poslal vaja Panenství
1. Nevím, kde se v člověku bere touha opouštět, ale celé dějiny světa jsou založeny na opouštění. Opouštíme, abychom získali něco nového, opouštíme staré myšlenky a mozky, které je stvořily. Opouštíme mýty a objevujeme nové přírodní zákony, opouštíme filosofy a náboženství, stejně jako Gilgameš opouští své město Uruk, aby objevil nesmrtelnost, po které touží každý člověk.
Riskuje svůj život, aby se stal nesmrtelným. Opouštíme to známé a jisté a vrháme se do propasti nejistoty, do nového, ve kterém budeme muset bojovat o přežití a vytvářet si svůj domov, abychom získali zpět pocit jistoty a bezpečí, který stejně jednou opět opustíme.
Nikdo netouží být vržen do prostoru, který je mu cizí, plného lidských tváří, kterým nedokáže nic říci, a přesto se do tohoto světa každodenně vydáváme. Lidé opouští města, aby objevili znovu svoje kořeny, stejně jako dříve opouštěli přírodu, aby objevili svoji budoucnost. Všichni něco opouštíme, abychom se sami sobě stali nesmrtelnými objeviteli. Hledíme k budoucnosti jako k idei, které dosáhneme, jestliže opustíme jeskyni naší přítomnosti. Touha po nesmrtelnosti nás nutí opouštět vše jisté, nutí nás zbavovat se svého panenství a vstupovat do dosud nepoznaných slastí a rozkoší nejisté budoucnosti.
Moje hlavní hrdinka se jmenuje ...ina, dlouho jsem přemýšlel, jaké by měla dostat jméno a pak jsem zjistil, že žádné. Nedokázal jsem tuto ženu pojmenovat, omezit a ohraničit ji jménem, byla neuchopitelná a proto nikdo nemá znát její jméno.
2. Budík zazvonil s neobvyklou přesností, jakoby chtěl upozornit na významnost dnešního dne, bylo přesně 5 hod. Nevyšlo ještě ani slunce a tma skrývala vše, co mělo uniknout lidskému zraku. Doufám, že vstala i ...ina, projel mnou pocit strachu, že si to rozmyslela a nepřijde.
Potkal jsem ji v dešti, schovávala se v telefonní budce, jakoby se bála každé kapky padající z nebe, vypadala zoufale a třásla se. Pozval jsem ji k sobě, i když jsem byl po službě unavený a chtělo se mi spát. Udělal jsem grog a nabídl jí cigaretu, byla přesně ten typ, který ze strachu před muži odmítá jejich pomoc, tentokrát jsem se však zmýlil ve svém soudu.
Studovala biologii, její otec byl členem strany a přednášel na stejné fakultě. Vážila si ho, dokázal se postavit za svého kolegu, kterého chtěli studenti za jeho názory vyloučit z akademické obce. Velice brzy následoval svého kolegu v nuceném odchodu, jeho dcera opustila fakultu spolu s ním. Na jejich místa nastoupili jiní, žádná prázdná místa, žádná vzpomínka.
Živila se umýváním oken, po večerech četla Dostojevského a poslouchala Edith Piaf, desku, kterou jí otec přivezl z konference, na kterou byl poslán do Paříže. Rusko a Francie se každý večer v jejím životě odrážely jako dva různé světy. Jeden chtěla opustit, protože jí ublížil a do druhého chtěla vstoupit, protože ho vnímala jako ideál. Nabídl jsem jí další sklenku, odpověděla mírným pokývnutím hlavy, její úsměv mi připadal svůdný, jakoby rezignovala na svůj ostych. Ačkoliv jsem byl unavený, instinktivně jsem do tohoto večera začal vkládat velké naděje. Fascinovala mě její krása. Nosila brýle a měla mírně nakažlivý úsměv, její tělo bylo ódou boha na své stvoření.
Již tak dlouho jsem se nemiloval, myslím doopravdy nemiloval, pohlavních styků jsem díky své profesi měl dostatek. Napadlo mě, že jsem se možná nikdy nemiloval, vlastně ani s Marií ne.
3. Marie byla ladná a krásná třicátnice, setkal jsem se s ní v ordinaci, milovala vše, co alespoň trochu připomínalo život. V létě jezdila po horách a zimu trávila na sjezdovce. Byla plná energie, nepřipouštěla si žádné starosti a problémy, milovala slast. Někdy jsem míval pocit, že musí prasknout a rozlétnout se na tisíc malých kousků po mém bytě. Její orgasmus byl vítězstvím a oslavou nekonečna. Vždycky jsem se cítil naprosto vyčerpaný, ale každé setkání pro mě přitom bylo novým zážitkem lidské síly a velikosti, v té chvíli jsem vždycky opouštěl svět. Marie byla ztělesněním lidství, které transcenduje hmotu, které opouští všechny malichernosti lidského života. Byli jsme mimo prostor, mimo čas, prožívali jsme to, co bylo zakázané, opouštěli jsme tento svět. Připadal jsem si jako bůh, který tvoří novou skutečnost, ne, to Marie byla tím bohem, bez ní jsem byl obyčejným člověkem, který je v rukou těch druhých.
Naposledy jsem ji viděl před rokem, když odjížděla se svým mužem na Slovensko, až z dopisu, který mi poslala, jsem se dozvěděl, že to nebylo na dovolenou. Její manžel věděl o jejích vztazích, byl prostým úředníkem, vedle ní rostl, brala ho při každé extázi s sebou a on se dotýkal nebe, tak jako mnoho jiných, kterým byla bohem. Chtěl ji mít jen sám pro sebe, když zjistil, že je možnost odejít do slovenské pobočky závodu, v kterém pracoval, okamžitě toho využil.
Po roce mu zplodila dceru, denně ji vídám na hřišti. Rozvedla se s ním a začala žít s jeho kolegou. Dopustil se toho, co Nietzsche nazval smrtí boha, sám svého boha zabil tím, že ji chtěl spoutat, nepovedlo se mu to, sám byl zodpovědný za svůj osud.
4. Bylo jedenáct hodin, …ina dopila poslední sklenku grogu, litoval jsem, že nemám více rumu, odpoledne jsem ho přece mohl koupit, zbytečně jsem se sám sebe ptal, proč jsem to neudělal. Nikdy jsem nepocítil tak jasnou a pevnou vazbu mezi minulostí a budoucností jako právě v tomto okamžiku, kdy mi o něco šlo. Uvědomil jsem si, že současnost a budoucnost žijí společně jako dvě sestry, které od sebe nikdo neoddělí, dokud nezemřou. Až nebude přítomnost, nebude ani budoucnost. Nemohl jsem pochopit, že vše je tak nesmyslně svázané, že nic nelze vrátit a udělat jinak, že v každém přítomném okamžiku už začínáme žít svoji budoucnost. A přesto nikdo z nás neví, jak jednat, jak se rozhodnout, každou chybu jsme pak nuceni prožít ještě jednou ve své budoucnosti. Vždycky vkračujeme do nejistoty a nikdo z nás neví, které rozhodnutí bylo dobré a které ne.
Byla mírně podnapilá, mluvili jsme o sobě, o svých životech, o naději a plánech, povídala dlouho, byla krásná, fascinovala mě její ústa, byla to ústa antické bohyně. Cítil jsem, jak ji potřebuji, jak po ni toužím. Potkával jsem desítky žen, ale nikdy jsem je nepotřeboval, nabízely se a já zavíral oči, připadaly mi jako zboží, které v obchodě každý vezme do svých rukou, ohmatá je a zase vhodí zpátky do krabice, dělalo se mi z nich špatně.
Strašně jsem po ní toužil, cítil jsem, jak v ní tepe život, nevnímal jsem, co povídá, ale vnímal jsem celou její bytost, byla tak jiná. Tiše jsem si k ní přisedl, mluvila tak zaujatě, že to nezpozorovala. Nepotřeboval jsem její tělo, potřeboval jsem ji. Položil jsem jí ruku na koleno, odsunula se: “nech mě, prosím, jsem panna”.
5. Byl jsem strašně unavený, třásl jsem se a nemohl jsem pochopit, co se to se mnou děje. Prožíval jsem stav, který jsem nedokázal popsat. Umyl jsem si obličej studenou vodou, trochu jsem se uklidnil a zapálil si cigaretu. Vrátil jsem se do pokoje, seděla u okna, chtěl jsem se jí omluvit, najednou řekla “promiň”. Nevěděl jsem, jak mám reagovat, patřím přece mezi muže, kteří to s ženami umí, cítil jsem se příšerně. V té chvíli jsem si vzpomněl na pohřeb svého dědečka, stál jsem u jeho rakve a nevěděl, jak se mám chovat, nemohl jsem se hnout z místa, bušilo mi srdce a podlamovaly se mi nohy. Nikdy jsem si na to nevzpomněl, až dneska po 20 letech, chtěl jsem žít a před očima jsem měl smrt.
“Panenství je to poslední, co mi zbylo, o všechno ostatní jsem přišla.” Panenství pro ni bylo víc než zákon, byla na něj hrdá, byla hrdá sama na sebe, odlišovala se tak od společnosti plné oportunistů a slizkých pochlebovačů. Byla si jistá, že jí něco zbylo, že nepřišla o všechno, bála se vstoupit do neznáma, přijít o své panenství. Bála se budoucnosti, ve které by neměla žádnou jistotu. Její panenská blána neuzavírala jen její lůno, ale chránila ji před nejistou budoucností, každý její krok v minulosti byl chybný.
Jako malá se bála vody, nedokázala v sobě najít odvahu tento strach překonat, když se o to pokusila, málem se utopila. A pak stále o něco přicházela, vzali jí možnost studovat, svobodu, názory, touhy. Byl v ní zakódován strach ze všeho nového, bála se budoucnosti a nechtěla riskovat nic z toho, co měla, věděla moc dobře, že nic se nedá vzít zpátky.
Bylo mi jí líto, společnost, ve které žila, ji dusila, chtěla opustit vše, co jí ubližuje, ale nikdy to nedokázala. Její rodiče opustili vlast, měla odjet s nimi vlakem, který před 2 měsíci vypravoval červený kříž. V poslední chvíli si to rozmyslela a do vlaku nenastoupila. Přišla tak o všechny blízké ve svém životě, bála se vstoupit do nejisté budoucnosti a nakonec zůstala sama.
6. Vybavovaly se mi události z mého dětství, vyrůstal jsem jako jedináček, nikdy jsem neokusil, co to je mít sourozence a záviděl jsem všem, kteří nebyli sami. Mou největší kamarádkou byla Jana, která chodila k otci na hodiny klavíru. Vždycky po hodině jsme si povídali, já jí ukazoval obrázkové knížky, které jsem dostával k Vánocům. Společně jsme vyrůstali a já se těšil na každou její návštěvu. Chodila vždycky v úterý a ve čtvrtek, jinak jsme se nepotkávali, bydlela na druhém konci města. Miloval jsem zvuk zvonku, který ohlašoval její příchod, cítil jsem něco, co jsem v té chvíli nedokázal popsat. Když jsem začal chodit na gymnasium, potkali jsme se v jedné třídě, začali jsme spolu chodit. Já ji doučoval a ona zpívala, byla první, s kterou jsem prožil lásku, pak jich už moc nebylo. Po maturitě jsem byl přijat na medicínu, můj otec byl ve straně a věřil v ideály jako všichni lidé. Její rodiče se odstěhovali do Brna, kde Jana začala studovat konzervatoř. Viděli jsme se ještě asi třikrát a pak se definitivně rozešli. Setkal jsem se s ní po sedmi letech, přijela do Prahy, aby mě navštívila, byla stále krásná. Se svým manželem se seznámila na konzervatoři, prvně ji učil a pak si ji vzal, měli spolu dvě krásné děti. Seděli jsme v kavárně a vzpomínali na své dětství. Byla příjemná, chovala se, jako bychom se naposledy viděli včera. Nabídl jsem jí, abychom se prošli, chtěl jsem ji doprovodit do hotelu, byla zima a na obloze svítily jasně hvězdy. Najednou jsme je začali pozorovat jako před léty, když jsme se zamilovaně toulali prázdnými ulicemi. Jako by v každém člověku zůstalo něco z jeho minulosti, nikdy po rozchodu s Janou jsem hvězdy nepozoroval, ale teď, když jsem byl s ní, jsem cítil, jak jsou nádherné, uchvacovala mě hvězdná obloha.
Požádala mě, jestli by u mě nemohla přespat. Zapomněl jsem, jak vypadá její tělo, nevím proč, ale dostával jsem strach, nedokázal jsem se s ní milovat, přesto jsem souhlasil s tím, aby u mě přespala. Netoužil jsem po ní, bál jsem se toho, že naše láska, kterou jsme spolu prožívali, bude znehodnocena, skoro denně jsem spal s tím, koho jsem nemiloval, nechtěl jsem ji zařadit mezi ostatní těla. Byla pro mě něčím víc, byla vzpomínkou na lásku. Ano Janu jsem kdysi opravdu miloval.
Po třeťáku jsme se rozhodli strávit společný týden prázdnin někde v přírodě. Praha nám byla těsná a připadali jsme si tam jako v kleci. Oba jsme toužili po čisté přírodě. Milovali jsme se hned první večer, nikdy na to nezapomenu, neleželi jsme na žádné železné posteli, obklopeni tisícem tun betonu a asfaltu a tisícem párů očí, které nám nepřejí naši samotu. Milovali jsme se dlouho, v naší lásce byla cítit svoboda a volnost, byli jsme spojeni se zemí a s Bohem, skutečně jsme se milovali.
Nechtěl jsem zničit tuto vzpomínku nesmyslným pohybem dvou těl, která si jsou dnes cizí. Denně jsem toto zažíval a proto jsem nechtěl, nechtěl jsem ponížit to, co mělo takovou hodnotu, to co mi umožňovalo znovu vidět hvězdné nebe a svobodně dýchat. Spala ve vedlejším pokoji, ráno jsme se objali, v jejích očích jsem viděl slzy. Uvědomil jsem si, že včera večer jsem nebyl sám, kdo po tolika letech znovu pozoroval hvězdy.
7. V nemocnici jsem se setkával se smrtí skoro každý den, uvědomoval jsem si, jak je lidské tělo lehce zničitelné, jak nesmyslné se zdá, když leží na pitevním stole a jak nesmyslným se stává, když opouští tento svět skrze komín krematoria. V nemocnici pracovala fajn parta lidí, trávili jsme společně volný čas, jezdili na výlety jako za studentských let a snažili si nepřipouštět, že mimo medicínu existuje něco jako politika. Mezi moje nejlepší kamarády patřil Jirka, byl v nemocnici o rok déle než já, patřil mezi nejkvalitnější operatéry a právem se očekávalo, že jednou nastoupí místo primáře. Jeho sestra však nedovoleně opustila vlast, Jirka trávil stále méně času na sále a po půl roce mu bylo doporučeno, aby nastoupil jako obvodní lékař v malém průmyslovém městě. Člověk, který měl jasnou budoucnost, který patřil ve svém oboru k elitě, byl v jednom okamžiku této budoucnosti zbaven.
Nikdo z nás tehdy nenašel odvahu Jirky se zastat, věděli jsme, že je to zbytečné, nebo jsme se báli a snažili se náš strach nějak omluvit, každopádně jsme mlčeli. Stali jsme se společností mlčících, báli jsme se vlastních názorů a nakonec i sami sebe. Nastoupil jsem na jeho místo, připadal jsem si jako voják, který si na frontě po svém zastřeleném kamarádovi bere jeho boty. Potřeboval jsem odpuštění a tak jsem ho navštívil v jeho ordinaci. Když jsme se loučili, dal mi adresu své sestry se slovy: “mysli na budoucnost”.
8. Trávili jsme spolu stále více času, miloval jsem ji a toužil po tom jí pomoct.
Přišla přesně v sedm, krátce zazvonila, jak měla ve zvyku, vešla dál, byl jsem ještě více ohromen její krásou, než kdy předtím. Jakoby chtěla výjimečnost dnešního dne ještě více zdůraznit. Uvědomil jsem si, že právě ona činí dnešní den jiným, ona jej posvěcuje a vytrhává z všednodennosti, pro ostatní byl obyčejný pátek, i pro mě (do chvíle, než přišla).
Schůzku s Petrem jsme měli domluvenou na 8 hodinu u něj v bytě, na poslední chvíli zavolal, abychom se sešli někde jinde a dal mi adresu. Dostal jsem strach, nebál jsem se o sebe, ale o …inu, co když to nevyjde, nesnesl jsem pomyšlení, že by zase prohrála. Petr byl člověk, který přes červený kříž organizoval útěky do zahraničí, kontakt mi na něj dal Jirka. Bylo volné jedno místo v autobusu, který odjížděl v sobotu, člověk, který měl jet, se na poslední chvíli rozhodl, že nepojede, telefonoval asi 20 minut před naším příchodem. Nechtěla připustit, že by odjela sama, bála se. Pozval jsem ji na oběd a snažil ji přesvědčit, že já přijedu hned při další příležitosti, Petr mi slíbil a rezervoval volné místo.
Připadalo mi to jako znamení, jako nabídka, kterou když nepřijme, nedostane už žádnou šanci to napravit. Držela ve svých rukou svůj osud, svou budoucnost, jednoduché rozhodnutí, které mělo ovlivnit celý její další život.
Poslední večer chtěla strávit se mnou, koupil jsem víno a připravil nějaké jídlo, těšil jsem se na ni, miloval jsem ji a nedalo se na tom nic změnit. Byla příjemná, seděli jsme u okna, popíjeli víno, poslouchali Edith Piaf, která byla symbolem její budoucnosti, její svobody. Už v tomto okamžiku se začala její budoucnost odehrávat. Hladil jsem ji po vlasech a hrál si s jejími prsty, nádherně voněla, nikdy jsem skrze levné voňavky necítil, jak voní lidské tělo. Voněla vším, co jsem kdy prožil, vybavovala se mi Jana, příroda, vůně sena, která doprovázela naše toulky Šumavou. Cítil jsem ji, bylo to pro mě víc, než jsem kdy chtěl.
Začali jsme se líbat a jemně dotýkat svých těl, přestal jsem vnímat všechno kolem sebe, byla zde jen ona. Byla ve mně, stávala se mým životem a já byl v ní, nešlo o spletenec dvou nahých těl, to naše duše se spojily a začaly žít společně. Neprožíval jsem tělesnou rozkoš, byla to rozkoš, která mě spojovala s celým mým životem, znovu jsem se vrátil do minulosti, byla víc přítomná, než kdy jindy, spojily se mi dvě ženy, dva okamžiky mého života, cítil jsem, že žiji. Ráno mě poprosila, abych ji nevyprovázel, bála se, že by nedokázala nastoupit, slíbil jsem jí, že co nejdříve přijedu, odpověděla “budu čekat”.
Na prostěradle zůstala malá krvavá skvrna, přišla o své panenství a tím vstoupila do budoucnosti, dokázala opustit svou jistotu a vstoupit do nového života.
9. Za čtrnáct dnů mi přišel lístek, přesně podle dohody, bylo na něm napsáno merci, j´attends*. Nikdy se mě nedočkala, umírala mi matka a já ji nechtěl opustit. Příležitostí k odjezdu z vlasti pak bylo stále méně a nakonec nebyly žádné.
Jan Vavříček
