poslal kulíšek
Jak jsem uvěřil
Ve svém životě jsem urazil velmi dlouhou cestu.
Mé první setkání s Ježíšem si pamatuji z doby, kdy jsem se jako velmi malý chlapec šel s mojí babičkou před Vánocemi podívat do kostela na betlém s Ježíškem a skutečně jsem dlouho věřil, že dárky naděluje o Vánocích právě on.
Když jsem se dozvěděl, že tomu tak není, bylo to pro mne velké zklamání. Kromě babiček nikdo v naší rodině nebyl věřící, a jak jsem si později uvědomil, měly zřejmě od mých rodičů zakázáno o čemkoli v tomto směru s námi mluvit.
Někteří mí kamarádi z dětství byli věřící, chodili do kostela i do náboženství a již tehdy jsem vnímal, že se chovají a jednají jinak než ostatní – byli čestnější a poctivější a s mnohými jsem se pak setkal ve skautském oddílu.
Po absolvování oboru matematika – fyzika na univerzitě jsem byl 100% materialista, ale svých věřících kolegů a přátel jsem si vážil a jejich víru jsem vždy respektoval.
Když dva z mých bývalých velmi nadaných studentů vystudovali teologii a stali se katolickými duchovními, začal jsem si klást otázku, proč si tuto těžkou a složitou cestu v tehdejší společnosti zvolili, a jedinou odpovědí byla jejich neochvějná víra v Boha. Druhý z nich svůj úmysl studovat teologii se mnou v době, kdy se o studiu rozhodoval, konzultoval, a toho jsem si velmi vážil a vážím dodnes – bylo to vyjádření naprosté důvěry a jistoty, že ho nezradím. Slyšel jsem jeho svědectví, které na mě hluboce zapůsobilo. Svým způsobem to byla vlastně první evangelizace, kterou jsem zažil.
Život šel dál a naše dcera Martina našla cestu do BJB a začala další etapa mého života i cesty k víře a Bohu. Přiznávám, že tehdy mi to moc milé nebylo a viděl jsem u ní ( podle mého tehdejšího vnímání ) i určitý fanatismus. Měl jsem i velmi vážné obavy a strach, jestli se naše dcera nestala obětí nějaké náboženské sekty. I z tohoto důvodu jsem se začal o BJB zajímat, zpočátku nejprve občas navštěvovat i nedělní kázání, a tak postupně společenství poznávat.
Začal jsem číst Boží slovo, přemýšlet o něm a i doma jsme o něm s mou paní začali pravidelně hovořit. Návštěvy nedělních bohoslužeb se stávaly stále pravidelnější a 23. 3. 1997 jsem při nedělním kázání přijal Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele. Uvědomil jsem si, že již dále nechci žít starým životem a že toto je jediná cesta, kterou chci dále jít a že mne na ni náš Otec volá. Promítl jsem si svůj minulý život, vyznal jsem mu své hříchy a poprosil jsem ho celým svým srdcem za jejich odpuštění.
Možná vás napadá, jak to, že si tento den pamatuji, ale každý si své narozeniny přece pamatuje. A já jsem si je pro jistotu zapsal i do svého Nového zákona.
Proč jsem tak dlouho otálel se křtem?
Odpověď na tuto otázku je velmi prostá. Při prohlížení osobních dokladů jsem našel i svůj křestní list a domníval jsem se, že stačí, když se s tímto křtem ztotožním, a to bude vše, co musím učinit.
Dalším studiem a každodenními rozhovory o Božím slově a jeho čtením jsme ale dospěli k názoru, že chceme být pokřtění se vším, co k tomu patří, t.j. vědomě.
Přemysl Strážnický
