poslal Aleš Franc
Duc***** a politika
V poslední době, v souvislosti s tvorbou zamýšlené Ústavy EU, můžeme být svědky snahy církevních představitelů zohlednit “křesťanské kořeny Evropy” v právním dokumentu. Ačkoliv je morální rozměr křesťanské zvěsti hoden reflexe v legislativě, nejedná se zde o reflexi morální, nýbrž historickou.
Je dobré se tedy ptát o jakou část historie se jedná? Lze vidět křesťanské kořeny Evropy v genocidě křesťanů v Římské říši nebo v genocidě židů a podzemních křesťanských hnutí katolickou církví v období Svaté říše římské národa německého? Nebo se zde odráží období české a německé reformace, či protireformace? Pakliže katolíci spolu s protestanty volají po zmínce o Bohu a křesťanských kořenech, měli by jasně definovat, co za onu křesťanskou historii považují. Bylo by užitečné se např. představitelů katolického kléru zeptat, zda vyvraždění Hugenotů nebo hnutí Valdenských, příp. tři sta let habsburské poroby spojené s násilnou rekatolizací Čech též považují za ony křesťanské kořeny. Proto mne udivuje souhlasný postoj představitelů protestantského tábora, jak byl prezentován např. na společném setkání Ekumenické rady církví (protestanti) a České biskupské konference (katolíci) dne 17. 2. 2003. Nebo snad omluva papeže zhumanizuje toto historické vraždění do té míry, že na něho bude možno nahlížet jako na společné křesťanské kořeny katolíků a protestantů? Možná dnešní ekumenický duch zastíní staletí naprosté neslučitelnosti katolicismu a protestantismu, kdy to, co jedni považovali za zbožnost, bylo pro druhé kacířstvím.
Podíváme-li se na věc z politického úhlu, jeden společný prvek zde však nalezneme. Jde o spojení “trůnu a oltáře”, kdy jak v zemích katolických, tak protestantských, docházelo k ustavení křesťanství za státní náboženství. Počátek můžeme vidět již od vlády Konstantina ve 4. století. Na tomto základě mohla být později celá křesťanská hnutí, která stát nerozpoznal jako ortodoxní - jako např. anabaptisté - pronásledována nejen katolíky, ale i protestanty, resp. jimi vydána do rukou státní exekutivy.
V žádném případě zde nechci popírat přínos křesťanství pro rozvoj lidských práv, demokracie, kultury a vzdělanosti Evropy. Krom prvních čtyř století, kdy byla církev krutě pronásledována, stačí zmínit nezanedbatelný význam Kralické Bible pro vývoj a uchování českého jazyka nebo význam misie Jednoty bratrské pro vzdělanost, a to nejen v českých zemích. Je však míněno právě toto? Vždyť inkvizice to viděla úplně jinak.
Často lze také zaslechnout, jak dobré by bylo zahrnout křesťanské zákony – např. Desatero - do světské legislativy. Nedovedu si však představit horší formu náboženské diktatury. Celé Desatero vychází z prvního přikázání, tj. “v jednoho Boha věřiti budeš”. Bible navíc dosti jasným způsobem ukazuje, že pouze jeden Bůh je ten pravý: “nebudeš mít přede mnou jiných bohů”. Protože každý zákon musí být v oblasti své působnosti vymahatelný, uvažme, kdo by pak mohl posuzoval čistotu věrouky, resp. pravost víry v jednoho Boha? Pokud by převládali katolíci, pak ten, kdo např. odmítá věřit v živou přítomnost Boha - Krista v hostii, by mohl být podle tohoto výkladu souzen a naopak, pokud by převládli protestanti, považovali by hostii – podle stejného přikázání – za boha “učiněného lidskýma rukama”. Pro obé máme příklad v historii.
Jako křesťan bych si přál, aby lidé sdíleli víru ve stejného Boha, Ježíše Krista, avšak ponechejme jim svobodu, kterou jim dává Kristus. Ten odmítl usednout v chrámu a vynutit si poslušnost lidskými prostředky s poukazem, že jeho království “není z tohoto světa”. Kdykoliv se někdo snažil prosazovat křesťanskou víru politickými prostředky, nejednalo se biblické křesťanství. Z takovýchto “křesťanských kořenů Evropy” by pak znovu mohl vyrůst strom Svaté říše římské i se státní církví a její inkvizicí.
Aleš Franc
