Žel i na těchto stránkách se poslední dobou roztrhl pytel s články na téma, zda je navrácení majetku církví oprávněné, či ne. Ale nějak postrádám jasné stanovisko věřících, které by bylo v souladu s bibli svatou.
Kdo zná posledních 7 listů církvím, které pán Církve zjevil apoštolu Janovi ve Zjevení 2 a 3 kapitole, a pochopil jejich význam zvláště pro dnešní dobu, nemůže jinak, než s úžasem hledět jak Pán Ježíš přesně předpověděl co se bude v církvích poslední doby dít. Jen se podívejme, co napsal o církví poslední doby, Zjevení 3,14 a dál:
Toto praví Amen, svědek věrný a pravý, původce Božího stvoření: Znám tvé skutky; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený nebo horký! Takto však, že jsi vlažný, a nejsi studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst. Neboť říkáš: jsem bohatý, zbohatl jsem, nic nepotřebuji. A nevíš, že jsi ubohý, politováníhodný a chudý, slepý a nahý. Radím ti, abys ode mne koupil zlato v ohni pročištěné, a tak zbohatl, bílé šaty, aby ses oblékl a neukázala se hanba tvé nahoty, a mast k pomazání svých očí, abys viděl. Já usvědčuji a kárám ty, které miluji; buď tedy horlivý a učiň pokání. Hle, stojím u dveří a tluču; kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou.
Duch svatý neustále v apoštolských epištolách připomínal: „Nemilujte svět ani ty věci, které jsou ve světě. Jestliže někdo miluje svět, Otcova láska v něm není. Neboť všechno, co je ve světě – žádost těla, žádost očí a pýcha života – to není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí, i jeho žádost, ale ten, kdo činí Boží vůli, trvá na věky“ (1J 2,15-17). „Cizoložníci a cizoložnice! Nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdokoli si tedy umíní být přítelem světa, stává se Božím nepřítelem“ (Jk 4,4).
Mnoha křesťanů dnešní doby se obvinění z „vlažnosti“ týká; nejsou bezbožníky, ale nejsou ani pravdivými křesťany. Jejich srdce se rozdělilo na dvě části. Stali se „lidmi s rozdvojenou myslí“ (Jk 1,8; 4,8). Ve výsledku Pán Ježíš Kristus předpověděl, že je „vyvrhne ze svých úst“ (Zj 3,16).
Další velkou překážkou v křesťanství doby odpadnutí je pýcha a spokojenost se sebou. Křesťanské publikace, časopisy a měsíčníky jsou přeplněny lidskou chloubou. Velkolepé akce, okázalé slavnosti, ohromující statistiky, důležitá jubilea a nadnesená výročí. Křesťanské církve se chlubí svým bohatstvím, svými výsledky, svými úspěchy, svými výkony. Připadají si samostatné, soběstačné, nic už nepotřebují... Křesťanství zbohatlo – bohaté kostely, úchvatné ceremonie, drahá liturgická roucha, drahé sakrální náčiní, hlasitá hudba, proslulí a výřeční kazatelé, dobře vyškolení placení zpěváci... „Laodikejské křesťanství“ má dojem, že oplývá dostatkem a už nic nepotřebuje. Avšak jiného názoru je Ten, jehož oči jsou „jako plamen ohně“ (Zj 1,14): „Říkáš totiž: Jsem bohatý, zbohatl jsem a nic nepotřebuji; a nevíš, že jsi ubohý a politováníhodný, chudý, slepý a nahý“ (Zj 3,17).
Ve své pýše a sebeuspokojení církev období odpadnutí oslepla a byla ochuzena o „vizi skutečnosti“. Pán Ježíš Kristus to vystihl v krátkém konstatování: „... a nevíš...“ Posléze Pán Ježíš ukazuje skutečný duchovní stav církve v období odpadnutí viděn Jeho očima. Činí tak pomocí pěti přívlastků: „...a nevíš, že jsi ubohý a politováníhodný, chudý, slepý a nahý“. A to je přesná charakteristika církve v době odpadnutí. Ačkoliv církev vlastní hmotné bohatství, ocitá se v duchovní bídě a nouzi. (Př 13,7).
Laodikejská církev se nachází ve stavu duchovní slepoty. Je to děsivý výrok Pána a Hlavy Církve. Pro upřesnění a lepší znázornění této situace si ukážeme tři příklady z Písma svatého:
A) Křesťanství v době odpadnutí se ocitlo v situaci bezmocného a bezvládného
Samsona, který se po zlehčení svého nazirského slibu lehkomyslně dostal do rukou Filištínů, „nevěděl však, že Hospodin odstoupil od něho“ (Sd 16,20; KR). Filištíni se ho chopili,
vyloupli mu oči, svázali dvěma silnými řetězy a uvrhli do vězení (v. 21).
B) Křesťanství v době odpadnutí se ocitlo v situaci posledního judského krále
Sedechiáše, který „činil to, což jest zlého před očima Hospodinovýma“ (2Kr 24,19; KR). Přitáhli proto vojáci Nabuchodonozora, babylónského krále, zajali ho, jeho syny zabili a
jeho nařídili oslepit, nasadit pouta a odvést do Babylónu (2Kr 25,6.7).
C) Křesťanství v době odpadnutí se ocitlo v situaci
pokryteckých farizejů, židovských představitelů,
kteří ve svém zaslepení zavrhli svého Mesiáše a ukřižovali svého Pána. Poslechněme si rozhovor Pána Ježíše Krista s farizeji: „Tehdy Ježíš řekl: Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kteří nevidí, viděli a
ti, kteří vidí, aby oslepli.
A uslyšeli to někteří z farizeů, kteří byli s ním, a řekli mu: Jsme snad i my slepí?
Ježíš jim řekl: Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích; teď ale říkáte: 'Vidíme,' a proto váš hřích zůstává“ (J 9,39-41).
Tato duchovní slepota dnešního padlého křesťanství byla shrnuta v epištole apoštola Petra: „...
je slepý a krátkozraký, protože zapomněl na očištění svých starých hříchů“ (2Pt 1,9).
K tomu všemu je církev doby odpadnutí tak zaneprázdněná sama SEBOU a naplněná SEBOU, svým pomíjejícím bohatstvím, zdánlivou vlastní důležitostí a vnějším církevnictvím, že tu již nezůstalo místo pro Pána Ježíše Krista, který nepovšimnutý a nikým nezpozorován opustil církev, ocitl se vně za dveřmi a jako unavený poutník a příchozí stojí u dveří a klepe...
Takto vypadá vztah vyznávající církve vůči Kristu na konci věku milosti.
Vzniká otázka: jak k tomu došlo, že církev vyhnala svého Spasitele a Pána? Ten samý Pán přeci byl na začátku křesťanských dějin představen jako Ten, „který drží ve své pravici těch sedm hvězd, který
se prochází uprostřed těch sedmi zlatých svícnů“ (Zj 2,1). Na tuto otázku existuje jedna odpověď.
Pán Ježíš Kristus chce zaujmout první a přední místo v životě Církve, sboru a každého člověka. Jedině On má být předmětem cti, slávy, chvály a lásky, stejně tak v životě Církve, jak i sboru i jednotlivce (Kol 1,16.17). On je Hlavou Církve (Ef 1,22. Kol 1,18) a nespokojí se, se žádným jiným místem, než centrálním.
Proto nyní Pán Ježíš Kristus, Hlava živé a opravdové Církve, stojí vně vyznávající, nominální církve a lehce ťuká na dveře. Zve, nikoliv zástupy lidí, nýbrž jednotlivce, k opuštění odpadlé církve a zahájení ničím nerušeného společenství s NÍM SAMOTNÝM (Zj 3,20).
Nynější věk – věk milosti se blíží ke konci, ještě dnes je evangelium spasení hlásáno po celém světě na svědectví (Mt 24,14). Pozvání Pána Ježíše Krista, namířené kdysi dávno k sedmi církvím v Malé Asii: „Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím“, je stejně aktuální i dnes.
Zdali slyšíš to pozvání spojené se zaslíbením? „Kdo vítězí, tomu dám usednout se mnou na mém trůnu, jako jsem i já zvítězil a usedl jsem se svým Otcem na jeho trůnu“ (Zj 3,21).
Přijď dnes k Němu a přijmi Ho jako svého Spasitele a Pána. Ten, kdo Ho následuje v Jeho ponížení, zavržení a utrpení, bude přebývat spolu s Ním ve slávě nadcházejícího Království.
Někteří namítnou, že Laodikejská církev není představitelkou římsko katolické církve, ale list této církvi je především listem posledním a jako takový je univerzální představitel stavu církví, které tady budou až do příchodu Pána Ježíše pro své věrné.
Ve velké, vyznávající křesťanství církvi žijí vedle sebe skuteční křesťané a padlí křesťané, děti Boží a děti tohoto světa. Věřící se začali chovat podle vzoru tohoto světa a svět si osvojil křesťanský vzhled a zdání. Zanikla již hranice mezi svatým a nesvatým. Takový stav potrvá až do konce (Mt 13,30).
Sedmé a poslední období křesťanských dějin – OBDOBÍ ODPADLÉ CÍRKVE, popsané prorockým způsobem v posledním z listů Pána Ježíše Krista – listu církvi v Laodikeji (Zj 3,14-22), se začalo dle dohodnutého data kolem roku 1900, čili dvacátým stoletím, a potrvá až do konce věku milosti, do velkého soužení. Toto období je fundamentálními historiky církve nazýváno OBDOBÍM LAODIKEJSKÝM, neboť se zde vyskytují vlastnosti, kterými se vyznačoval sbor v Laodikeji.
Takže poslední období dějin církve, které je představeno ve světle apokalyptických listů Pána Ježíš Krista, je OBDOBÍM ODPADNUTÍ.
Vskutku udivující je, že tak úžasná stránka Božího plánu spásy – dějin křesťanství, které se začaly apoštolskou dobou, končí
dobou apostasie (odpadnutí). Boží slovo však takový konec nynějšího věku předpovědělo „Duch však výslovně říká, že v posledních časech někteří odstoupí od víry, naslouchajíce bludným duchům a učením démonů. Pokrytecky mluví lež, mají cejchované svědomí“ (1Tm 4,1.2). „Věz však, že v posledních dnech nastanou nebezpečné časy. Lidé totiž budou samolibí, milující peníze, vychloubační, pyšní, rouhaví, neposlouchající rodiče, nevděční, bezbožní, bezcitní, nesmiřitelní, pomlouvační, nezdrženliví, hrubí, nepřátelé dobra, zrádci, ukvapení, nadutí, milující rozkoše více než Boha. Budou mít vnější způsob zbožnosti, ale zřeknou se její moci. Od takových se odvracej“ (2Tm 3,1-5).
To, co bylo hlubokým, vnitřním obsahem biblického fundamentálního křesťanství, to zůstalo prázdnou vnější formou v padlém křesťanství.
Je těžké uvěřit, že s blížícím se plným slávy druhým příchodem Pána Ježíše Krista dojde k tak rychlému vzrůstu nepravosti, nevěry a lhostejnosti, a především touhy po moci a penězích.
Navrácení majetku církvím je ve skutečnosti opět dalším satanským lákadlem a způsobem jak otupit svědectví církve v poslední době.
