Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Blažej.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 9, článků celkem: 16319, komentáře < 7 dní: 556, komentářů celkem: 408424, adminů: 60, uživatelů: 5135  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 112 návštěvník(ů)
a 3 uživatel(ů) online:

brusle7
Myslivec
oko

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
110974735
přístupů od 17. 10. 2001

Nebezpečná učení: Biblické a nebiblické důrazy v charismatickém hnutí
Vloženo Neděle, 29. červen 2003 @ 09:04:43 CEST Vložil: Bolek

Charismatici poslal Ochranovský

  "Biblické a nebiblické důrazy v charismatickém hnutí" Něco z teorie pro danika: Druhá upravená a rozšířená verze přednášky proslovené na pastorální konferenci sborů hlásících se k Ochranovské jednotě bratrské 22.5.99 v Tanvaldě. Úvodem bych rád vysvětlil poměry a okolnosti a meze, které se k mé přednášce vztahují. Pakliže jsem byl tímto úkolem pověřen já, je to proto, že mám více než desetiletou zkušenost příslušnosti k letničně charismatickému hnutí a také zkušenost apostaze, tedy odpadnutí a vyčlenění se z něj a vymezení se vůči němu. Při pokusu toto hnutí hodnotit narazím nezbytně na bariéru té skutečnosti, že nejsem teolog a nemohu nabídnout systematické teologické zpracování problému.

Na druhé straně je ale pravda, že teologové zase zřídka mají osobní zážitek z charismatického hnutí, neboť na první pohled patrná pokleslost charismatické teologie je většinou odrazuje od úmyslu vůbec se jí zabývat. Ještě méně teologů má zkušenost příklonu a odpadnutí - zákonitě jich musí být vždy méně nežli těch, kteří k charismatickému hnutí jeví dlouhodobý příklon, a nějací takoví bezesporu vždy jsou, ovšem v nevelkém počtu.

Splnit zadání hovořit o biblických a nebiblických důrazech v charismatickém hnutí je ovšem v takové podobě nemožné, nemáme-li se sami stát charismatiky, nebo alespoň přijmout jejich černobílý pohled na teologii. Předpokládalo by to totiž naprostou uzavřenost našeho poznání a priori - předem a ničím neotřesitelnou sebejistotu, což je právě věc, která zhusta kvalifikuje příslušníky hnutí, kterým se dnes chceme zabývat, ne zcela přesně nazývaného charismatické. Jsem přesvědčen a ukáži, že charismatické hnutí je v mnoha směrech nebiblické, problém je v tom, že odchylka nebývá patrna na první pohled, spíše je zakořeněna v obecných pohledech na Boží jednání s člověkem a na dějinnou cestu církve. Jinými slovy by se dalo říci, že často charismatici nejdou proti Bibli, ale mimo Bibli. Pohybují se v jakémsi prostoru bez teologické gravitace , posouzení výsledků těchto pohybů však dává za pravdu tradičním obavám a ukazuje, že důraz reformace na Písma je oprávněný i dnes měrou neztenčenou.-Zdá se také, že uchopení toho, co je pro toto hnutí tak příznačné, není jednoduché tak, jak by se na první pohled zdálo. Třebaže hnutí má svůj nezaměnitelný rukopis, není lehké vše systematicky roztřídit a najít v tom příčinnou souvislost. A konečně velmi obtížné by bylo najít nějaký průhledný vztah mezi konkrétní naukou a výlučným sektářským vystupováním tak, jak jsme ho můžeme zakoušet v Ochranovské Jednotě bratrské ze strany současného vedení JB a jeho příznivců. Souvislost tu bezpochyby je, ale kdybychom se zeptali:"Jakým způsobem se tito lidé vyrovnávají s Biblí, že mohou jednat tak tvrdě a povýšenecky", přehlédli bychom, že zmíněná arogance mocí je problém obecnější a že krom okrajových sekt se s ní můžeme setkat i u zcela reprezentativních politických ideologií , pro což by se i na politické scéně tuzemské i mezinárodní našly příklady. A tím se tedy zkoumání komplikuje. Mohu sice říci:"On ten či ten si kdysi velmi nestoudně interpretoval jisté místo z Písma, a teď ho to vede k tomuto chování", někdo jiný ale může namítnout, že v politice by tento člověk svým chováním rozeskřípal zubů neméně, i kdyby nikdy nebyl křesťanem, nebo to alespoň nepředstíral. - Přesto budeme pokládat za hodnověrné, že ti, o nichž budeme hovořit, stojí pod silným doktrinálním vlivem specifických parakřesťanských kruhů. A proto i otázka:"jaké myšlenkové trendy dovedly naše charismatiky do klubu "vyvolených" , kteří mají nekritizovatelný a nediskutovatelný univerzální jedině pravdivý názor a zároveň právo soudit vše a všecky?" nás povede k tomu, že budeme odpověď hledat v této ohraničené soustavě myšlení .
V dalším vidím jako potřebné alespoň částečně dohodnout vztah kategorií "letniční" a "charismatické". Ti z vás, kdo se seznámili se spisem br. A. France o charismatické supercírkvi asi vědí i to, že její autor stojí na letniční pozici. Já si velice vážím toho, že zdokumentoval a vyslovil to, co nás dávno znepokojovalo a co jsme se snažili artikulovat po svém způsobu. Na druhé straně jsou tu souvislosti, návaznosti letničního a charismatického hnutí, které nemůžeme jednoduše přehlédnout na letniční straně proto, že oba s charismatickým hnutím nesouhlasíme. Nesprávné by bylo nevidět či popírat společné kořeny a společná východiska letničního a charismatického hnutí. Odpovědnost letničního hnutí já vidím v tom, že ono zavedlo mentalitu , která nadmíru zdůrazňuje mystické zjevení a současnou zkušenost jako určující dělítko mezi křesťany a tak odsouvá, třeba i nechtěně, stranou Písmo a zkušenost minulou.
Vědět je ale také nutno, že charismatici častěji nežli na letniční roubují své doktríny na evangelikální učení a rádi se jako evangelikálové prezentují. Jak ještě uvidíme, svoji antropologii roubuje W. Margies nikoli na křest Duchem svatým, nýbrž na typický soteriologický vrchol evangelikální teologie , jakým je znovuzrození. Tím se dá vysvětlit, proč evangelikálové ho berou jako bezproblémového - připadá jim mírnější nežli letniční. Na takový tragický omyl se pak ale doplatí, a netrvá to zpravidla ani dlouho.
Kořeny a předpoklady 1: ztráta bezpečného odstupu Přes napjatost toho, co se mezi oběma Jednotami v ČR děje chci začít tím, co z kořenů a motivů charismatického hnutí lze pokládat za pozitivní, a to je touha nebýt k Bohu hluchý, neboli kladně vyjádřeno být aktivní a otevřený k Bohu. "Probuď se ty, kdo spíš, a vstaň z mrtvých, a zasvítí se tobě Kristus" Ef 5,14 je slovo, které má a bude mít co říci každé generaci a každé kultuře.
Bůh bezesporu povolává k bdělosti a k životu, k odpovědnému a ne ledabylému vztahu. Už v 70. letech se přes utěsněné hranice dostává k nám několik hnutí zaměřených na studium Bible, osobní misii, pastýřskou službu a získávání učedníků. Nejvýraznější v tomto směru bylo hnutí navigátorů, mimochodem ostře protiletniční. Potkáme zde všechny atributy pozdějších charismatických proudů: utajení v té době pochopitelné, nedůvěru k církvím, výlučnost k jiným, odstup k "liberálům", esoterismus a pokoutnost, zápal, zahraniční lektory, příručky a kursy. Na rozdíl od charismatiků zapálený, místy až nekritický biblismus.
Přesto právě ve chvílích nejzbožnější touhy je přítomno nebezpečí, které je obecné povahy a stojí za hlubší rozbor. Přes rozdíly v pneumatologii všechna nadšenecká hnutí měla společný rys hluboko ve svých základech a šlo a jde o věc, o které budu teď hovořit a kterou se pokusím jasně ohraničit a kterou pokládám za ústřední kořen všech soudobých zavedení a bloudění.
Nejen v charismatickém hnutí, ale i v mnoha jiných hnutích evangelikální povahy je přítomno jakési obecné povědomí vyvolenosti a jedinečnosti okamžiku. To vede ve vztahu k Písmu až k posedlosti aplikací a aktualizací a poznenáhlu se smazává odstup mezi slovem samým a posluchačem. Na rozdíl od tradičního vnímání slova v jeho dobových souvislostech , na rozdíl od rozeznání hodnoty v slovu samém je tu nabízeno pojetí opačné: jestliže je tu slovo, pak přece nemá jen historický, připomínající smysl, ale má hlavně navýsost aktuální a přednostní smysl v mé konkrétní životní situaci. Vzpomeňme jen různých brožurek pravidelně žádajících na konci výkladu "Napiš si, co toto slovo znamená pro tebe" . Na vědomí, že slovo mluví k nám není špatného nic, špatné je upřednostnění tohoto významu před zdlouhavou, poctivou prací teologickou, odhalující jeho význam i dopad.
Mezi křesťany obecně panuje souhlas s tím, že Boží slovo se děje a nevrací zpět prázdné. Co je však nebezpečné je domněnka, že tento cíl nemůže být dosažen jinak nežli ukvapeným přivlastněním a ztotožněním se s ním, jinak řečeno, scestná je domněnka, že slovo samo nemá cenu a smysl , pokud není člověkem okamžitě zpracováno. Nejde tu o to, že by člověk neměl reagovat, mluví-li Bůh, tím bychom popřeli teologii vůbec, ale o to, že by neměl reagovat prvoplánově, ukvapeně a bezmyšlenkovitě. Jde o to, že pokus si slovo stáhnout k sobě a přizpůsobit rovině svých problémů znamená po pravidle ho zploštit, vyprázdnit, a nakonec vlastně nepochopit a odmítnout, aniž si je člověk odmítnutí vědom. Paradoxně tak ve chvílích nejzbožnějších vírů můžeme být Bohu daleko. Myslím, že věc dobře vystihnou dva pojmy, které tímto uvedu na scénu:"transcendentní a imanentní". Imanentní znamená "vnitřně příslušný", transcendentní opak toho, přesahující , překračující a poznání nedostupný. V popisované zbožnosti skutečnosti Božího jednání nejsou nazírány a studovány , nýbrž "přijaty" a "uchopeny" tak, že odstup mezi slovem a posluchačem je setřen. Mizí rozdíl v povaze a čase, každý z Božích dějinný činů se stává nezbytně současným a přítomným. Transcendentní skutek Boží stává se imanentním. Letnice jsou aplikovány a tedy opakovány. Není rozdíl mezi aktéry biblických letnic a čtenářem/posluchačem slova, není rozdíl v čase, letnice se opakovaně dějí.
Příkladem imanentně pojatých letnic je situace, kdy místo údivu nad jejich zázrakem je o někom řečeno:" prožil své osobní letnice". Jak často evangelikální příručky obsahují výzvu:"dosaď si tam své jméno". U E. Ruckého se často zejména v druhém období objevuje výzva:"vstoupit do toho, co Bůh připravil" . To je příznačné pro hnutí víry, které pojednám obšírněji dále: Bůh již jednal, my jednáme teď. Tím nechci nikomu naznačit, že je spasen toliko neosobně, anonymně, nýbrž chci říci, že položením důrazu na "osobní" může být přeslechnuto to podstatné. Že položením důrazu na imanentní složku vytrácí se cennější transcendentní . V případě letnic je například přeslechnuta zvěst, že o letnicích "Duch byl dán církvi". Myšlenka bezpečného odstupu je nová a zdá se nebezpečnou. Odstup k Božím věcem? Jde o to, co vidí SZ prorok Kaz 5,2: "Nebývej rychlý k mluvení, ani srdce tvé kvapné k vynášení slova před obličejem Božím, poněvadž Bůh je na nebi, a ty na zemi , protož nechť jsou slova tvá nemnohá". Jde o úctu k Bohu a suverenitu jeho Slova a takový úhel pohledu, kdy Slovo může být pochopeno v naší pozemskosti bez zkreslujících ambicí.
Kořeny 2: změna posluchačovy reakce V reakci na to, že Bůh mluví, se objevují nové důrazy: jedním je i nadřazení spontánnosti nad kultivovanost. Okamžik je ceněn více nežli trpělivý proces. V aplikační rovině je pak vyvýšen dar nad vzdělání, obecněji nad kultivaci, a cit nad rozum. Stejné oddíly Písem jsou čteny optikou takto změněné kultury. Dříve základním prostředkem, kterým člověk vstupuje do Božího dění poté, co je Bohem osloven, byla modlitba jako odpověď a aktivní postoj k dění. Vmentalitě věřících bylo přítomno očekávání na Boží čin . Dnes musí rozhodujícího obratu dosáhnout člověk, a proto se důraz přenesl na mentální sílu člověka a na znalosti systému pravidel, které navodí očekávanou změnu. I víra je přeznačena: je to druh mentálního tréninku, ne nepodobného sugesci. Tento postoj se jeví jako aktivnější, ale je za něj zaplacena hrozná daň: jsou adoptovány základní představy magie. -Zdůraznění darů s sebou nese další vývoj v této oblasti : darem se v případě charismat myslí určitá schopnost a schopnost je slabší slovní forma pojmu moc, síla. Nelze nikdy dost důrazně varovat před zhoubným přeakcentováním moci a síly! Jakmile zaujmou místo, které v Písmu patří lásce, další očekávaná fází takové teologie pak musí být nutně ztotožnění se s mocí, triumf moci a jednání z pozice moci - a v této fázi se naši charismatici již nacházejí. Zpětně lze zjistit, že důraz na dary v charismatickém hnutí nebyl zcela totožný s biblickým důrazem na zmocnění Duchem, protože bylo oslabeno pojetí práce na vinici jako služby a pojem služebník uvolnil místo modernější koncepci ambiciózního představitele skupiny, sboru, církve či hnutí. Proto se touha po darech vyvinula směrem ke kultu darů a nakonec k ničím nezastřenému kultu síly, jak jsme toho svědky v posledních letech. Tady si neodpustím bonmot: pracovně nazývám toto hnutí v letech 70. Charismatií, v letech 80. Charismagií a v letech 90. Charismafií.
Kořeny 3: automatismus reformace Pro asijská náboženství je typické pojetí dějin jako velkého koloběhu, zatímco judeokřesťanská tradice vidí lineární, stoupající tendenci od bodu začátku až k bodu konce. Zhruba je tomu opravdu tak, že myšlení Asie a také indiánské Ameriky je fascinováno motivem kruhu bez začátku a konce, jehož nejlepší ukázkou je víra v převtělení duší (jeden z indiánských výrazů pro smrt zní "být posazen na velké kolo" (Apači)). To se příčí křesťanskému pojetí, které rozeznává určitou jednosměrnou a ohraničenou tendenci ve vývoji dějin, a proto se člověk v této tradici žijící cítí být vázán myšlenkou, že logicky tedy vše směřuje od horšího k lepšímu. Tato myšlenka je natolik společná naivnímu americkému liberalismu i jeho historickému protikladu, neméně naivnímu sovětskému komunismu, že nemůže nepocházet z nějakého obecnějšího základu, kterým může být judeokřesťanská tradice. Nebere však v úvahu protitendenci - přímka nemusí směřovat jen nahoru. Je více scénářů vývoje , a jedním z nich může být i korupce systému. V systému může docházet i k úpadku! -V křesťanství je živá myšlenka reformace jako objevení původního tvaru věci poté, co byl skoro celý ztracen, úsilí k přetvoření zdeformované skutečnosti zpátky tvaru původnímu. V takto obecném pojetí je reformace vlastní nejen církvím protestantským, ale i katolické, provázené ostatně od začátku reformními hnutími. Odtud není daleko k představě církve, která se vlastně neustále reformuje, neboť nemůže být sama se sebou nikdy spokojena, a tím i k očekávání vrcholu. Tento tlak má v dějinách podobu neustálého pravidelného vyčleňování, jakési nikdy neustávající reformace reformovaného, která ale neprobíhá nad jedním pozemským subjektem, ale zejména nad tím historicky nejmladším a pak postupně zachvacuje i část členů jednot starších. Důvodem je většinou to, že reformace není původním subjektem přijata, nebo jsou přijaty jen některé její důrazy a nevyhnutelně časem dochází k oddělení a založení nového subjektu. Tento vývoj pak bývá chápán jako vzestupná tendence návratu k apoštolské podobě církve, pojaté leckdy myticky, fiktivně a bez znalosti úskalí a problematiky tehdejší církve. Trend k opravě a pozdvižení v Božím jednání s církví je rozpoznán správně, myšlenková lenost ale v nám přítomném klimatu vede k nešťastné představě, že vývoj nemůže směřovat jinam než nahoru, že novější znamená lepší a duchovnější a vůbec se nebere v potaz možný opačný scénář, totiž že nová doktrína může způsobit úpadek, porušení již dosaženého, svod i odpadnutí. Jinými slovy, kvalita není v žádném vztahu s datem výroby. A to je první rozpoznaný příznačný rys, který lze vyjádřit biblických kategoriích: "letničně charismatické hnutí" pramálo, ne-li vůbec počítá s možností falešného proroctví, vnuknutí, zjevení a učení, což všechno jsou kategorie masivně obsažené v biblické zvěsti od Mojžíše přes Jeremiáše, evangelia až po Zjevení. V podobě praktikované zbožnosti to vypadá takto: pokud někdo přijede z hodně velké dálky a přinese učení , v němž je něco o Bohu a Ježíši a vystupuje optimisticky, snadno je přijímána domněnka, že to co přináší ,je určitě od Pána Církve. K tomu je nutno dodat dvě věci:1) že učitelé moderních doktrín vystupují samozřejmě zcela univerzalisticky. Jsou-li dotazováni na sborové zázemí, činí z nouze ctnost a demonstrují jako údajně vyšší cestu skutečnost, že zastupují univerzálně křesťanské obecenství bez denominačních vazeb. Takový vyslanec vám neřekne v úvodu, že je v rozepři s 20 církvemi a 5 teologickými semináři kvůli tomu, co hlásá a praktikuje, nýbrž vám sdělí, že "křesťanům v té části Ameriky, odkud právě přijíždí, Pán položil na srdce křesťany ve východní Evropě". To polichotí a hodný strýček psychologicky zpracovává sbor i denominaci (podle toho, jaký je formát), dokud nemá sekta, která ho vyslala, filiálku. Vhodné jsou finanční dary, zprostředkování studia na pochybných učilištích, společné cesty na konference a sbor přijme "novou vizi" a z přijatého dědictví reformace nemusí zbýt skoro nic. 2) že letniční církví je nutno přiznat, že nepřipouští volný pohyb doktrín a že v oblasti teologie uplatňuje určitý kánon, za což se jí z charismatické strany dostává podobných nálepek a ústrků jako i jiným tzv. mrtvým církvím. Odpor charismatiků k teologické normě a minimálně závaznému výkladu nám není neznámý, mohli jsme ho ostatně zažívat na novopackém synodu 99.

Kořeny 4 - krystalizovaná netrpělivost a nástup magického myšlení Jestliže jako pozitivní vidím rozpoznání, že Bůh oslovuje člověka osobně a vztáhnout na něj osobní nárok či pověření- což ale není zdaleka jen výsadou charismatiků, pak v rovině aplikační vidím plody netrpělivosti. Jakoby Bůh nebyl onen Věkovitý, jak ho vidí Daniel ("Starý dnů" u kralických) (Dn 7,9 ) , který stojí nad časem, pro kterého jeden den je jako tisíc let a naopak ( 2 Pt 3,8 ) , snaha po okamžité akci přivedla nakonec charismatické protagonisty až k východiskům magie. Opakovaně se začalo hovořit o tom, že to či ono Bůh neudělá, to že musí učinit církev nebo jednotlivý věřící sám. Postoj modlitby a očekávání je brán za nedostatečný, ano škodlivý. Brzy převážilo magické vidění světa.
To nás již přivádí od kořenů k doktrínám. Bez toho, že by pořadí vyjadřovalo význam, rozpoznávám tato negativa: Nevěrohodný a spekulativní biblismus má být zmíněn na předním místě - často zde působí tzv. "inženýři teologie". Přeji si, abych dnes nebyl jedním z nich. Margies spojuje SZ verš z Izaiáše 9,6 "..na jeho rameni spočine vláda.." (Kral. "knížectví bude na rameni jeho") s novozákonním Ef 1,22 a 4,15 "..všechno podrobil pod jeho nohy a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve" "..ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo.." Podle NZ oddílu tedy církev začíná od ramen dolů. Je-li dáno knížectví na jeho ramena dle SZ oddílu, znamená to, že je dáno na vrcholek církve. Zjevně tu autor spojuje 2 výroky, SZ a NZ výrok, přičemž pisatel druhého neměl na mysli prvý výrok, s nimž ho Margies spojuje. SZ výrok vnímá Mesiáše jako integrální, nerozdělenou postavu. Její ramena jsou její částí. NZ výrok hovoří o postavení Krista v církvi. -Zmíněný biblismus patří je částí širšího fenomenu "brožurkového křesťanství", které se postaralo o to, že dávný výrok Enease Silvia Piccolominiho o husitské ženě, která zná Bibli lépe než římský kněz, patří už skutečně jen historii.
Přílišný důraz na strukturu "Křesťanská rodina" na věřících, aby si při modlitbě za nemocné představovali tyto lidi tak, jak by vypadali zdraví. To že napomůže, aby se modlitba splnila. Důležitost znalosti struktury pro úspěšnost modlitby vyzdvihuje Yonggi Cho také v důrazu na to, že modlitba má být spojena se zřetelnou představou vytoužené věci a s podrobnou znalostí detailů. Máme prý "otěhotnět" kýženou věcí, tak silně se jí má naše mysl zabývat. -Jeden pak opravdu neví, kde zůstala moc Boží, je-li k vyslyšení nezbytný výron modlitebníkovy mentální energie. Co je horší, takové pojetí se zcela shoduje s tím, co vyučují znalci magie . Četl jsem interview s britskou čarodějkou, která byla ochotná s novináři sdílet , co prožívá. Popisovala, jak se pokusila nadpřirozenou cestou získat pěkné rukavice. Pomocí obřadů se jí to skutečně povedlo, nesouhlasila však jejich velikost a tak byly v podstatě k ničemu. To vzala jako vyučení magickému principu , který říká, že představa a prosba k bytostem, jichž se dovolává, musí být stran povahy kýženého předmětu či osoby zcela konkrétní a detailní. Druhý důraz položila na kruhové uspořádání , které prý zesiluje magickou energii. Vzpomněl jsem si přitom, jak jsme kdysi v letniční církvi byli vyzváni, abychom se k modlitbě za člověka, který měl problémy, uspořádali do kruhu kolem něj. Při jiné příležitosti bylo vysvětleno, že se tím vytvoří kanál pro Boží moc. Opravdu nevěřím, že by Pán Bůh potřeboval našich kanálů....-Popsané nauky jsou výsledkem připisování významu strukturám jako takovým, a kde se tak děje, nepřekvapí, že právě znalost struktur se stává něčím nezbytným, co hraje hlavní roli v duchovním životě a co je třeba pěstovat .Největšímu zájmu se těší struktura člověka a struktura duchovního světa, dále pak "jedině správná" struktura sboru, církve, skupinky... Právě sem směřují největší obavy tzv. tradičně věřících : ti při čtení určitého oddílu i tehdy, vidí-li obrysy nadpřirozena, nehledají za oponou další souvislosti, nýbrž příčinnost toho, co se děje, hledají v chování člověka a projevu Boží milosti i spravedlnosti. Magické pojetí charismatiků nás ale zve, ba žene právě za tu oponu: tam vidí ukryta tajemství, která mají být sdělena, osvojena a využita. Tam se údajně skrývají mechanismy, jimiž se dílo Boží pohne vpřed. Jak jsme již viděli , jsou-li tyto mechanismy vyneseny, objasněny a pojmenovány, nezdají se nijak souviset s mocí Boží, zato jsou téměř dokonalými kopiemi výdobytků pohanské magie. Toho jsou si charismatici vědomi a tak například H. Haenkel, kazatel svobodného sboru Filadelfia z Berlína, v jednu chvíli u příležitosti tajného semináře r. 1987 v Praze (jehož jsem se účastnil) mazaně podotkl, že věci v Božím království jsou někdy velmi podobné těm z království Zlého. Tehdy jsme to brali jako možné vysvětlení znepokojivých podezření, která se vynořila při sledování důrazů charismatického hnutí. - Postupme ale dále v objasnění magického vidění . Přední roli hraje zájem o strukturu duchovního světa, protože se věří, že svět pozemský je jeho kopií, nebo na něj přinejmenším spojitě reaguje. Proto je potřebí v duchovním světě provést úkon žádaným směrem a hle - v pozemském světě se to projeví. A platí to i naopak: tělesný rituál způsobí přesuny v duchovním světě. Ptejme se také - co znamená duchovní ? To není lehké definovat. Snad nejlepší bude říci "mající souvislost s Božím královstvím" U charismatiků duchovní znamená jednoznačně metafyzický, dále polarizovaný , s rozpoznanou dualistickou strukturou - kolem pólů, které představují Bůh a Satan , se kupí andělé a démoni. Všichni jsou doslova a proti vlastní vůli umístěni do myšlenkového panoptika. A protože teprve znalost struktury je zdrojem prostředků , je základem například pastorace - demonologie. Boj proti zlu v lidských životech je téměř redukován na zápas s démony, což paradoxně přináší do života nové nepokoje, pochybnosti a ještě více zla. Zlo je v takové pastoraci zosobněno a zhmotněno. Říci, že charismatici vyhánějí na poušť Azazele by bylo poklonou, oni tam v podstatě vyhánějí všechny, kdo jsou odlišní a zrovna se k nim nemíní připojit. -Podvojné vidění skutečnosti jako prostředek k duchovnímu úspěchu dokladuje hezký výrok z pramenu, kterým je nepodepsaný spisek kolující někdy od léta 1987 jako záznam vyučování vyslance sboru Filadelfia v Praze, jmenuje se "Živé domácí skupiny" a autorem by snad mohl být H. Haenkel, jisté to ale není. (Uvítám každé upřesnění). A také není podstatné, kdo je autorem, pro to, abychom si ukázali zajímavý doklad o přesvědčení panujícím mezi charismatiky do dnešních dnů: " Připusťme ovšem, že v Koreji se člověk obrátí rychleji, než ve střední Evropě. Má to své důvody. V Koreji se lidé mnoho modlí a démoni v povětří pak mají svízelný život. Pavel mluví o dvou kategoriích démonických sil: ty jedny působí v lidech , ty druzí jsou temné moci v povětří. To jsou ty moci, které vytvářejí různé myšlenkové a filosofické systémy a vysílají je do lidí. Jsou zásadně proti obrácení, proti křtu v Duchu a proti všemu, co je dobré. Když jsou tyto moci silné a mohou nerušeně působit, málokdo se obrátí. Je-li však někde hodně křesťanů, kteří se mnoho modlí, jsou tyto síly oslabeny. Nemohou se bránit tomu, aby se hodně lidí obrátilo a nemohou ani zastavit duchovní pokrok v jejich srdcích." Dále autor vysvětluje, že toto pojetí přijal přímo od Yonggi Cho. Ten mu vyprávěl, jak za ním přišel americký vojenský pastor, který byl předtím v Německu a neměl v jednotce žádné úspěchy, zatímco po přemístění do Koreje se obrátilo tisíce vojáků. Přitom používal stejných kázání. A Dr. Cho odpověděl: "V Koreji se lidé mnoho modlí, démoni v povětří nemají sílu a je možné je snadno přemoci. V Evropě se lidé nemodlí, proto jsou tyto moci silné a k obrácení dochází jen zřídka". Vidíme, že dějiny filosofie a teologie nemají smysl, všechno jsou to systémy člověku z povětří vnucené. Snad ani nepřemýšlíme, jen přijímáme výplody démonské kuchyně, dokud nás charismatický vyslanec nezachrání . Máte-li názor, není vlastně váš.. Jak tuto doktrínu charismatici přijali, ilustruje následující příklad: vyznávaná podvojnost skutečnosti vede k takovým řešením, že hmotný problém se řeší duchovní manipulací, duchovní problém naopak fyzickou . V únoru 1993 vyvrcholilo uvnitř libereckého sboru pojetí nesouhlasu s charismatickými praktikami, které se projevovalo ve sboru jabloneckém, jakoby jablonecký sbor byl duchovně problematickou doménou svými názory a působením, a proto byl stejně jako například budovy věznic a okresní partajní výbory podroben rituálu teritoriálního čištění , který záležel v obcházení objektu a polohlasném pronášení blíže neurčených výroků doprovázeném výraznými gesty. ( Tady si dovolím cimrmanovskou licenci: sledoval jsem toto počínání ze svého vozu značky VAZ 2101 se standardní výbavou a radiálními pneumatikami OR-34) . Akce se účastnily členové libereckého sboru Jednoty bratrské a jabloneckého svobodného sboru Dobrá zpráva. Některé páry kombinovaly duc***** s erotikou, což ostatně v magii není žádným novým principem. Bratr Havlíček, toho času novinář radia Monte Carlo, se pokoušel některé z kolujících vyzpovídat ohledně jejich činnosti: údajně se "modlili". Pak se ale jednalo o modlitbu magickou, více než veřejnou. Položme si otázku: jaký cíl účastníci sledovali? Co se mělo stát , aby byli spokojeni ? Mělo dojít k "odblokování" jabloneckých postojů a k změně názorů jeho členů. Jestliže problém postoje je řešen magicky, svědčí to tom, že fenoménu "názor" byla tímto počínáním přiřknuta čistě duchovní povaha, a byl tedy kurýrován, ostatně neúspěšně, jak existence této přednášky ukazuje, skupinovým tancem . -A tady je zřetelně vidět slabina charismatického schematu : co je to názor ? Kam patří? Podle charismatiků patří do stejné kategorie, jako ďábel. Má čistě duchovní povahu a může a má být magickou manipulací člověku odepřen, odňat (viz citáty ze semináře "Živé domácí skupinky" ) . Tyto závěry mne opravňuje učinit skutečnost, že v inkriminované době bylo ve sboru rozsvíceno a právě končila biblická hodina. Byly zde tedy podmínky, aby sporné věci byly diskutovány, a byl-li z naší strany pokus diskusi vyvolat, nebyl na straně kultických tanečníků zájem.- Názor je ale daleko víc částí vaší osobnosti než třeba nemoc, nebo oděv. I když názor může být "nezdravý" - terminologie tu leží velmi blízko, bude-li vám ho někdo mocí brát, jde o vymývání mozků , a to je počínání trestuhodné. Jediné, co je ve věci tříbení názorů v humánní společnosti dovoleno, je rozhovor, a právě k němu dochází mezi charismatiky a námi minimálně. Je to z větší části vina charismatického pojetí , které sobě nepříznivý názor vnímá hnedle jako démonické spiknutí. Je přehlížena hmotná povaha zkušenosti, její vliv na formování názoru, opomíjeno je i myšlení jako činnost samostatné lidské bytosti, a tedy i myšlení poučené, myšlení kultivované, systematické, myšlení kritické a myšlení teologické. Uznat názor za konstantu lidství a upřít mu magické atributy by znamenalo průlom v diskusi, ten je ale nemožný, pokud se věří na tvořivou/bořivou moc myšlenky samé, na to, že nesouhlasná myšlenka sama v sobě představuje jakousi negativní energii, kterou je nutno vzdálit co možná nejdále či docela zničit. -Praktickou otázkou mi je, nakolik současná vlna pracovních výpovědí daných charismatiky našim kazatelům je výrazem vyrovnávání účtů a nakolik je poplatná právě objasněnému schematu. -Vedle rituálů u budov, jakéhosi teritoriálního čištění , existují i rituály porážení satana (házení papírových koulí) , které v libereckém sboru sledoval Jiří Sehoř mladší. Sem patří i výroky přicházející z Filadelfia gemeinde:"Když chci něco říci ďáblu, napíši mu to na podrážku svých bot". Autor tím chtěl říci, že podle Lk 10,19 i on jako Kristovi učedníci má moc "šlapati po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele" , sdělil však, že šlape po ďáblovi. Ale to v oddílu nestojí! Nedosti na tom: právě tato slova učedníků Ježíš nestaví za příklad, ale kárá! Předmětem našeho hovoření má být Boží vyvolení a Boží láska , tak to alespoň vyrozumívám z Jeho slov "radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích." -V podstatě toto jsou lovecké rituály probouzení odvahy - lovecké kmeny po celém světě je znají a dodnes provozují. Vzhledem k postavě ďábla jsou nebiblické, jak ukazují další místa :2 Pt 2,10 a paralelní místo Juda 8-10. Přečtěme si je. Velmi blízký je: Důraz na strukturu člověka a s tím spojené pěstování sebevědomí . Znovuzrození je chápáno jako vybavení božskou, bezchybnou esencí , což zakládá v praxi nadřazenost nad těmi, kdo znovuzrozeni nejsou. U Hagina a částečně u Margiese se člověk, aby duchovně rostl, musí pokládat za ducha navlečeného do těla. Krajní polohou pro "vyvolené" je nakonec místo "nahoře", postavení tzv. "autority", která je předmětem kultického uctívání prostými věřícími . Tento kult je pak umožněn revizí celkového pohledu na služby - ten, kdo má být v Písmu "služebník", stává se místo toho mocipánem. Avšak ve světle Ježíšova přání a příkazu , tak jak je zachycuje Mt 23,8-12 , se mi teologii "autorit" tak, jak se dnes praktikuje coby monopol na pravdu a znalost Boží vůle, jeví jako čiré rouhání. Praxe apoštolů šla v linii slov, které Matouš zachytil . Petr byl veřejně napomenut Pavlem (Ga 2,11-14 ) , z čehož je jasné, že dar Ducha ani zdaleka nezakládá nárok na neomylnost. Sám Pavel se své apoštolské autority odvolává v krajním případě , stále však nesmírně laskavým způsobem předkládá argumenty a nenařizuje poslušnost (obě epištoly do Korintu, zvláště pak oddíly II Kor 1,24; ; II Kor 2,10;II Kor 4,5 ; II Kor 8,8-10;kapitoly 10-13 vcelku - po ujištění, že nikomu nechce Pavel nařizovat se zde mluví také o apoštolské autoritě , je kárán hřích a přijímání falešného učení, 10,5 a 13,10 dokonce mluví o pomstě a přísnosti. Snesli by dnešní holobrádkové namnoze právě vnášející do Církve cizí učení srovnání s Pavlem a jeho pověřením ? II Kor 11,20 mezi rysy falešných učitelů vidí na předním místě podrobování věřících v službu...) -Pěstování sebevědomí začíná výzvami "vědět, kdo jsme, když se střetneme se zlem - nejsme hříšníci, nýbrž spravedlnost boží" - více v ochutnávce. - Hagin postuluje člověka jako ducha navlečeného do duševně fyzického převleku: "Člověk je duch, který má duši a žije v těle" (Nové narození, tam i další citáty). To se jeví přinejmenším jako silná formulace, jakousi duchovní podstatu člověka rozeznáváme, ale Hagin jde dál: "Skutečný člověk je duch". To je dalekosáhlé prohlášení, jím se lomí veškeré vnímání, neboť od té chvíle "skutečné" je jen to duchovní, proto i veškerá opatření musí probíhat na "duchovní" rovině. Nepřekvapí další Haginův postulát: "U toho, kdo je znovu narozen, se dostaví vnější důkazy dobrého života zcela automaticky" , který může v pastoraci znamenat opravdovou tragedii, neboť nenechává žádné místo pro zápas a neúspěch . S nimi se doktrína vyrovnává jednoduše: nejsou-li vnější důkazy, není dotyčný zřejmě znovu narozen. Tak může být stručná věta postulující automatismus dobrého života zodpovědná za celoživotní tápání a bloudění.-Souhrnem lze říci, že Haginův spisek "Nové narození" definuje znovuzrození velmi účelovou operaci magické povahy : "Nové narození je nutné k tomu, abys mohl uplatňovat nárok na všechna zaslíbení Bible" "Jestliže jsme nikdy nebyli poučeni o tom, že přirozenost a podstata Boží je uvnitř našeho ducha, pak nad námi budou hřích a satan vládnout dál". Tuto teorii dále rozvíjí W. Margies a jde o krok dál, neboť v jeho pojetí už sám náš duch nikoli jen obsahuje, nýbrž je božské podstaty: "I dnes to působí obtíže mnohým křesťanům, kteří znovuzrození zakusili a upřímně dosvědčují a kteří přesto nevědí, co se v nich vlastně zrodilo . .. Co se rodí z Ducha, je duch. Náš duch zakouší tento akt znovuzrození, ne tělo a duše. V důsledku toho se stává novým výhradně duch. Ježíšovo slovo nám líčí také původ tohoto ducha. Není to už Boží dech, je to teď část jeho samotného, co dostáváme; tak jako každé narození předává dítěti povahu a původ rodičů. Zrození dále znamená, že musí nastat odříznutí pupeční šňůry. Dítě a rodič nezůstávají dále organicky spojeni, ale nastává oddělení, takže dítě již nezůstává součástí matky, ale stává se vlastní osobou s vlastní zodpovědností. Podobně zakouší náš duch, který skutečně pochází z Ducha Božího, v aktu zrození oddělení od Boha, takže se stává naším duchem, aniž by přitom ztratil něco ze své božské povahy ". Tak se W. Margies vyrovnává se slovem J3,5-8. Citováno z knihy "Uzdravení jeho slovem", díl 1. Kap. III/9 . Analogie s pupeční šňůrou jde daleko za hranice biblického učení a vede nás vlastně k nezávislosti na Bohu. -W. Margies ve své antropologii není sám. Na charismatické konferenci 1989 učí švédský misionář , jehož jméno nejsem schopen zopakovat, snad Uwe Randstrom ?, že znovuzrozený křesťan je "stejnou mírou inkarnace Boha jako Ježíš." Toto již kopíruje "átmán", božskou jiskru či podstatu v hinduismu.- Pohleďme na tuto tak příznačnou doktrínu křesťanským pohledem : je založena na sebeuvědomění, na znalosti struktury sebe sama. Struktura je nutná v magii, v křesťanství jde předně o přijetí. Znovuzrození není magickým aktem, není zrozením božské částky v člověku, nýbrž je novou šancí , tedy křesťanskou odezvou nemá být pokus o gnosticky pojaté prohloubení, nýbrž vděčné a zodpovědné přijetí. Jinými slovy: nemáme se zadívat do sebe, nýbrž k Bohu. Zázrak znovuzrození má obrysy, ale podstata mi uniká na mé úrovni poznání, co je důležité, já ji nepotřebuji chápat, život s Bohem není odvislý od poznání struktury. Já nemohu pochopit a nepotřebuji pochopit, jak Bůh dělá to, co s námi dělá - já to mohu vděčně okoušet. Na obhajobu W. Margiese je ale nutno říci, že snad prvotní u něj není mystická touha, nýbrž potřeba správně diagnostikovat a léčit v pastorační péči. To nemohu soudit nejsa odborníkem v pastoraci, zdá se mi však, že se tu stává obětí svého lékařského povolání a také vidím to, že Bible sama je přílišného systematismu prosta. Matouš a Jan vám tytéž skutečnosti spasení tlumočí každý zcela jinak, přesto obojí tvoří nerozborný celek. Ježíšova pomoc lidem je zcela unikátní - to vyjadřují slova o tom, že křísí mrtvé - ale ani v ní není lidmi postřehnutelný systém. Každé uzdravení je jiné. Jediná uchopitelná, stále však ne pochopitelná věc je Jeho milost.
Většina z Vás asi postrádá zmínku o tolik podstatném rysu charismatického hnutí, kterým je:
Učení a praxe uzdravování Já je úmyslně řadím sem, neboť právě zde došlo k obrovskému posunu vůči letničnímu chápání - i ono je strukturálně založeno. Výrazným dokladem je dělení uzdravení podle původu na uzdravení skrze dary Ducha svatého, což je klasické letniční tema, a uzdravení vírou , nejčastěji v návaznosti na Iz 53,4-5 . Tak jsme byli učeni, že dary jsou pro uzdravování nevěřících, zatímco pro věřící je určeno uzdravení vírou. Opět dělají charismatici jednu čáru napříč Biblí, která tam není . Jde o to, že bez působení darů můžeme být uzdraveni na základě nároku Božího dítětě, který už byl zmíněn a k němuž se ještě vrátím. Máme si prý přivlastnit fakt, že Ježíš nesl naše nemoci, a proto už je nemusíme nést my. -Toto pojetí ale nesdílel významný představitel třetí vlny John Wimber, původem evangelikál, který stavěl na odlišném chápání - divy a zázraky, především uzdravování,jsou nutné k misii jako argument, který přesvědčí nevěřící. -Vlastní uzdravování často budí u biblicky vzdělaných křesťanů odpor svojí technologičností. Tak v Československu začalo masivní kampaní prodlužování končetin, a to polehoučku takových , které se od svých párových protějšků lišily o milimetry. Nic nebylo strukturováno tak silně jako uzdravení . Mnozí křesťané byli vážně znepokojeni tím, jakou roli hrálo v uzdravování typ a geneze nemoci, jakoby právě znalost kategorie a okolnosti vedla ke změně techniky. Uzdravení se dalo naučit a H. Haenkel to vyjádřil nejjasněji, když reagoval na prosbu o modlitbu za mladou ženu s chronickými záněty dásní chladně slovy: " za zuby se modlit neumím" . Uměl se modlit za kratší ruku . Tato slova jsou pro mne osobně památná, neboť na jejich základě mi začalo svítat. - Ještě jednou chci objasnit, proč mluvím o strukturovaném uzdravení - na každý neduh je specielní formule, čili neznáte-li postup a formuli, která by účinkovala na danou nemoc, musíte na uzdravení resignovat. Při prodlužování rukou hrálo roli dodržet technologický postup. Prvně bylo nutno převzít nad rukou moc formulí:" Ve jménu Ježíše Krista , ruko, přejímám nad tebou vládu". Za druhé bylo nutno k ní hovořit:" Rozkazuji ti, ruko, ve jménu Ježíše Krista, abys dorostla do stejné délky s druhou rukou". To je klasický případ tzv. bílé magie, kdy v zaklínání je použito označení některé osoby Trojice k podepření autority manipulanta. - U W. Margiese je pojetí uzdravení na základě Ježíšovy oběti chápáno velmi bojovně:"Sbor v Korintu, tak bohatý na dary, měl mnoho nemocných, slabých a předčasně zemřelých. V citovaných Pavlových slovech ( 1 Kor. 11,29-32) vidíme více aspektů, jež tento stav vysvětlují. Sbor v Korintě nerozlišoval tělo Kristovo. Kromě jiného neměl dostatečný pojem o významu lámaného těla Kristova. Mnozí křesťané jsou na tom dnes tak, jako tehdy Korinťané. Vyznávají, že nás Ježíšova krev očišťuje od hříchů, ale nechtějí vidět, že Ježíšovo tělo bylo lámáno za naše nemoci. Je to víc než nevědomost, je to hřích." W. Margies, "Uzdravení jeho slovem", díl 2, kap. III/6.
Důraz na metodu práce a struktury církve Souvisí s výše popsanou posedlostí strukturami. Časté změny struktury práce (skupinky) jsou obsedantním motivem článků v Probuzení a Životě víry (regionalizace).
Milost se stává systémem - zákonem Na věci s vděčností přijímané máme najednou objevený nárok. Analogie tělesného a duchovního světa, přirovnání jde ad absurdum. Ani původnímu významu slov není přirovnání právo. Vezměme "vy jste královské děti". To ani v Bibli není - tam je vy jste královské kněžstvo, a kdo ví, kam ukazuje slovo kněz v Písmu, vidí, že původní smysl slova byl úplně otočen. Ale rozmýšlejme nad důsledky slovního obratu "děti Boží". Za prvé je v Bibli užívána v opačném gardu, důraz je na Otci-Bohu a ne na dětech. Jde-li řeč o synovství, tu je důraz na Synu Božím. Univerzální synovství Boží je věc budoucího vzkříšení (L 20,36) . Synovství Ježíšovo je tak jedinečným vztahem , že Ježíš nikde nemluví o Bohu jako o Otci našem, ale svém a nebo děleně "o Otci svém a Otci vašem". Dvojí vztah je jiným vyjádřením vyjímečnosti Ježíšova prvorozenství. Písmo ovšem ví, že Kristus je "prvorozený mezi mnoha bratřími (Řím 8,29), ale zase -nebojím se říci, jsme jen stafáž, On je tím středem. Můžeme také připustit , že naše synovství je důležitou biblickou matérií - není pochyb, že Bůh je dobrý otec. Plyne z faktu, že On svým dětem nedá hada , když prosí o rybu, a štíra, když žádají vejce, že je zahrne nadbytkem ? Když už chce někdo z tohoto vztahu vyvozovat implikace, nechť přenese na nebe tu slušnější představu, ne tu pokleslou. Ať tam vidí Otce vychovávajícího svědomitě, a ne ledabyle. Otec, který dává dětem nadbytek jejich potřeb, většinou spláče nad vejdělkem, z dětí se stanou rozmazlení hulváti. Copak mohu věřit, že Bůh by se tak k nám choval? Dobrý otec dítě nepřelstí a neoklame, ale jistě také nesvede pokušením přepychu k nemorálnímu chování. Čili nárokovat si na základě tohoto vztahu něco na Bohu, což je běžnou výzvou v charismatické literatuře, je postavením práva nad milost - ale z jakého titulu ? Z titulu synovství dětí Božích. Jenže právě tohle je zakládáním na právu pochopeném optikou marnotratného syna:"Otče, dej mi díl statku, který mi náleží". ).
Revize pohledu na Ježíše a jeho oběť důraz na ústřednost Ježíšova přebývání v pekle a duchovní smrt. Podle této doktríny smrt tělesná nestačila k vykoupení, což nepřekvapí nikoho, kdo ví, jak pevně drží charismatici podvojnost skutečnosti . Tělesná smrt je málo metafyzická, aby mohla přinést vykoupení, proto je nutno, aby Ježíš zemřel ještě duchovně. V tomto učení se angažoval Kenneth Copeland. Protože tuto část - velmi temnou - jsem nestudoval , znám ji jen z pramenů, odkazuji na Aleše France.
Praktické ukázky - ochutnávka. "Živé domácí skupiny". Obdržel jsem od E. Ruckého
1)Z obsahu nás zaujmou tyto tituly: 1.1: Spravedlnost máme, spravedlnost jsme. 1.2:Spravedlnost je působena naší vírou.(!!! ) 1.5 Spravedlnost je dar - to je rozpor nebo autor správně chápe biblické napětí ? 2.1 Bůh nás netrestá 2.5 Biblická strategie kázání 3.1 Ježíš říká, že Duch svatý je důležitější než on sám(!!!).
2)Kapitola 1.1 "Spravedlnost máme, spravedlnost jsme" vysvětluje mimo jiné, proč naši charismatici odmítají v liturgii prohlásit se za hříšníky:"My , ubozí hříšníci...." . Jde o nauku o skutečném stavu Božích dětí. Kapitola je uvedena citátem Ř 4,5:"Tomu pak, který nečiní skutků, ale věří v toho, který spravedlivého činí bezbožníka, bývá počtena jeho víra za spravedlnost". Pokračuje: "Krátce, chtěl bych Vás vyzvat, abyste se ve vašich metodách vrátili k Novému zákonu. Pro mne samého to je dost nové. Měsíce a léta jsem o tom snil. Pak jsem ale ve sboru řekl:"Tak, a jdeme na to". Stalo se to před několika málo týdny. V neděli jsem po kázání řekl:"Toto je předěl. Co bylo dosud, to už je historie, a od nynějška to je něco úplně nového. Příští týden se sejdeme a každý zde od kazatelny řekne své svědectví, co prožil. A nejlépe začneme hned dnes. Dnes nebude výzva, aby šli lidé dopředu, ale na konci kázání utvoříme malé skupinky. Každý vyzná své problémy a budeme očekávat, že Duch svatý opravdu promluví.-Tak jsme to také učinili.První, co se stalo, bylo, že za hrozného křiku vyšel démon z jedné velmi, velmi milé a pobožné dámy. Někteří z toho byli vystrašeni. Ale příští týden se stalo totéž. Při dalším shromáždění se svědectvími už lidé proudili dopředu a vyprávěli o tom, co jsme jim nařídili(!!), že mají prožít. A dodává:"je k tomu zapotřebí určitá teologická průprava. Nefunguje to tak, že bychom jen zmáčkli knoflík, nýbrž každý věřící k tomu musí být vnitřně zbudován. Musíme překonat strach , pocity méněcennosti, pocity zatracení, viny, to vše, co máme, protože jsme křesťané. Z toho i dalšího je zjevné, že charismatický učitel chce zavést zcela zavrhnout historickou teologii a zavést zcela novou nauku. Dále je zřejmé, odkud se bere naprostý nedostatek zlého svědomí, který provází některé charismatiky v Jednotě bratrské při jejich mocenském konání: pocit viny je zapovězen. Autor dále vysvětluje, že křesťané s pocity "méněcennosti a zatracení" nemohou vykonat výše popsané věci. Ve shodě s Margiesovou antropologií vysvětluje stav ospravedlnění:"..být ve stavu, kdy na nás Bůh nevidí žádný nedostatek-když se na nás dívá, vidí svého Syna Ježíše, vidí svou vlastní přirozenost". Pak přechází k verši 2K 5,24:"Bible říká, že Bůh učinil Ježíše hříchem, abychom my byli spravedlností Boží v něm.Někteří překladatelé se to neodvažují takto přeložit a čtou:"spravedlností, která před Bohem platí". Ale zde skutečně stojí, že Boží spravedlností se stáváme, jsme. Nejenom že spravedlnost máme, ale že jí jsme . Když jsme přijali Pána Ježíše, když jsme byli učiněni spravedlivými, pak jsme ve své podstatě spravedliví - i když stále ještě hřešíme. Už nejsme hříšníci, nýbrž jsme Boží spravedlností. Máme ještě chyby, jsme nedostateční na morální rovině, ale podle svého statutu,podle své přirozenosti již jsme spravedliví. Jsem si jist, že i vy to budete muset vašim křesťanům dlouho opakovat, než to uchopí srdcem. V německé teologii kraluje výrok Martina Luthera, který mluvil o tom, že jsme "ospravedlnění hříšníci". Tato věta se až dodnes táhne jako červená nit klasickou ortodoxní německou teologií. A je to katastrofa - to totiž vůbec není pravda. Bylo to vyjádření starých německých pocitů zatracení a také to po staletí pocity zatracení působilo. Písmo však mluví jinak. Byli jsme hříšníci, byli jsme Ježíšem učiněni spravedlivými a nyní jsme spravedliví. Jsme Boží spravedlnost. Člověk, který seděl 5 nebo 6 let pod kazatelnou evangelikální teologie, potřebuje několik měsíců, možná i jeden nebo dva roky, než srdcem porozumí, že Bohu je dokonale příjemný a milý, a to i když právě zhřešil. Musíme lidem jasně říkat, že Bůh nenávidí hřích, ale jeho, Boží dítě, nesmírně miluje. Vidíme, jak jsou ta tvrzení kontroverzní: posledními větami mohu klidně souhlasit, zato Luther je zcela nepochopen a klasické teologii se velmi křivdí tím, že se budí zdání, jako by nevěděla o Boží lásce k člověku. Přijatelné myšlenky jsou smíšeny s tvrdými, kategorickými a nepravdivými odsudky předků ve víře. Podobně se tu nezřízeně křivdí také evangelikálům. Problém citátu není v tom, že by pravdou byl opak tvrzeného , nýbrž v tom, že se v něm starší teologii podsouvá něco, co neříká, a zdůrazněného rozdílu se užije k vyhlašování skutečných extrémů, jakým je podle mého úsudku učení o Boží podstatě znovuzrozeného křesťana. Právě takto podaná směsice pravdy a klamu je nebezpečná, protože obojí se jen stěží dá odlišit, každému ale může být jasné jedno: že se tu řečník snaží o zásadní změnu. To je dobré vědět na obranu proti tvrzení, že novému směřování nejde o žádné zásadní změny či dokonce že jde o obnovu bratrského pietismu. - Když jsem hledal 2K 5,24 v Bibli , která patří mé ženě, která vyrostla v libereckém sboru, našel jsem zde perem vyvedenou poznámku:"sebejistota Božího dítěte", ilustrující běžné, ale zcela převrácené chápání verše v kruzích nové orientace. Právě o sebejistotu tu nemá jít, spíše o "v Bohu jistotu". Dalšímu textu kraluje superarminiánské:"A když ji (spravedlnost) skrze skutky nedostáváme, nemůžeme ji ani skrze skutky ztratit" -Ovšem autor ukázky cituje Písmo, a je tedy nutno alespoň naznačit východisko z bludiště, do něhož nás zavádí, za předpokladu, že směr autorem naznačený za správné východisko neuznáme. Jen naznačím: kdybychom postavili učení cele na slovech na začátku citovaných Ř 4,5:"Tomu pak, který nečiní skutků, ale věří v toho, který spravedlivého činí bezbožníka, bývá počtena jeho víra za spravedlnost" , dostaneme se do situace, kdy musíme odvrhnout Jakuba (což se Lutherovi málem povedlo a svědčí to tom, jak vedle autor přednášky střílí, když Lutherovi upírá výhled k Boží milosti) . Nelze přehlížet svědectví celého Písma, nelze tvořit zásadní nauky na bázi veršíku vytrženého ze souvislosti. Pokud se zadlužíme reformační zásadě vykládat Písmo Písmem, nutně dospíváme do situace, kdy doktríny verbálně souhlasí s určitou pasáží Písma, ale duch se mu zcela příčí, jak se to po mém soudu stává i charismatickému věroučnému systému . Jde také o to všimnout si, jak netolerantně se autor vyrovnává s těmi , kdo tu byli a věc viděli jinak - v praxi charismatických sborů tomu nebývá jinak: odlišnost v náhledech se většinou netrpí.
3) Důsledkem učení o spravedlnosti je i učení o tom, že pocit viny nesmí být prožíván (!). U Margiese se objevuje o doktrína určující, že lidé, kteří se obrátili pod vlivem pocitu Boží svatosti a vlastní protikladné hříšnosti, jsou předurčeni k odpadnutí. V naší ukázce je propagována vcelku velmi cynická praktika, že totiž člověk se má okamžitě po vyznání hříchu cítit pohodově a vystupovat bez toho, že by dali najevo jakoukoli provinilost:"Mezi vyznáním a povstáním nesmí být žádná doba, žádné prodlení. Je totiž typické pro stav náboženských křesťanů, že po hříchu zůstanou nějakou dobu dole v prachu. Myslí si, že dole musí zůstat, protože by bylo neslušné ihned vstát. Proč si to myslí? Protože mají mylné chápání spravedlnosti. Domnívají se, že novou spravedlnost si musí vysloužit pošmournou námahou a pocity smutku. Domnívám se, že plachost a provinilost po prohřešku jsou morálními konstantami a jsou svědectvím svědomí ještě zcela nevyhaslého. Deklasovat je znamená dát zelenou otrlosti. Bratři hlásící se k Ochranovské jednotě bratrské se často podivují nad nepřítomností svědomí při mnohých činech tzv. charismatiků... Vysvětlí to tento oddíl dostatečně?Autor však pokračuje..To všechno je jedna veliká lež. Křesťané, kteří chtějí vycházet ven s ofenzivní láskou, se musí naučit vstávat hned následující okamžik". Autor se pak domnívá, že"své duchovní učedníky potřebujeme učit, aby po vyznání hříchu byli během několika málo vteřin zase radostní. To nepoškozuje Boží svatost, to nedělá celou věc povrchní, to neumenšuje pohled na hrůzu hříchu, naopak je tím Bůh uctěn.Kdo je Bohu velmi blízko, ten bude právě díky prožívání Jeho přítomnosti a lásky hřích nenávidět a vyhýbat se mu " To ano, jenže být v Boží blízkosti si neprotiřečí s pokorným vědomím, jací to jsme a co že jsme to spáchali . Později autor uvádí tuto nauku do vztahu s autoritou takto:"Kde nejsou lidé takto učeni, okamžitě se vracet ke spravedlnosti, tam se pravidelně vyskytují stavy pocitů viny, deprese a sevřenost, pocity méněcennosti, neschopnost bránit se, dojem, že člověk nemá žádnou autoritu a z toho plynoucí pasivita". Pokud někdo má pocit viny, nikdy nemůže uplatňovat duchovní autoritu. Tak o tohle jde. Aniž chci kopírovat autorovu netoleranci, nemohu se zdržet a prohlásit tento výrok za nesmírně nepravdivý, zato však kořenový, principální pro zkoumané hnutí víry a hnutí inspirovaná. Zajímavé, že právě tolik dovolávané misii a ofenzivní lásce nic tak neublíží, jako když se člověk bez jakýchkoli skrupulí hned po činu, kterým se proviní, agresivně domáhá slyšení. To v žádné společnosti neprojde, a autorita se tak nezískává, spíše pověst člověka se silným žaludkem. Autoru jde spíš ale o metafyzickou, nikoli morální autoritu, povaha této metafyzické autority je však podivná:jde o moc, kterou získám tím, že si nepřipustím pocit viny, tedy autorita je založená na tom, jak o sobě samém smýšlím - taková autorita je spíše autoritou sugerovanou nežli objektivně platnou. Jenže v metafyzickém duchovním světě charismatiků kategorie objektivní není.... -Nejde mi vůbec o to, že bych chtěl propagovat pošmournost. Myslím si ale, že před nezdravou bázlivostí a ve spisku prosazovaným učením je řada mezipoloh. Že ostych po provinění je téměř vždy pozitivní. Že si můžeme být vědomi své hříšnosti a přece přijímat Boží pověření a pomoc k úkolům, které nám dává. Je mi až děsivé, jak autor linkuje jedinou správnou cestu a v jakých terminologických ražbách se vyjadřuje k stávajícímu pojetí: "lež", "zvrácené tradice", "katastrofa":"Kde je chyba? Předně:v učení jsme přejali lež a zvrácené tradice." Metodou, jak spravedlnost přijmout, je verbálně ji vyznávat.Jedná se o tzv. pozitivní vyznání:" Jestliže sami nad sebou nevyhlásíme to, co nad námi vyhlašuje Bůh, zůstane naše duše v tomto zajetí. Je důležitou součástí učení o víře, že o sobě vyslovujeme to, co o nás vyslovuje Bůh, že o sobě říkáme, že můžeme, to, co Bůh říká, že můžeme, že o sobě říkáme, co jsme, podle toho, co o nás říká Bůh, že nad sebou vyhlašujeme tu moc, kterou vůči nám vyslovuje Bůh". Příslušné slovo Písma hlasitě pronesené má tu moc, že způsobí kýženou změnu chápání. Ukazuje se, že obavy ze spoléhaní na magické principy nejsou tak liché, jak charismatici tvrdí.

Jiří Kouba


"Biblické a nebiblické důrazy v charismatickém hnutí" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Stránka vygenerována za: 0.31 sekundy