boží bojovníci (Skóre: 1)
Vložil: Gottschalk v Pondělí, 03. leden 2011 @ 17:37:39 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Pěkný článek - akorát Emil Pražák se podle mne mýlil. Aby akrostich "fungoval", musela by se změnit dvě písmena ze šesti (v Jistebnickém kancionále je Kristusť, ne Cristusť), navíc zpětné akrostichy myslím nikdy nezačínaly takhle uprostřed strofy. A i kdyby měl pravdu, porucha akrostichu by nesvědčila o tom, že píseň se opravdu zpívala; takové poruchy vznikaly daleko spíš při opisování. 



Stránka vygenerována za: 0.41 sekundy