poslal teofil
Morální diskurz a genderové role
Všichni si uvědomujeme, že naše názory na to, co je dobré a co je zlé, nejsou vždy druhými sdíleny. Méně si už uvědomujeme, že i tehdy, když se s někým shodneme na volbě alternativy, důvody pro tuto volbu mohou být značně odlišné.
O morální důvody, které vedou lidi k tomu, aby považovali některé věci za dobré a jiné za zlé, se na konci 50.let zajímal americký psycholog Lawrence Kohlberg. Zjistil, že způsoby morálního uvažování se během života stupňovitě proměňují. Nejen z hlediska obsahu (tedy z hlediska toho, co je považováno za správné a co za špatné), ale i z hlediska struktury morální argumentace (jednou je považováno za správné to, co je výhodné, po druhé to, co říká autorita, po třetí to, co je smysluplné, apod).
Kohlbergova spolupracovnice Carol Gilliganová zjistila, že vedle stupňovitého vývoje ke stále větší citlivosti a zralosti lze v morálním usuzování vypozorovat i kvalitativně odlišný způsob uvažování, který je pohlavně (genderově) podmíněný. Gilliganová rozlišuje mužský morální diskurz a ženský morální diskurz. Mužský morální diskurz vychází podle ní z imperativu spravedlivé distribuce práv a povinností. Ženský morální diskurz naproti tomu z imperativu neubližovat druhému. Zatímco mužský diskurz by bylo možno s jistou dávkou licence nazvat morálkou řádu, pro ženský diskurz by snad bylo nejpřiléhavější označení morálka péče.
Pochopit rozdílnost obou diskurzů není tak složité. Pokusím se to demonstrovat na příkladě. Proti volné rozlučitelnosti manželství lze argumentovat dvojím způsobem: Buď tak, že budeme hájit platnost objektivního morálního řádu, který říká, že se manželé nemohou rozejít, protože si dali slib věrnosti a "sliby se mají dodržovat". Nebo tak, že za základ vezmeme stanovisko člověka postiženého rozvodem a na otázku, proč se manželé nemohou rozejít, budeme odpovídat: "Protože by tím ublížili dětem, případně jeden druhému". Každý z těchto diskurzů představuje odlišný způsob uvažování a vychází z odlišné filozofie. První představuje typicky mužský způsob uvažování, druhý způsob typicky ženský. Z hlediska hlubinné psychologie lze říci, že první vychází z maskulinní složky psychiky (nazývané podle C.G.Junga "animus"), druhý ze složky femininní (nazývané "anima"). Při čemž nelze říci, že jeden z těchto diskurzů je správný a druhý špatný. Jsou prostě jiné, vzájemně nepřevoditelné, ale oba principiálně správné.
Uvedený příklad je banální. Nicméně poznání dvojího genderově podmíněného způsobu morálního usuzování má dalekosáhlé praktické důsledky tam, kde se vývody obou diskurzů rozcházejí. Dosud se většina moralistů a teologů domnívala, že vždycky existuje nějaké morální stanovisko, které převyšuje ostatní, i když třeba jen o kousíček, a toto stanovisko je třeba v konkrétní situaci volit. Zkoumání Carol Gilliganové však ukázala, že to neplatí vždy a všude. Lze si představit situace, v nichž nelze činit jednoznačná morální rozhodnutí, protože genderové diskurzy, které se k těmto situacím vztahují, hodnotí situaci různě.
Podívejme se na ilustrující příklad z oblasti sexuální morálky. Konkrétně jde o problém morální přijatelnosti či nepřijatelnosti homosexuálních partnerství. Pro mužský typ uvažování je situace jasná: Homosexualita je zřejmou deviací, nemůže jít o variantou normy, protože norma je heterosexuální. Důvod? Kdyby všichni lidé byli homosexuální, lidstvo by vymřelo během jediné generace. Proto je homosexualita úchylka z přirozeného řádu věcí. A proto je třeba ji odmítnout jako "ne-řádnost", tedy ve svých projevech jako mravní zlo.
Pro ženský typ uvažování však není situace tak jednoznačná. Žena se neptá po normách, řádu ani přirozenosti, ale po tom, zda konkrétní situace ubližuje či neubližuje nějakému člověku. A tady se vývody morálního hodnocení žen rozcházejí s mužsky pojatou normou: Homosexuální partnerství utužuje vztahy mezi lidmi, prohlubuje vzájemnou blízkost dvou lidských jedinců, rozvíjí bohatost jejich osobností a ... neubližuje nikomu. Proto nemůže být ničím zásadně nepřijatelným. Naopak, může být považováno za satisfakci nemocnému člověku, který za svoji deviaci nemůže, protože si ji nevybral. Instituce partnerství, která zmírnuje utrpení člověka postiženého homosexualitou, je v tomto diskurzu chápána spíše jako pozitivní morální kvalita.
Aby nevznikl mylný dojem. Ženský způsob uvažování nepředstavuje změkčelou formu morálky, která by snad kladla méně nároků na chování člověka, než ji klade diskurz mužský. Někdy je tomu právě naopak. Tam, kde dochází ke konfliktu mezi moralistní ideologií a konkrétním vztahem k blízkému člověku, má pro ženy jednoznačnou přednost konkrétní vztah. A pokud je pod záminkou krásné ideje či proklamované lásky k Bohu zraňován člověk, je to v zásadě vždycky špatně.
Příkladem tohoto druhu konfliktu mezi obecným ideálem a konkrétní vztahovostí, či chcete-li mezi mužským a ženským morálním diskurzem, může sloužit osobnost Mahátmá Gándhího. L. Kohlberg považoval Gándhího za představitele nejvyšší etické citlivosti. C. Gilliganová však tento pohled nesdílela a poukazovala na to, že ve svém soukromém životě žil Gándhí ve velkém citovém odstupu od nejbližších členů své rodiny a svými tvrdými náboženskými a morálními nároky je trýznivě a necitelně zraňoval. Gándhího ochotu obětovat nejbližší lidi jeho vizi "pravdy" srovnávala Gilliganová dokonce s biblickým Abrahamem, který byl také ochoten obětovat život svého syna, aby demonstroval nadřazenost své víry nad vším ostatním. Zhruba ve smyslu výroku jednoho z hrdinů Heinricha Heineho: "Co je mi po ženě, co je mi po dítěti, trápí mě něco mnohem většího. Ať si jsou žebrat, když mají hlad. Císař, císař je zajat!" ... Zatímco muž má v této situaci tendenci pociťovat spíše obdivné vzrušení, Carol Giliiganová by za ženy pravděpodobně pronesla: "Hrůza!"
Že je morální diskurz v Církvi veden téměř výhradně z pozice mužské psychologie, o tom asi nikdo vážně nepochybuje. Všichni uznáváme zásadní platnost přikázání "Nezabiješ!", ale kolik se v Církvi připouští "mužských" výjimek - zabití ve válce, zabití v sebeobraně, zabití jako forma společenského trestu (poprava)... i v rámci vyššího cíle se dokáže ospravedlnit zabíjení nevinných lidí (viz například nálety NATO na Jugoslávii). Naproti tomu v typické "ženské" oblasti, kterou představuje například euthanazie, nadpočetná embrya při umělém oplodnění, interupce nebo dokonce i umělá antikoncepce, se nejen žádné výjimky nepřipouštějí, ale odmítá se o nich i uvažovat. Tím neříkám, že způsob morálního myšlení v Církvi je špatný. Chci tím pouze říci, že je v zásadě mužský, a nikoliv ženský.
Co však z toho plyne konkrétně pro víru a náboženství? Snad uvědomění, že neexistuje žádný teologický ani psychologický důvod považovat mužský způsob uvažování za "lepší" než způsob uvažování žen. Lze si docela dobře představit, že v mnohých případech eticky problematických soudů (různé oblasti manželské morálky, sexuální morálky, reprodukční morálky či bioetiky) by bylo teologickým obohacením, kdyby kromě úvah o morálním "řádu" byla brána v potaz i morální perspektiva feminního diskurzu s její maximou "neubližovat oběti". Možná, že by se pak našla řada obecně uznávaných řešení i tam, kde dosud z našich mužských morálních vývodů vstávají ženám vlasy hrůzou na hlavě.
Jedna ilustrace za všechny: Znám ženu, která se svými třemi dětmi konvertovala ke katolictví, ale mezi muži - kněžími byla téměř všeobecná shoda, že je "nesprávné" ji pokřtít. Proč? Protože již pětadvacet let byla provdána za rozvedeného katolíka, který dávno odpadl od katolictví a bylo mu tudíž lhostejné, že z původního manželství nebyl rozveden církevně. A nyní obrovský problém, zda je možné jeho druhou ženu pokřtít. Jeden tehdy známý teolog to vysvětloval následovně: "Není správné ji pokřtít, protože by křtem upadla do smrtelného hříchu" (sic!)... Nu, uznejte, takovou věc dokáže říct skutečně jenom muž.
P. Remeš
Společnost pro hagioterapii a pastorační medicínu
MUDr. et Mgr. Prokop Remeš se narodil 12. dubna 1952 v Praze. Vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze a po jejím absolvování v roce 1977 získal v roce 1981 specializační atestaci z gynekologie porodnictví.
Od roku 1984 pracuje v Psychiatrické léčebně Bohnice jako samostatně pracující lékař a zde také získal v roce 1995 další odbornou specializaci v oboru psychiatrie.
V 80. letech se účastnil aktivit tzv. podzemní církve (Dvořákova skupina), v jejímž rámci získal základní teologické vzdělání (pod patronací I. O. Štampacha) završené posléze oficiálním studiem na KTF UK a ukončeném v roce 1994 titulem magistra náboženských věd. Ve strukturách "podzemní církve" absolvoval několikeré výcvikové kurzy pastorační psychoterapie a zkušenosti zde získané uplatňuje již od roku 1991 v psychoterapeutické praxi v PL Bohnice, kde začal pracovat jako hagioterapeut. V roce 1992 - 1993 prošel sebezkušeností bálintovské skupiny a v letech 1997 - 2002 absolvoval výcvikovou skupinou dynamické psychoterapie při Psychoterapeutické sekci České křesťanské akademie.
Od roku 1991 se účastní výzkumných a vzdělávacích aktivit Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů, jejímž je jedním ze zakládajících členů.
Je členem redakční rady časopisu Dingir, mapujícího novou náboženskou scénu u nás, v současné době, kromě psychoterapeutických aktivit v PL Bohnice (se zaměřením na problematiku poruch osobnosti zejména u závislých) pracuje jako lektor psychoterapeutického vzdělávacího programu SUR (komunita KOV).
