„Těšte se na opravdový holocaust“ je již hezkou řádku let populárním heslem islámských demonstrací v západních velkoměstech, vedle podobných důmyslností jako „Svobodo, jdi do pekla“, „Islám ovládne svět“, „Usekávejte hlavy těm, kdo islám urážejí“ nebo „Zabíjejte židy pro mír“. 

Dlouho se nad nimi svět shovívavě usmíval jako na fantazii rozzlobených puberťáků, z níž jednoho dne vyrostou a stanou se normálními západními demokraty jako všechny předchozí generace imigrantů. Málokoho napadlo, že to tyto děti budou myslet ještě vážněji v dospělosti nebo že tento opravdový holocaust (ten předchozí se nepovedl) by se mohl nevztahovat na Židy (nenávist k nim je přece pochopitelná tradice chudých a utlačovaných), nýbrž tentokrát (nebo po několika staletích opět) na křesťany. Jejich perzekuce v islámských zemích dosahuje šíře a intenzity hrozící odstartovat největší humanitární katastrofu naší doby. Děje se tak – jako u tolika předchozích genocid a pogromů – za téměř totálního mediálního zatmění a mlčení politických a církevních institucí, s výjimkou několika specializovaných humanitárních organizací a jejich internetových stránek.

Těmi nejaktivnějšími jsou dvě, obě nezávislé a financované ze soukromých příspěvků:

The Gatestone Institute je zaměřený na „vzdělávání veřejnosti o událostech přehlížených hlavními médii a představujících hrozby naší individuální svobodě, svrchovanosti a svobodě slova“. 

The Barnabas Fund je organizace nejen informativní, nýbrž i charitativní, pomáhající specificky křesťanům perzekvovaným v islámských zemích, odkud podává podrobné zprávy z první ruky. Pro jeho ředitele Patricka Sookhdea nejnaléhavější tragédií posledních několika měsíců je Sýrie, kam za poslední dva roky uprchl téměř milion (dvě třetiny) křesťanů z Iráku před masivní islámskou perzekucí probíhající pod nosem bezradně přihlížejících západních vojáků. Na ně a na jejich syrské souvěrce, jich jsou další dva miliony, se teď valí postupující povstání proti Asádovi, jehož režim křesťany chránil – alespoň v tom smyslu, že se choval tyransky ke všem „rovnoprávně“, bez ohledu na náboženskou příslušnost. Povstalecké jednotky, které ovládli džihádisté a alkajdisté, křesťany vyhánějí po tisících, město po městě a vesnici po vesnici, jak je obsazují. Barnabas Fund má nejen zprávy přímo z míst, kde se tragédie dějí, má i síť kontaktů, jimiž postiženým na místě pomáhá – díky (zatím) vstřícné politice Asadovy armády, pod jejíž ochranu křesťané prchají. 

Syrští (a uprchlí iráčtí) křesťané uvázli ve šlamastice politické absurdity. Křesťanský západ fandí jejich pronásledovatelům proti jejich ochráncům, které zas podporuje bizarní kombinace Iránu, Ruska a Číny. A protože nejen džihádisté, nýbrž i část západního tisku označují křesťany za kolaboranty s Asádovým režimem, vítězství povstalců pro ně bude rozsudkem smrti. Ten podle hojně citovaného povstaleckého islámského klerika má vypadat takto: „roztrhat, rozsekat a hodit sežrat psům“.

Dalších deset milionů křesťanů (rovněž viněných z kolaborace s Mubarakem, sekularisty a levicí) vázne v Egyptě, kde vítězství Muslimského bratrstva v parlamentních i prezidentských volbách povzbudilo muslimy k otevřené perzekuci, přepadání a pálení kostelů, zabíjení kněží, únosy křesťanských dětí a násilné konverze a kde se každou chvíli čeká nastolení zákonů šarijá proměňujících křesťany v druhořadé občany platící muslimům extra daň a trestané za urážku islámu nebo pokus konvertovat muslima na křesťanství. To si podle posledních sondáží přeje přes 60 procent Egypťanů. Nový prezident Muhammad Morsi si sice do kamer potřásl rukou s křesťanskými duchovními, ale obavy křesťanů tím nerozptýlil. Trvalým politickým programem jeho Muslimského bratrstva je „Alláh je náš cíl, Korán je náš zákon, Prorok je náš vůdce, džihád je naše cesta a smrt v boji za Alláha je naše nejvyšší touha.“

V soudnictví se už objevují cíleně protikřesťanské rozsudky: Po křesťansko-muslimských šarvátkách způsobených dopravní zácpou bylo dvanáct křesťanů odsouzeno na doživotí, zatímco všichni zúčastnění muslimové byli žaloby zproštěni, třebaže poškodili více než padesát křesťanských obydlí, kanceláří a obchodů. Mezi odsouzenými je i křesťanský právník a parlamentní kandidát, před jehož domem se šarvátka odehrála – v jeho nepřítomnosti a bez jeho vědomí. Jeden křesťanský teenager byl odsouzen bez předložení důkazů ke třem letům vězení za údajnou urážku islámu na svém facebooku, třebaže jeho obhájci dokazovali, že neumí zacházet s počítačem a tudíž nemohl facebook používat. Za další urážku islámu v diskusi s muslimským kolegou byl odsouzen křesťanský učitel na šest let v soudním přelíčení, jemuž skandoval dvouapůltisícový dav. 

Za tři měsíce od konce března z Egypta uprchlo přes sto tisíc křesťanů a exodus pokračuje. Od března zostřená perzekuce byla vyprovokovaná – nebo posvěcená – prohlášením saúdského vrchního muftiho, že „je nutné zničit všechny kostely v oblasti“. A zprávou, podle níž se nový prezident prořekl, že „provede druhé islámské dobytí Egypta a donutí křesťany konvertovat na islám nebo platit daň nebo emigrovat“. Křesťanští duchovní volající o pomoc říkají „před sebou máme moře, za zády džihádisty“.

Jak širokou „oblast“ měl vrchní mufti na mysli, si vysvětlují muslimové v různých zemích po svém. Severní Nigérii samopaly a kulomety ozbrojené muslimské jednotky Boko Haram prakticky pročistily od všeho křesťanského, když tamním křesťanům daly na vybranou zmizet do tří dnů nebo smrt. Poslední zbytky křesťanů jsou likvidovány v Mali a Severním Súdánu. Předseda americké Komise pro náboženskou svobodu odhaduje, že „křesťanství hrozí úplný zánik v Iráku, Afghánistánu a Egyptě“. Další na stupínku jsou podle Komise Maledivy, Mauretánie, Irán, Somálsko, Jemen, Uzbekistán, Pákistán a Turecko, kde muslimské populační většiny nabírají na agresivitě. Ta sílí i v tradičně mírnějších zemích jako Indonésie a Malajsie. Útoky na křesťany se množí i od muslimských menšin v Kenyi, Thajsku a Filipínách. Celkem je ohroženo až 100 milionů křesťanů.

Co může ten propastně neinformovaný svět dělat? Podle Patricka Sookhdea jsou nejakutnější – a nám kulturně nejbližší – Sýrie a Egypt. Tam navíc zatím Barnabas Fund působí a může na místě pomáhat. Jenže jak ještě dlouho a kam je evakuovat než Asadův režim padne a vládu převezmou džihádisté? Jde o tři miliony lidí, z toho desetitisíce sirotků. Barnabas Fund jedná s několika zeměmi, jednou z nich je prý Rumunsko, které má stovky opuštěných vesnic. O kolik takových sirotků by se dokázali postarat Češi?

Přesně tuto otázku jsem položil české pobočce mezinárodní organizace, která má dobročinnost za svoje raison-d-être. Dopadl jsem takto:

„Svízelné a neprůchozí díky legislativě našeho státu a Evropské unie a mezinárodních úmluv.“
„Jestliže jsme organizace nezávislá a sekulární, musím se vyjádřit k zásahu v této problematice negativně“.
„Nesmíme vstupovat na tenké pole náboženské války a měli bychom projevovat nestrannost.“ 
„Šíření vzdělání může pomoci v budoucnu a zmírnit či nedovolit vzniknout případnému konfliktu.“
A nakonec ještě „už mě zmáhá číst všechny maily o perzekuci křesťanů“.
„Češi mají okoralé duše,“ říká statečná a noblesní dáma Věra Jourová, která tu okoralost zažila na vlastní kůži. Omlouvá je možná jen to, že ona ta okoralost je celosvětová, od zatmělých médií, přes netečné vlády a církve, po Baracka Husseina Obamu, který spěchal novému egyptskému islamistickému prezidentovi popřát k vítězství.

My z toho všeho možná pochopíme, jak mohlo dojít k tomu „nedokonalému“ holocaustu a jak možná nedokážeme zabránit tomu „opravdovému“. Většině lidí byl lhostejný, netýkal se jich, rušil je z pohody a nestrannosti. Až nakonec dorazil i na jejich práh a týkal se všech. Mnozí z těch, jimž lhostejný nebyl, si spočítali ty miliony a pokrčili rameny, že tolik se tak jako tak zachránit nedá. A pak tu bylo pár tisíc těch, kdo věřili, že stojí za to zachraňovat, co se dá, podle starého přísloví, že kdo zachrání jeden život, zachraňuje celý svět. Připomeňme si je.

Nicholas Winton téměř sedm set českých dětí posledním vlakem z Prahy. Oskar Schindler svoji tisícovku. Irena Sendlerowa, s pomocí hrstky farářů, jeptišek a venkovských katolických rodin dva a půl tisíce dětí z varšavského ghetta. Španělský diplomat v Řecku pět tisíc španělským dialektem po čtyřech staletích ještě mluvících soluňských Židů. Kodaňští cyklisté svých osm tisíc židovských spoluobčanů zatarasením cesty německým kamionům než je rybáři stačili odvézt do Švédska. Bulharský král a pravoslavná církev 50.000 židovských spoluobčanů Hitlerovi nevydaných. Italské kláštery a vesnice 40.000 Židů italských a italský guvernér 30.000 francouzských v okupované Nice. Francouzský odboj, sekulární, katolický i protestantský 50.000. Raoul Wallenberg se třemi stovkami dobrovolníků 80.000 Židů maďarských.

Všichni to dělali jako „svízelné a neprůchozí díky legislativě“. Mnohým z nich podle této legislativy hrozil trest smrti.

Kdysi před lety jsem se setkal s jednou Holanďankou, která zachránila několik desítek židovských dětí. Zeptal jsem se jí, proč riskovala život. Řekla toto:

„Protože ve světě bez Židů nestojí za to žít.“

Co kdyby totéž platilo o světě bez křesťanů? 

Najde se tu ještě někdo s neokoralou duší, kdo by věděl, jak pomoci zachránit pár tisíc sirotků? Protože nemylme se, ono by nás to opět mohlo všechny jednou dostihnout. Bruselská džihádistická organizce „Sharia4Belgium“ už Belgičanům radí, že když se jim islám nelíbí, ať se z Belgie vystěhují. A Belgie, to už je zatraceně blízko. Ostatně, hodlá-li džihád dobýt celý svět, brzy nebude se vystěhovat kam.

Psáno pro www.ceskapozice.cz