Tvorba: STUDNA
Vloženo Sobota, 24. listopad 2001 @ 17:46:28 CET Vložil: Stepan |
napsal Ondřej Salvet
Polední slunce se opíralo do zažloutlé trávy. Několik pastevců
se ukrývalo před jeho žárem ve stínu staré olivy. V jejich středu
seděl na kamenném sedátku starý pastýř. "Vyprávěj nám zase
o tom Ježíšovi", oslovil ho jeden ze společníků. A stařec se
nenechal pobízet: "Blízko samařského městečka Sichemu stála
stará studna…"
"To je zas dneska vedro, co?" promluvil Daniel, když bylo po obědě.
"To bych řek', k zalknutí," opáčil jeho hostitel, jménem Jonáš.
A dodal: "Nakonec, co chceš. Tady v Sichemu stejně není k žití, ať je
horko nebo zima." "To mi povídej," nato Daniel. "Starej
Roboám už zase snížil mzdy a prý, komu se to nelíbí, ať se nechá
najmout jinde. Zapomněl dodat, že v celým širým okolí všechny pole patřej'
jemu. Sice bych mohl jít pracovat k Židům, ale než pořád trpět, jak by se
na mě dívali spatra, že jsem Samaritán, to radši budu o hladu!" Jonáš
se přidal: "To máš docela pravdu. Vždycky, když k nim jedu prodávat
svoje zboží, koukaj na mě jak na prašivýho. Ne, že by nekoupili, byznys je
byznys – ale sklenici vody člověku nepodaj!" Zatímco oba muži svorně
dál nadávali na poměry, Ráchel v kuchyni myla nádobí. Neposlouchala nijak
zvlášť pozorně, tyhle řeči už za ta léta znala nazpaměť. Sama to neměla
v životě jednoduché. Několik rozvodů jí zanechalo šrámy na duši a moc
nevěřila, že by to kdy mohlo být lepší. Nebyla už nejmladší a taky už
ji přestávalo bavit posluhovat v bratrově domácnosti. "Ráchel! O čem
zase dumáš?" Pronikavý hlas Jonášovy ženy jí vrátil zpět do smutné
reality. "Vem si džbán a dojdi pro vodu ke studni." Hospodine,
pomyslela si Ráchel, jestli jsi, i s tím slavným Mesiášem, nemohl bys aspoň
zařídit, abych se nemusela pořád vláčet s tou vodou? Ráchel byla zbožná
žena, i když tak trochu po svém. Muži většinou viděli Mesiáše
politicky, jako krále nebo vojevůdce. Ráchel tohle ale nikdy nezajímalo a všichni
ti náboženští agitátoři jí vyloženě lezli na nervy. Ona sama, kromě té
vody, netoužila po ničem jiném, než aby v Sichemu zase bylo k žití, aby si
lidi přestali závidět, aby se na ní nekoukali skrz prsty kvůli jejímu neštěstí
v lásce, aby si muži mohli vydělat na slušné živobytí a nemuseli si pak
vylévat zlost na ženách.
Studna byla hned za městem. Když Ráchel se džbánem na ramenou přicházela
ke známému místu, všimla si, že na kamennám sedátku pod nejkošatější
olivou kdosi sedí. Podle vzezření jednoznačně Žid, na to se Ráchel
mohla spolehnout. Radši si tedy cizince moc nevšímala a chopila se
okovu. "Dej mi napít." Ráchel sebou trhla. Bylo neslýchané,
aby Žid jen tak oslovil neznámou ženu, navíc cizinku. Zmohla se na
odpověď: "Jakže, ty, Žid, žádáš mě, Samaritánku, abych ti
dala napít?" "Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká,
abys mu dala napít, spíše bys požádala ty jeho, aby ti dal napít
vody živé."
Zase jeden… pomyslela si Ráchel. Začnou s živou vodou nebo nějakou
jinou hloupostí a za chvíli se dovím, že jejich šéf je zaručeně Mesiáš
a když se k nim nepřidám, půjdu do pekla. Rozhodla se neznámého stručně
usadit a proto odsekla: "Vždyť ani nemáš vědro a studna je hluboká!"
"Každý, kdo se napije z této studny, bude znovu žíznit, ale kdo se
napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky." Tohle Ráchel
zarazilo, to rozhodně nebyl agitátorský scénář. Ani nevěděla, jak z ní
vyklouzlo: "Pane, dej mi napít té své vody, abych už nemusela chodit
sem ke studni." "Běž a přiveď svého muže." Podruhé ve třech
větách ji cizinec zaskočil. Tentokrát ani ne tím, co řekl – nebylo
neobvyklé, že lidé chtěli mluvit radši s manželem – jako spíš tónem,
jakým k ní promlouval. Vypadalo to, jakoby mu záleželo na samotné Ráchel,
stejně jako na jejích bývalých manželích, sousedech, příbuzných.
"Nemám muže," odpověděla po pravdě, ale už v tom
nebyla ani stopa úsečnosti. Ráchel si už před delší dobou začala
myslet, že jí na lidech nic nemůže překvapit, ale tajemný cizinec
ji přesvědčil, že se mýlila: "To jsi řekla správně. Měla
jsi pět mužů a ten, s kterým se vídáš teď, není tvůj muž."
Ráchel se začervenala: "Pane, vidím, že jsi prorok. Naši otcové
uctívali Boha na tamté hoře, ale vy Židé říkáte, že Boha lze
správně ctít jen v Jeruzalémě." Plácla, co ji prvního
napadlo. Hned se v duchu plísnila, jak se může nechat ztrapňovat nějakým
potulným šarlatánem. Už už chtěla prásknout okovem a odejít, když
tu cizinec promluvil znovu: "Věř mi, ženo, přichází hodina,
kdy praví boží ctitelé ho nebudou uctívat ani na hoře, ani v
Jeruzalémě, ale v Duchu a v pravdě." Ruka s okovem jí klesla. Cítila
jak jí poskočilo srdce. V duchu a v pravdě. Takhle že to řekl? Až
do nynějška si Ráchel myslela, že takhle nějak si uctívání Boha
může představovat jenom utrápená ženská. Myslela, že je se svými
představami o Mesiáši, který by naučil Židy stejně jako Samaritány,
jak žít jako lidi, sama. Stejně by to ani neuměla formulovat do složitých
frází, jako kazatelé v synagogách.
Teď ale byla ve svém: stála u studně, v ruce pořád ten okov, a prohlásila
s nadějí v hlase: "Vím, že má přijít Mesiáš. Ten až přijde, oznámí
nám všechno." Znovu ji přepadl strach, že ji cizinec začne opravovat,
anebo, ještě hůř, spustí některou z těch ohraných mesiášských písniček.
Stalo se však něco mnohem prostšího. Neznámý zvolna pronesl: "Já
jsem to, který s tebou mluví" a pak už se jen trochu překvapeně díval,
jak Ráchel upustila okov a běží zpátky k městu. Chtělo se jí poskakovat
štěstím. To je pane Mesiáš podle jejího gusta! Když uhádl její
minulost, určitě bude umět přesvědčit i sousedy a celé město. A tak
nakonec všichni uvidí, že Mesiáš je vlastně, při tom všem, co se o něm
povídá, docela dobrý člověk.
Daniel je dnes v práci, ale Jonáš přesto neobědvá sám, vlastně spíš
než aby obědval, naslouchá svému hostu, který kupodivu nenadává na počasí
a na první pohled by do něj nikdo neřekl, že má moc spasit svět. Jeho žena
pomohla Ráchel s nádobím a pak ji poslal pro vodu. U studny posedávalo pár
pastevců ze sousední vesnice, před poledním žárem se ukryli pod starou
olivu.
"Nechcete napít?" zeptala se Ráchel.
|