poslal Nepřihlášený Článek z charismatického prostředí se snaží očima svých stoupenců popsat historii svého hnutí jak ze světového, tak z domácího pohledu.
Letniční hnutí
Mladá hnutí, jakým letniční beze sporu jsou, se příliš nezabývají svojí historií. Je často překvapující, když křesťané nevědí nic o historii svého sboru, denominace ani církve. Myslím, že v historii letničního hnutí je tato znalost velmi žalostná.
Absence historické známosti má svá úskalí. V knize Kazatel se mluví o tom, že "Což bylo, jest to, což býti má a což se nyní děje, jest tož, což se díti bude, aniž je co nového pod sluncem". Kdo se tedy nepoučí z historie, nebude moci stavět na víře svých otců aniž bude schopen poučit se z jejich chyb.
Tento článek proto krátce pojednává o naší historií. Protože zatím citelně chybí nějaký ucelenější přehled našich dějin v češtině, je sestaven jednak ze zahraniční literatury, seminářů, diplomové práce jednoho theologa a různých zmínek knih s letniční tematikou.
Letniční a raná církev.
Pokládat otázku prvním křesťanům, zda je křest Duchem svatým totožný se znovuzrozením by bylo nošením dříví do lesa. Na den Letnic měli ti, kteří byli Duchem svatým pokřtěni, měli již Ducha svatého ve svém nitru. Ježíš jim jej dal dechnutím po svém zmrtvýchvstání. Toto zaslíbení, totiž obdržení Ducha, které Petr interpretoval jako exegezi zaslíbení proroka Joele, od té doby platí pro všechny široko daleko. Mluvení jazyky se tak dle Pána Ježíše stalo "rozpoznatelným" znamením pro ty, kdo uvěří.
"Letniční" v dobách poapoštolských.
Ceasionismus učí, že období duchovních darů skončilo uzavřením kánonu resp. apoštolským obdobím. Prvním, kdo v historii řekl, že zázraků již není zapotřebí byl Augustin. Mezi význačné zastánce dnes patří např. John F. McArthur mladší, u nás známý svou knihou "Charismatici". Nicméně Irenaeus Lyonský, proslulý kritik gnóze a Tertulian ze Severní Afriky, oba píší, že ve 2. století našeho letopočtu, mluvení jazyky pozorovali.
Ve stejném období MONTHANUS shromáždil skupinu věřících, kteří praktikovali mluvení jazyky. Někteří jeho současníci, např. Eusebius, obviňovali Montanisty z falešného učení a dodnes jsou Montanisté pojímáni jako raná gnostická sekta. Jiní, např. již zmínění Tertulian i Ireneus, Monthana za heretika nepovažovali, ač sami s gnostiky bojovali.
Další zmínka zasahuje do 4. století. O PACHOMIUŠOVI, zakladateli prvního kláštera se píše, že mluvil cizími jazyky.
"Letniční" ve středověku.
Také někteří středověcí poustevníci jako byli VINCENT FERRIER a DOMINIK ze čtrnáctého století a později FRANCES XAVIER, jezuitský misionář (!) v šestnáctém století, prohlašovali, že mají schopnost mluvit jinými jazyky.
Naproti tomu Jan Zlatoústý, který žil na přelomu čtvrtého a pátého století, prohlásil, že tyto dary se v poapoštolských dobách nevyskytovaly.
V Souersově historii křesťanské církve se ale např. píše, že MARTIN LUTHER měl dary proroctví, mluvení jazyky a jejich výkladu.
Novodobí předchůdci letničního hnutí.
Za moderní předchůdce letničního hnutí můžeme směle považovat Moravské bratry, obec, založenou v Ochranově hrabětem Zinzendorfem. Jejich modlitební noc, při které byli všichni naplnění Duchem svatým, bývá považována za "nové Letnice".
Jejím vlivem byl zasažen i známý evangelista a zakladatel metodismu JOHN WESLEY (1703-1791). Moravští bratři se s ním však rozešli poté, co začal vyučovat o tzv. "druhém požehnání", které považoval za úplné posvěcení. Toto učení se dodnes udrželo v USA v malých letničních skupinách, tzv. "holiness", hnutí svatosti.
Další význačnou osobností v jehož službě se duchovní dary mocně demonstrovaly byl CHARLES G. FINNEY (1792-1825). Finney vůbec jako první v historii nazval "druhou zkušenost" jako křest Duchem svatým". Finney nejprve působil jako kazatel v městečku Ewans Mill a od roku 1831 v New Yorku. Po čtyřech letech začal přednášet jako profesor systematické a praktické theologie v Oberlinu.
Současníkem Finneyho byl i DWIGHT MOODY (1837-1899), který je považován za otce moderní evangelizace. Jeho učení o křtu Duchem svatým se rozšířilo po celé Americe. Roku 1899 založil v Chicagu Moodyho biblický institut. Skrze jeho službou uvěřilo statisíce lidí po celém světě.
Jeho nástupce R. A. TORREY (1856-1928) učil o nutnosti křtu Duchem svatým k plné vyzbrojení ke službě Pánu.
Počátkem devatenáctého století EDWARD IRWING, presbyteriánský kazatel, dovolil několika křesťanům ve svém sboru mluvit jazyky. Představení jeho denominace jej však za to zbavili funkce. Po jeho smrti v r 1834, jeho následovníci, známí jako Irwingisté, založili Obecnou a Apoštolskou církev.
Ve Skotsku v r 1830 získala misionářka M. CAMPBELL schopnost modlit se v jí neznámém jazyce, který později nedokázala identifikovat.
V USA v roce 1854 jistý kazatel V. P. SIMONS učil o výkladu jazyků. Starší sboru F. G. MATHEWSON a E. BURNHAM měli rovněž schopnost mluvit v jazycích. V roce 1875 R. B. SWAN z Providence a r 1879 W. J. WALTHALL z Arkansasu mluví o mluvení v jazycích bez vlivu jiných misionářů.
Okolo roku 1855 přicházejí zprávy o mluvení v jazycích z Ruské pravoslavné církve. A v roce 1880 dokonoe v Arménii M. GERBER zpívala v neznámém jazyce. Po příchodu do Ameriky její řeč údajně přešla v plynulou angličtinu.
Jazyky se staly důležitými v devatenáctém století mezi tzv. Shakery, jejichž zakladatelkou se stala žena, ANN LEE. Obdobně u Kvakerů, americké křesťanské probuzenecké církve, se mluvilo, dle W. C. Braithwaita, jazyky.
Počátky letničního hnutí
Za skutečný počátek Letničního hnutí bývají považovány dvě události.
1. 1. 1901 byla na biblické škole Bethel, byla v Topece po modlitbě a vkládání rukou, pokřtěna Duchem svatým s projevem daru mluvení v jazycích Agnes Ozmanová, žákyně C.F. PARHAMA. Parham poté formuloval učení, které je fundamentem téměř všech letničních 20. století. Totiž, že mluvení v jazycích je biblickým znamením křtu v Duchu svatém.
Druhou událostí bylo "probuzení na Azusa Street" v Los Angeles r. 1906. Do tohoto města byl pozván Parhamův žák W. J. SEYMOUR, aby v "Negro Holiness Church" kázal. Seymour prohlásil, že první církev měla duchovní dary a pokud členové kongregace tyto dary nemají, potom nejsou pokřtěni Duchem svatým. Za toto prohlášení byl "vyhozen" a obviněn z bludného učení. Nicméně někteří členové této církve chtěli slyšet více a pozvali Seymoura do svých domovů. Ten proto ve městě zůstal, pronajal bývalou metodistickou modlitebnu na Azusa Street 312, a po tři roky zde konal bohoslužby. Ještě téhož roku vzniklo ve městě devět letničních sborů. Avšak sbory nespolupracovaly, naopak, panovala mezi nimi taková rivalita, že probuzení záhy uhaslo.
Podobná probuzení nastala roku 1904 v Británii a Walesu. V Anglii se o to zasloužil zejm. duchovní Anglikánské církve, reverend ALEXANDR BODDY. Jeho modlitebna se stala základnou letničních v Anglii.
Evropu toto hnutí zasáhlo zejm. misií THOMASE B. BARRATTA, kazatele norské biskupské metodistické církve, který byl přítomen na shromážděních W. J. Seymoura v Los Angeles. Barratt po svém návratu vytvořil v Oslu shromáždění, které bylo stejné jako v Azusa Street. Zanedlouho byl však vedením církve vyzván, aby denominaci opustil.
Z Norska se díky HENRYCHU DALLMAYEROVI letniční hnutí přeneslo do Německa svědectvím dvou Norek, které Dalmayer v roce 1907 pozval do Hamburgu. V Kasselském sboru, kde Dallmayer působil docházelo k tomu, že lidé během shromáždění padali, křičeli a dostávali zjevení a proroctví. Policie poté pod tlakem veřejnosti shromáždění zakázala. Vedoucí probuzeneckých hnutí byli nejprve nadšeni, později však mezi nimi došlo k roztržce. Mezi obhájce letničních patřil JONATHAN PAUL, který se stal důležitým apologetou letničního hnutí v Evropě.
V Čechách vzniklo letniční hnutí spontánně, dokonce ještě dříve než probuzení na Azusa Street. První skupiny se datují již od dob Rakouska-Uherska. Mluvení jazyky se zde vyskytovalo mezi lutherány ve Slezsku. Dar mluvení jazyky byl považován jako odměna za zvlášť posvěcený křesťanský život. První zmínky o letničních u nás pocházejí z Těšínska a Prahy. Mezi otce letničního hnutí v Čechách patří P. WOJNAR a J. NOVÁK.
Krize mezi letničními a evangelikály
Policejní zákaz a nezvyklé projevy ve sboru v Kasselu vyvolala roztržku mezi německými evangelikály. 15. září 1909, 56 vedoucích mužů v čele s Steitzem a Rubanovitschem sestavilo tzv. Berlínskou deklaraci. Tato deklarace obsahovala několik bodů.
- Letniční hnutí není shůry, ale zdola, působí zde démoni, kteří lstivě mísí lež s pravdou
- nejedná se o hnutí darované Bohem
- církev v Německu je vyzvána k pokání, že něco takového zde našlo živnou půdu
- učení J. Paula bylo odsouzeno
- Letnice byly jen jedny, neočekáváme proto další, ale příchod Pána Ježíše
Letniční okamžitě reagovali Mulheimskou odpovědí, ve které přiznali své chyby. K posunu ve vzájemných vztazích nedošlo ani po Mulheimském pokání, kdy letniční ze svých chyb činili veřejné pokání.
Uznání a rozmach letničního hnutí
V roce 1936, americký kazatel S. WIGGLESWORTH prorokoval o vylití Ducha svatého do všech denominací a označil muže, který měl být kanálem této duchovní obnovy. Byl jim D. DU PLESSIS. Ten skutečně roku 1948 dostal zjevení, že nastal čas k obnově.
K prvním posunům však došlo již v r 1943, kdy Národní evangelikální svaz nabídl členství několika letničním denominacím. Du Plessis pak navázal kontakty se Světovou radou církví, která jej v r 1954 pozvala na své valné shromáždění do Evanstonu v USA.
V roce 1950, Američan DEMOS SHAKARIAN založil skrze zjevení, které obdržel při modlitbách své ženy, organizaci letničních věřících, tzv. Obchodníků plného evangelia (Full Gospel Business Men°s Fellowship International), která se stala známou po celém světě.
Závěr.
Dějiny se neustále vyvíjejí a s nimi i letniční hnutí, dnes vůbec nejrychleji rostoucí hnutí v dějinách lidstva. Čítá samo o sobě přes 200 000 000 věřících. Přesnější údaje nemám k dispozici. Není možné je dnes ignorovat vykázáním z modliteben nebo kaceřováním typu Berlínských prohlášení. Mějme však na paměti, že toto hnutí bylo vždy náchylné k různým úchylkám a rozepřím a porodilo již nemálo sekt (Branhamismus, Rodinu lásky...) Jeho členové jsou přitahováni téměř vším, co ve jménu Ježíše Krista slibovalo nové prožitky a nové "občerstvení".
Avšak letniční hnutí "srazilo na kolena" již mnoho svých odpůrců, kteří přišli kritizovat, ale byli zasaženi stejným Duchem, který kdysi srazil k zemi Šavla z Tarsu. Také ale bylo dost těch, kteří díky nemoudrosti našich předchůdců zahořkli a do konce života se uzavřeli působení Ducha svatého. Berlínské prohlášení, jakkoliv bylo tvrdé a rouhavé, vzniklo též, alespoň zčásti, jako důsledek extatických projevů a nebiblické teologie, ze kterých jeho členové pak veřejně činili pokání. Buďme proto střízliví, ale horleme při tom po duchovních darech!
Charismatické hnutí
Mnoho křesťanů pojem letniční a charismatik ztotožňuje, avšak nejedná se o jedno a totéž. Tato hnutí jsou si velmi blízká a podobná tím, že jejich členové věří v křest Duchem svatým jako následnou zkušenost po svém znovuzrození, avšak liší se především svým historickým vznikem, vztahem k denominační příslušnosti a učením.
Za počátek letničního hnutí bývá označován rok 1901, počátek charismatického hnutí se datuje okolo roku 1960.
Zatímco letniční byli ze svých denominací vylučování a nuceni zakládat vlastní sbory, které se později staly denominacemi, charismatici zůstávají uvnitř svých církví, případně se sdružují v nadcírkevních svazech.
Letniční věří, že pečetí křtu Duchem svatým je dar mluvení v nových jazycích, zatímco charismatici věří, že křest Duchem svatým nemusí být darem jazyků provázen.
Počátky charismatického hnutí
USA
Jak již bylo řečeno, oheň letničního hnutí pronikal působením DAVIDA DU PLESSISE počátkem šedesátých let do ostatních církví. Ten na Světové radě církví hovořil o "křtu Duchem skrze Ježíše". Pro svůj důraz byl Du Plessis brzy nazván Mr. Pentecost (pan Letnice).
Zlom však učinil až DENNIS BENNET, rektor Episkopální církve ve Van Nuys v Californii. Sám Bennet hledal hlubší spojení s Pánem, když mu manželský pár v jeho sboru svědčil o křtu Duchem svatým. Na základě jejich modlitby také on tento křest obdržel. Vyznal tuto zkušenost před svým sborem, avšak vyvolal tím pohoršení a byl záhy přeložen. Poté se začal plně věnovat evangelizaci a publikační činnosti. Dnes je považován za otce charismatického hnutí.
Nedůvěru některých křesťanů k darům Ducha doslova zlomila kniha Dýka a kříž DAVIDA WILKERSONA, prostého letničního kazatele z USA, z níž je vidět, jak Boží moc, spojena s poslušností a láskou ke ztraceným "funguje" v těch nejprostších oblastech lidského života. Wilkerson zde nevystupuje jako superman víry, ale jako obyčejný, slabý a chybující člověk, mající problém s modlitbou, avšak čtenáře doslova odzbrojuje svojí dětinskou vírou a naprostým spolehnutím se na svého Pána. Jeho srdce tluče pro ztracené narkomany a usvědčuje pochybujícího čtenáře mocí Ducha Beránkova.
Zrovna tak jako letniční ani charismatické hnutí zpočátku nemělo církevní ambice. Jeho misíjním polem byli ztracení hříšníci těch nejzbídačenějších vrstev. V té době se v USA rozmáhalo hnutí hippies, jehož vlivem skončilo mnoho mladých lidí v závislosti na drogách. Vlivem charismatické misie se právě z těchto vrstev nejvíce lidí obrátilo ke křesťanství. Obrácení narkomané v té době založili sdružení Jesus people. Vrcholem charismatických snah v USA byla konference pro charismatickou obnovu v Kansas City 1977.
Sledovat pozdější vývoj charismatického hnutí v USA není snadné. Zrovna tak jako letniční, ani charismatici se nevyvarovali mnoha úchylek. Existence metafyzických kultů jako např. Nové myšlení, Křesťanská věda, které se v té době rozmáhaly zejm. v Bostonu, ovlivnily do jisté míry i charismatické proudy a nejenom je. Zájemce o další informace okazuji na slovník letničního a charismatického hnutí.
Anglie
29. září roku 1964 se několik křesťanů z různých církví shromáždilo v jednom bytě na New Cavendish street v Londýně. Výsledkem tohoto setkání bylo založení organizace pod názvem Fontain Trust. Tato organozace si dala za cíl oživení duchovních darů v tradičních církvích.
Vývoj charismatické církve nelze nevidět než v kontextu majoritního postavení anglikánské církve. Její evangelikální a později letniční křídlo sahá až do 16. století. Je zvláštní, že tato církev snese zcela liberální sbory, homosexuální věřící, ale také stovky evangelikálních a charismatických sborů. Nedávno např. tato církev odmítla věřit v ohnivé peklo. Avšak přes to dává svým sborům naprostou svobodu a charismatiky, na rozdíl od jiných tradičních evropských církví, nediskriminuje.
Snad právě proto je největším anglikánským sborem sbor charismatický. Tento sbor prožil duchovní obnovu koncem 70. let, kdy vznikl sloučením sboru Svaté Trojice v Bromptonu a sboru St. Paulus. Vikářem se stal SANDY MILLAR. Londýnské charismatické sbory odvozují svoji činnost na základě domácích skupinek.
Mezi další významné postavy charismatické obnovy anglikánské církve patří MICHAEL HARPER, který z věroučných důvodů před několika lety církev opustil.
Dalším význačným představitelem je ROGER FOSTER, vedoucí představitel původně jenom londýnského společenství ICHTHUS. Jeho vznik se datuje do roku 1974, kdy na Foresthill, jihovýchodní části Londýna, byla založena skupinka asi dvaceti lidí. Dnes má Ichtus 2 000 lidí ve 28 kongregacích, jiné jsou mimo Londýn nebo dokonce v jiných zemích Evropy, Turecku a Azerbajdžánu.
Německo
Geneze charismatického hnutí v Německu, jakoby klíčové země přicházejících probuzení pro Evropu, měla podobný průběh jako v USA. Biblická pravda "kde se rozmohl hřích, tam se ještě více rozmohla Boží milost" si našla své místo i zde. První letniční počátkem století nevěděli co je drogová závislost a obraceli se k bezdomovcům a alkoholikům. V šedesátých letech však tento problém převzaly drogy. Proto i v Německu se prvními charismatiky stávají bývalí narkomané, kteří se obracejí vlivem VOLKHARTA SPRITZERA, letničního kazatele. Jinou významnou osobou je farář A. BITTLINGER, který v r 1963 působil ve městě Shloss Craheim.
Nemalou měrou k rozšíření charismatického hnutí v Německu přispěla i účast D. Wilkersona na různých konferencích.
V r 1976 vydala evangelická církev prohlášení, ve kterém byla vyjádřena ochota následovat charismatickou obnovu, ale zároveň setrvat v jejím tradičním učení. Vedoucím obnovy v evangelické církvi se stal WOLFRAM KOPFERMANN, který však pro neshody v r. 1988 tuto církev opustil.
Bylo to těsně poté, co se ve východním Berlíně konala 1. konference Víry. Skrze západoněmecký sbor Víry WOLFHARDA MARGIESE, přišla nová výzva k opuštění denominací. Tím vzniklo 19 nedenominačních společenství.
Počátkem 90. let dochází k výstupům z tradičních církví i v jiných zemích. Tak se mnoho charismatických sborů, které původně setrvávaly ve velkých denominacích, stává nezávislými nebo tvoří nové, charismatické denominace.
V r 1979 bylo na prvním charismatickém kongresu opdvoláno "Berlínské prohlášení". Také Jednota svobodných evangelických církví učinila prohlášení, v němž se říká, že "Berlínské prohlášení" se již netýká dnešních letničních bratrů.
Vůdčí osobností charismatické obnovy v Lutherské církvi je PAUL TOASPERN, který reprezentuje i Evropskou charismatickou konsultaci, což je sdružení evangelických, katolických i ortodoxních křesťanů. Tospern sám rozlišuje několik typů sboru pro obnovu denominace. 1. zcela obnovený sbor, 2. dvě paralelní linie: ráno v neděli lutherské shromáždění, večer shromáždění s chvalami, 3. sbor s druhým programem (sboreček ve sboru), 4. směrové sbory (jeden ve městě v rámci denominace), 5. nová společenství v rámci denominace.
LETNIČNÍ HNUTÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH
První dokumentované zmínky, které bychom mohli zařadit mezi letniční zkušenosti se datují okolo roku 1902, kdy na Těšínsku vznikl Vnitrocírkevní misíjní spolek při Lutherské evangelické církvi. V evangelické církvi se v letech 1904 - 1906 projevilo probuzení působením faráře KULIZSE, který se vrátil z návštěvy v USA, kde byl zasažen tamním probuzením. Avšak v té době dochází k něčemu, co není spojeno s žádnou církví ani lidskou misií. V okolí Suché, Týry a Hrádku se lidé spontánně obracejí ke Kristu. Nyní cituji z knihy "Sto let službě evangelia", vydané ke sto letům Církve bratrské. "V okolí Suché jsou to hornící a kolem Hrádku a Týry dělnící v kamenolomech a v lesích. Jejich těžká a nebezpečná práce je formovala docela jinak: světáctví, bezbožnost, opilství, klení a rvačky jsou mezi nimi běžné. Najednou však pod vlivem Ducha svatého, bez podílu člověka, pociťují nespokojenost s dosavadním způsobem života. Vidí, že nežijí životem důstojným člověka. Začínají číst Bibli, různé sbírky kázání, náboženskou literaturu a začínají se modlit, prostými slovy, jak umějí.... Proto vyznávají své hříchy, často s upřímným a hlubokým pláčem, který je u těchto lidí nezvyklý a působivý. Činí pokání, chápou se vírou Pána Ježíše jako osobního Spasitele a jejich životy se mění, často v průběhu několika dnů, někdy i okamžiků."
Dozvídali se jeden o druhém, nevěděli, že Bůh pracuje i v jejich blízkém okolí, zakládali domácí skupinky a vzájemně se sdílejí. Nechtěli zakládat žádnou novou církev, nebyli elitou v již existující církvi, šlo o jedinečné Boží dílo. Nikdo je nevyučoval o modlitbě v jazycích ani netušili, že existuje něco jako křest Duchem svatým. Po určité době se začali scházet s probuzeneckými skupinami evangelíků.
V roce 1908 se probuzení na Těšínsku stává známým po celé církvi. Avšak probuzení bratři z Církve evangelické ausburgského vyznání povolávají teologa z Německa, doktora Urbana. Ten prohlašuje, že nejde o nic nového, že podobné věci se dějí v Německu a že věřící, kteří mluví jazyky (dělníci, kteří uměli ztěží psát), patrně četli německé spisy faráře Paula. Nastává kategorické; Buď s mluvením v jazycích přestanete nebo budete muset odejít. A tak se v roce 1910, zhruba okolo Letnic, rozhodla tato skupina požádat Rakousko - uherskou vládu o registraci náboženského spolku "Rozhodní křesťané".
Svazek Rozhodných křesťanů vznikl v roce 1910, původně se sídlem v Těšíně, posléze v Němborech a nakonec v Dolním Žukově u manželů GORŇÁKOVÝCH, kde jeho centrum zůstalo až do roku 1951. Jeho prvním vůdcem byl bratr KAIFOŠ z Něbor. Evangelium se tehdy šířilo zvláštními cestami. Např. si dva mladí bratři, jeden z nich i pozdější vůdce KALETA, vyšli na misijní procházku do Visly. Došli do jednoho domu a požádali o mléko, že mají žízeň. Hoši při té příležitosti zvěstovali evangelium a požádali, zda mohou přijít příště. Hospodáři si však jejich návštěvu vyložili po svém a na příští návštěvu sezvali asi čtyřicet děvčat, která už tehdy byla vdavekchtivá. Ve vsi se rozkřiklo, že mají přijít dva mládenci, kteří se chtějí oženit. Chlapci byli samozřejmě zaskočeni, ale zmobilizovali se a zvěstovali evangelium. Na příští návštěvu poté přišla už jen třetina děvčat, avšak se svými rodiči. Tak vznikl sbor ve Visle. Někteří členové Rozhodných křesťanů (dále jenom RK), byli nadále členy evangelické církve a jejich děti tam také byly křtěny. Rovněž svatby a pohřby vykonávali evangeličtí faráři.
V období 1914-1918 odešlo mnoho bratří na frontu a ve společenství zůstaly většinou sestry, a proto se bratr KAIFOŠ rozhodl vrátit do misijního spolku. Na sborovém shromáždění byl však sestrami přehlasován a vrátil se sám. Po válce došlo k rozdělení vlivem hranice s Polskem, a tím i k rozdělení spolku na část polskou a českou. Převážnou většinu českého spolku však tvořili Poláci.
V roce 1922 přijíždí do Slezska bratr WOJNAR, který odešel jako misionář ze země, když docházelo k rozporům mezi evangelíky a nově obrácenými dělníky. Do té doby pracoval v Haliči a později se stal spolupracovníkem pastora Paula. Nyní se stává vůdčí osobností RK. V této době začíná vycházet časopis “Glos prawdy” (Hlas Pravdy, 1913-1939).
V té době přijíždí na Těšínsko také potomek exulantů a spolupracovník pastora Paula, JOSEF NOVÁK. Mezi ním a Wojnarem ovšem dochází k nesrovnalostem, a proto Novák odjíždí do Prahy a začíná práci v Úvalech, což byla misíjní stanice sboru Jednoty českobratrské - dnešní Církve bratrské- v Praze v Betlémské, později Myslíkově ulici. Novák, sám byl členem tohoto letničního sboru, který se v roce 1908 se svými 19-ti členy od této církve oddělil pro letniční smýšlení a v roce 1920 se stal opět její součástí, aby byl v roce 1923 opět vyloučen.
Skrze tento sbor se letniční hnutí šířilo do dalších míst např. Chval a Horních Počernic. Brzy došlo ke střetu s vedením Jednoty českobratrské. Sbor v Myslíkově ulici byl v roce 1923 vyloučen, pracovníci chvalského sirotčince, který byl pod patronací církve, byli propuštěni. Členové jiných sborů, kteří své styky se sborem v Myslíkově ulici nezrušili byli vyloučeni z církve. Sbor v Klatovech, který sbor v Myslíkově ulici podporoval, byl dán smíchovskou konferencí v roce 1924 do kázně a v roce 1925 plzeňskou konferencí vyloučen ze svazku církve. V roce 1930 byl sbor v Klatovech opět přijat. Rozpuštěná stanice v Horních Počernicích se po určité době stala největším sborem této církve. Sbory a jednotlivci později činili pokání z “bludného letničního učení”.
Úvalský sbor a sbor v Myslíkově ulici založili spolek Tábor a zůstali pod vedením bratří SOKOLŮ vně Jednoty českobratrské až do roku 1951.
Léta 1922 až 1934 byly asi největší érou doby rozkvětu letničního hnutí na Těšínsku pod vedením Wojnarovým. Okolo roku 1928 měly sbory na Těšínsku okolo 2 000 (!!!) členů. Ačkoliv se mezi RK projevovaly duchovní dary, byly spíše považovány za jakousi odměnu za posvěcený život. V roce 1934 dochází k druhé vlně probuzení a hromadným křtům Duchem svatým. Po vypuknutí druhé světové války je Slezsko připojeno k Velkoněmecké říši a Wojnar je odeslán do koncentračního tábora. V roce 1946 se Wojnar vrací, avšak starší sborů vystupují proti němu a žádají, aby odstoupil. On, ačkoliv se cítil v neprávu, bez reptání přijímá a po jednom roce je těmito bratry, kteří poznali svoji chybu, opětovně povolán. Do vedení církve se v roce 1946 dostal bratr KALETA.
V poválečném období vznikly další letniční skupiny např. v Chomutově a v Kyselově v Jižních Čechách. Jihočeská skupina se však vystěhovala na Slovensko. Odtud pochází i J. BRENKUS, vedoucí Apoštolské církve na Slovensku a rodina KORYŤÁKOVA. S nástupem únorového puče a komunistické totality jsou spolky RK zrušeny. Pod vlivem Kalety se v roce 1951 zapojuje bývalý spolek do Jednoty českobratrské. Podobně učinil i spolek Tábor, který se stal kazatelskou stanicí žižkovského sboru. Stejně se k Jednotě českobratrské připojuje i slovenský Modrý kríž. Protože Jednota českobratrská nespojovala jen Čechy, dochází v témže roce i ke změně jména na Církev bratrská. Letniční neměli zpočátku oprávnění sloužit slovem, a proto kazatelskou činnost vykonávali čeští a moravští bratři. Vedoucími jednotlivých sborů byli FRANTISEK ŽVAK (1887 - 1963) v HORNÍ SUCHÉ, PAVEL WOJNAR (1881 - 1966) ADAM ZAGÓRA a JAN BRÓZDA st. v Dolním Žukově, JAN CIENCIALA a JOSEF KONDERLA (1891-1966) v Něborech, JAN BRÓZDA v Tyře, KAREL KALETA v Hrádku nad Olší. Radou Jednoty Českobratrské byl dokonce v polštině vydán Zpěvník poutníka.
Mezi bývalými RK a CB dochází k věroučnému pnutí. V roce 1958 zazněl na pražské konferenci referát Dr. URBANA, vedoucího Církve bratrské, který pojednával o letničním hnutí, a který citoval Berlínskou deklaraci a přirovnal některé letniční sbory k parazitům na kmeni církve. Referát byl zástupci konference přijat. V roce 1960 v zimě však dochází k oživení, lidé se celé noci modlí a někteří prožívají křty Duchem svatým. Avšak dochází k zásahu státní moci a v Dolním Žukově je uzavřen sborový dům. Když jsou tito křesťané ze strany dr. Urbana vyzýváni, aby uznali oprávněnost státního zásahu, dochází k přípravě výstupu sborů z církve. V roce 1962 se objevuje proroctví o Božím soudu, že na území Těšínska dojde k atomovému výbuchu a členové sborů jsou vyzváni k vystěhování do Polska. V roce 1963 sbory pod vedením Wojnara a Konderly vystupují z církve (Žukov, Něbory, část Suché a Hrádku). Sbory pod vedením Kalety zůstávají. Dochází ke snaze založit vlastní církev. Při zakládající konferenci bylo osm bratří zatčeno, asi třicet vyšetřováno a konference byla z moci úřední rozehnána a přechází do podzemí.
V roce 1968, díky poněkud liberálnější Dubčekově vládě, dostává církev prozatímní souhlas, avšak dochází k největší krizi letničního hnutí v Čechách. Velká část věřících se na základě proroctví vystěhovala ze sborů v Něborech a Dolním Žukově do Bieszczadu v Polsku. Další propadají zhoubnému učení W. Branhama, které šíří rakouský misionář E. Frank a učení gnosticizmu E. W. Kenyona. Jiní se uchylují k učení tzv. norských bratří. Další se vracejí do CB a jiných církví. Vlivem zhoubných doktrín, slibující duchovní prožitky a nečekaná poznání, se počátkem 70. let, kdy vlivem normalizace církev odchází opět do podzemí, schází z původních z 2 000 pouze 12 lidí!
V Praze se v té době schází už jenom skupinka starců a stařenek. V evangelické církvi metodistické však vzniká předvoj charismatického hnutí pod vedením manželů SEDLÁČKOVÝCH.
V roce 1961 se bratr Titěra, kazatel brněnského sboru BJB, setkává s letničním kazatelem BROZDOU a zve jej do sboru na návštěvu. V té době se laický kazatel tohoto sboru BOHUSLAV TETIVA dostává na léčení do Tater, kde navštěvuje místní baptistický sbor v Mikuláši. Tam se seznamuje s LUDVÍKEM BOCKEM, prorokem z Karviné. Později je pokřtěn Duchem svatým a po návratu se křty Duchem po prosebných modlitbách projevují i u brněnských baptistů. V roce 1966 je však 20 bratří a sester postaveno před rozhodnutí zůstat nebo se zříci darů Ducha. Po jejich odchodu pod vedením br. Tětivy vzniká jádro počátkem 90. let největšího letničního sboru v Československu, který měl ještě v roce 1992 240 členů.
V roce 1976 těšínští navazují kontakty s brněnskou skupinou, se skupinou v Nejdku pod vedením CUPALOVÝCH. Za účasti br. ThDr. K. MARKA, čechokanaďana, byla v Brně založena ilegální letniční církev, jejímž předsedou se stal br. RUDOLF BUBIK. Počátkem roku 1997 byl statut podepsán 170 lidmi, jako žádost o povolení letniční církve. Tato žádost byla podána o 14 dní dříve než Charta 77, a proto byla někdy s touto politickou deklarací zaměňována.
Vznikl sbor v Praze, začínala práce v Kutné Hoře, došlo k navázání kontaktů se skupinou v Chomutově. V roce 1982 začaly opětné zásahy státní bezpečnosti a několik bratří bylo žalářováno včetně předsedy. Tehdy vznikla i kniha Rudolfa Bubika "60 dní pro Krista" která popisuje zápas probuzeneckého hnutí s totalitní mocí, pohledem politického vězně. V té době však bylo založeno ilegální nakladatelství a biblická škola. Několikrát bylo ze strany státních orgánů přislíbeno povolení, avšak údaje pro registraci byly použity k perzekuci členů. Těsně před pádem režimu byla církev, v roce 1989, povolena a přijala název Apoštolská církev v ČR.
Počátky charismatického hnutí v českých zemích.
Byli to především bratr SEDLÁČEK s manželkou, kteří v šedesátých letech působili mezi metodisty, a které můžeme považovat za duchovní rodiče charismatického hnutí. Po perzekuci ze strany Státní bezpečnosti odcházejí do Švýcarska. Do skupiny lidí, kterou vedli patřil např. ANTONÍN ZELINA z Křesťanských sborů, který později silně ovlivnil vznikající Křesťanská společenství.
Další význačnou postavou byl JOHN MACFARLANE, který nejprve ilegálně přivážel Bible a posléze se stal misionářem v Praze, kde studoval filosofickou fakultu UK (1970 - 1973). Skrze něho uvěřilo několik lidí, kteří se později stali vedoucími charismatických sborů.
Charismatická společenství v protestantských církvích.
Zmapovat genezi všech charismatických sborů uvnitř stávajících církví je nyní nad mé síly a snad se k této etapě vrátíme někdy později, až budu mít k dispozici více materiálů. Zde snad uvedeme pouze výčet nejznámějších. Např. sbory Maranatha v Plzni, Praze Strašnicích, Jihlavě, Ostravě a Žďáru nad Sázavou ECM. Sbory v Litvínově a Pardubicích Církve bratrské nebo sbory např. v Liberci, Hejnicích a Frýdlantu Jednoty bratrské a sbory v Benešově (dnes JB), Krnově Církve českobratrské evangelické.
Daleko častější jsou však charismatické skupinky uvnitř sborů. Tak je tomu např. v Praze Bráníku (CČE), Jablonci (ECM), Mladá Boleslav, Nová Paka, Ústí nad Orlicí, Holešov, Česká Lípa či Potštejn (JB).
Charismatická obnova v katolické církvi.
V rámci katolické církve vznikla tzv. Obnova, která se etablovala okolo roku 1982. Zpočátku se jednalo o samostatné skupinky tzv. "spolča". Nemalou měrou k jejímu vzniku přispěla domácí setkání mezi moravskými katolíky a letničními v Albrechticích, které jednou ukončil zásah Státní bezpečnosti. Dnes se k Obnově hlásí několik tisíc katolíků. Koordinátorkou charismatické obnovy v České republice byla KATEŘINA LACHMANOVÁ. Theologickým dohledem nad Obnovou je pověřen v arcidiecézi pražské páter ing. ALEŠ OPATRNÝ, ředitel Pastoračního střediska sv. Vojtěcha v Praze. Společnou akcí charismatických katolíků je každoročně pořádaná konference v Českých Budějovicích. První se konala v roce 1990. Účastní se jí cca 1 500 katolíků z ČR. Časopisem charismatických katolíků je Effata.
Nezávislé charismatické sbory.
Existuje i skupina charismatických sborů, které se nehlásí k žádné církvi. Eklesiologické pojetí těchto sborů spočívá v jejich suverenitě. Paří sem např. sbor Nový život v Ústí nad Labem, Dobrá zpráva v Jablonci nad Nisou, Cesarea v Opavě, Ježíš příjde v Brně.
Charismatická denominace - Křesťanské společenství.
Poněkud lépe jsem informován o vzniku jediné charismatické denominace, která přijala název Křesťanské společenství. Bylo by chybou se domnívat, že charismatické hnutí přišlo až s jejím vznikem, zrovna tak jako nelze letniční hnutí ztotožňovat se vznikem Apoštolské církve. Ale je dnes klasickou etablovoanou charismatickou denominací, odrážející charakteristické charismatické eklesiologické a dogmatické prvky.
Vůdčí postavou KS je evangelický vikář DAN DRÁPAL (*1949). V roce 1972 dokončil studia na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě. Zalíbení našel v liberálních teolozích, jako Robert Bultman a Harvey Cox. Během čtyřletého studia dospěl k názoru, že Kristovo zmrtvýchvstání je mýtus. Po ukončení studií mu nebyl udělen státní souhlas a pracoval tedy jako topič, kde studoval ruskou historii a překládal starokřesťanské otce. V roce 1977 náhle státní souhlas obdržel a byl přidělen jako vikář do evangelického sboru v Praze Holešovicich. Tento sbor byl založen v r 1952 a převážnou část členské základny tvořily mrtvé duše. Podle svých slov cítil, že nemá sám lidem co dát i když se snažil kázat "to co je v Bibli". Dokonce obcházel svých 600 papírových členů bez viditelného úspěchu. Po jeho motlitbě za duchovní dary podle Korintským 12 kapitoly přicházejí do shromáždění dva nadšení, obdarovaní lidé.
Zlom nastal v roce 1978, kdy prostřednictvím dvou starších členek sboru přijal Pána Ježíše Krista. V roce 1979 začínají do sboru přicházet noví lidé a v následujících letech to byly již desítky.
V této době se setkal s dalšími lidmi. Patřil mezi ně jistý student z Ghany a blíže nespecifikovaný muž z Lutherské církve. Nemalou měrou Drápala ovlivnil i učitel hnutí Víry, PAVEL NEÚSTUPNÝ - Čecho-Němec, který v té době vedl biblickou školu sboru Víry v západním Berlíně a skupina "Navigátoři", což byla významná skupina křesťanů z Ameriky a západní Evropy, kteří domácí křesťany vyučovali základům ("Lessons on Assurance", Lessons on Christian living"). Vedoucím pro východní Evropu byl PAVEL WYKOV.
V letech 1985 - 86 došlo k vyškrtání formálních členů a členskou základnu tvořili aktivní křesťané. Aby se vyřešila anonymita, byli členové sboru rozděleni do skupinek do max. 12-ti lidí.
Postupně dochází k vnitřnímu pnutí mezi sborem "z Manin" (CČE Holešovice) a vedeném CČE. Návštěvníci z jiných sborů CČE negativně poukazují např. na mluvení jazyky. Když jsou nově obrácení lidé odesíláni do sborů CČE, které jsou v teritoriu jejich bydliště, jsou varováni před sborem, kde uvěřili. Napětí postupně vzrůstá v otázce křtu dětí a struktury sboru.
Maninský sbor navazuje další styky v tuzemsku. Je to Apoštolská církev a výše jmenovaný Antonín Zelina z Křesťanských sborů. Po střetu s vedením ČCE, zejm. ze starším Hromádkou, mělo dojít k začlenění Manin do svazku Apoštolské církve.
Po revoluci se však rozvedený Drápal znovu žení. Sám přiznává "nezabodoval jsem u nikoho". Před novým sňatkem je vedením AC varován. Po poradě s W. MARGIESEM, vedoucím sboru hnutí Víry v Německu, však ke sňatku dochází. Podle 1 Tim 3,1 však AC nechce Dana Drápala jako pastora sboru, proti začlenění sboru do svého svazku však nic nenamítá.
30. června 1990 tedy vzniká s požehnáním CČE samostatný sbor "Křesťanská společnost Maniny". Později sbor zastřešuje nezávislá charismatická společenství a skupiny odešlé z jiných církví a vzniká nová denominace "Křesťanská společenství v Československu", později "Křesťanská společenství". Mezi prvními přistupujícími sbory byly skupiny v Kutné Hoře, Ostravě a Hradci Králové.
KS vydává svůj časopis Sborový dopis a má svoji biblickou školu, která vznikla v roce 1990.
Charismatická sdružení.
Nejznámější charismatickou organizací je Křesťanská misijní společnost (KMS). Vznikla v roce 1989 z iniciativy KS jako protiváha Kostnické jednotě, která tehdy pod vedením faráře Jiřího lejdara (ČCE) vědomě ignorovala směr reprezentovaný sborem ČCE.
Nejedná se o misijní společnost v pravém slova smyslu. Jejím cílem je např. i vedení Božího lidu. Dan Drápal v obhajobě tohoto faktu poznamenává, že nevěří, že by vedení denominace představovalo apoštolskou autoritu, kterou chápe jako Boží charisma, ne jako denominační úřad, vytvořený člověkem. Při obhajobě vedoucí úlohy KMS píše: "Jsem přesvědčen o tom, že pokud už v nějaké denominaci jsme, stojí za to usilovat, aby tomu tak bylo. Tedy, aby se do čela denominace dostali lidé, kteří mají nejvíce Božího zjevení. Nicméně pochybuji - a dějinná zkušenost mi dává za pravdu- že by se to někde mohlo trvale podařit."(Apoštolská služba a členství ve sboru, 1995).
KMS řídí užší výbor z pěti členů, především KS, ale i ostatních denominací. Mezi ostatní jejich aktivity patří
- překlad Staré smlouvy
- pořádání letní konference
- modlitební řetěz
- vydávání knih
- vydávání měsíčníku Život víry
Pro své silně protidenominační smýšlení se však mnohdy tvoří pnutí mezi vedením církví, které je označováno za lidské a vedením KMS, které je považováno za Boží.
Konec
