Moje zkušenost

Žijeme ve zvláštní době. Snad se usmějeme nad povzdechy starších, když říkají: "To za našich mladých let nebylo, takový shon a spěch." Ale skutečnost je taková, že člověk stále někam spěchá. Vymýšlí nejrůznější roboty a supermoderní techniku, která mu zkrátí pracovní dobu. Jezdí autem. Létá letadlem. Proniká do kosmu. Už rozbil atom, ovládl přírodu, změnil tok řek a vysušil jezera. Chce stvořit život a poručit buňce, naprogramovat ideálního člověka podle svých představ. Je přece pán tvorstva! Dnešní člověk se domnívá, že už nepotřebuje Boha. Na co? Vždyť toho musí tolik stihnout... A číst nějakou Bibli? Ztráta času! Máme TV, video, družice.

Člověk si bláhově myslí, že když se obklopí předměty, jídlem a pitím, bude spokojený. A přece není. Vidíme rodinné tragédie jen proto, že lidé chtěli svým nejbližším dát všechno hmotné - jen na lásku jim nezbylo ani trochu času. Často okolo sebe vidíme zmatek, shánění, lopocení. Vzpomeňme si jen na vánoce! Co asi na to říká Pán Ježíš? Kniha Kazatel, jedna z mnoha knih Bible, nám o tom vydává svědectví, když říká Kz 1,14: "Viděl jsem všechno, co se děje pod sluncem, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem." Je to žití ze dne na den, od ničeho k ničemu, jen tak si tu na Zemi prožít a užit svých 60 či 70 let a zemřít? Zaplatit si pěkný pohřeb a na hřbitovní pomník nápis, jaký jsem byl dobrý člověk? Je to cíl lidského života, života něčeho, co má být korunou stvoření? Přesto každý člověk něčemu věří. Sobě, penězům, majetku, rodině... Všichni máme v sobě nějaký žebříček hodnot. A každý z nás potřebuje a hledá jistotu, pevný bod, o který se může opřít (dejte mi pevný bod a pohnu světem!). Za tento pevný bod jsem pokládal domov - ale ten se rozpadl jako domeček z falešných karet, když se naši rozvedli. Hledal jsem tedy dál. Každý člověk má také nějaký cíl. I já jsem si vysnil bohatý život se spoustou peněz, hudby a koncertů, které by mě odvedly do jiné země, kde zapomenu na to, že nic nejsem. Jenomže nějak mne to neuspokojilo. Chtěl jsem stále více slyšet a vidět, začal jsem sbírat různé věci, abych ukrátil čas. Jenže to bylo tápání odnikud nikam. I já jsem měl několikrát šanci přijít k Bohu, ale věřit v cosi nehmotné, co nevidím, mi připadalo hloupé. A tak jsem chodil jako onen malomocný Náman "od řeky k řece", až mi Pán zcela jasně ukázal, že má cesta není cestou, ale bludným kruhem. Nechtěl jsem Pána přijmout, ale když jsem se poprvé v životě modlil, zda Pán vůbec existuje, cítil jsem právě tu jistotu, která mi dosud scházela. Uvěřil jsem v Pána Ježíše Krista, který i kvůli mě přišel na tuto zem a nechal se odsoudit... Hodně lidí mi už řeklo, že křesťané jsou slaboši a že celé křesťanství je jenom jakýsi útěk od reality. Jestliže je však hrdinstvím tohoto světa být sám tím nejchytřejším a vše řešit jen svými omezenými silami, budu rád tím slabochem. Pán má s každým člověkem, který se mu odevzdá, své plány. I já si trochu plánuji svůj budoucí život, ale nestavím své plány jako definitivní. Počítám s Božím řízením a zásahem do mého života, vždyť jsme Kristův majetek (Jan 17,9). Mohu vyznat, že jsem úplně změnil svůj někdejší žebříček hodnot. Dříve to bylo spíše moje "já", pro co jsem žil, materiální a fyzické tužby. Nyní vidím smysl života v tom, ukázat lidem okolo sebe slovem i životem na Pána Ježíše; a když mi Pán dá věřící manželku, s ní chci mít děti, které bych přivedl k Pánu. A svědectví jedné křesťanské rodiny je myslím více, než celá kni***** duchovních knížek.