poslal vigo Ježíšův příběh
Roku 33 n. l. ukřižovali před branami Jeruzaléma muže prostého původu z města Nazaret. Jeho kázání byla předchozí téměř dvě léta nadšené přijímána zástupy, ale náboženské hodnostáře, zejména urozené kněze, kteří svým vlivem ovládali jeruzalémský chrám, přiváděla k zuřivosti. Zdálo se, že smrt na kříži bude pokořujícím koncem pro muže, o němž mnozí doufali, že oživí židovskou víru a svému lidu vrátí politické uznání.
„...ten, který přichází za mnou,
je mocnější než já, nejsem hoden
ani toho, abych mu rozvázal
řemínky u opánků..."
JAN KŘTITEL: Matouš 3:11
Nic takového se ale nestalo. Okamžité zklamání těchto naději však vedlo k nečekanému úspěchu v budoucnosti: smrt Ježíše Krista i jeho zmrtvýchvstání, kterého podle svých slov byli svědky jeho učedníci, se staly úhelným kamenem víry, jež obsáhla původní výklad židovských posvátných textů a získala celosvětové postavení. Písemné prameny o Ježíši a historickém pozadí jeho života — především evangelia, která vycházejí z kázání Ježíšových následovníků, svitky od Mrtvého moře a spisy židovského historika Josefa Flavia — si často protiřečí a zavdávají podnět k otázkám. Odmyslíme-li si ovšem některé křesťanské prvky, jež do ničil mohly být přidány později, poskytují obraz nábožensky a politicky rozbouřeného času, z něhož Ježíš vystupuje jako muž pronikavé inteligence, bezpodmínečné věrnosti svému poslání a odvaliv až k sebeobětování.
Když se Ježíš kolem roku 4 př. n. l. narodil, byla Palestina už 60 let pod římskou správou. Toho roku zemřel tamní loutkový král Herodes a Římané království rozdělili mezi jeho tři syny. Židé byli nepoddajnými poddanými. Pohrdali Římany, svými loutkovými vládci i vlastní veleradou zvanou sanhedrin, jejíž členové svými úřady záviseli na kolaboraci s římskými pány.
Evangelium podle sv. Matouše uvádí, že Josef, manžel Ježíšovy matky Marie, odvozoval svůj původ od krále Davida, který před 1000 lety osvobodil Izrael z cizího područí, Ježíš a jeho rodina si patrně ostře uvědomovali, že mezi židovským lidem roste očekávání příchodu
Mesiáše neboli „Pomazaného", který Židy opět dovede ke svobodě. Navíc se předpokládalo, že Mesiáš obnoví dávnou smlouvu mezi Bohem a jeho „vyvoleným lidem" a založí na zemi Boží království. Ježíš — úžasný, plné si vědomý své povinnosti a často uzavřený do selíc — uvěřil, že je Mesiáš. Kdy se mu tohoto zjevení dostalo, není jasné, avšak Písmo s nekompromisní jasností stanoví předpoklady, jež jsou pro tuto úlohu zapotřebí: věrnost Bohu jako jedinému pánu a ochotu nést nezměrné utrpení ke spáse lidstva.
Podle proroctví měl Mesiášův příchod ohlásit návrat proroka Eliáše. Zdálo se, že tuto roli splňuje Ježíšův bratranec známý jako Jan Křtitel, kazatel a poustevník, i když někteří soudili, že on sám je Mesiáš.
Když byl Ježíš Janem pokřtěn — bylo mu tehdy víc než třicet let —, začal své životní poslání uskutečňoval. Brzy nato dal loutkový vládce Galileje Jana Křtitele uvěznit, protože prý ohrožoval veřejný pořádek a zákon. Ježíš zatím shromáždil své první učedníky a začal stavět na Janově poselství o nutnosti pokání a blízkosti Božího království. Síla, s níž tak činil, za ním přiváděla stále větší zástupy. Svému učení dodával váhy zázračnýmu uzdravováním.
Za Mesiáše, Davidova dědice a pravoplatného židovského krále, se však prozatím neprohlásil. To by vedlo k jeho uvězení, a to zejména v Judeji, jižní části Palestiny, jež byla pod přímou římskou správou. Usadil se proto v Galileji, která byla formálně nezávislá, záměrně mluvil nejasně a Boží výzvy jednotlivcům i společnosti halil do podobenství. Zvolil si 12 učedníků — počet symbolizující 12 kmenů izraelských —, kteří se měli stát vůdci obnoveného „lidu Božího".
Poselství pro Jeruzalém
Po letech strávených zvěstováním svého duchovního poselství v Galileji Ježíš usoudil, že přišel čas, aby se přesunul do Svatého města — Jeruzaléma. To se v té době podobalo soudku prachu. Došlo tam už k bouřím, a když se je Římanům podařilo potlačit, odsoudil jejich místodržící Pilát Pontský povstalce a výtržníky k smrti. Byl mezi nimi i zloděj a vrah jménem Barabáš. Povstání lidu se obával i sanhedrin, protože by ohrozilo jeho postavení a vedlo k dalšímu útlaku ze strany Říma. Velekněží považovali za buřiče i Ježíše, a tak ho bedlivě sledovali.
Ježíš postupoval opatrně. Zdržoval se v chrámu a nikdy nekázal v ulicích, aby se nedostal do vězení. Nikdy také ve městě nezůstával na noc — přenocoval ve vesnici Bethánie východně od Jeruzaléma. Tam se rovněž připravoval na poslední dějství dramatu. To se mělo odehrát o svátku Velikonoc, oslavě toho, jak Hospodin zhruba před 1300 lety osvobodil Izraelity z egyptského zajetí
