Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

 Rozhodnutí Ústavního soudu v souvislosti s rozkolem v náboženské společnosti Unitářů  Pro zájemce o hlubší vhled do právního ale i praktického kontextu problematiky posílám rozhodnutí Vrchního a Ústavního soudu k věci, kdo zastupuje církev a provádí jejím jménem právní kroky (např. registrační změny) v souvislosti s rozkolem v náboženské společnosti Unitářů. O těchto dokumentech jsem se dozvěděl až tento týden, proto Vás s nimi seznamuji až dnes. Tyto precedenční rozhodnutí velice názorně ilustrují, co může nastat, když dojde k problémům uvnitř církví.

Publikováno ve Sb. n. a u. ÚS, ve svazku 12, pod č. 57, na str. 457 57 Usnesení Ústavního soudu ze dne 8. října 1998 sp. zn. IV. ÚS 171/97 V případě registrace církví a náboženských společností a registrace změn údajů uvedených v § 12 a 13 zákona č. 308/1991 Sb. , o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, jde o vztah mezi státem a náboženskou společností, a je tedy zjevné, že je to pouze církev sama jako celek, která je nositelem subjektivního práva svědčícího jí vůči státu a jíž přísluší práva, jichž se mohla registrace změn dotknout, a je vyloučeno, aby toto právo příslušelo jednotlivým členům náboženské společnosti (byť se jednalo o její funkcionáře) nebo jejím jednotlivým obcím. Uvedenou zjevnost by nemohlo ovlivnit ani zjištění potvrzující správnost tvrzení stěžovatelů o tom, že žadatelé o registraci změn nebyli k tomuto úkonu legitimováni. Za tohoto stavu nelze v postupu vrchního soudu, který řízení o žalobě zastavil s odůvodněním, že žaloba byla podána osobami neoprávněnými, spatřovat porušení čl. 1 , 4 a 90 Ústavy České republiky, ani zásah do práv stěžovatelů na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod). Soudní ochranu je možno poskytovat nositelům práv, jichž se mohlo napadené rozhodnutí přímo dotknout. V daném případě je však evidentní, že stěžovatelé - jednotliví členové náboženské společnosti - jimi nejsou. Žalobu proti rozhodnutí správních orgánů o registraci změn tedy měla podat právnická osoba - náboženská společnost sama. I. Výrok Ústavní stížnost se odmítá. II. Odůvodnění Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1 , čl. 16 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Ministerstva kultury. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelé napadají usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zastaveno řízení ve věci správní žaloby stěžovatelů proti rozhodnutím Ministerstva a ministra kultury, jimiž byla (k návrhu podle tvrzení stěžovatelů nelegitimních osob) registrována nová ústava Náboženské společnosti českých unitářů (dále jen "NSČU"), která vzešla ze sněmu konaného dne 23. 10. 1993, který, jak stěžovatelé tvrdí, byl svolán v rozporu s původní ústavou NSČU osobou protiústavně jmenovanou do funkce předsedy ústředního správního sboru. Vrchní soud rozhodl o zastavení řízení na základě formálního zjištění, že účastníkem registračního řízení podle § 18 zákona č. 308/1991 Sb. , o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, je výhradně náboženská společnost, která žádala o registraci změn ústavy, a nikoliv stěžovatelé jako fyzické osoby a jednotlivé obce NSČU. Podle názoru stěžovatelů nebylo v dané právní věci možno zjistit faktické účastníky řízení, aniž by soud zkoumal hmotněprávní stav. Soud však vystačil s pouhou formálně právní úvahou bez vztahu k hmotným podmínkám řízení. Nezabýval se otázkou, zda registrační orgán splnil povinnost uloženou mu v § 15 zákona č. 308/1991 Sb. a nezkoumal, zda žadatelé o registraci byli fakticky legitimováni jako orgán NSČU nebo se za něj pouze vydávali, jak na to stěžovatelé upozorňovali. Soud se spokojil s pouhým vyjádřením Ministerstva kultury, které od něj převzal. Tento postup soudu stěžovatelé považují za porušení svého ústavního práva na rovné postavení účastníků před obecným soudem, kde správní orgán nemá nadřazené postavení jako v řízení správním, a platí pro něj stejná důkazní povinnost. V tomto postupu spatřují dotčení čl. 1 a čl. 4 Ústavy. Uvádí dále, že zkoumal-li soud aktivní legitimaci stěžovatelů jako žalobců ve vztahu k § 16 až 18 zákona č. 308/1991 Sb. , měl stejnou povinnost zkoumat, zda ve správním řízení byla podle téhož zákona prokázána i legitimita žadatelů o registraci nové ústavy NSČU, což neučinil. Stěžovatelé se zde dovolávají nálezu Ústavního soudu ve věci I. ÚS 211/96 (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 34), podle něhož jsou obecné soudy povinny v případě týkajícím se věcí církevních zjistit, zda se má v soudním řízení postupovat podle zákona č. 308/1991 Sb. nebo podle obecného předpisu. Za těchto okolností, kdy soud své rozhodnutí prejudikoval pouhou formální úvahou o účastnících řízení, totiž nemohl ani zjistit, zda žalovaný správní orgán jednal v souladu se zákonem. Soud podle jejich názoru nebyl oprávněn zcela volně a bez důkazu konstatovat, že v daném registračním řízení byla účastníkem NSČU. Byl tak vytvořen nebývalý precedens, že statut zástupce církve nebo náboženské společnosti je nutno soudem přiznat každému, kdo se za něj u registračního orgánu vydává. Pokud by soud připustil hmotné dokazování a bylo by tak potvrzeno, že v dané věci de facto o registrační řízení podle zákona č. 308/1991 Sb. nešlo, neboť žádost o registraci podaly k tomu nelegitimované osoby, takže šlo o neplatný úkon, bylo třeba postupovat v otázce účastníků řízení podle § 14 správního řádu a názor soudu na nedostatek aktivní legitimace stěžovatelů v řízení by neobstál. Soud proto nebyl oprávněn řízení zastavit a poskytnout tak nepřímo ochranu nezákonnému stavu. V tomto postupu pak spatřují stěžovatelé dotčení svých základních práv chráněných zejména čl. 90 Ústavy. Z postupu soudu je podle stěžovatelů zjevné, že si neujasnil daný právní vztah ani z procesních hledisek, s nimiž se snažil výhradně vystačit. Žaloba byla podána proti již pravomocnému rozhodnutí orgánu státní správy, tj. podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a nikoliv hlavy třetí, což samo o sobě již vylučuje postavení účastníků registračního řízení podle § 18 zákona č. 308/1991 Sb. , jak mylně vyvodil soud. Předmětem žaloby nebylo odmítnutí registrace, nýbrž naopak napadení neplatné registrace změny statutární listiny za účelem zrušení této neplatné registrace soudem. Protože zákon č. 308/1991 Sb. , jako lex specialis pro takové porušení práv členů náboženské společnosti žádné opravné řízení neupravuje, je nutno se nepochybně řídit obecným předpisem, tj. správním řádem. Ten má pro nápravu nezákonného rozhodnutí správního orgánu své prostředky, a to jmenovitě ustanovení § 65 odst. 2. Účastníkem řízení je zde podle § 14 správního řádu každý, jehož práva jsou správním rozhodnutím dotčena, nebo kdo alespoň tvrdí, že jeho práva jsou dotčena, což se týká každého z členů NSČU. Soud měl tedy v řízení postupovat podle správního řádu, nikoliv podle zákona č. 308/1991 Sb. , a měly tedy být provedeny stěžovateli navržené důkazy, čemuž se soud zastavením řízení vyhnul. Jde o důkaz, že v rozhodné době nebyli žadatelé o registraci statutárními představiteli NSČU, k čemuž stěžovatelé předložili podklady. Kazatel V. S. a D. K. se bez mandátu členstva prohlásili dne 26. 6. 1996 svémocně v okruhu několika pomocníků za statutární zástupce NSČU, první za člena Ústředního správního sboru (dále jen ÚSS) s funkcí tzv. superintendenta (někdy též prezidenta), a druhý za předsedu ÚSS. Veškeré jejich úkony v souvislosti s registrací nové ústavy NSČU jsou tedy neplatné od samého počátku. Obecný soud neprovedením důkazů porušil ústavní zásadu rovnosti účastníků v soudním řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) a bez důkazů apriorně uznal za představitele náboženské společnosti neoprávněné soukromé osoby. Názor soudu, že i pro tento případ platí pro stanovení okruhu účastníků § 16 odst. 3 zákona č. 308/1991 Sb. , je zjevnou právní fikcí, která je v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle něhož je soudce vázán zákonem. Soudu podle stěžovatelů ušla i jiná podstatná podmínka registrace, kterou lze podle § 16 odst. 1 zákona č. 308/1991 Sb. provést jen tehdy, pokud jsou splněny podmínky podle § 15 uvedeného zákona. Splnění této podstatné podmínky soud vůbec nezkoumal. Jak stěžovatelé dále uvádějí, byli oprávněni, i bez ohledu na výše uvedené skutečnosti, dovolat se u soudu i kvalitativně vyššího stupně ochrany svých základních subjektivních práv a svobod. Podle čl. 16 odst. 1 Listiny má každý právo svobodně projevovat své náboženství sám nebo společně s jinými. Toto právo přitom nelze chápat restriktivně a stát, v němž není provedena odluka církví, zaručuje toto právo formou veřejnoprávního úkonu, tj. registrací interních norem náboženské společnosti, které jsou závazné nejen vůči členstvu, nýbrž i vůči osobám třetím v občanskoprávních vztazích. Jestliže v § 15 zákona č. 308/1991 Sb. je přímo uložena registrujícímu orgánu povinnost přezkoumat, zda registrací náboženské společnosti nebo změnou jejího statutu nejsou ohrožena práva občanů, potom je chráněn i každý člen náboženské společnosti a je oprávněn uplatnit právo na zrušení veřejnoprávní registrace, která je v rozporu se zákonem, a která ohrožuje jeho právo projevovat své náboženství společně s jinými. Bylo tak současně porušeno i základní právo stěžovatelů chráněné čl. 36 odst. 2 Listiny, zaručující soudní ochranu proti svévoli orgánů státní správy. Pokud jde o stížností napadená správní rozhodnutí Ministerstva kultury a jeho ministra, stěžovatelé tvrdí, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv, chráněných čl. 1 , 2 odst. 3 Ústavy a čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. V tomto směru uvádějí, že celé řízení o jejich žádostech nemělo povahu správního řízení podle správního řádu, neboť se jím správní orgán neřídil. Překračoval veškeré správní lhůty s mimořádnými průtahy, porušoval i veškerá ustanovení o povinnosti spolehlivě zjistit před vydáním rozhodnutí skutečný stav věci a odmítal stěžovatelům umožnit nahlédnout do registračního spisu, k čemuž pak došlo teprve po stížnosti ministrovi. Výsledkem byla registrace neplatného dokumentu označeného nepravdivě jako nová ústava NSČU. Tím správní orgán vnutil svým rozhodnutím čj. 13 170/93 ze dne 6. 1. 1994 náboženské společnosti tzv. novou ústavu. Rozhodnutí čj. 15 044/94 ze dne 29. 3. 1995 o stížnosti a žádosti o zrušení neplatné registrace nemá ve skutečnosti povahu správního rozhodnutí, protože vůbec nereaguje na obsah podání stěžovatelů, a chybí zde odůvodnění, což ho činí nepřezkoumatelným. Rozhodnutí čj. 4 923/94 ze dne 12. 10. 1995 o rozkladu stěžovatelů opět upírá stěžovatelům účast v řízení a nereaguje na doložené důkazy. Podáním ze dne 25. 3. 1998 pak stěžovatelé doplnili svoji ústavní stížnost o argumentaci zdůvodňující přípustnost souběžného zrušení všech tří výše označených správních rozhodnutí. Důvod ospravedlňující tento požadavek spatřují stěžovatelé v podstatě v tom, že již čtvrtým rokem jsou porušována jejich základní práva a náboženské svobody a Ústavní soud je z Ústavy a zákona o Ústavním soudu příslušným ke zrušení jakýchkoliv rozhodnutí orgánů státní správy napadených ústavní stížností, která shledá za protiústavní, i když chronologicky předcházela poslednímu opravnému prostředku, který zákon k ochraně práva poskytoval. Současně s ústavní stížností podali stěžovatelé podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb. ČR , o Ústavním soudu, návrh na zrušení § 250d odst. 3 o. s. ř. O tomto spojeném návrhu bylo rozhodnuto usnesením ze dne 4. 5. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 11/98 tak, že návrh byl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. ČR , ve znění platném v době rozhodování, odmítnut. Po doručení tohoto usnesení Ústavní soud pokračoval v řízení o ústavní stížnosti. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze a připojil si spis tohoto soudu sp. zn. 7A 189/95. Ve svém obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze uvádí svá stanoviska k jednotlivým námitkám uplatněným stěžovateli v ústavní stížnosti. K tvrzenému dotčení základního práva na soudní ochranu vrchní soud především s odkazem na znění čl. 36 odst. 1, 2 Listiny zdůrazňuje, že u soudu se lze dovolávat ochrany svých práv, nikoliv práv cizích. Za odepření spravedlnosti tak nelze považovat postup, když soud, který je podle zákona povinen za všech okolností zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení, dojde k závěru, že tomu tak není. Postup, kterým je ve správním soudnictví soudní ochrana zajištěna těm, kdo tvrdí, že byli na svých právech zkráceni rozhodnutím orgánu veřejné správy, je upraven v části páté o. s. ř., kde je zakotven institut žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (hlava II.) a institut opravného prostředku (hlava III.). V daném případě se stěžovatelé domáhali přezkoumání rozhodnutí správního orgánu postupem podle hlavy druhé části páté o. s. ř., tedy žalobou. Předsedkyně senátu napadeným usnesením řízení zastavila dle ustanovení § 250d odst. 3 o. s. ř., když dospěla k závěru, že žalobci nejsou osobou oprávněnou k podání žaloby, neboť právo, o němž tvrdili, že v něm byli dotčeni napadeným rozhodnutím, nesvědčí jim jako fyzickým osobám, členům náboženské společnosti, ale jde o právo náboženské společnosti samé, která je právnickou osobou a nositelkou svých práv, odlišných od práv fyzických osob, které jsou v ní sdruženy. K uvedenému závěru soud dospěl nikoliv toliko pouhou formálně právní úvahou, ale i na základě známých historických souvztažností. Církve a náboženské společnosti obecně existují nezávisle na určitém státním útvaru a neodvozují svoji moc od moci státní. Koexistence státní moci a církevní moci na území určitého státního útvaru má různou podobu. Tam, kde stát uznává vedle svého práva i samostatné právo církevní, jde o poměr koordinace obou právních systémů a vzájemného respektu. Zákon č. 308/1991 Sb. vymezuje tento poměr vzájemné koexistence na území České republiky tak, že jako předpoklad působení náboženské společnosti na jejím území a jejího uznání ze strany státu stanoví registraci náboženské společnosti (§ 4 odst. 2 a 4 zákona). Náboženská společnost spravuje své záležitosti sama, zřizuje své instituce nezávisle na státních orgánech, může vydávat vnitřní předpisy, nikoliv však v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (§ 5 odst. 2 a § 6 zákona), a je právnickou osobou, která vystupuje v občanskoprávních vztazích, má sama způsobilost k právům a povinnostem, vlastní majetek apod., a je tedy nositelem i samostatných práv. Význam obnovy kanonického práva, resp. vnitřních předpisů církví a náboženských společností, pak odráží výraznou změnu postoje státu ve sféře suverenity - územní jurisdikce. Stát uznává samostatnost vnitřního života náboženské společnosti a nepřípustnost svého zásahu do tohoto života. Otázka, zda žaloba proti rozhodnutí o registraci změn byla podána oprávněnou osobou, byla posuzována i s ohledem na tyto skutečnosti. Z možných kombinací právních vztahů mezi subjekty: stát, náboženská společnost, věřící, církevní instituce, orgán církve atd. jde podle názoru vrchního soudu v případě registrace náboženské společnosti o právní vztah mezi státem a náboženskou společností, která hodlá vyvíjet činnost na území státu. V daném konkrétním případě pak jde o vztah státu a náboženské společnosti - právnické osoby státem uznané, která na jeho území vyvíjela činnost a byla považována za již registrovanou podle zákona č. 308/1991 Sb. , a v daném registračním řízení šlo tedy o změnu registrace údajů uvedených v § 12 a 13 tohoto zákona (konkrétně názvu a ústavy). Neregistrací náboženské společnosti, resp. neregistrací změn údajů, může pak být dotčena ve svých právech přímo náboženská společnost. Jí by bylo odepřeno uznání státem, resp. uznání změn jejího vnitřního života (obdobně § 20 odst. 2 tohoto zákona, kdy rovněž náboženská společnost může žádat o přezkoumání rozhodnutí o zrušení registrace). Na registraci pak navazují další zákony, další práva, např. i právo na hmotné zabezpečení náboženské společnosti ze strany státu. Soudní ochrana proti odmítnutí registrace, popř. odmítnutí registračních změn, je zákonem upravena speciálně, a to tak, že lze proti rozhodnutí registrujícího orgánu podat opravný prostředek k soudu. Protože pokud zákon nestanoví jinak, platí obecné předpisy o správním řízení (§ 21 zákona), nelze vyloučit ani odvolání proti kladnému rozhodnutí o registraci změny a proti rozhodnutí o něm, ani žalobu podle generální klauzule podle § 247 a násl. o. s. ř. I kladným rozhodnutím by mohla být náboženská společnost dotčena, pokud by registrující orgán nedbal mezí návrhu na registraci a o své vůli jeho rámec překročil a registroval tak například změnu ve znění, v jakém nebyla navrhována apod. O stejný případ pak dle názoru soudu jde tam, kdy je sice změna registrována, ale k návrhu někoho, kdo nebyl oprávněn za náboženskou společnost jednat, tedy kdo nebyl přípravným orgánem nebo příslušným orgánem církve. Z uvedeného důvodu žaloba podaná stěžovateli byla soudem považována za žalobu podle části páté hlavy druhé o. s. ř. a podle § 247 odst. 1, § 250 odst. 2 a § 250d odst. 3 o. s. ř. byla posouzena podle citovaných ustanovení a ustálené judikatury především základní otázka, zda žalobu podala oprávněná osoba, tj. osoba, které tvrzené právo, o němž bylo rozhodnutím správního orgánu rozhodováno, příslušet mohlo, protože toliko tato osoba může být žalobcem zkráceným rozhodnutím na svém právu. Pokud je žalobce osobou, která mohla být podle hmotněprávní úpravy nositelem práva, o němž bylo v řízení jednáno a rozhodnuto (byla tedy či měla být účastníkem řízení), pak soud o žalobě jedná a nezjistí-li zkrácení žalobce na jeho tvrzeném právu, žalobu zamítne. Jestliže podle příslušné právní úpravy žalobce nositelem práva, o němž bylo rozhodnuto, není, je vyloučeno, aby soud přisuzoval, zda na tomto právu byl zkrácen, a jde tak o žalobu podanou neoprávněnou osobou. Tak tomu bylo i v tomto případě, kdy podle názoru vyjádřeného v napadeném usnesení mohlo subjektivní právo (právo na registraci změn ústavy a práva z provedené registrace plynoucí) příslušet toliko náboženské společnosti, tj. právnické osobě již registrované. Stejně tak rozhodnutí o registraci učiněné na návrh nelegitimních osob, a tedy proti vůli náboženské společnosti, se mohlo přímo dotknout práv této právnické osoby, neboť tím jí byl registrován jiný základní dokument, aniž by to byla ona, kdo vůli k této změně projevil. Soudní ochranu je možné poskytnout nositeli práva, dotklo-li se právě tohoto jeho práva vydané rozhodnutí a byl-li rozhodnutím v tomto svém právu zkrácen. Taková ochrana však nepřísluší tomu, kdo takové právo nemá, a nemůže tak ani být v něm zkrácen (i když má jiná práva, rozhodnutím však přímo nedotčená). Vrchní soud proto nemá za to, že usnesením o zastavení řízení byli stěžovatelé zkráceni v právu na poskytnutí soudní ochrany, když v daném případě byla nositelem práv, o nichž se v řízení jednalo, a jimž lze ochranu poskytnout, toliko náboženská společnost. Soud úvahu o účastenství v řízení o registraci a o registraci jako institutu opřel i o srovnání. V mnohém smyslu obdobnou úpravu shledal vrchní soud např. v ustanoveních zákona č. 83/1990 Sb. , o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (§ 6 a násl.), zákona č. 424/1991 Sb. , o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů (§ 8 odst. 5, odmítnutí registrace), a zákona č. 172/1990 Sb. , o vysokých školách (§ 28 odst. 3), a přihlédl, pokud jde o speciálně zakotvenou soudní ochranu, i ke znění § 15 zákona č. 83/1990 Sb. , k § 9 odst. 2 písm. j) o. s. ř., i k § 19b odst. 2 občanského zákoníku. V podstatě ze stejných důvodů nemohlo podle vrchního soudu dojít ani k tvrzenému porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy. K tvrzení stěžovatelů, že porušil jejich ústavní právo na rovné postavení účastníků před obecným soudem, vrchní soud uvádí, že před vydáním napadeného rozhodnutí dal oběma stranám sporu možnost se vyjádřit, žalobcům pak i možnost podání repliky k vyjádření žalovaného ministerstva. V napadeném usnesení soud podrobně s odkazem na příslušná ustanovení zákona zdůvodnil svůj postup, a pokud v otázce účastenství v řízení o registraci změn podle zákona č. 308/1991 Sb. dospěl k témuž závěru jako správní orgán, stalo se tak na základě zevrubného hodnocení, nikoliv převzetím závěrů jedné strany, jak ostatně lze porovnáním textů seznat. K námitce stěžovatelů, že bylo povinností registračního orgánů zjistit, zda za náboženskou společnost v řízení vystupuje příslušný orgán společnosti, vrchní soud uvádí, že k tomu, aby mohl v daném případě jednat ve věci samé a mohl učinit závěr, zda při registraci změny ústavy náboženské společnosti došlo ze strany příslušného ministerstva k pochybení, musela by být žaloba podána osobou zkrácenou na právech napadeným rozhodnutím, tedy náboženskou společností samou. Nemá zde místa výklad stěžovatelů, že k podání žaloby jsou oprávněni s ohledem na § 14 a § 65 odst. 2 správního řádu, podle nichž v daném případě měli být účastníkem řízení, a že se daný právní vztah neřídí ustanovením zákona č. 308/1991 Sb. . Nesprávné je tak i tvrzení navazující, že si soud o tom, který z uvedených zákonů pro vztah platí, neučinil správný závěr. Stejně tak je nesprávný závěr stěžovatelů, že když zákon č. 308/1991 Sb. neupravuje opravné řízení pro takové porušení práv členů náboženské společnosti, nastupují instituty obecného předpisu, tedy správního řádu, a účastenství v řízení se pak řídí podle § 14 správního řádu, jakož i je nesprávné tvrzení stěžovatelů, že soud tedy měl v řízení postupovat podle správního řádu, a nikoliv podle zákona č. 308/1991 Sb. . V tomto směru se ve vyjádření odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení, v němž soud zevrubně rozebral právní úpravu postavení církví a náboženských společností tak, jak plyne z Ústavy, Listiny a zákona č. 308/1991 Sb. Jak sami stěžovatelé uznávají, je zákon č. 308/1991 Sb. lex specialis ve vztahu ke správnímu řádu jako obecnému procesnímu předpisu - a tento vztah obecného a zvláštního plyne z § 21 zákona č. 308/1991 Sb. . Správním řádem jako obecným procesním předpisem nemůže být založena žádnému správnímu orgánu žádná nová pravomoc rozhodovat. Tu musí mít dánu zvláštním zákonem, zpravidla jde o zákony upravující postavení orgánů státní správy na jednotlivých úsecích státní správy. Pokud jde o vztah mezi státem a církví nebo náboženskou společností, je právě zákonem č. 308/1991 Sb. založena jediná kompetence státního orgánu, a to rozhodovat o registraci. Tím je vyjádřen respekt státu k samostatnému působení náboženských společností na jeho území. Jedině na základě tohoto zákona a v jeho mezích lze tedy vydat rozhodnutí a správní řád jako obecný procesní předpis nemůže další kompetenci založit. Zákon č. 308/1991 Sb. neupravuje samostatným ustanovením účastenství v řízení o registraci, říká toliko, že jde o řízení na návrh, který podává buď tříčlenný přípravný orgán (procesně pak jedná s jeho zmocněncem) nebo příslušný orgán církve (§ 10 odst. 2, § 18 tohoto zákona). Před registrací je přiznáno účastenství a aktivní legitimace k podání opravného prostředku podle § 16 odst. 3 a § 17 přípravnému orgánu. V řízení o registraci změn podle § 18 tohoto zákona podává za již existující právnickou osobu návrh příslušný orgán církve. I podle vymezení účastníků řízení podle § 14 správního řádu, který v řízení o registraci platí podpůrně, pokud zákon nestanoví jinak, by nebylo lze, jak se toho dovolávají stěžovatelé, přiznat účastenství v řízení o registraci (resp. registraci změn) jednotlivým členům, popř. obcím, v tomto řízení, neboť jejich práva (a to práva jiná, než o nichž je rozhodováno) nejsou dotčena přímo, ale zprostředkovaně. Pokud jde o § 65 odst. 2 správního řádu, je zřejmé, že ministerstvo nadané zákonem kompetencí rozhodovat o registraci má i možnost vést řízení mimoodvolací, popř. obnovu řízení ohledně již pravomocné registrace. Účastníkem tohoto řízení však nemůže být navíc ten, komu takové postavení nepřísluší. Okruh účastníků určitého řízení je podle obecného procesního předpisu jak pro řízení v prvním stupni, tak v odvolacím řízení, tak i v dalších řízeních, vždy týž. Pokud správní orgán účastníka pominul v některé fázi řízení, neznamená to, že tento v dalším řízení "přibyl", naopak, měl toto postavení od počátku, ale správní orgán s ním nejednal, a naopak, stává se, že správní orgán jako s účastníkem jedná, ač ten v postavení účastníka ze zákona být nemůže. Výklad účastenství v řízení nemůže vybočit z mezí zákonem daných. Jak již bylo naznačeno v rozhodnutí soudu, pokud by účastenství v řízení o registraci bylo přiznáno každému členu či funkcionáři náboženské společnosti, byl by takový výklad právě v rozporu se zásadou nezasahování státu do vnitřního života církví, protože by ve standardním případě proti návrhu náboženské společnosti na změnu registrace (např. ústavy) mohl u státního orgánu brojit a domáhat se odmítnutí této změny ten, kdo byl přehlasován. Rovněž tak absurdní se pak jeví teze, že oprávněnou osobou k podání žaloby proti rozhodnutí o registraci církve může být každý člen církve nebo každý občan tohoto státu (ve vztahu k § 15 zákona č. 308/1991 Sb. ), nehledě na situaci, že by rozhodnutí o registraci náboženské společnosti patrně nikdy nenabylo právní moci, když zákon speciálně neupravuje doručení veřejnou vyhláškou. Ustanovení § 15 zákona č. 308/1991 Sb. odráží podle názoru vrchního soudu čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a jsou jím státnímu orgánu stanoveny meze jeho přezkumu podaného návrhu na registraci, popřípadě registraci změn. Tvrzení stěžovatelů týkající se vztahu zákona č. 308/1991 Sb. a správního řádu nevycházejí z platné právní úpravy a jsou nesprávné. Nepřípadným se jeví i odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu (I. ÚS 211/96 ), neboť míří jinam a jeho závěr svědčí spíše o správnosti úvahy vrchního soudu. Rovněž námitka, že si soud neujasnil daný právní vztah z procesních hledisek, je dle vrchního soudu zcela lichá, a stěžovatelé si zde sami protiřečí. V závěru vyjádření pak vrchní soud uvádí, že premisa, že na základě neplatné registrace správní orgán, potažmo i soud, uznal za náboženskou společnost neoprávněné soukromé osoby, není správná. Není žádnou fikcí, že NSČU jako právnická osoba existovala již v době účinnosti zákona a existuje nadále, nyní však (a stěžovatelé tvrdí, že neplatně) má zaregistrovanou změnu názvu a změnu ústavy. Že jde stále o jednu a tutéž náboženskou společnost, právnickou osobu, nemůže být sporu. Registrací změn nevznikla žádná nová společnost soukromých osob, ani nezanikla původní náboženská společnost. Spor je o tom, zda návrh na registraci změn byl podán příslušným orgánem církve a zda ji tedy registrované změny zavazují, či zda jde, jak stěžovatelé dovozují, o změnu, k níž došlo v rozporu se zákonem, protože návrh na registraci změn byl podán jménem náboženské společnosti někým, kdo neměl legitimitu za ni jednat. Žalobu proti rozhodnutí o registraci změn náboženské společnosti tedy měla podat právnická osoba - náboženská společnost - (a jejím jménem ti, kdož jsou podle stěžovatelů za ni oprávněni jednat) a dovolávat se nezákonnosti rozhodnutí o registraci změn. Skutečnost, že rozhodnutí nebylo doručeno této právnické osobě (nepřevzaly je legitimní osoby), nebrání projednání, resp. daný případ řeší § 250b odst. 2 o. s. ř. Soud tak jasně řekl, že existuje v českém právním řádu prostředek, jak zrušit nezákonnou registraci, popřípadě nezákonnou registraci změn (a je tedy obrana proti uzurpaci), v náhledu na věc se však stěžovateli liší toliko v otázce, zda žaloba byla podána oprávněnou osobou či nikoliv. Vrchní soud je rovněž toho názoru, že vydaným usnesením nezkrátil stěžovatele na jejich právu svobodně projevovat své náboženství podle čl. 16 odst. 1 Listiny. Toto právo nebylo omezeno rozhodnutími napadenými žalobou, jeho výkon v rámci náboženské společnosti - tedy podle vnitřních pravidel, které náboženská společnost považuje za platná - trvá. Ze všech těchto důvodů navrhuje vrchní soud, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. K obsahu ústavní stížnosti byla podána také obsáhlá vyjádření vedlejších účastníků, a to Ministerstva kultury a společné vyjádření Pražské obce unitářů, Obce unitářů v Brně a Obce unitářů v Plzni. Ústavní soud, který věc posuzoval z hlediska ústavně zaručených práv, jejichž porušení stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, vyšel především z ústavního zakotvení náboženské svobody v České republice jako svobody náboženského vyznání a svobody výkonu náboženství nebo víry. Základní zásady, ze kterých vychází současná úprava konfesního práva, představujícího soubor právních norem, kterými stát upravuje vztahy v oblasti uplatňování náboženské svobody, jsou obsaženy v Listině. V čl. 15 odst. 1 Listina stanoví, že svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena a každý má právo změnit své náboženství nebo víru, anebo být bez náboženského vyznání. Čl. 16 odst. 1 Listiny pak zaručuje, že každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Na rozdíl od svobody svědomí a náboženského vyznání (čl. 15 odst. 1 Listiny), u níž Listina výslovně nestanoví žádné možné podmínky pro její omezení, lze svobodu výkonu náboženství nebo víry omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých (čl. 16 odst. 4 Listiny). Jde zde přitom o možnost omezení výkonu těchto práv, nikoliv jejich úpravu státem. Subjektem této shora uvedené svobody svědomí a náboženského vyznání a svobody výkonu náboženství nebo víry mohou být pouze fyzické osoby. Listina současně vytváří institucionální záruky pro činnost církví a náboženských společností jako dobrovolných sdružení osob stejné náboženské víry, v organizaci s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy a obřady, jak je vymezuje § 4 odst. 1 zákona č. 308/1991 Sb. . Ústavní model vztahu mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi je založen na reflektování zásadního oddělení státu a církví a náboženských společností (čl. 2 odst. 1 Listiny) při dodržování principu vzájemné nezávislosti a respektování autonomie církví a náboženských společností. Toto autonomní postavení náleží církvím a náboženským společnostem působícím na území České republiky na základě registrace dle zákona č. 308/1991 Sb. jako právnické osoby. Listina u těchto registrovaných náboženských sdružení v čl. 16 odst. 2 výslovně stanoví, že církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Omezení této autonomie církví a náboženských společností je možné pouze za již shora uvedených podmínek stanovených v čl. 16 odst. 4 Listiny. (Čl. 18 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 9 odst. 2 Úmluvy určují obdobný rozsah omezení.) Tyto principy respektuje i zákon č. 308/1991 Sb. , který v § 5 odst. 2 a § 6 odst. 2 převzal dikci čl. 16 odst. 2, 4 Listiny, garantující nezávislost církví a náboženských společností na státní moci. Uvedený zákon pak v § 6 demonstrativně vypočítává navazující oprávnění církví a náboženských společností významná pro posouzení práv, která zákon církvím a náboženským společnostem přiznává v rámci autonomní správy všech záležitostí. Církve a náboženské společnosti si v tomto smyslu nezávisle na státních orgánech mohou mimo jiné vydávat vnitřní předpisy, pokud nejsou v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Tato práva církví a náboženských společností, navazující na náboženskou svobodu ústavně zaručenou fyzickým osobám v čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 Listiny, náležejí však výlučně církvím a náboženským společnostem jako právnickým osobám a jejich subjekty nemohou být jednotlivé fyzické osoby jako členové náboženské společnosti. Z pohledu systematického je třeba dovodit posloupnost individuálních a korporativních náboženských práv, založenou i na jejich zakotvení v tomtéž článku Listiny. Případná kolize těchto individuálních a korporativních práv nemůže však jít na úkor autonomie církví a náboženských společností na státní moci. Respektování autonomie církví a náboženských společností na státu stanoví v tomto smyslu čl. 16 odst. 2 Listiny. Ústavní pořádek České republiky tedy zaručuje svobodu náboženského vyznání a svobodu výkonu náboženství a víry, které přiznává fyzickým osobám, a dále garantuje svobody, jejichž subjektem jsou samy církve a náboženské společnosti, a jejichž smyslem je umožnit církvím a náboženským společnostem autonomní správu jejich záležitostí bez zasahování státu. Tyto korporativní svobody církví a náboženských společností náležejí registrovaným církvím a náboženským společnostem a ty je uplatňují prostřednictvím svých příslušných orgánů. Ústavní soud je ve svých pravomocích vázán Ústavou a zákonem o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle těchto zákonných ustanovení je Ústavní soud povinen postupovat i v řízení o ústavních stížnostech, jehož smyslem je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti tvrdí dotčení svých základních práv a svobod shora označenými rozhodnutími Vrchního soudu v Praze a ministra a Ministerstva kultury. Vzhledem k tomu, že stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo vydáno v rámci správního soudnictví jako prostředku k ochraně práva a nikoliv v řízení o opravném prostředku, zabýval se Ústavní soud nejprve otázkou, zda rozhodnutím v tomto samostatném řízení bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Rozhodnutími vydanými ve správním řízení by se pak Ústavní soud mohl zabývat toliko tehdy, pokud by shledal dotčení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů rozhodnutím vrchního soudu jako soudu správního. Meritum ústavní stížnosti představuje stěžovateli vyslovená námitka, že jim nebylo správním orgánem přiznáno účastenství ve správním řízení o registraci změny ústavy NSČU a že postupem vrchního soudu, který řízení o jejich žalobě, směřující proti rozhodnutím o registraci změn ústavy, zastavil s odůvodněním, že byla podána neoprávněnými osobami, jim bylo upřeno právo na soudní ochranu. Jsou toho názoru, že soud - pokud se zabýval otázkou jejich aktivní legitimace - měl stejnou povinnost zjistit, zda ve správním řízení byla prokázána legitimita tří žadatelů o registraci změny ústavy NSČU. Ústavní soud především uvádí, že postup vrchního soudu, který se nejprve zabýval otázkou aktivní legitimace stěžovatelů k podání předmětné správní žaloby, považuje za správný, neboť pouze kladný závěr k této otázce by vrchní soud opravňoval k tomu, aby se mohl zabývat věcí samou, totiž řešit otázku, zda při registraci změny ústavy náboženské společnosti došlo ze strany správního orgánu k nezákonnosti či nikoliv. Jenom za toho předpokladu, že správní žaloba byla podána osobou oprávněnou - tedy subjektem zkráceným na svých právech - mohl vrchní soud posuzovat legitimitu žadatelů o registraci změn ústavy. Otázkou účastenství stěžovatelů ve správním řízení i v řízení soudním se vrchní soud podrobně zabýval v odůvodnění napadeného usnesení. Po zvážení všech tvrzení stěžovatelů i obsáhlé argumentace vrchního soudu, uvedené také v jeho vyjádření, dospěl Ústavní soud k závěru, že výklad, který vrchní soud zaujal v základní otázce, týkající se účastenství stěžovatelů a jejich postavení jako osob neoprávněných k podání správní žaloby proti rozhodnutím o registraci změn ústavy, je výkladem, se kterým, a to s odkazem na již uvedené závěry Ústavního soudu, učiněné stran ústavně zaručené náboženské svobody, je třeba se zcela ztotožnit. V případě registrace církví a náboženských společností a registrace změn údajů uvedených v § 12 a 13 zákona č. 308/1991 Sb. jde o vztah mezi státem a náboženskou společností, a je tedy zjevné, že je to pouze církev sama jako celek, která je nositelem subjektivního práva svědčícího jí vůči státu, jíž přísluší práva, jichž se mohla registrace změn ústavy dotknout, a je vyloučeno, aby toto právo příslušelo jednotlivým členům náboženské společnosti (byť se jednalo o její funkcionáře) nebo jednotlivým jejím obcím. Uvedenou zjevnost - a to považuje Ústavní soud za potřebné zdůraznit - by nemohlo ovlivnit ani zjištění potvrzující správnost tvrzení stěžovatelů o tom, že žadatelé o registraci změn ústavy nebyli k tomuto úkonu legitimováni. Za tohoto stavu pak nelze v postupu a rozhodnutí vrchního soudu, který řízení o žalobě stěžovatelů zastavil s odůvodněním, že žaloba byla podána osobami neoprávněnými, spatřovat porušení čl. 1 , čl. 4 a čl. 90 Ústavy, ani zásah do práv stěžovatelů na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny). Soudní ochranu, jak zdůraznil již vrchní soud, je možno poskytovat nositelům práv, jichž se mohlo napadené rozhodnutí přímo dotknout. V daném případě je však evidentní, že stěžovatelé - jednotliví členové náboženské společnosti - jimi nejsou. Žalobu proti rozhodnutí správních orgánů o registraci změn ústavy tedy měla podat právnická osoba - náboženská společnost sama - jak na to již upozornil vrchní soud ve svém rozhodnutí, v němž naznačil postup, jaký měl být v daném případě zvolen a při jehož dodržení by se soud musel otázkou zákonnosti registrace změn ústavy meritorně zabývat. Podle názoru Ústavního soudu v řízení před vrchním soudem nebyla porušena ani práva, chráněná čl. 37 odst. 3 Listiny, když z obsahu spisu vrchního soudu nebylo zjištěno nic, co by porušení práva rovného postavení stran nasvědčovalo. Skutečnost, že při posouzení věci dospěl vrchní soud k závěru, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nemůže sama o sobě opodstatnit námitku o porušení práv na rovné postavení účastníků před soudem. Konečně pak podle názoru Ústavního soudu nemohlo dojít ani k porušení čl. 16 odst. 1 Listiny, podle něhož má každý právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, v soukromí nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Právo vyjádřené v tomto ustanovení, nepochybně přísluší každému, předmětem jeho ochrany však jsou projevy náboženství nebo víry a napadené rozhodnutí soudu se těchto práv stěžovatelů, která stále trvají, nemohlo dotknout. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že by stížností napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze došlo ke stěžovateli tvrzenému dotčení jejich ústavně zaručených základních práv, nemohl se již zabývat stížností napadenými rozhodnutími Ministerstva kultury, vydanými v předcházejícím správním řízení, a ústavní stížnost proto z uvedených důvodů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. ČR , ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Čerpáno z právního informačního systému LEGSYS Galaxy.
Ústav státu a práva AV ČR